📖 Úvod
Renesanční literatura (původní název např. Letteratura rinascimentale v Itálii, Littérature de la Renaissance ve Francii, Renaissance literature v Anglii) se časově zařazuje především do období od 14. do 17. století. Její kolébkou byla Itálie (zejména Florencie a Řím) ve 14. století, odkud se v 15. a 16. století rozšířila do dalších evropských zemí, jako je Francie, Anglie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Německo a ve slabší míře i do střední Evropy včetně českých zemí. Tato éra představovala zásadní zlom ve vývoji evropské kultury a myšlení.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku renesance je bohaté a mnohostranné. K jejím klíčovým předpokladům patřily významné objevy a vynálezy, jako je vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem kolem roku 1440, který umožnil masové šíření myšlenek a poznatků, a dále zámořské objevy (např. objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 nebo cesta Vasco da Gamy do Indie), které rozšířily obzory a podnítily zájem o svět. Společenské pozadí bylo charakterizováno vzestupem měšťanstva a obchodu, rozvojem měst a vznikem silných městských republik, zejména v Itálii, kde mocné bankéřské a obchodnické rody (např. Medicejové ve Florencii) podporovaly umění a vědu. Feudální systém, charakteristický pro středověk, začínal pomalu ustupovat. Politická situace v Itálii byla roztříštěná, existovala zde řada městských států bojujících o vliv, zatímco ve Francii, Anglii a Španělsku docházelo k upevňování centrální královské moci a formování národních států. Filozofické pozadí renesance je neodmyslitelně spjato s humanismem. Humanismus, který se zrodil v Itálii a jehož otcem je často označován Francesco Petrarca, představoval radikální odklon od středověkého teocentrismu (Bůh v centru světa) k antropocentrismu (člověk v centru světa). Klade důraz na lidskou důstojnost, rozum, schopnosti a individuální svobodu. Renesance se silně vymezovala proti asketismu, dogmatismu a rigidní scholastické filozofii středověku, která podřizovala rozum víře. Místo toho navazovala na antickou kulturu, její ideály krásy, harmonie, racionálního poznání a sekulárního myšlení. Zakladateli a klíčovými postavami stojícími u zrodu renesančního myšlení v literatuře byli vedle Petrarky také Dante Alighieri (jehož Božská komedie se často považuje za přechodné dílo mezi středověkem a renesancí) a Giovanni Boccaccio, autoři, kteří začali psát v národním jazyce a zaměřili se na pozemský život člověka.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou renesanční literatury jsou humanismus, individualismus, racionalismus, senzualismus (důraz na smyslové poznání), návrat k antickým vzorům (imitace a inspirace, nikoliv otrocké kopírování), důraz na krásu, harmonii, proporcionalitu a lásku k pozemskému životu. Typická témata a motivy zahrnují především lásku – jak platonickou a ideální, tak i smyslnou a pozemskou, což je patrné například v Petrarkových sonetech Lauře. Dále je to krása (lidského těla i přírody), pomíjivost života (carpe diem), touha po poznání, svobodná vůle člověka, lidská důstojnost, ctnost, ale i osud a smrtelnost. Renesanční literatura oslavuje život a lidské schopnosti. Obraz typického renesančního hrdiny je komplexní. Jde o aktivního, vzdělaného jedince, často označovaného jako „uomo universale“ (univerzální člověk), který usiluje o slávu, uznání a rozvoj svých schopností ve všech oblastech (umění, věda, politika). Je to hrdina milující život, někdy rozporuplný, zmítaný mezi ideály a realitou, ale vždy s pevným individuálním postojem a silnou vůlí. Obvyklé prostředí děl je často dvorské (např. dvorní eposy), městské (novely z prostředí měšťanů), ale i přírodní, idealizované pastýřské scenérie (pastorální poezie a drama). Konflikty jsou rozmanité: střet ideálů s realitou, boj za svobodu jedince proti společenským konvencím, dilema mezi duchovní a smyslnou láskou, a obecně vnitřní boj člověska s jeho vášněmi a rozumem. Jazyk a styl se vyznačuje rozvojem národních jazyků (angličtina, francouzština, španělština, italština) na úkor latiny, ačkoliv latina zůstala jazykem učenosti. Styl je bohatý, rétorický, obrazný, často ovlivněný antickými řečnickými a poetickými vzory. Důraz je kladen na kultivovanost, elegance a jasnost výrazu. Kompozice a vyprávěcí postupy tíhnou k logice, harmonii a přehlednosti, často s využitím složitých metafor a alegorií. V lyrice je oblíbený sonet. Vyprávění bývá často epické, s rozsáhlými popisy a psychologickou propracovaností postav. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují: v lyrice především sonet (Petrarca, Shakespeare), madrigal a ódu; v epice novelu (Boccacciův Dekameron), rytířský epos (Ariosto, Tasso), humanistický román (Rabelais, Cervantes); v dramatu tragédii a komedii (zejména díla Williama Shakespeara, Marlowa), dále také commedia dell’arte; a v naučné literatuře eseje (Michel de Montaigne) a filozofické či politické spisy (Niccolò Machiavelli).
