📖 Úvod
Ruchovství, též označované jako Ruchovci, je literární směr a skupina v české literatuře, která se rozvíjela primárně v českých zemích (součást tehdejšího Rakouska-Uherska) v druhé polovině 19. století, konkrétně v 70. letech, přičemž jeho kořeny sahají již do 60. let. Termín „Ruchovci“ je odvozen od almanachu Ruch, který vyšel poprvé v roce 1868 a stal se platformou pro autory s podobnými vlasteneckými a národními tendencemi. Jedná se o ryze český literární proud bez přímého původního či cizojazyčného ekvivalentu názvu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Ruchovství je úzce spjato s politickým a kulturním vývojem českých zemí po pádu Bachova absolutismu v roce 1859. Následné uvolnění politických poměrů v Rakousku-Uhersku, které vyústilo v ústavní vládu a vznikání politických stran, přineslo i rozkvět českého národního života. Období po roce 1860 bylo charakterizováno intenzivním národním budováním, zakládáním spolků (Sokol, Hlahol, Umělecká beseda), tiskovin a rozvojem školství. Politická situace byla napjatá, charakterizovaná bojem za rovnoprávné postavení Čechů v rámci monarchie, snahou o federalizaci a obavami z germanizace, zvláště po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Společenské změny zahrnovaly vzestup české buržoazie, rozvoj průmyslu a měst, ale také přetrvávající důležitost venkova a agrární otázky. Filozofické pozadí se opíralo o doznívající romantismus s jeho důrazem na historii a národ, ale zároveň bylo ovlivněno nastupujícím pozitivismem, ačkoli Ruchovci si uchovávali silný idealistický a vlastenecký postoj. Nejednalo se o formálně ustavenou skupinu s jedním zakladatelem, ale spíše o proud autorů s podobnými názory a cíli. K hlavním představitelům, kteří stáli u vzniku či se k Ruchovství hlásili, patřili Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Eliška Krásnohorská a částečně i Jan Neruda, byť ten stál spíše nad proudy a později se přikláněl k Lumírovcům nebo zaujímal neutrální postavení. Ruchovci se silně vymezovali proti předchozí generaci Májovců, především však proti nastupující generaci Lumírovců (Josefu Vrchlickému, Jaroslavu Vrchlickému a dalším), kterou kritizovali za kosmopolitismus, odklon od národních témat, přílišnou orientaci na západní literaturu a estetiku „umění pro umění“. Ruchovci naopak zdůrazňovali význam původní české tvorby, která by sloužila národu a vycházela z jeho tradic a historie. Navazovali na odkaz národního obrození, Kollárovu a Šafaříkovu myšlenku slovanské vzájemnosti, Palackého historismus a celkovou snahu o posílení české národní identity a morálky. Snažili se vytvořit moderní českou literaturu, která by byla srozumitelná a blízká širokým vrstvám obyvatelstva a posilovala jejich národní cítění. Jejich tvorba reflektovala idealizovaný pohled na českou minulost a venkov, jakožto pilíře národní existence.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Ruchovství se soustředily na zdůrazňování národních hodnot a tradic. Typická témata a motivy zahrnovaly především lásku k vlasti, vlastenectví, glorifikaci české historie (zejména husitství, dobu národního obrození), boj za národní svébytnost a svobodu. Velký důraz byl kladen na venkovský život, selský stav jako nositele morální čistoty a národních tradic, krásu české krajiny a přírody. Objevovaly se i sociální motivy, ale spíše v idealizované, sentimentalizující podobě, často s mravním apelem. Ruchovci hledali inspiraci v českých pověstech, bájích a lidové slovesnosti. Obraz typického hrdiny byl idealizovaný: vlastenec, morálně silný a bezúhonný, obětavý pro národ, často pocházející z lidu (sedlák, řemeslník) nebo historická postava (bojovník, obrozenec). Ženské postavy byly často ztělesněním domova, mateřství a národní síly. Obvyklé prostředí bylo české, často venkovské (např. Podještědí u Světlé), nebo historické, spojené s významnými událostmi a místy české minulosti. Konflikty se obvykle týkaly národního útlaku, obrany tradic, morálních dilemat a sociálních nespravedlností, vždy však s jasným didaktickým a vlasteneckým vyzněním. Jazyk a styl byly spisovné, často archaizující, s tendencí k patosu a vznešenosti, zvláště v poezii a historické próze. V próze se objevovaly detailní popisy postav a prostředí, často se silným lyrickým prvkem. Dialogy postav z lidu byly stylizované, ale měly navodit dojem autentičnosti. Kompozice děl byla obvykle přehledná a chronologická, s jasnou dějovou linií. Vyprávěcí postupy zahrnovaly převahu vševědoucího vypravěče, který komentoval události a postavy, a časté lyrické vsuvky. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly v poezii lyrickoepické skladby (eposy, balady, romance, pověsti ve verších), vlastenecká a přírodní lyrika. V próze dominovaly historické romány a povídky (např. od A. Jiráska či K. Světlé), venkovská próza a romány s národní tématikou, které často nesly silný mravoučný podtext. Drama bylo méně zastoupeno, ale objevovaly se historické hry. Ruchovství bylo důležitou etapou ve vývoji české literatury, která kladla základy pro realismus a historickou prózu v národním duchu, byť si uchovávalo mnoho idealistických a romantických rysů.
