📖 Úvod
Romantismus je literární, umělecký a filozofický směr, který se rozvíjel především od konce 18. století (přelomu 18. a 19. století) do poloviny 19. století, zhruba v letech 1790/1800 až 1850. Jeho český název je Romantismus, v angličtině Romanticism, ve francouzštině Romantisme a v němčině Romantik, přičemž etymologicky vychází ze slova „romance“, které v minulosti označovalo starofrancouzské hrdinské básně či středověké rytířské romány psané v románských jazycích, a později také fantaskní či neobvyklé. Tento směr se zrodil nejprve v Anglii a Německu, následně se šířil do Francie a posléze do celé Evropy – zejména do Itálie, Španělska, Ruska, Polska, českých zemí a také do Spojených států amerických.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku romantismu je komplexní a hluboce ovlivněno zásadními událostmi konce 18. a počátku 19. století. Klíčovým momentem byla Velká francouzská revoluce z roku 1789, která sice přinesla ideály svobody, rovnosti a bratrství, ale zároveň vyústila v období teroru a posléze v napoleonské války, jež destabilizovaly celou Evropu. Po porážce Napoleona a Vídeňském kongresu v roce 1815 následovalo období restaurace, kdy se monarchie pokoušely o návrat k předrevolučnímu stavu, což však vyvolávalo značnou společenskou nespokojenost a touhu po svobodě. Současně probíhala průmyslová revoluce, která radikálně měnila společnost: docházelo k rychlé urbanizaci, vzniku velkých průmyslových center, rozvoji nových technologií a zároveň k pauperizaci širokých vrstev obyvatelstva, vzniku proletariátu a krizi tradičních hodnot a sociálních vazeb. Filozofické pozadí romantismu je pak přímou reakcí na osvícenský racionalismus 18. století, který s důrazem na rozum, objektivitu a vědecké poznání nedokázal plně uspokojit lidskou touhu po smyslu, citu a spiritualitě. Romantismus se vymezoval proti chladnému rozumu, vědeckému materialismu a klasicistnímu estetickému dogmatismu, jež vnímal jako omezující a dehumanizující. Místo toho zdůrazňoval cit, intuici, imaginaci, subjektivitu, individualismus a podvědomí. Mezi předchůdce a klíčové postavy, které stály u zrodu, patří Jean-Jacques Rousseau se svým důrazem na cit a přírodu, hnutí Sturm und Drang v Německu (Herder, mladý Goethe, Schiller) a filozofové jako Immanuel Kant (s jeho důrazem na subjektivní poznání a etiku), Johann Gottlieb Fichte a Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, kteří rozvíjeli idealistickou filozofii a teorii umění. V Německu se formovalo tzv. jenžské hnutí (Jenaer Romantik) kolem bratří Schlegelů, Novalise a Ludwiga Tiecka. V Anglii pak „jezerní básníci“ William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge. Politická situace po napoleonských válkách byla charakterizována silnými národními a liberálními hnutími, které bojovaly za svobodu národů (např. řecké povstání proti Osmanské říši, polské povstání, sjednocování Itálie) a za zrušení absolutistických režimů. Romantismus se tedy vymezoval proti klasicismu s jeho pevnými pravidly, antickými vzory a snahou o harmonii a objektivitu, a navazoval na preromantismus a sentimentalismus, prohluboval jejich důraz na individualitu, citovost a vnitřní svět člověka, ale s mnohem větším pesimismem a rozčarováním z reality.