📖 Úvod
Ruská avantgarda (Русский авангард) je rozsáhlý a dynamický umělecký proud, který se rozvíjel především v Rusku, a později v raném Sovětském svazu, na přelomu 19. a 20. století, s největším rozkvětem v období přibližně od roku 1905 do počátku 30. let 20. století. Geograficky je úzce spjata s územím Ruské říše a posléze Sovětského svazu, s centry především v Moskvě a Petrohradu.
🌍 Kontext vzniku
Vznik ruské avantgardy je neodmyslitelně spjat s bouřlivým historickým a společenským pozadím Ruska počátku 20. století, charakterizovaným hlubokými krizemi a revolučními změnami. Země procházela rychlou industrializací a urbanizací, což vedlo k rozkladu tradičních venkovských struktur a vzniku nových sociálních tříd, především početného dělnictva. Politická situace byla nestabilní, vyvrcholila revolucí v roce 1905, únorovou revolucí v roce 1917, která svrhla carismus, a následnou říjnovou revolucí, jež ustanovila sovětskou moc. Tyto události vytvořily atmosféru radikálního očekávání a touhy po zásadní společenské přeměně, k níž se mnoho avantgardních umělců zpočátku aktivně připojilo, vnímajíc revoluci jako příležitost k vytvoření zcela nového světa a s ním i nového umění. Filozofické pozadí zahrnovalo vlivy západního myšlení, jako byl nihilsmus či idealismus, ale také specificky ruské myšlenkové proudy, například ruský kosmismus, který propagoval aktivní přeměnu světa a člověka, nebo utopické vize budování dokonalé společnosti. Zvláště důležitý byl také vliv západních modernistických směrů, jako byl kubismus z Francie či futurismus z Itálie, které poskytly inspirační rámec pro radikální formální experimenty. U zrodu ruské avantgardy nestál jeden zakladatel, ale spíše řada umělců a teoretiků, kteří se sdružovali do skupin a vydávali manifesty. Mezi klíčové postavy v literatuře patřili básníci a teoretici ruského futurismu, jako byli Velimir Chlebnikov, Vladimir Majakovskij, Alexej Kručonych a David Burliuk, kteří v roce 1912 vydali manifest „Facka veřejnému vkusu“. V oblasti výtvarného umění to byli Kazimir Malevič (suprematismus), Vasilij Kandinskij (abstraktní umění), Alexandr Rodčenko a Vladimir Tatlin (konstruktivismus), kteří svými teoriemi a díly zásadně ovlivnili vizuální stránku avantgardy. Společenské změny po roce 1917, kdy se avantgarda stala nakrátko oficiálním uměním nové sovětské republiky, daly vzniknout produktivismu a konstruktivismu, které se snažily integrovat umění do průmyslové výroby a každodenního života. Ruská avantgarda se radikálně vymezovala proti předchozím uměleckým směrům, především proti akademickému realismu 19. století a jeho zdánlivé „zastaralosti“ a „měšťáckosti“, ale také proti pasivnímu estetismu a mystice symbolismu, který avantgarda vnímala jako odtržený od reality a neschopný reagovat na dynamiku moderního světa. Naopak navazovala na některé prvky lidového umění, jako byly lubok (ruské lidové obrázky) a ikony, které v sobě nesly abstraktní a stylizační tendence, a zároveň se inspirovala západním modernismem, zejména francouzským kubismem a italským futurismem, od nichž převzala zájem o rozbití tradičních perspektiv a dynamiku zobrazení.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou ruské avantgardy byla především radikální experimentace, inovace a snaha o zrušení hranic mezi jednotlivými uměleckými druhy a mezi uměním a životem. Typickým rysem bylo boření veškerých zavedených konvencí, provokace veřejnosti a hledání nových forem vyjádření, které by odpovídaly dynamice moderní doby a revolučním změnám. Anti-estetismus a odmítání tradičního pojetí krásy byly časté. Důraz byl kladen na budoucnost, techniku, průmysl a dynamiku městského života. Typická témata a motivy zahrnovaly obrazy velkoměst, továren, strojů, letadel, rychlosti a pohybu. Objevovaly se motivy revoluce, budování nového světa, kolektivního úsilí, kosmu a vědeckých objevů. Častá byla i témata spojená s destrukcí