📖 Úvod
Reportážní literatura (anglicky reportage literature, non-fiction literature, německy Reportageliteratur) je literární proud či žánrová skupina, která se výrazně rozvíjela především ve 20. století, s kořeny sahajícími do druhé poloviny 19. století, a to až do současnosti. Není v pravém slova smyslu jedním z tradičních „ismů“, ale spíše přístupem k literární tvorbě, který klade důraz na fakticitu a autentičnost. Rozvíjela se a rozvíjí globálně, s významnými centry v zemích jako Německo (Egon Erwin Kisch), Sovětský svaz (Maxim Gorkij, Ilja Erenburg), Československo (Karel Čapek, Julius Fučík), Francie, Spojené státy americké (s nástupem tzv. New Journalismu v 60. letech 20. století), a v podstatě v každé zemi s rozvinutou žurnalistikou a literární scénou, která se zajímala o realitu. Její původ je úzce spjat s rozvojem masových médií a moderní žurnalistiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku reportážní literatury je komplexní. Její zrod je neodmyslitelně spojen s prudkým rozvojem industrializace, urbanizace a masové komunikace na přelomu 19. a 20. století. Vznik velkonákladového tisku, novin a časopisů vytvořil poptávku po rychlém, aktuálním a zároveň poutavém zachycení reality. Společenské změny, jako byl růst gramotnosti, rozvoj demokracie (alespoň v západních zemích) a rostoucí politická angažovanost obyvatelstva, vedly k potřebě být informován o dění doma i ve světě. První světová válka a následné turbulentní období meziválečné Evropy (revoluce, ekonomické krize, nástup totalitních režimů) pak poskytly bohatou půdu pro potřebu svědectví a analýzy společenských procesů. Filozofické pozadí reportážní literatury spočívá v odklonu od romantického idealismu a symbolismu a naopak v příklonu k realismu, naturalismu a později i k pragmatismu a existencialismu, které zdůrazňovaly význam skutečného světa, lidské zkušenosti a sociálních otázek. Autoři chtěli zachytit „nepřikrášlenou pravdu“ a často se angažovali ve společenských otázkách. Reportážní literatura se tak vymezovala proti čisté fikci, která se zdála být odtržená od drsné reality moderního světa, a proti estetickým směrům, které kladly důraz na formu před obsahem nebo se uchylovaly k úniku do umělých světů. Naopak navazovala na tradice cestopisů, kronik, deníků, pamfletů a sociálně kritického realismu 19. století (např. Dickens, Zola), ale posouvala je k ještě větší autenticitě a aktuálnosti. Za zakladatele nebo klíčovou postavu v rozvoji moderní reportážní literatury je často považován československý novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch, který svým „zuřivým“ stylem a důrazem na osobní prožití a ověření faktů položil základy mnoha pozdějším reportážním technikám. Dalšími průkopníky byli například Jaroslav Hašek, Karel Čapek v Československu nebo američtí muckrakerové na počátku 20. století. Politická situace v mnoha zemích, zejména po první světové válce, kdy se společnosti polarizovaly a docházelo k sociálním otřesům, podpořila vznik literatury, která se snažila tyto procesy reflektovat a interpretovat, často s výrazným politickým či sociálním poselstvím.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou reportážní literatury je především důraz na „fakticitu, autenticitu a dokumentárnost“. Reportáž není čistá fikce; je postavena na skutečných událostech, postavách a místech. Typická témata a motivy zahrnují sociální nespravedlnost, chudobu, válku a její důsledky, revoluce, životy dělníků a marginalizovaných skupin, kriminalitu, exotické země a kultury, sportovní události, politické procesy a krize moderní společnosti. Často se zabývá lidskými osudy na pozadí velkých historických událostí. Obraz typického hrdiny je spíše obrazem skutečného člověka – ať už je to obyčejný člověk z ulice, oběť společenského systému, svědek dění, nebo naopak aktivní účastník historických událostí. Samotný reportér se často stává součástí vyprávění a jeho pohled, zkušenost a emoce jsou do textu promítány. Obvyklé prostředí je autentické, často drsné a realistické – továrny, ulice velkoměst, bojiště, chudinské čtvrti, vězení, ale i exkluzivní politická jednání či luxusní sportovní arény. Konflikty jsou odrazem skutečných společenských, politických, ekonomických nebo mezilidských střetů. “Jazyk a styl“ reportážní literatury je charakteristický svou živostí, dynamičností a snahou o přesnost a konkrétnost. Často je věcný a objektivní, ale zároveň využívá literárních prostředků k poutavému podání (metafory, přirovnání, personifikace). Využívá se přímá řeč, slang, dialekty a žurnalistické obraty, aby se dosáhlo maximální autenticity a blízkosti k realitě. Reportér může být “neviditelný“ vypravěč, nebo naopak výrazně subjektivní pozorovatel, který se aktivně zapojuje do dění a reflektuje své pocity. “Kompozice“ bývá často chronologická, ale může být i mozaiková, epizodická, skládající se z útržků rozhovorů, citací dokumentů, statistik a osobních postřehů. Využívá se montáž jako střihový princip známý z filmu. I když je postavena na faktech, má často literární strukturu s dramatickou stavbou, gradací a pointou. “Vyprávěcí postupy“ zahrnují osobní svědectví, rozhovory s aktéry, citace oficiálních dokumentů, statistiky, popis detailů a atmosféry. Často je využívána ich-forma (reportér jako první osoba vyprávějící o svých zážitcích a zjištěních), ale může být i er-forma s ambicí objektivního a panoramatického pohledu. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou knižní reportáž, cestopisná reportáž, sociální reportáž, válečná reportáž, literární reportáž (s větším důrazem na estetickou hodnotu), a později se rozvinul i tzv. New Journalism, který záměrně stírá hranice mezi žurnalistikou a beletrií. Prolíná se také s dokumentární prózou, esejistikou a memoáry.
