📖 Úvod
Římská literatura, původním názvem Literatura Latina, představuje soubor literárních děl vytvořených v latinském jazyce na území Římské říše a jejími občany. Její počátky sahají do 3. století př. n. l., přibližně do roku 240 př. n. l., kdy Livius Andronicus uvedl v Římě první divadelní představení a přeložil Homérovu Odysseu do latiny. Rozkvět a hlavní fáze tohoto literárního období pokračují přes období republiky a císařství, tedy přes Zlatý věk (asi 80 př. n. l. – 14 n. l.), Stříbrný věk (14 – 138 n. l.) až do pozdní antiky, tedy do 5. století n. l. a pádu Západořímské říše v roce 476 n. l., přičemž v některých aspektech (např. raně křesťanská literatura) se vliv latiny a její literární produkce projevoval i déle. Geograficky se rozvíjela primárně v Itálii, s centrem v Římě, ale díky expanzi Římské říše se šířila po celém středomořském světě, do Galie, Hispánie, severní Afriky a dalších provincií, kde se latina stala jazykem vzdělanců, administrace a obchodu.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku římské literatury je neodmyslitelně spjato s vývojem římského státu od malého městského státu k impériu. Počátky literatury se objevují v době, kdy se Řím stává významnou mocností po punských válkách, čímž se otevírá řeckým kulturním vlivům. Římané, původně orientovaní spíše na praktické záležitosti jako je vojenství, právo a inženýrství, začali pociťovat potřebu rozvinout vlastní literaturu, která by se vyrovnala té řecké. Společenské pozadí bylo charakterizováno silným hierarchickým uspořádáním, rozdělením na patricije a plebeje (později na senátorské, jezdecké a další stavy), otroctvím a důrazem na tradiční římské hodnoty jako je pietas (zbožnost, povinnost vůči bohům, rodině a státu), virtus (mužnost, odvaha, ctnost) a gravitas (důstojnost, vážnost). V 2. a 1. století př. n. l. dochází k výrazné helenizaci římské kultury, kdy se řecké umění, filozofie a literatura stávají vzory. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno řeckými směry, především stoicismem (vyzdvihujícím ctnost, povinnost a klid mysli), epikureismem (hledajícím blaženost v klidu a absenci bolesti) a skepticismem. Tyto filozofie nebyly vždy přijímány bez výhrad, ale staly se základem pro římské úvahy o morálce, osudu a lidské existenci. Za „otce“ římské literatury je považován již zmíněný Livius Andronicus, který položil základy dramatické tvorby a epiky překladem řeckých děl. Dalším významným průkopníkem byl Gnaeus Naevius, autor prvních původních latinských dramat a epické básně o punské válce. Římská literatura se politicky vyvíjela od republikánských ideálů, zdůrazňujících občanskou svobodu a význam senátu, přes bouřlivé období občanských válek (Mariovy a Sullovy proskripce, triumviráty) až k principátu a císařství, kdy se literatura často stávala nástrojem propagandy a oslavy císařské moci (např. Aeneis od Vergilia). Společenské změny zahrnovaly urbanizaci, růst Říma v obrovské metropole, nárůst kosmopolitismu a zároveň napětí mezi starými římskými hodnotami a novými vlivy. Římská literatura se “nevymezovala“ proti předchozím směrům v negativním smyslu, spíše na ně “navazovala“ a transformovala je. Primárně se silně inspirovala a adaptovala řeckou literaturu. Římané se snažili řeckým vzorům “aemulatio“ (soutěžení) vyrovnat a předčit je, a to nejen překlady a adaptacemi (imitatio), ale i tvorbou originálních děl, která do řeckých forem vnášela římského ducha, římské dějiny, hodnoty a specifický latinský jazyk. Raná římská literatura se zároveň vymezovala vůči archaickým, preliterárním orálním tradicím a raným italským formám, snažila se je pozvednout na úroveň sofistikované psané literatury.