starého a vznikem nového, což se projevovalo i v jazykových experimentech a rozkladu tradičních forem. Obraz typického hrdiny v tradičním slova smyslu byl často opouštěn; spíše se objevoval kolektivní hrdina (lid, dělník, revolucionář) nebo aktivní tvůrce nového světa, jenž není definován psychologickou hloubkou, ale svým jednáním a funkcí ve společnosti. Obvyklé prostředí se přesunulo z venkova a buržoazních salonů do městské džungle, továrních hal, stavenišť a na shromáždění mas. Konflikty byly často abstraktní, střet starého a nového řádu, člověka a stroje, umění a života, nebo idejí s realitou. Jazyk a styl byly vysoce experimentální, charakterizované neologismy, zvukovými hříčkami, asociacemi a zvukomalbou. Futurismus v literatuře se proslavil tzv. „zaumným jazykem“ (transracionálním jazykem), který se snažil osvobodit slovo od jeho sémantického významu a zdůraznit jeho zvukovou a vizuální složku. Časté byly koláže, montáže textů, grafické uspořádání veršů na stránce a používání prozaických prvků v poezii a naopak. Styl byl často strohý, přímočarý, dynamický, s prvky agitace a propagandy, zejména v pozdější fázi. Kompozice byla často fragmentární, nelinární, s principy montáže a skokových přechodů. Tradiční dějová linka a psychologie postav byly potlačeny ve prospěch akce, dynamiky a ideologického poselství. Vyprávěcí postupy zahrnovaly experimenty s perspektivou, dekonstrukci příběhu a časté používání manifestů a deklarací jako umělecké formy. V umění se projevovala intermedialita, kdy se literatura propojovala s výtvarným uměním, divadlem a filmem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byla experimentální poezie (futuristická, zvuková), drama (často absurdní, groteskní, s prvky performance a akce), manifesty a teoretické texty. Ačkoliv se avantgarda věnovala i próze, často šlo o texty s experimentální formou, které rušily hranice mezi žánry a využívaly prvky koláže a montáže. Ruská avantgarda se stala jedním z nejvlivnějších a nejradikálnějších uměleckých hnutí 20. století, které ovlivnilo nejen literaturu, ale i výtvarné umění, architekturu, divadlo a film.
👥 Zastupci
Ruská avantgarda představovala jednu z nejvýraznějších a nejradikálnějších uměleckých epoch 20. století, zahrnující různé směry jako futurismus, konstruktivismus a OBERIU, které usilovaly o revoluční proměnu umění a společnosti; mezi její klíčové světové autory patří především Rusové: “Velimir Chlebnikov“ (1885–1922) se svými díly „Zakletie smechom“ (Inkantace smíchem, 1910) a epickou „Zangezi“ (1922) je považován za „předsedu zeměkoule“ futuristické poezie, jehož jazykové experimenty, novotvary a transracionální jazyk (zaum) dokonale ilustrují snahu o dekonstrukci a redefinici poetického vyjádření; “Vladimír Majakovskij“ (1893–1930) se proslavil revolučními a provokativními básněmi jako „Oblak v kalhotách“ (Oblak v kalhotách, 1915) a „Levý pochod“ (Levý pochod, 1918), které s pomocí dynamického rytmu a odvážných metafor odrážejí bojovného ducha avantgardy a jejího spojení s revolučními ideály; “Boris Pasternak“ (1890–1960), ač se později od avantgardy vzdálil, svou ranou tvorbou, zejména sbírkou „Sestra má – život“ (Sestra má – život, 1917), přinesl do futurismu lyrický a smyslový prvek, ukazující širší rozsah a hloubku raných avantgardních experimentů; “Osip Mandelštam“ (1891–1938), ač primárně akméista, ve sbírce „Kámen“ (Kámen, 1913) s důrazem na preciznost, architektonickou stavbu a intelektuální lyriku reagoval na symbolismus a demonstroval snahu o obnovu slova, což byly důležité aspekty avantgardního myšlení, byť v odlišné estetice od futuristů; “Daniil Charms“ (1905–1942), jeden z čelních představitelů absurdní literatury a skupiny OBERIU, svými „Příběhy“ (1930s) a absurdními miniatury plnými destrukce logiky a černého humoru ztělesňuje pozdní fázi avantgardy, která v éře stalinismu přešla do podzemí a tragikomické reflexe reality.