👥 Zastupci
Renesanční literatura, zrozená z touhy po návratu k antickým ideálům a oslavě lidského rozumu a krásy, se vyznačuje hlubokým humanismem, individualismem a sekularizací. Mezi nejvýznamnější světové autory patří: Dante Alighieri, jehož monumentální “Božská komedie“ s komplexním pohledem na lidskou duši a posmrtný život, psaná ve vernakuláru, již předznamenává renesanční důraz na individuální zkušenost a humanismus. Francesco Petrarca, jehož “Zpěvník“ (Canzoniere) s lyrickými sonety, opěvujícími ideální lásku k Lauře, je prototypem renesanční poezie soustředěné na lidské emoce, individuální prožitek a světské krásy. Giovanni Boccaccio, jehož “Dekameron“ je sbírka sta novel, jež oslavuje lidskou vynalézavost, lásku a přirozenost v sekulárním duchu, čímž zásadně přispívá k renesančnímu odklonu od striktně náboženských témat. Niccolò Machiavelli, jehož “Vladař“ je stěžejní traktát o politické moci a státnictví, který s cynickou realističností analyzuje metody udržení vlády, čímž odráží renesanční zájem o pragmatismus a světskou moc nad morálními dogmaty. Baldassare Castiglione a jeho dílo “Dvořan“ (Il Cortegiano) popisuje ideál renesančního šlechtice, který má být vzdělaný, zručný v umění i boji a ovládat etiketu, čímž definuje humanismus a společenské ideály epochy. François Rabelais, jehož “Gargantua a Pantagruel“ je satirický román, který skrze groteskní humor a oslavu smyslového života kritizuje středověké dogmata a vyzdvihuje renesanční touhu po poznání a svobodě. Michel de Montaigne, jehož “Eseje“ jsou průkopnickým dílem introspektivní prózy, kde autor zkoumá vlastní myšlenky a zkušenosti s otevřeným skepticismem a tolerancí, což je kvintesence renesančního individualismu a rozumu. William Shakespeare, jehož tragédie “Hamlet“, “Romeo a Julie“ a “Macbeth“ mistrně prozkoumávají komplexnost lidské povahy, vášní a morálních dilemat, s bezprecedentní psychologickou hloubkou a jazykovou bohatostí, což je vrchol renesančního dramatu. Miguel de Cervantes y Saavedra, jehož “Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ je román, který satirizuje rytířské romány a zároveň skrze kontrast snění a reality, s hlubokými psychologickými portréty, nově definuje románový žánr a renesanční pohled na lidskou existenci. Desiderius Erasmus Rotterdamský, jehož “Chvála bláznivosti“ je satirická esej, která s humorem a břitkostí kritizuje pokrytectví společnosti a církve, prosazujíc ideály humanismu a tolerance. Z českých autorů: Jan Blahoslav, jehož “Filipika proti misomusům“ a “Gramatika česká“ ukazují na snahu o purifikaci a kodifikaci českého jazyka v duchu humanistické filologie a protestantské vzdělanosti, zatímco jeho “Překlad Nového zákona“ je klíčovým dílem české reformace. Viktorín Kornel ze Všehrd, jehož “O právech, súdiech i dskách země České knihy devatery“ je právnické dílo, které se vyznačuje vysokou úrovní české humanistické prózy a důrazem na národní jazyk a právo. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, jehož latinské básně jako “Žalozpěv na zkázu Mělníka“ demonstrují jeho vzdělanost v antické kultuře a schopnost vytvářet humanistickou poezii na vysoké úrovni. Daniel Adam z Veleslavína, ačkoli spíše editor a nakladatel, jeho “Kalendář historický“ a “Čtyřjazyčný slovník“ demonstrují renesanční snahu o šíření vědění a kultivaci českého jazyka jako nástroje vzdělanosti. I když chronologicky spíše na pomezí, Jan Hus s jeho latinskými spisy jako “De ecclesia“ a českými kázáními, jež kritizovala církevní praxi a volala po reformách, předznamenává renesanční důraz na individuální víru a racionalitu.
