📖 Úvod
Renesanční humanismus (latinsky a italsky často jen Humanismus nebo umanesimo) je literární, intelektuální a kulturní směr, který se rozvíjel především mezi 14. a 16. stoletím. Jeho kolébkou byla Itálie, zejména městské státy jako Florencie, Řím a Benátky, odkud se postupně šířil do dalších evropských zemí, včetně Francie, Německa, Anglie, Španělska, Nizozemí, Uher a s určitým zpožděním i do českých zemí.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku renesančního humanismu je komplexní a hluboce zakořeněné v přechodu od středověku k ranému novověku. Za „otce humanismu“ je široce považován italský básník a učenec Francesco Petrarca (1304–1374), jehož studium antických rukopisů a fascinace klasickou vzdělaností položily základy pro celý směr. Dalšími ranými průkopníky byli Giovanni Boccaccio a Coluccio Salutati. V historickém kontextu docházelo k rozpadu feudálního systému a k vzniku silných městských států, zejména v Itálii, které prosperovaly z obchodu a bankovnictví. Tato ekonomická síla vedla k vzestupu měšťanstva, které se stalo novou společenskou elitou, schopnou financovat umění a vzdělanost. Významným impulsem byl pád Konstantinopole v roce 1453, který přivedl do Itálie mnoho byzantských učenců s cennými řeckými rukopisy, což prohloubilo zájem o řeckou klasiku. Vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem v polovině 15. století pak způsobil revoluci v šíření informací a umožnil rychlé rozšiřování humanistických idejí a antických textů. Politická situace v Itálii byla charakterizována rivalitou městských států a knížectví, jako byli Medici ve Florencii, papežství v Římě, Sforzové v Miláně či rody v Benátkách, které však často sloužily jako mecenáši umění a vědy. Církevní moc, ač stále silná, čelila rostoucí kritice a volání po reformách. Filozoficky se humanismus vymezoval proti středověké scholastice, která se soustředila na teologii a logiku v rámci církevních dogmat, často zanedbávala antickou literaturu a lidský rozměr. Humanisté se navazovali na antickou filozofii (Platón, Aristotelés, stoikové, epikurejci) a antické rétorické a literární tradice. Klíčovou myšlenkou bylo znovuobjevení, studium a interpretace klasických latinských a řeckých textů, což mělo vést k obrodě lidského ducha a společnosti. Důraz byl kladen na lidskou důstojnost, potenciál a schopnost člověka utvářet svůj osud (člověk jako „faber suae fortunae“ – tvůrce svého štěstí), což představovalo zásadní odklon od středověkého teocentrismu a pasivní odevzdanosti boží vůli. Vzdělání nebylo chápáno jen jako cesta k spáse duše, ale především k rozvoji všestranného, aktivního a ctnostného jednotlivce a občana.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika renesančního humanismu jsou pevně spjaty s jeho filozofickým základem. Dominantním rysem je „antropocentrismus“, přesun zájmu od Boha (teocentrismu) k člověku jako ústřední bytosti světa, s jeho pozemským životem, rozumem a emocemi. S tím souvisí i silný “individualismus“, zdůrazňující jedinečnost, talent a potenciál každého jednotlivce. Humanisté věřili v sílu “rozumu“ (racionalismus) a kritického myšlení, což vedlo k rozvoji vědy a poznání světa. Projevoval se u nich také jistý “sekularismus“, tedy zájem o pozemské záležitosti, etiku a politiku, ačkoliv náboženství zůstávalo důležitou součástí života. Klíčovou metodou byla “filologie“, pečlivé studium a kritická rekonstrukce antických textů s cílem obnovit jejich původní, nezkreslenou podobu. Příkladem je Lorenzo Valla a jeho odhalení falšování “Konstantinovy donace„. Humanisté usilovali o psaní “čistou„ klasickou latinskou, inspirovanou Ciceronem, avšak zároveň významně přispívali k rozvoji a etablování národních jazyků jako literárních (zejména italštiny u Danteho, Petrarcy a Boccaccia). Typická témata a motivy zahrnují především “lásku“ (jak pozemskou, smyslnou, tak i platonickou, idealizovanou), “krásu“ (lidskou i přírodní), “štěstí a radosti pozemského života“, “ctnost, čest a touhu po slávě“ (renesanční “virtù„), “význam vzdělání a poznání“, “přírodu“ a idylický venkov (arkadická témata), stejně jako politiku, historii a etiku. Obraz typického hrdiny je ztělesněn ideálem ““uomo universale““, tedy všestranně vzdělaného, kultivovaného a aktivního člověka, který se angažuje ve veřejném životě, má smysl pro umění, filozofii i vědu, je čestný a statečný (např. ideál dvořana v Castiglioneho díle). Obvyklé prostředí pro tyto postavy a děje zahrnovalo městské paláce, univerzitní a akademické kruhy, knihovny a venkovské vily. Konflikty často pramení z napětí mezi rozumem a vášní, individuální svobodou a společenskými závazky, nebo mezi starými (středověkými) a novými (renesančními) ideály. Jazyk a styl jsou charakteristické svou “elegancí, vybroušeností a rétorickou propracovaností“. Psalo se vytříbenou latinou s bohatou slovní zásobou a komplexními souvětími, často s aluzemi na antické autory a mytologii. Nicméně i v národních jazycích se projevovala snaha o kultivaci výrazu a stylistickou dokonalost. Kompozice děl klade důraz na “jasnost, přehlednost, proporčnost a harmonickou strukturu“. Vyprávěcí postupy často zahrnovaly “dialogy“ (inspirované Platónem), “eseje“ a filozofická či etická “pojednání“, “epistolární formu“ (sbírky dopisů, např. Petrarca), “kroniky a biografie“ usilující o historickou věrohodnost. Mezi nejčastější literární žánry patřily “sonety, ódy a epigramy“ v poezii, “filozofické traktáty a pojednání“, “novely“ (klasickým příkladem je Boccacciův Dekameron), “historické spisy“, a také “dramata“ inspirovaná antickými komediemi a tragédiemi (Plautus, Terentius, Seneca). Důležitou roli hrály i “pedagogické spisy“ o výchově a ideálním vzdělání.
👥 Zastupci
Renesanční humanismus je literární, filozofický a kulturní směr, který se zrodil v Itálii ve 14. století a následně se rozšířil po celé Evropě, s důrazem na studium antické kultury, obrodu lidské důstojnosti a kritické myšlení. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří Francesco Petrarca, považovaný za jednoho z otců humanismu, jehož díla jako Canzoniere (Zpěvník) a Secretum (Mé tajemství) oslavují pozemskou lásku a introspekci, což je typické pro humanistický zájem o individuální prožitek a studium antiky. Giovanni Boccaccio je známý především svým Dekameronem, souborem sta povídek, které s ironií a humorem líčí lidské slabosti a ctnosti v pozemském světě, čímž ilustruje odklon od středověkého asketismu k zájmu o člověka. Desiderius Erasmus Rotterdamský, klíčová postava severoevropského humanismu, proslul díly jako Chvála bláznivosti (Moriae encomium), satirou kritizující církevní pokrytectví a společenské nešvary, a Adagia, sbírkou antických přísloví, což obojí svědčí o jeho klasickém vzdělání a touze po morální reformě. Niccolò Machiavelliho Vladař (Il Principe) představuje realistickou a sekulární analýzu politiky a moci, oddělenou od tradičních náboženských dogmat, což je příkladem humanistického zájmu o praktické řízení státu a studium lidské povahy. Thomas More ve své Utopii kritizuje soudobou anglickou společnost a předkládá ideál racionálně uspořádané, spravedlivé společnosti, inspirovaný antickými filosofickými ideály. Michel de Montaigne svými Esejemi (Essais) položil základy moderního eseje, jehož introspektivní a subjektivní charakter klade důraz na lidskou zkušenost a rozum, což je esence humanistického myšlení. Mezi české autory renesančního humanismu patří Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, jehož latinsky psané dílo Žaloba ke svatému Václavu na mravy Čechů kombinuje kritiku soudobých mravů s hlubokým vlastenectvím a znalostí antiky, což je pro český humanismus příznačné. Viktorin Kornel ze Všehrd je autorem díla O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery, významného pro svou snahu kodifikovat české zemské právo v humanistickém duchu, s důrazem na latinskou rétoriku a obranu českého jazyka. Jan Blahoslav, významný představitel Jednoty bratrské, ve své Filipice proti misomusům hájí humanistické vzdělávání a studium cizích jazyků a v Gramatice české kodifikuje a zušlechťuje český jazyk, což podtrhuje humanistický důraz na jazyk a kulturu. Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech podává realistický a často kritický obraz soudobé společnosti a individuálních osudů, odrážející humanistický zájem o člověka a pozemský svět.
