📖 Úvod
Ruský futurismus (rusky Русский футуризм, Russkij futurizm) byl radikální literární a umělecký směr, který se rozvíjel především v Rusku na počátku 20. století, zhruba od roku 1910 až do poloviny 20. let. Získal si prominentní postavení v tehdejší Ruské říši a následně v raném Sovětském svazu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku ruského futurismu bylo hluboce ovlivněno turbulentním obdobím předrevolučního Ruska, první světovou válkou a bolševickou revolucí v roce 1917. Společnost procházela rychlou modernizací a industrializací, což vedlo k obrovským sociálním změnám, narůstajícímu napětí mezi starým a novým a hluboké nespokojenosti s autokratickou carskou vládou. Filozofické pozadí bylo poznamenáno touhou po radikální změně, nihilismem vůči starým hodnotám a fascinací novou technikou a městskou civilizací. Ruský futurismus se sice inspiroval italským futurismem Filippa Tommasa Marinettiho, ale rychle si vytvořil vlastní osobitou a výrazně nacionální podobu, s důrazem na jazykové experimenty. Skupina, která stála u vzniku a formování ruského futurismu, byla především Hylea (Гилея, Gileja), založená kolem roku 1910, jejížmi klíčovými postavami byli David Burljuk (často považovaný za „otce“ ruského futurismu), Velimir Chlebnikov, Alexej Kručonych, Vladimir Majakovskij a Vasilij Kamenskij. Tito autoři se aktivně vymezovali proti tehdy dominujícím směrům, jako byl symbolismus, který považovali za příliš esoterický a odtržený od reality, proti akméismu, který kritizovali za jeho estetičnost a zálibu v historických odkazech, a samozřejmě proti realismu a veškerému buržoaznímu umění, které považovali za zastaralé, konvenční a pokrytecké. Jejich cílem bylo zcela zničit tradiční estetiku a vytvořit nové umění, které by reflektovalo dynamiku a drsnost moderního světa. Po Říjnové revoluci někteří futuristé, především Majakovskij, viděli v bolševickém převratu naplnění své touhy po radikální destrukci starého světa a aktivně se zapojili do budování nového sovětského umění, což jim v raných letech Sovětského svazu zajistilo státní podporu a prominentní postavení, než byli později potlačeni socialistickým realismem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou ruského futurismu byla především provokativnost, anti-estetika a radikální experimentování s jazykem. Typickými tématy a motivy byly moderní město, rychlost, stroje, technika, továrny, ulice, masová kultura, ale také válka, revoluce, destrukce starého a budování nového světa. Futuristé oslavovali dynamiku, chaos a syrovost života, často se uchylovali k vulgarismům, slangům a neologismům, aby šokovali a prolomili umělecké konvence. Obraz typického hrdiny byl často spojen s rebelským jedincem, revolucionářem, básníkem-prorokem, který se bouří proti zastaralým normám, ale také s anonymním člověkem z davu, dělníkem nebo futuristickým superčlověkem, který je součástí kolektivu a směřuje k utopické budoucnosti. Obvyklé prostředí se pohybovalo v urbanizované krajině, v hlučných městech, na staveništích či na frontách války, tedy všude tam, kde pulzoval život v té nejintenzivnější podobě. Konflikty se nejčastěji točily kolem střetu starého a nového, tradice a pokroku, individuálního a kolektivního, umělce a společnosti, často v podobě ostré opozice. Jazyk a styl byly naprosto klíčové pro ruský futurismus. Básníci usilovali o „slovo jako takové„ (samovitnoje slovo), což znamenalo osvobození slova od jeho primární významové funkce a jeho přeměnu v autonomní estetický objekt. Nejradikálnějším projevem byl “zaumný jazyk (zaum)“, transracionální, za-rozumný jazyk, který pracoval s neologismy, zvuky, dekonstrukcí slov a fonetickými experimenty, s cílem vyjádřit bezprostřední emoce a nepoznané aspekty reality, které racionální jazyk nedokáže postihnout. Futuristé často užívali hovorový jazyk, vulgarismy, drsné metafory a hyperbely, aby narušili lyrickou tradici. Kompozice byla často fragmentární, kolážovitá a nelineární, odrážející chaos moderního světa. Vyprávěcí postupy zahrnovaly monology, dialogy, často s publicistickými či agitačními prvky, manifestativní a deklamativní tón. Měřítko a rytmus byly volné, básníci experimentovali s nepravidelnou metrikou a volným veršem, rytmus byl často diktován vnitřním napětím. Nejčastějšími literárními žánry byla poezie v široké škále – od krátkých lyrických básní přes epické poémy (např. Majakovského “Oblak v kalhotách„) až po agitační verše a manifesty. Psaly se také dramata, i když v menší míře (např. Majakovského tragédie “Vladimir Majakovskij„ nebo opera “Vítězství nad Sluncem“ s libretem Kručonycha).