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou římské literatury je především pragmatismus, důraz na rétoriku, jasnost a eleganci jazyka. Typickými tématy a motivy jsou hrdinské skutky a válečná sláva (epos), římská historie a národní mýty (Livius, Vergilius), občanská ctnost a oddanost státu (Cicero, Vergilius), morální filozofické úvahy o životě a smrti (Lucretius, Seneca), krása venkovského života a přírody (Vergilius, Horatius), láska a erotika (Catullus, Ovidius), ale také ostrá kritika společenských nešvarů a lidských slabostí (satira Horatia, Juvenala, Martiala). Obraz typického hrdiny je často spojen s ideálem Římana – ctnostného, statečného, oddaného rodině a státu, schopného oběti. V epice je to například Aeneas, zakladatel římského národa, který plní vůli bohů navzdory osobnímu utrpení. V lyrice to může být i citlivý milenec, jako u Catulla. Obvyklé prostředí zahrnuje majestátní Řím s jeho fóry, chrámy a veřejnými prostory, stejně jako idylický venkov se statky a přírodou. Konflikty se často týkají střetu jedince s osudem, povinnosti s touhou, morálních dilemat a politických intrik. Jazyk a styl se vyznačuje latinskou precizností, logičností a často vznešeným, patetickým tónem, zejména v eposu a rétorice. Zároveň však existovala bohatá škála stylů, od hovorového jazyka v komediích Plauta a Terentia po rafinovanou eleganci Horatiovy lyriky a břitký humor Juvenalovy satiry. Kompozice děl je často pečlivě strukturovaná, s důrazem na rétorické figury, symetrii a harmonii, což odráží římskou lásku k řádu. V eposu se objevují tradiční prvky jako invokace múz, rozsáhlé popisy (ekphrásis) a katalogy. Vyprávěcí postupy zahrnovaly objektivní er-formu v dějepisectví a eposu, ale také subjektivní ich-formu v lyrice, dopisech a filozofických dialozích. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly: “Epos“ (historický – Naevius, Ennius; mytologický – Vergilius), “Drama“ (tragédie – Seneca; komedie – Plautus, Terentius), “Lyrika“ (ódy – Horatius; elegie – Catullus, Tibullus, Propertius, Ovidius; epigramy – Martialis), “Satira“ (Lucilius, Horatius, Juvenalis), “Dějepisectví“ (Livius, Tacitus, Sallustius, Caesar), “Rétorika a řečnictví“ (Cicero – považován za největšího řečníka a prozaika), “Filozofie“ (Lucretius, Cicero, Seneca), “Didaktická poezie“ (Vergilius – Georgica), a v pozdní antice se objevuje i “román“ (Petronius – Satyricon, Apuleius – Zlatý osel). Každý z těchto žánrů byl obohacen římskými reáliemi a specifickým pohledem na svět, což dohromady tvoří bohatou a vlivnou literární tradici, která se stala základem pro pozdější evropskou literaturu.
👥 Zastupci
Římská literatura, silně ovlivněná řeckou kulturou, přesto rozvinula vlastní unikátní hlas a žánry, které dodnes formují západní literaturu. Mezi klíčové světové autory tohoto období (české autory v této starověké fázi nelze uvést, neboť český jazyk a národ v dnešním smyslu neexistovaly) patří především Plautus (asi 254 př. n. l. – 184 př. n. l.) se svými komediemi jako „Menaechmi“, “Amphitryo“ a “Miles Gloriosus“, které ukazují ranou římskou komedii, jež adaptovala řecké modely s důrazem na situační humor, intriky a lidové postavy, čímž oslovovala široké římské publikum. Terence (asi 195 př. n. l. – 159 př. n. l.) se svou “Andriou“ a “Hecyrou“ představuje rafinovanější, psychologicky hlubší římskou komedii, která se více zaměřovala na charakterovou kresbu a mravní dilemata, čímž posouvala žánr k eleganci. Lucretius (asi 99 př. n. l. – 55 př. n. l.) v didaktické epické básni “De rerum natura“ vysvětluje atomistickou filozofii Epikúra a panteismus, což demonstruje římský zájem o řeckou filozofii a schopnost převést složité myšlenky do veršů. Catullus (asi 84 př. n. l. – 54 př. n. l.) se sbírkou “Carmina“ (např. Catullus 5 “Vivamus, mea Lesbia, atque amemus“) revolucionizoval římskou lyrickou poezii svým bezprostředním, intenzivním vyjádřením lásky, touhy a nenávisti, čímž prolomil dosavadní formální konvence. Cicero (106 př. n. l. – 43 př. n. l.) svými “Orationes in Catilinam“ a “De re publica“ mistrovsky ovládl rétoriku a filozofickou prózu, stal se archetypem latinské elegance a politické řečnictví. Vergilius (70 př. n. l. – 19 př. n. l.) je autor epické básně “Aeneis“, “Bucolic“ (Zpěvů pastýřských) a “Georgic“ (Zpěvů rolnických), kde “Aeneis“ představuje národní epos s mytickým původem Říma, harmonicky spojující řeckou epickou tradici s římskými hodnotami a národní identitou. Horatius (65 př. n. l. – 8 př. n. l.) svými “Carminy“ (Ódami) a “Epistulae“ (Listy), včetně “Ars Poetica“, dosáhl vrcholu