👥 Zastupci
Reportážní literatura, žánr na pomezí žurnalistiky a beletrie, se vyznačuje faktickou přesností, hlubokým ponorem do tématu a často subjektivním autorským pohledem, který události a skutečnosti zpracovává literárními prostředky. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Egon Erwin Kisch. Jeho díla jako “Zuřivý reportér“ (soubor reportáží) a “Tajná Čína“ dokonale ilustrují jeho mistrovství v terénní investigaci a schopnosti barvitě a s kritickým nadhledem zachytit společenské a politické reality, čímž Kisch ztělesňuje průkopníka moderní reportáže. Julius Fučík se proslavil posmrtným dílem “Reportáž psaná na oprátce“, které je otřesným a hluboce osobním svědectvím z nacistického vězení, demonstrujícím, jak reportáž může sloužit jako literární testament lidské vůle a historický dokument psaný v extrémních podmínkách. Karel Čapek se výrazně podílel na rozvoji cestopisné reportáže díly jako “Cesta na sever“ nebo “Anglické listy“, v nichž brilantně propojoval bystré pozorování cizích zemí a kultur s filozofickými úvahami a osobitým humorem, povyšujíc cestopisy na hluboké literární dílo. Z významných světových autorů je třeba zmínit polského Ryszarda Kapuścińského, jehož “Císař“ a “Šachinšach“ jsou mistrovskými ukázkami literární reportáže, jež prostřednictvím hlubokého ponoru do konfliktů a politických převratů s mimořádnou empatií a analytickou hloubkou odkrývají lidskou stránku dějin. Americký spisovatel Truman Capote zásadně ovlivnil žánr non-fiction románu dílem “Chladnokrevně“, v němž detailní rekonstrukce skutečného zločinu s využitím rozsáhlého výzkumu a rozhovorů dosahuje psychologické hloubky a narativní síly románu, čímž rozostřuje hranice mezi žurnalistikou a literaturou. Norman Mailer, další zástupce tzv. Nové žurnalistiky, ve svém díle “Armády noci“ mistrně zachytil protesty proti válce ve Vietnamu kombinací novinářské preciznosti, osobní reflexe a literárních ambicí, přičemž autor se stává ústřední postavou a subjektivním pozorovatelem událostí. Britský autor George Orwell se ve svých reportážních knihách, jako je “Cesta k Wigan Pier“ a “Na dně v Paříži a Londýně“, ponořil do sociální bídy a nerovnosti, čímž ovlivnil generace společensky angažovaných spisovatelů silnou kombinací osobní zkušenosti, sociologické analýzy a ostré prózy. John Hersey svým “Hirošimou“ vytvořil jedno z nejvýznamnějších svědectví o atomové bombě, kde skrze klidné a lidské líčení zážitků několika přeživších demonstruje schopnost reportáže nést svědectví o historických traumatech. Hunter S. Thompson pak dílem “Strach a hnus v Las Vegas“ zavedl tzv. gonzo žurnalismus, kde se novinář stává aktivním účastníkem událostí, míchajícím fakta s vysoce osobní, satirickou a často surrealistickou perspektivou kritizující společnost.