👥 Zastupci
Ruchovství, významný literární směr české literatury druhé poloviny 19. století, se vyznačovalo především silným vlastenectvím, důrazem na národní dějiny, lidovou tradici a venkovský život, a často též moralistním a didaktickým tónem. Bylo reakcí na kosmopolitismus a estetismus předchozích Májovců a snažilo se upevnit českou národní identitu v době sílících národních snah. Mezi nejvýznamnější české autory tohoto směru patří Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská a částečně i Josef Václav Sládek v rané fázi své tvorby. Svatopluk Čech je jednou z klíčových postav ruchovství a jeho dílo nejlépe reprezentuje snahu o posílení národní identity a satiru na dobové nešvary. Jeho “Písně otroka“ (1895) jsou silnou alegorií na útlak a touhu po svobodě českého národa, čímž přesně vystihují ruchovský patos a vlastenectví. Díla “Výlet pana Broučka do Měsíce“ (1888) a “Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století“ (1889) satirizují maloměšťáckou povahu českého člověka a jeho neschopnost hrdinských činů, zároveň ale vyzývají k národnímu obrození a reflexi historie. Eliška Krásnohorská byla výraznou představitelkou ženského literárního projevu v rámci ruchovství a významnou kritičkou. Její lyrika, například sbírka “Z mého alba“ (1879), oslavuje krásu české krajiny a národní dějiny, čímž potvrzuje ruchovský důraz na domov a tradici. Velmi důležitá jsou i její libreta pro opery Bedřicha Smetany, jako je “Hubička“ (1876) nebo “Tajemství“ (1878), která idealizují venkovský život a historické události, propojující literaturu s národním hudebním uměním a demonstrující snahu o vytvoření ryze českého umění. Josef Václav Sládek, ačkoliv později přešel k lumírovcům, v počátcích své tvorby silně inklinoval k ruchovství a jeho “Selské písně a české znělky“ (1890) jsou oslavou prostého venkovského života, české půdy a lidové tradice, což dokonale ilustruje ruchovskou lásku k zemi a národní sounáležitost. Jeho rané básnické sbírky jako “Básně“ (1879) rovněž obsahují silné vlastenecké a sociální motivy, reflektující národní úděl a solidaritu s pracujícím lidem. Ruchovství nemělo přímé významné světové autory, jelikož se jednalo o specificky český, národně orientovaný proud, nicméně inspirovalo se širšími evropskými proudy romantismu a národního obrození.