📈 Vývoj
Ruská avantgarda se začala formovat v předrevolučním Rusku na počátku 20. století, přibližně v letech 1910–1912, jako prudká reakce na lyrický symbolismus a umírněný realismus, přičemž její vzniku dominoval futurismus s manifestem „Facka veřejnému vkusu“ z roku 1912, podepsaným mj. Chlebnikovem, Majakovským a Kručonychem, který hlásal naprosté odmítnutí minulosti a radikální experimenty s jazykem, formou a obsahem; období vrcholu nastalo po Říjnové revoluci (1917), kdy se avantgarda, a zejména její levicové proudy jako konstruktivismus, stala oficiálním uměním revoluce, propojila se s politickou agitací a propagandou a pronikla do všech uměleckých odvětví – literatury, výtvarného umění (suprematismus Kazimira Maleviče, konstruktivismus Vladimira Tatlina a Alexandra Rodčenka), divadla (Vsevolod Mejerchold s biomechanikou) a filmu (Sergej Ejzenštejn, Dziga Vertov); raná fáze byla charakterizována nespoutaným experimentátorstvím, utopickými vizemi a touhou po totální transformaci společnosti skrze umění, s jazykovými inovacemi, jako byl zaum (transracionální jazyk) u Chlebnikova nebo stupňovitý verš Majakovského; v průběhu 20. let se objevovaly i jiné tendence, například akméismus (Anna Achmatovová, Osip Mandelštam), který ačkoliv vystupoval proti symbolismu a usiloval o preciznost slova, byl spíše umírněnou modernistickou alternativou, ale přesto sdílel avantgardní snahu o novou estetiku; postupný ústup a proměna nastaly s konsolidací sovětské moci na konci 20. a v průběhu 30. let, kdy stát začal prosazovat jediný oficiální umělecký směr – socialistický realismus; avantgarda byla označena za „buržoazní formalismus“ a „nepřátelskou“, což vedlo k masivní cenzuře, zákazům, rušení skupin (např. OBERIU, v čele s Harmsem a Vveděnskim, která se stáhla do undergroundu a vyvinula absurdní a tragikomickou estetiku) a perzekuci autorů; pozdní fáze (30. léta a dále) se tak často odehrávala v exilu (např. Roman Jakobson) nebo v podzemí, kde si udržovala experimentálního ducha navzdory represím, přičemž někteří umělci, jako Majakovskij, se snažili přizpůsobit režimu, ale i tak byli nakonec tragicky umlčeni; národní a regionální varianty ruské avantgardy se projevily zejména v Ukrajině (ukrajinský futurismus) a v kavkazských republikách, kde se propojovaly s místními tradicemi, zatímco žánrové varianty byly obrovské, od jazykových her v poezii, přes experimentální drama, až po revoluční typografii a knižní design, které přetvářely vizuální stránku literatury.
💫 Vliv
Vliv ruské avantgardy na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný; její revoluční přístup k jazyku, formě a struktuře ovlivnil surrealismus, dadaismus a později i konkrétní poezii a beatnickou generaci, které čerpaly z jejího étosu experimentování a boření konvencí; díla Daniila Charmse, se svým absurdním a existenciálním humorem, jsou považována za předchůdce absurdního divadla (Eugène Ionesco, Samuel Beckett) a postmoderní prózy; ve výtvarném umění její principy konstruktivismu a suprematismu inspirovaly Bauhaus, De Stijl, minimalistické a konceptuální umění, stejně jako moderní typografii a grafický design; na české půdě měla ruská avantgarda silný dopad na poetismus a skupinu Devětsil, která se inspirovala jejím revolučním duchem a experimenty, což je vidět v rané tvorbě Vítězslava Nezvala nebo Karla Teigeho; v době svého vzniku byla ruská avantgarda zpočátku přijímána s obrovským nadšením, zejména mezi mladými umělci a intelektuály, kteří v ní viděli umění odpovídající duchu epochy a revoluce; po Říjnové revoluci získala krátkodobou oficiální podporu jakožto umění nového světa, ačkoliv i tehdy se ozývala kritika ze strany tradičnějších uměleckých kruhů a postupně i ze strany konzervativních bolševiků, kteří ji považovali za nesrozumitelnou a vzdálenou masám; tento rozpor vyústil ve stále sílící kritiku, která vedla od konce 20. let k systematickému útlaku, zákazům publikace, rušení uměleckých skupin a perzekuci autorů, kteří byli nuceni se odmlčet, emigrovat nebo čelili vězení a popravám (např. Charms, Mandelštam); dnes je ruská avantgarda celosvětově vnímána jako jedna z nejoriginálnějších, nejradikálnějších a nejinovativnějších uměleckých epoch 20. století, jejíž díla jsou předmětem rozsáhlého akademického zájmu, výstav a festivalů; její odkaz žije dál prostřednictvím filmových adaptací (Ejzenštejnovy a Vertovovy filmy jsou klasiky filmové historie a stále inspirují), divadelních inscenací (Mejercholdovy inovace, hry Majakovského a Charmse jsou pravidelně uváděny, často s moderním přepracováním, a inspirují nové režiséry) a četných uměleckých reinterpretací, které svědčí o její trvalé relevanci a vlivu na současnou kulturu, což z ní činí nejen historický fenomén, ale stále živý zdroj inspirace.