📈 Vývoj
Vývoj reportážní literatury má kořeny v 19. století, kdy se objevovaly prvky popisné žurnalistiky, cestopisů a sociálních glos, ale jako svébytný literární směr se etablovala počátkem 20. století, zejména v meziválečném období. Raná fáze (20. a 30. léta 20. století) byla charakterizována nástupem „zuřivých reportérů“ jako Egon Erwin Kisch, kteří se s vervou vrhali do terénu, aby svědčili o sociální nespravedlnosti, politických bouřích a životě velkoměst. V této době dominoval důraz na očité svědectví, investigaci a často silné sociální a politické angažmá, přičemž mnoho autorů se přiklánělo k levicovým ideologiím. Kromě sociálně kritické reportáže se rozvíjela i cestopisná reportáž, jejímž významným představitelem byl Karel Čapek. Období vrcholu nastalo po druhé světové válce a zejména v 60. a 70. letech 20. století s nástupem tzv. Nové žurnalistiky ve Spojených státech, kterou reprezentovali autoři jako Truman Capote, Norman Mailer nebo Tom Wolfe. Tato fáze posunula reportáž k beletrizaci, využívání románových technik (vnitřní monology, detailní psychologické portréty, dialogy) a silně subjektivnímu autorskému hlasu, čímž se rozostřily hranice mezi fikcí a non-fiction. Reportéři se často stávali součástí příběhu, o němž psali, a žánr se zaměřoval na společenské a kulturní změny, subkultury, ale i na true crime. Současně se v zemích východního bloku a globálně rozvíjela tradice socio-politické reportáže, která často sloužila jako forma kritiky režimu, ať už otevřeně, či skrytě, jako v případě Julia Fučíka nebo později Ryszarda Kapuścińského. Postupný ústup ve smyslu poklesu relevance nelze jednoznačně konstatovat; spíše došlo k transformaci a integraci do širšího proudu kreativní non-fikce a investigativní žurnalistiky. Reportáž se stala flexibilnějším žánrem, který se neustále proměňuje a přizpůsobuje novým médiím a výzvám. Dnes se často prolíná s memoáry, esejistikou a dlouhoformátovou žurnalistikou, zaměřuje se na globální problémy, konflikty, lidská práva a environmentální témata. Národní a regionální varianty se projevily například ve vysoké popularitě reportáže v Polsku (polská škola reportáže v čele s Kapuścińským), v Latinské Americe s jejím zaměřením na sociální a politické konflikty, nebo v USA s důrazem na individualismus a subkultury. Žánrové varianty zahrnují cestopisnou reportáž, válečnou reportáž, sociálně-investigativní reportáž, true crime non-fiction román a experimentální formy jako gonzo žurnalismus.
💫 Vliv
Vliv reportážní literatury na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Přímo ovlivnila a pomohla definovat žánr kreativní non-fikce, který oceňuje literární kvalitu ve zpracování faktických informací a událostí. Zásadně pozvedla standardy investigativní žurnalistiky, zdůrazňující potřebu hloubky, kontextu a silného narativu. Mnozí autoři moderní beletrie čerpají z reportážních technik pro autentické ztvárnění prostředí a postav. Vizuální umění, zejména dokumentární film a fotografie, si z reportáže osvojilo přístup založený na pozorování, autenticitě a snaze vyprávět příběhy skrze realitu. Mnozí současní autoři non-fikce, podcasteři či tvůrci dokumentárních seriálů jsou přímými dědici reportážního odkazu. Reportážní literatura byla v době svého vzniku přijímána velmi rozporuplně. Na jedné straně byla pochvalně oceňována za přinášení reality do literatury, za bezprostřednost, kritický vhled a schopnost oslovit široké publikum. Egon Erwin Kisch byl oslavován jako hvězda žurnalistiky. Nová žurnalistika byla zase vnímána jako oživení non-fikce, která dokázala konkurovat fikci svou čtivostí a hloubkou. Na straně druhé se však reportáž často setkávala s kritikou kvůli údajné nedostatečné objektivitě, přílišné subjektivitě, senzacionalismu nebo rozostřování hranic mezi faktem a fikcí, což vyvolávalo debaty o její literární hodnotě a žurnalistické etice. V totalitních režimech (nacistické Německo, sovětský blok) byla kritická a nezávislá reportáž systematicky potlačována, cenzurována nebo zakazována a její autoři perzekuováni, což je tragicky zřejmé na osudu Julia Fučíka. Dnes je reportážní literatura plně uznávána jako legitimní a významný literární žánr. Je vnímána jako klíčová pro pochopení současných společenských problémů, historie a různých kultur, neboť dokáže sjednotit faktografickou přesnost s literární uměleckostí a silným emocionálním dopadem. Klasická díla reportáže jsou vyučována na univerzitách a zůstávají široce čtená. Její popularitu dokládají i četné filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace. Příkladem jsou ikonické filmové adaptace jako “Chladnokrevně“ (1967, režie Richard Brooks) nebo “Strach a hnus v Las Vegas“ (1998, režie Terry Gilliam). Fučíkova “Reportáž psaná na oprátce“ byla adaptována pro divadlo i film. Duch reportáže je rovněž patrný v moderních dokumentárních filmech, true crime seriálech a podcastech, které usilují o autentickou rekonstrukci a hluboké ponoření do skutečných událostí.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Reportážní literatura na Rozbor-dila.cz →