lyrické poezie a satiry, projevující moudrost, umírněnost a lásku k Římu, čímž se stal vzorem pro pozdější generace. Ovidius (43 př. n. l. – 17/18 n. l.) ve svých “Metamorphoses“ (Proměnách) a “Ars Amatoria“ (Umění milovat) ukázal neuvěřitelnou vypravěčskou zručnost a hravost v zpracování mýtů a milostných témat, často s důrazem na transformaci a vášně. Livius (59 př. n. l. – 17 n. l.) ve svém monumentálním díle “Ab Urbe Condita Libri“ (Dějiny od založení města) zaznamenal dějiny Říma, což je klíčové pro pochopení římské historiografie, jejího morálního poslání a vlasteneckého patosu. Seneca mladší (asi 4 př. n. l. – 65 n. l.) s tragédiemi jako “Medea“ a filozofickými “Epistulae morales ad Lucilium“ (Listy Luciliovi o etice) ovlivnil budoucí evropské drama a formuloval principy stoické filozofie, klíčové pro římskou etiku. Juvenalis (asi 55 n. l. – 130 n. l.) svými “Satirae“ (Satirami) nabídl ostrou kritiku morálního úpadku římské společnosti, čímž definoval satiru jako žánr plný morální rozhořčenosti. Tacitus (asi 56 n. l. – 120 n. l.) v dílech “Annales“ (Letopisy) a “Historiae“ (Dějiny) proslul svým stručným, pronikavým stylem a psychologickým vhledem do povahy moci a tyranských císařů, což představuje vrchol římské historiografie s kritickým nádechem.
📈 Vývoj
Vývoj římské literatury je úzce spjat s expanzí a proměnami římské říše, přičemž jeho počátky spadají do 3. století př. n. l. Vznik se datuje kolem roku 240 př. n. l., kdy Livius Andronicus, řecký otrok, přeložil Homérovu „Odysseu“ do latiny a uvedl do Říma divadelní hry, čímž položil základy římské dramatu. Raná fáze (přibližně 240 – 80 př. n. l.) je charakterizována adaptací řeckých vzorů, zejména řecké Nové komedie (Plautus, Terence) a počátky epiky (Ennius), s cílem bavit a vzdělávat římské občany. Tato fáze byla o formování latinského literárního jazyka a vytváření specificky římských žánrů a témat. Období vrcholu, známé jako Zlatý věk (asi 80 př. n. l. – 14 n. l.), je rozděleno na dva hlavní úseky. Pozdní republika (přibližně 80 – 30 př. n. l.) zaznamenala rozkvět prózy, především řečnictví (Cicero, Caesar) a dějepisectví (Salustius), kdy se latina stala vysoce kultivovaným a flexibilním nástrojem politické a filozofické debaty. Augustovský věk (30 př. n. l. – 14 n. l.), za vlády císaře Augusta, je považován za absolutní vrchol římské literatury, s epickými básníky jako Vergilius (“Aeneis“), lyrickými mistry Horatius a Ovidius, a historikem Liviem. Toto období se vyznačovalo vlasteneckými tématy, oslavou římské greatness, formální dokonalostí a snahou o vytvoření národního mýtu, často pod patronátem císaře. Po Augustově smrti nastává takzvaný Stříbrný věk (asi 14 n. l. – 138 n. l.), který se vyznačuje posunem k rafinovanějšímu a rétoričtějšímu stylu. I když se považuje za ústup od augustovské dokonalosti, přinesl významné inovace. Rozvíjela se filozofie (Seneca mladší a jeho stoicismus), satira (Persius, Juvenalis), epigram (Martialis) a historiografie (Tacitus, Suetonius). Tragédie (Seneca) získala na popularitě a prozaické styly se staly více barokními a propracovanými, často s kritickým tónem vůči císařské moci. Postupný ústup a proměna nastávají v pozdní antice (přibližně 2. až 5. století n. l.). Klasické žánry postupně ztrácejí svůj lesk a nastupuje větší rozmanitost stylů, často s prvky fantastiky a dobrodružství (Apuleius, “Zlatý osel“). S nástupem křesťanství se římská literatura transformuje. Vzniká nová, křesťanská latina, a autoři jako svatý Augustin (např. “Confessiones“) přebírají klasické formy k vyjádření křesťanských teologických a duchovních témat. Latinský jazyk se stává nositelem křesťanské vzdělanosti a pomalu přechází do středověké latiny. Regionální varianty v rámci římské literatury nebyly v dnešním smyslu “národními„ či “regionálními“ v rámci samotné Římské říše, spíše se lišily žánrové a stylové proudy, které se vyvíjely v jednotlivých epochách a odpovídaly politickému a kulturnímu klimatu. Například poezie Zlatého věku se soustředila na Řím a římské ideály, zatímco próza Stříbrného věku často reflektovala úzkost a dekadenci císařského dvora.