📈 Vývoj
Renesanční literatura se zrodila v Itálii ve 14. století, s centrem ve Florencii, jako reakce na středověký teocentrický pohled na svět a návrat k antickým ideálům. Raná fáze, často označovaná jako proto-renesance, sahá od konce 13. století do poloviny 14. století a je charakterizována díly Danta, Petrarky a Boccaccia, kteří sice stále obsahují středověké prvky, ale zároveň přinášejí novou, humanistickou perspektivu a individuální prožitek. Období vrcholu nastalo v 15. a 16. století, kdy se renesanční myšlenky šířily z Itálie do celé Evropy, ovlivňujíce literaturu, umění i vědu. V této fázi se zformovaly klíčové žánry a formy a dosáhlo se největšího rozkvětu, například v anglickém alžbětinském dramatu. Postupný ústup renesance začal koncem 16. století a na počátku 17. století, kdy se objevují nové umělecké směry, jako manýrismus a baroko, které odrážejí krizi renesančních ideálů, náboženské války a celkovou změnu společenského klimatu. Renesance se proměnila v prohloubení psychologických motivů a hledání nových výrazových prostředků, často s nádechem melancholie či skepticismu. Národní varianty renesance se výrazně lišily: Italská renesance byla kolébkou humanismu a zaměřila se na klasické formy, filozofii a ranou prózu. Francouzská renesance, zastoupená Rabelaisem a Montaignem, se vyznačovala satirou, skepticismem a introspekcí. Anglická renesance (alžbětinská éra) dosáhla vrcholu v dramatu (Shakespeare, Marlowe) a epické poezii, s velkou originalitou a syntézou antických a domácích tradic. Španělská renesance (Siglo de Oro) kombinovala humanismus s protireformačním duchem a vyústila v jedinečné romány (Cervantes) a drama. Česká renesance, označovaná spíše jako humanismus, se rozvíjela s opožděním a byla silně ovlivněna reformací, zaměřovala se na kultivaci národního jazyka, vzdělanost a právnickou literaturu. Žánrově renesanční literatura zahrnovala lyrickou poezii (sonety), epické básně, novely, eseje, filosofické a politické traktáty, a především drama, které dosáhlo bezprecedentního rozkvětu. Raná fáze se více soustředila na oživení antiky a filologii, zatímco pozdní fáze (např. u Shakespeara či Cervantese) se vyznačovala hlubší psychologickou analýzou postav a složitějšími narativními strukturami, často s ironickým odstupem k idealizovaným hrdinům.
💫 Vliv
Vliv renesanční literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, představuje základ moderní evropské kultury. Renesance položila základy pro rozvoj moderního románu (Cervantes), dramatu (Shakespeare) a lyrické poezie (Petrarca). Romantismus v 18. a 19. století se vracel k Shakespearovi jako k symbolu geniality a svobody umělecké tvorby, cenil si jeho zkoumání lidských vášní a individualismu. Realismus a naturalismus 19. století čerpaly z renesančního zájmu o detailní pozorování lidské povahy a společnosti, jak je patrné například u Boccaccia či Cervantese. Modernistická a postmodernistická literatura zase často experimentovala s narativními technikami a intertextualitou, k čemuž položili základy autoři jako Cervantes a Rabelais. Renesance zásadně ovlivnila divadlo, kde Shakespearovy hry dodnes tvoří páteř repertoáru a jsou neustále inscenovány a reinterpretovány. V poezii zůstal petrarcovský sonet formálním vzorem pro mnoho generací básníků. Filosofické ideály humanismu, důraz na rozum, svobodu myšlení a individualitu se staly pilíři osvícenství a dále se rozvíjely až do současnosti. V době svého vzniku byla renesanční literatura přijímána s nadšením, zejména v Itálii, kde byla vnímána jako znovuzrození (odtud název „renesance“) po „temném“ středověku. Humanisté oceňovali návrat k antickým jazykům a textům a věřili v pokrok skrze vzdělání. Avšak některé aspekty, zejména ty, které se odkláněly od náboženské ortodoxie, byly kritizovány a podléhaly cenzuře. Například Machiavelliho „Vladař“ byl církví odsouzen a později zařazen na Index zakázaných knih pro svůj pragmatický a často amorální pohled na politiku. Boccacciův “Dekameron“ byl rovněž předmětem cenzury kvůli své otevřenosti v líčení erotických témat a kritice církevních představitelů. V oblastech zasažených reformací se humanismus často spojoval s náboženskými reformními snahami, což vedlo k různým formám přijetí a odporu. Dnes je renesance univerzálně vnímána jako jedna z nejvýznamnějších epoch v historii lidstva, zlatý věk umění, literatury a myšlení, který položil základy západní civilizace. Autoři jako Shakespeare, Cervantes, Petrarka nebo Boccaccio jsou považováni za kanonické postavy světové literatury, jejichž díla jsou součástí školních osnov a neustále se k nim vrací jak akademická obec, tak široká veřejnost. Bezpočet filmových a divadelních adaptací svědčí o jejich trvalé relevanci: klasické ztvárnění “Romea a Julie“ Franka Zeffirelliho, moderní verze “Hamleta“ Kena Branagha, či mnohé adaptace “Dona Quijota“ a “Dekameronu“ jsou toho dokladem. Odkaz renesance žije i v populární kultuře, například v počítačových hrách (např. série Assassin’s Creed, odehrávající se v renesanční Itálii) a v pojetí “renesančního člověka,“ což je termín pro všestranně vzdělaného a talentovaného jedince, který je dodnes ideálem.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Renesanční literatura na Rozbor-dila.cz →