📈 Vývoj
Vývoj ruchovství je neodmyslitelně spojen s obdobím českého národního obrození a politického uvolnění po pádu Bachova absolutismu. Období vzniku ruchovství spadá do 60. let 19. století, konkrétně je jeho start často spojován s vydáním almanachu “Ruch“ v roce 1868, který sloužil jako platforma pro mladé vlastenecké autory. Tento směr se zformoval jako reakce na vnímáný úpadek národních hodnot a přílišný příklon k cizím vlivům, který byl připisován starším Májovcům. Ruchovci se snažili o posílení národního uvědomění a vytvoření literatury, která by byla hluboce zakořeněna v české historii, kultuře a lidovém životě. Období vrcholu ruchovství nastalo v 70. a počátku 80. let 19. století, kdy se Svatopluk Čech stal jednou z nejvlivnějších osobností české literatury a Eliška Krásnohorská se výrazně angažovala jako kritička a libretistka. V této fázi se ruchovství projevovalo v lyrické i epické poezii, historické próze a dramatu, s výrazným důrazem na národní témata, morální poselství a didaktismus. Postupný ústup a proměna ruchovství začaly v průběhu 80. let 19. století s nástupem mladší generace autorů sdružených kolem časopisu “Lumír“, takzvaných Lumírovců. Ti, ačkoliv rovněž uznávali důležitost národní literatury, usilovali o její umělecké povznesení a otevření se evropským literárním proudům a individualismu, což bylo v kontrastu s často konzervativním a spíše kolektivně orientovaným ruchovstvím. Ruchovství bylo kritizováno za jeho provincialismus, didaktičnost a nedostatečnou uměleckou úroveň. Někteří autoři, jako například Josef Václav Sládek, postupně opustili ryze ruchovské ideály a vyvinuli vlastní, širší umělecký projev, který spojoval národní témata s estetičtější formou, blížící se Lumírovcům. Nelze jednoznačně hovořit o rané a pozdní fázi ruchovství jako takového, spíše o vývoji jednotlivých autorů, kteří se od jeho konzervativních východisek odkláněli. Ruchovství bylo primárně národní literární proud, zaměřený na české prostředí, a proto nemělo výrazné národní či regionální varianty mimo české země. Jeho témata se však částečně překrývala s širšími tendencemi v Evropě, jako bylo národní romantismus nebo realismus s vlasteneckým podtextem. Žánrově se ruchovství projevilo především v epické poezii (historické básně, balady), lyrické poezii s vlasteneckými a přírodními motivy, a historické próze.
💫 Vliv
Vliv ruchovství na pozdější českou literaturu a umění byl sice rozporuplný, ale nezanedbatelný. Ruchovci položili základy pro další rozvoj historické prózy a dramatu, zejména v oblasti zpracování národních dějin a lidových tradic. Jejich důraz na národní identitu a vlastenectví rezonoval v dílech autorů generace realismu a naturalismu, byť tito autoři přistupovali k tématům kritičtěji a realističtěji (např. Alois Jirásek, Zikmund Winter, i když tito autoři již nepatřili k ruchovství, navazovali na jeho zájem o historii). Ruchovci také ovlivnili vývoj české opery skrze libreta Elišky Krásnohorské pro Bedřicha Smetanu, čímž přispěli k vytvoření národního operního repertoáru. Dále posílili tradici lidové poezie a dětské literatury (Sládek). V době svého vzniku bylo ruchovství přijímáno velmi rozporuplně. Konzervativními kruhy a širokou veřejností, toužící po národní afirmaci a posílení tradičních hodnot, bylo dílo ruchovců s nadšením vítáno a často považováno za vrchol národního umění. Svatopluk Čech byl zbožňován jako národní bard. Naopak mladší generace a moderněji smýšlející kritici, zejména ti sdružení kolem “Lumíru“, hodnotili ruchovství kriticky. Vytýkali mu didaktičnost, uměleckou zastaralost, provincialismus, nedostatek originality a přílišné lpění na minulosti na úkor moderního uměleckého vyjádření. Nedocházelo k zákazům nebo cenzuře, neboť ruchovství se obecně shodovalo s oficiálními národními snahami v habsburské monarchii, i když sociální kritika některých děl (např. “Písní otroka“) mohla být vnímána jako mírně podvratná. Dnes je ruchovství vnímáno jako důležitá, byť do jisté míry konzervativní a přechodná, etapa českého literárního vývoje. Je uznáváno za svůj přínos k upevnění národní identity a vytvoření silného základu pro budoucí generace, a to především v době, kdy byla národní existence ohrožena. Kritika jeho umělecké úrovně a didaktičnosti přetrvává, ale zároveň jsou vyzdvihovány kvality některých děl a autorů. Svatopluk Čech je stále čten a jeho satira (“Brouček“) si udržuje popularitu. Eliška Krásnohorská je ceněna především za svá libreta k Smetanovým operám, která jsou nedílnou součástí české operní tvorby a často se hrají. Josef Václav Sládek je dodnes milován pro svou dětskou poezii a přírodní lyriku. Filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace se nejčastěji týkají právě díla Svatopluka Čecha. Janáčkova opera “Výlety pana Broučka“ (1920) je světově proslulá adaptace jeho satirických románů. Vznikly také různé filmové a televizní adaptace Broučkových příběhů, které představují jeho postavu a satirický pohled širšímu publiku. Krásnohorská libreta pro Smetanu jsou samozřejmě základem operních inscenací. Tímto způsobem ruchovství, i když je historicky ukotveno, stále žije v české kultuře.