👥 Zastupci
Ruský futurismus byl radikální avantgardní směr v ruské literatuře a umění počátku 20. století, který se zrodil z touhy po úplné revoluci formy i obsahu, odmítající veškeré dosavadní umělecké tradice a oslavující moderní dobu, techniku, rychlost a dynamiku, často s politickým podtextem, který se po Říjnové revoluci prohloubil v ideologické angažmá, což je klíčové pro pochopení jeho vývoje a dopadu. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří Vladimír Majakovskij, jehož epická báseň „Oblak v kalhotách“ (1915) je manifestem moderního člověka a nového umění, bouřícím proti starým hodnotám a konvencím, což dokonale ilustruje futuristické odmítání minulosti a volání po revoluci v jazyce i společnosti; jeho lyrická agitační báseň „LEVÁ Pochod!“ (1918) je přímým a úderným voláním po revoluci a socialistické budoucnosti, jež ztělesňuje angažovanou a dynamickou poetiku futurismu spojeného s bolševickou ideologií; a satirická hra „Brouk“ (1928), která kritizuje sovětskou byrokracii a měšťáctví, ukazuje futuristickou snahu o reformu společnosti a experimentální divadelní formu i v pozdních fázích směru. Dalším klíčovým autorem byl Velimir Chlebnikov, teoretik a praktik „zaum“ – transracionálního jazyka, jehož „Zangezi“ (1922) je komplexní supersága, v níž se Chlebnikov pokoušel o vytvoření univerzálního jazyka budoucnosti skrze neologismy a hlubokou zvukomalebnost, což je esenciální pro pochopení futuristického jazykového experimentu a hledání nových výrazových prostředků; a jeho ranější básně jako „Když koně umírají“ (1908-1909) demonstrují hru se zvukovou stránkou slova a sémantickými posuny, osvobozující jazyk od tradičních významů a zkoumající jeho prapůvodní sílu. Alexej Kručonych, známý svým radikalismem, je autorem „Příšerné knihy“ (1913), napsané ve spolupráci s Maljevičem, která záměrně používá drsný jazyk, neologismy a gramatické „chyby“, aby šokovala a provokovala, čímž exemplárně naplňuje futuristické heslo „pohlavek veřejnému vkusu“; a jeho dílo „Hra v pekle“ (1912) s výrazně dekadentními a drsnými obrazy zdůrazňuje futuristickou touhu po úplném rozbití estetických konvencí a morálních norem. David Burljuk, malíř a básník, byl především klíčovým organizátorem a teoretikem futurismu, který spoluautorsky podepsal manifest „Pohlavek veřejnému vkusu“ (1912), jenž radikálně odsoudil klasickou literaturu a vyzval k vytvoření zcela nového umění, a stál tak u samotného zrodu směru. Vasilij Kamenskij, známý svými „ferrobetonovými básněmi“ či vizuální poezií, v dílech jako „Konstantinopol“ (1914) experimentoval s typografií a rozložením textu na stránce, čímž vizuálně podtrhoval dynamiku a modernost, což je typické pro futuristickou snahu o fúzi umění a překročení hranic žánrů. Igor Severjanin, zakladatel ego-futurismu, ve své rané sbírce „Hromobijící pohár“ (1913) sice ještě nezastává tak radikální postoje, ale již zjevuje tendence k neologismům, exaltovanému individualismu a estetizaci techniky, které předznamenávají jeho vlastní cestu v rámci futuristického hnutí. Čeští autoři sice nebyli přímými členy ruského futurismu, ale byli tímto směrem značně ovlivněni, což se projevilo v pozdějších avantgardních hnutích.