💫 Vliv
Vliv římské literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje celou západní civilizací. Klasická římská díla sloužila jako základní kameny evropské kultury a vzdělání. Renesanční humanisté, počínaje Petrarkou, objevili a oživili římské autory, jejichž styl a myšlenky se staly vzorem pro novou éru, formující základy moderní filologie a rétoriky. Neoklasicismus v 17. a 18. století explicitně napodoboval římské formy a žánry, prosazoval římské estetické principy jasnosti, řádu a umírněnosti do literatury, architektury i sochařství. Romantismus, ačkoliv se vůči neoklasicismu často vymezoval, stále čerpal z římských mýtů a dějin inspiraci a jeho tvůrci studovali klasickou latinu. Mnozí významní autoři napříč staletími byli přímo ovlivněni Římany: Dante Alighieri si zvolil Vergilia za svého průvodce v “Božské komedii“, William Shakespeare adaptoval římské dějiny do svých tragédií (“Julius Caesar“, “Antonius a Kleopatra“), a francouzští dramatikové jako Racine a Corneille čerpali z tragédií Senecy. Osvícenští filozofové se inspirovali Ciceronem a stoiky při rozvoji politické teorie a etiky. Filologové, historici a teologové studovali latinu a římskou literaturu po celá staletí, aby porozuměli minulosti a formovali současnost. V době svého vzniku byla římská literatura přijímána s různou mírou nadšení. Díla jako Vergiliova “Aeneis“ byla okamžitě uznána jako národní eposy a chválena císařem Augustem a jeho kruhem pro svou patriotickou a morální poselství, zatímco jiné byly předmětem kritiky či dokonce cenzury a zákazů. Příkladem je Ovidius, jehož “Ars Amatoria“ a další milostné básně vedly k jeho vyhnanství Augustem, který je považoval za nemorální a podkopávající snahy o obnovu římských mravů. Satirici jako Juvenalis často riskovali postavení svým ostrým kritickým pohledem na římskou společnost. Cicerovy politické projevy a spisy mohly vést k jeho pronásledování či dokonce smrti v bouřlivém období konce republiky. Dnes je římská literatura vnímána jako nedílná součást světového kulturního dědictví a základ západního kánonu. Je studována na univerzitách po celém světě pro svůj literární styl, historickou hodnotu, filozofický obsah a jako klíč k pochopení latinského jazyka. Kromě akademického studia se římská literatura a historie neustále objevují v populární kultuře. Film a televize vytvořily nespočet adaptací, například epické snímky jako “Ben-Hur“, “Spartacus“ a “Gladiator“, které sice často idealizují nebo dramatizují historické události, ale udržují zájem veřejnosti o římskou éru. Historické seriály jako “Řím“ (HBO) se snaží o věrnější zobrazení každodenního života a politických intrik. Divadelní adaptace Shakespearových římských her jsou stále hojně uváděny, stejně jako nové inscenace klasických římských tragédií a komedií. Římské mýty a dějiny inspirují romány, videohry a komiksy, což dokazuje její trvalou relevanci a fascinaci pro současného člověka. Její vliv je patrný i v právu, politologii, umění a architektuře, kde římské vzory stále slouží jako zdroj inspirace.