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika romantismu jsou odrazem jeho filozofického a společenského pozadí. Charakterizuje ho především důraz na cit, vášeň, subjektivitu, individualismus, svobodu a fantazii, často s prvkem iracionality, mystiky a obdivu k nevysvětlitelnému. Typická je rozporuplnost a propojování protikladů: ideál x realita, sen x skutečnost, krása x ošklivost, život x smrt, světlo x tma, dobro x zlo. Romantický hrdina usiluje o naplnění svých tužeb a ideálů, ale naráží na neúprosnou realitu, což vede k pocitu osamělosti, nepochopení, rozčarování a úniku z reálného světa. Tento únik se projevuje v touze po exotice, minulosti (zejména středověku, vnímán jako doba rytířství a hluboké víry), snech, fantazii, divoké přírodě nebo smrti. Romantismus se zajímá o národní historii, lidovou slovesnost, mýty a legendy. Typickými tématy a motivy jsou nenaplněná, tragická či osudová láska, osamělost a vyhnanství, touha po svobodě, zklamání a melancholie, smrt, nespoutaná příroda (často zrcadlící duševní stav hrdiny), noc, ruiny, hřbitovy, zločin a trest, boj za národní identitu a osvobození. Obraz typického hrdiny je komplexní – často je to osamělý jedinec, nepochopený společností, rozervaný mezi svými ideály a realitou. Může to být buřič, vyděděnec, poutník, umělec, ztroskotanec, bandita, či dokonce démonická postava, která často ztělesňuje i autostylizaci samotného autora. Často je hrdina pasivní, ponořený do svých myšlenek, nebo naopak aktivní, ale neúspěšný ve svém boji. Obvyklým prostředím je divoká, nespoutaná příroda (hory, moře, lesy), exotické krajiny, staré hrady, zříceniny, hřbitovy, temná zákoutí měst, tajemná a mystická místa, často s prvky tajemna a hrůzy (gotický román). Konflikty se obvykle soustředí na střet jedince se společností, ideálu s realitou, citu s rozumem, svobody s útlakem, touhy s nemožností jejího naplnění. Jazyk a styl jsou bohaté, barvité, velmi emotivní a expresivní, plné metafor, symbolů, personifikací a hyperbole, s velkým důrazem na lyrismus a hudebnost. Psaní je subjektivní, často reflektující vnitřní svět autora či hrdiny. Kompozice je často volná, otevřená, dynamická, často se porušují klasicistní pravidla, dochází k prolínání žánrů a stylů, k fragmentárnosti. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní vyprávění často v první osobě, deníkové záznamy, dopisy, vnitřní monology a lyrické pasáže. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patří v poezii lyricko-epické skladby (poemy), básnické povídky, balady, romance, elegie, reflexivní lyrika. V próze dominuje historický román (Walter Scott), gotický román (tajemné příběhy, hrady, zjevení), dobrodružný román, deníková próza a cestopisy. V dramatu pak historická tragédie, kde hrdina často bojuje proti osudu nebo nespravedlnosti. Je typické prolínání žánrů, například romány s básnickými vsuvkami nebo lyrické pasáže v epických dílech.
👥 Zastupci
Romantismus je literární a umělecký směr, který se v Evropě rozvinul na přelomu 18. a 19. století jako reakce na chladný racionalismus osvícenství a přísné konvence klasicismu, zdůrazňující emoce, individualitu, svobodu a návrat k přírodě. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří „Karel Hynek Mácha“, jehož lyricko-epická báseň “Máj“ (1836) je považována za vrcholné dílo českého romantismu, ztělesňující tragickou lásku, osamělost a vzpouru proti společenským normám skrze ústřední postavu Viléma a jeho reflexi přírody a pomíjivosti bytí, čímž dokonale ilustruje romantický pathos a touhu po svobodě. Jeho další díla jako jsou prozaické “Cikáni“ nebo “Pouť krkonošská“ dále rozvíjejí motivy osudovosti, nešťastné lásky a tajemné krásy přírody. Částečně k romantismu náleží i raná tvorba “Boženy Němcové“, ačkoli později přešla k realismu, například její novela “Divá Bára“ (1856) představuje silnou, nezávislou ženskou hrdinku, která vzdoruje společenským konvencím a žije v souladu s přírodou, což odráží romantické ideály svobody a individuality. I “Babička“ (1855), byť idylický obraz života na venkově, nese prvky romantické idealizace minulosti a touhy po ztraceném světě. Také “Josef Kajetán Tyl“ ve svém dramatu “Strakonický dudák aneb Hody divých žen“ (1847) kombinuje romantické pohádkové motivy, dobrodružství a vlastenectví, čímž ukazuje, jak se romantismus v českých zemích propojoval s národním obrozením. Světovými pilíři romantismu jsou například anglický básník “Lord George Gordon Byron“, jehož “Childe Haroldova pouť“ (1812-1818) a epické básně “Korzár“ (1814) a “Don Juan“ (1819-1824) představily archetyp byronského hrdiny – osamělého, melancholického, vzpurného a vášnivého outsidera, který je v rozporu se společností a prožívá hluboké vnitřní drama, což je esencí romantické revolty a individualismu. Francouzský spisovatel “Victor Hugo“ je dalším významným představitelem, jehož romány “Chrám Matky Boží v Paříži“ (1831) a “Bídníci“ (1862) jsou monumentálními díly, jež propojují historické pozadí s hlubokou psychologií postav, sociální kritikou a nekonečnými lidskými dramaty, přičemž jeho “Hernani“ (1830) je klíčovým romantickým dramatem bourajícím klasicistní pravidla. Britská spisovatelka “Mary Shelley“ se svým románem “Frankenstein aneb Moderní Prométheus“ (1818) mistrně ztělesňuje gotický romantismus, zkoumající hranice vědy a etiky, stvoření a jeho tvůrce, a hrůzu z neznámého, což dokonale ilustruje fascinaci temnými stránkami lidské existence a nadpřirozenem. Americký autor “Edgar Allan Poe“ je mistrem temného romantismu, jehož báseň “Havran“ (1845) a povídky jako “Zánik domu Usherů“ (1839) či “Jáma a kyvadlo“ (1842) se zaměřují na psychologický teror, hrůzu, šílenství a melancholii, čímž vystihuje temnější, introspektivní a fantastické aspekty směru. Německý spisovatel “Johann Wolfgang von Goethe“ svým raným románem “Utrpení mladého Werthera“ (1774), patřícím k hnutí Sturm und Drang, které bylo předznamenáním romantismu, vytvořil archetyp citlivého, nešťastně zamilovaného hrdiny, který se nedokáže vyrovnat s realitou, což přesně zachycuje romantickou citovost a subjektivitu. Polský národní bard “Adam Mickiewicz“ v eposech “Pan Tadeáš“ (1834) a “Konrad Wallenrod“ (1828) ztělesnil národní romantismus, vyjadřující touhu po svobodě, hrdinství a boj proti útlaku, což bylo klíčové pro utlačované národy. Ruský básník a spisovatel “Alexandr Sergejevič Puškin“ ve svém veršovaném románu “Evžen Oněgin“ (1825-1832) představil typ “zbytečného člověka„, který je unaven životem a neschopný najít smysl, což je typický romantický motiv deziluze a introspekce. Skotský autor “Walter Scott“ je zakladatelem historického románu, jehož díla jako “Ivanhoe“ (1819) idealizují středověk a rytířství, což reflektuje romantickou fascinaci historií a národní identitou. “Novalis“ (vlastním jménem Friedrich von Hardenberg) a jeho román “Heinrich von Ofterdingen“ (nedokončený, vydáno 1802) je ústředním dílem německého raného romantismu, zdůrazňujícího mystiku, sen, přírodu a symbolický “modrý květ“ jako ztělesnění nekonečné touhy a ideálu.