📈 Vývoj
Ruský futurismus se zrodil na počátku 20. století, přibližně v letech 1910-1912, jako reakce na italský futurismus Filippa Tommasa Marinettiho, ale s výrazným důrazem na specifický ruský jazykový experiment, známý jako „zaum“. Vznik je často spojován se skupinou Hylea (Гилея), známou také jako kubo-futuristé, do níž patřili Chlebnikov, Kručonych, Majakovskij a Burljuk. Jejich programovým prohlášením se stal manifest „Pohlavek veřejnému vkusu“ z roku 1912, který radikálně odmítal klasickou literaturu, nabádal k svržení Puškina, Dostojevského a Tolstého z „lodi moderny“ a volal po osvobození slova od jeho tradičních vazeb. Období vrcholu ruského futurismu spadá do let před Říjnovou revolucí (1912-1917), kdy se jeho představitelé vyznačovali radikálními experimenty s jazykem, zvukem a typografií, snahou šokovat buržoazní společnost a programově odmítat zažitou estetiku. Po Říjnové revoluci (1917) se pro futuristy otevřely nové možnosti, neboť mnozí z nich, zejména Majakovskij, spojili svou tvorbu s revolučními ideály a aktivně se zapojili do budování nového sovětského umění a propagandy pod záštitou Narkomprosu (Lidového komisariátu pro osvětu). Tato raná porevoluční fáze (až do poloviny 20. let) představovala vrchol vlivu futurismu, který se snažil propojit umění s každodenním životem a masovou komunikací. Postupný ústup a proměna nastaly s nástupem a upevňováním moci Stalinova režimu a prosazováním doktríny socialistického realismu od konce 20. let. Futurismus byl postupně označován za „formalistický“, „nesrozumitelný lidu“ a „buržoazní“, a jeho experimentální povaha byla v rozporu s novými estetickými požadavky státu. Majakovskij, který se snažil přizpůsobit a sloužit režimu, čelil stále větší kritice a osamělosti, což vyvrcholilo jeho sebevraždou v roce 1930, jež symbolicky ukončila hlavní etapu ruského futurismu. Ostatní futuristé byli buď umlčeni, uvězněni, nebo nuceni se vzdát svých experimentů. Raná fáze (předrevoluční) se vyznačovala maximální radikalitou a jazykovými experimenty, zatímco pozdní fáze (porevoluční) se snažila o aplikaci futuristických principů do budování sovětské společnosti, často však s kompromisy. Národní a regionální varianty se projevovaly především v rozdělení na kubo-futuristy (Hylea), kteří byli nejradikálnější a kladli důraz na jazykový experiment a transracionální jazyk „zaum“, a ego-futuristy, soustředěné kolem Igora Severjanina, kteří zdůrazňovali individualismus, senzualitu a obohacovali jazyk o cizí slova a neologismy, a nakonec existovaly i menší skupiny jako „Centrifuga“. Tyto skupiny se lišily mírou radikalismu a zaměřením, ale všechny sdílely základní futuristické principy revoluce v umění.
💫 Vliv
Ruský futurismus měl hluboký a dalekosáhlý vliv na pozdější literaturu a umění nejen v Rusku, ale i ve světě. Z jeho experimentování s jazykem a formou čerpal například český poetismus, zejména skupina Devětsil, jejíž autoři jako Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a Karel Teige převzali hravost, asociativní myšlení a touhu po obohacení literárního jazyka. Surrealismus pak navázal na futuristické metody asociativního obrazu a volné formy, rozvíjeje je dále do sfér podvědomí. V oblasti výtvarného umění a designu ovlivnil konstruktivismus (Rodčenko, Lissickij), který z futuristické fascinace technikou a dynamikou vytvořil nový funkční a revoluční estetický jazyk, zejména v plakátové tvorbě a typografii. Majakovského angažovaná poezie a agitace měla obrovský dopad na sovětskou propagandu a agitaci, ovlivňující formy masové komunikace v celém 20. století. Futuristé byli rovněž předchůdci performance art a happeningů, svými veřejnými vystoupeními, provokacemi a snahou zapojit diváka anticipovali pozdější umělecké proudy. Jejich práce s vizuální podobou textu předznamenala konkrétní poezii. V době svého vzniku byl ruský futurismus přijímán s velkou nevolí a posměchem ze strany konzervativní veřejnosti a kritiků, kteří je označovali za „chuligány umění“, „šílence“ a jejich díla za nesrozumitelná a provokativní; autoři čelili ostré kritice za své nihilistické postoje k tradici a záměrné šokování buržoazního vkusu. Po Říjnové revoluci byli sice zpočátku tolerováni a někteří, jako Majakovskij, se aktivně zapojili do budování nového socialistického umění, ale brzy se stali oběťmi cenzury a politického tlaku, neboť jejich experimentální a nekonformní tvorba byla v rozporu s postupně se upevňujícím socialistickým realismem. Jejich díla byla označena za „formalistická“ a mnozí autoři byli umlčeni nebo perzekuováni, přičemž Majakovského futuristická fáze byla po jeho smrti často zatajována nebo zkreslována. Dnes je ruský futurismus vnímán jako jeden z nejvýznamnějších a nejradikálnějších avantgardních směrů 20. století, jehož inovativnost a touha po umělecké i společenské revoluci jsou široce oceňovány. Jeho jazykové experimenty a vizuální estetika jsou studovány na univerzitách a inspirují moderní umělce, designéry a spisovatele. Majakovského hry jako „Štěnice“ nebo „Brouk“ jsou dodnes součástí repertoáru divadel po celém světě, a jeho básně jsou často recitovány a adaptovány do hudebních děl či filmových dokumentů, které zkoumají život a vliv futuristů. Celkově je odkaz ruského futurismu stále živý a jeho radikální estetika a sociální vize jsou neustálým zdrojem inspirace pro současné umění, od typografie a grafického designu po performativní umění a film.