📈 Vývoj
Renesanční humanismus vznikl v Itálii ve 14. století jako reakce na scholastiku a dogmatický středověk, inspirovaný znovuobjevením antických textů a myšlenek, zejména z děl Cicerona, Senecy a Platóna, s heslem „ad fontes“ (zpět k pramenům), a jeho raná fáze je spojena s Florencií, Římem a Benátkami. Období vrcholu prožil v 15. a 16. století, kdy se rozšířil po celé Evropě – do Francie, Nizozemska, Anglie, Německa a českých zemí – a přinesl rozkvět filologie, rétoriky, historie a etiky, přičemž ideál humanisty jako všestranně vzdělaného člověka (uomo universale) se stal velmi vlivným; šíření humanistických myšlenek výrazně podpořil vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem. Postupný ústup či proměna humanismu nastala ke konci 16. a v 17. století, kdy se částečně promísil s reformací a protireformací, a byl postupně překryt nástupem baroka, přičemž jeho ideály se staly základem pro osvícenství. Mezi národní a regionální varianty patří italský humanismus, zaměřený spíše na estetiku, filosofii a obnovu klasické latiny a řečtiny, což vedlo k neoplatonismu Florentské platonické akademie. Severoevropský neboli křesťanský humanismus, reprezentovaný Erasmem a Morem, zdůrazňoval etickou a náboženskou reformu na základě studia biblických textů v původních jazycích a kritiku církevních nešvarů, čímž připravil půdu pro reformaci. Český humanismus, který se prosadil později, na konci 15. století, byl silně vázán na latinu, ale zároveň se zasloužil o rozvoj češtiny a často se spojoval s náboženskou reformou a obranou českého národa, typicky pod vlivem jagellonské a později habsburské doby.
💫 Vliv
Vliv renesančního humanismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a představuje základ západní civilizace: jeho důraz na rozum, individualitu a svobodu myšlení položil základy pro osvícenství a racionální filosofii (např. Descartese, Spinozy, Kanta), zatímco obnova zájmu o antiku inspirovala klasicismus a formování moderní vědy. Humanisté se významně podíleli na kodifikaci a rozvoji národních jazyků, jako je čeština díky Janu Blahoslavovi, a jejich vzdělávací ideály (studium klasických jazyků, historie, filosofie) položily základy pro moderní gymnazijní a univerzitní kurikula. V době svého vzniku byl humanismus přijímán s nadšením bohatými mecenáši, jako byli Medici nebo papežové, kteří v něm viděli obrodu ztraceného vědění a pokrok; zároveň však čelil kritice a cenzuře ze strany konzervativní církve a scholastických teologů, kteří se obávali ohrožení dogmat, a díla jako Erasmovy spisy nebo Machiavelliho Vladař se ocitala na Indexu zakázaných knih pro svůj kritický nebo sekulární obsah. Dnes je renesanční humanismus vnímán převážně pozitivně jako klíčový směr, který znovu objevil lidskou důstojnost, rozum a kritické myšlení, a jeho ideály humanistického vzdělání a liberálních umění jsou stále považovány za relevantní a zásadní pro formování vzdělané osobnosti. Ve filmových a divadelních adaptacích se humanistické myšlenky a prostředí renesance odrážejí v dílech jako jsou Shakespearovy hry, které byly ovlivněny humanistickou filosofií a antickými předlohami, nebo ve filmech jako Pasoliniho „Dekameron“, který sice adaptuje Boccacciovo dílo, ale zároveň zprostředkovává humanistického ducha doby; seriály jako „Borgiové“ nebo „Medici“ pak často zobrazují společenský a kulturní kontext, v němž humanismus vzkvétal, a jeho vliv na umění a politiku. Renesanční výtvarné umění s díly Leonarda da Vinciho, Michelangela či Raffaela je pak přímým vizuálním vyjádřením humanistického ideálu člověka a jeho místa ve světě.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Renesanční humanismus na Rozbor-dila.cz →