📈 Vývoj
Romantismus jako literární a umělecký směr se zrodil na konci 18. století jako přímá reakce na společenské a intelektuální změny vyvolané Francouzskou revolucí, průmyslovou revolucí a osvícenským důrazem na rozum, který byl vnímán jako chladný a omezující. Prvotní zárodky se objevily v Německu v hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) kolem 70. let 18. století, které kladlo důraz na emoce, svobodu a individualitu (Goethe, Schiller v rané fázi), a zároveň v Anglii, kde se básníci jako William Wordsworth a Samuel Taylor Coleridge (tzv. Jezerní básníci) zaměřovali na přírodu a fantazii. Období vrcholu romantismu nastalo v první polovině 19. století, zhruba mezi lety 1800 a 1850, kdy se směr rozšířil po celé Evropě a získal své charakteristické rysy. Raná fáze romantismu (konec 18. století – cca 1820) se vyznačovala důrazem na přírodu, mystiku, individualismus, fantazii a obdiv k lidové slovesnosti a středověku. Typické byly lyrické žánry a filozofické úvahy. Pozdější, vrcholná fáze (cca 1820 – 1850) se stala více rozmanitou, s větším důrazem na sociální a politická témata, národní cítění (zejména v zemích bojujících za nezávislost), revoltu a byronismus. Do popředí se dostaly epické žánry, především historický román a lyricko-epické poémy. Postupný ústup a proměna romantismu nastaly v polovině 19. století s nástupem realismu a naturalismu, které se snažily o objektivnější zobrazení skutečnosti. Nicméně prvky romantismu, jako jsou důraz na individualitu, subjektivita a emocionálnost, přetrvaly a ovlivnily pozdější literární směry. V mnoha ohledech se pozdní romantismus prolíná s raným realismem, kdy autoři zachovávají romantické motivy, ale již je zasazují do realističtějších kulis a s větším důrazem na psychologii postav a sociální problémy. Romantismus nebyl homogenní a vyvinuly se různé národní a regionální varianty. „Německý romantismus“ byl hluboce filozofický a mystický, ovlivněný ideály idealismu (Fichte, Schelling). Kladl důraz na pohádkové motivy, sny, přírodu, lidovou slovesnost a středověk (bratři Grimmové, Novalis, Ludwig Tieck, E. T. A. Hoffmann). “Anglický romantismus“ se projevoval silným individualismem, osamělostí, revoltou (Byron, Percy Bysshe Shelley), hlubokou přírodní lyrikou (Wordsworth, Coleridge) a rozvojem gotického románu, který zkoumal temné stránky lidské duše (Mary Shelley, Ann Radcliffe). “Francouzský romantismus“ byl často patetický, historický, s důrazem na exotiku, velkolepé historické fresky a sociální témata (Victor Hugo, François-René de Chateaubriand, Alexandre Dumas st.). “Polský romantismus“ byl silně spjat s národním bojem za nezávislost a svobodu, což se projevovalo v hrdinské epice a dramatech s mesianistickými motivy (Adam Mickiewicz, Juliusz Słowacki). “Ruský romantismus“ se vyznačoval melancholií, pocity deziluze a motivem “zbytečného člověka“ (Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov), často s kritickým pohledem na společenské poměry. “Český romantismus“ se objevil později, zhruba od 20. let 19. století, a byl silně propojen s procesem národního obrození. Inspiraci čerpal z německého a polského romantismu, kladl důraz na přírodu, lásku, osudovost, ale také na historii a lidovost (Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová). Žánrově se romantismus projevoval v lyrice (báseň, balada, lyricko-epická poéma), epice (historický román, dobrodružný román, gotický román, epos) a dramatu (historické hry s volnou kompozicí a porušením klasicistních jednot).
💫 Vliv
Vliv romantismu na pozdější literaturu a umění byl obrovský a trvalý. Z romantismu přímo vycházejí nebo jsou jím výrazně ovlivněny směry jako „symbolismus“ a “dekadence“, které přejaly důraz na estetiku, subjektivní vnímání, symboly, snovost, individualismus a vnitřní svět umělce. Později ovlivnil i “modernismus“, a to v prvcích introspekce, experimentování s formou a hledání nových výrazových prostředků pro zachycení vnitřního života. V “postmoderně“ můžeme vnímat ozvuky romantické melancholie, hry s narativními strukturami a intertextualitu. Romantismus položil základy pro moderní žánry “fantasy“ a “science fiction“, zejména gotický romantismus (např. “Frankenstein“) s jeho fascinací bájnými bytostmi, fantastickými světy a vědeckými experimenty s morálními dilematy. Je také pramenem moderního “hororu“, který rozvíjí temné stránky lidské psychiky a nadpřirozeno (Poe). Celá moderní “lyrická poezie“ je vděčná romantismu za zdůraznění subjektivního prožitku, intimní emoce a citlivosti k přírodě. Rovněž žánr “historického románu“, založený Walterem Scottem, pokračoval v existenci a rozvíjel se. Mezi konkrétní autory, kteří čerpali z romantismu, patří například Charles Baudelaire, který stojí na pomezí romantismu a symbolismu, “prokletí básníci“ s jejich temnou estetikou, a v moderní době autoři epické fantasy jako J. R. R. Tolkien, kteří stavěli na mytologii a idealizovaných světech, nebo Neil Gaiman, který ve svých dílech často pracuje s romantickými motivy lásky, ztráty a hledání identity v moderním kontextu. V době svého vzniku byl romantismus přijímán s rozporuplnými pocity. Na jedné straně byl často vítán jako osvobozující proud, který nabízel únik před zkostnatělými pravidly klasicismu a chladným racionalismem osvícenství. Oceňována byla jeho originalita, emocionální hloubka, důraz na individualitu a probouzení národního cítění v dobách národních obrození. Na druhé straně se setkával s ostrou kritikou, zejména ze strany konzervativních kruhů a zastánců klasicismu, kteří ho označovali za příliš sentimentální, patetický, iracionální, chaotický a nerespektující umělecká pravidla. Byl kritizován za přílišnou svobodu, subjektivitu a nedostatek formální disciplíny. Některá díla byla kvůli svému politickému (revolucionářství, liberalismus) nebo společenskému (kritika konvencí, individualismus) obsahu kontroverzní a podléhala cenzuře nebo zákazu. Například díla Byrona a Shelleyho v Anglii vyvolávala pohoršení svým nonkonformním postojem. V českých zemích byla díla obrozeneckých romantiků pod dohledem rakouské cenzury, avšak spíše z politických důvodů a obav z posilování národního uvědomění než kvůli čistě literárním aspektům romantismu. Dnes je romantismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních a uměleckých směrů, který zásadně ovlivnil západní kulturu a položil základy pro mnoho moderních projevů v umění. Je předmětem intenzivního studia na akademické půdě a jeho témata – láska, smrt, příroda, svoboda, individualismus, touha po něčem transcendentním, vnitřní konflikty – jsou stále aktuální a oslovují čtenáře i diváky po celém světě. Mnoho klíčových děl romantismu bylo adaptováno do různých uměleckých forem. Například “Victor Hugo“ a jeho “Bídníci“ se dočkali nespočtu filmových a divadelních adaptací, včetně celosvětově proslulého muzikálu, a jeho “Chrám Matky Boží v Paříži“ byl také mnohokrát zfilmován a adaptován pro divadlo a muzikál. Klasický román “Mary Shelley“ “Frankenstein aneb Moderní Prométheus“ se stal ikonou hororu a byl mnohokrát převeden na filmové plátno, televizní obrazovky i divadelní scény. I díla, která balancují na pomezí romantismu a realismu, jako jsou romány “Jane Austen“ (např. “Pýcha a předsudek“), se těší velké oblibě a častým adaptacím. V českém prostředí byl “Máchův “Máj““ několikrát adaptován do filmové podoby (např. film F. A. Brabce z roku 2008) a často se objevuje na divadelních scénách či inspiroval hudební díla. Romantismus tak stále žije v kolektivní paměti a inspiruje nové generace umělců k reinterpretaci jeho věčných témat.