📖 Úvod
Renesance (z francouzského „Renaissance„, původně z latinského “renasci“ – znovuzrodit se, obrodit se) je literární a kulturní směr, který se časově zařazuje do období od 14. do 16. století. Jeho počátky jsou lokalizovány do 14. století v Itálii, odkud se v průběhu 15. a 16. století rozšířil do většiny Evropy. Mezi klíčové země, kde se renesance nejvýrazněji rozvíjela, patří Itálie (především Florencie, Řím, Benátky, Neapol), Francie, Anglie, Španělsko, Portugalsko, Německo a Nizozemí. V menší míře ovlivnila i středoevropské země, jako jsou České země (tzv. “česká renesance“) a Uhersko.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku renesance je komplexní a hluboce propojené se změnami, které otřásaly evropskou společností na sklonku středověku. Politická situace se vyznačovala postupným úpadkem feudálního systému a oslabováním univerzální moci papežství, zatímco naopak sílily mocné národní monarchie ve Francii, Anglii a Španělsku, které konsolidovaly svou moc a území. V Itálii však přetrvávala roztříštěnost na nezávislé městské státy (Florencie, Benátky, Milán, Řím), které byly často pod kontrolou bohatých a vlivných rodin, jako byli Medici ve Florencii nebo Sforzové v Miláně. Společenské změny zahrnovaly vzestup nového, bohatého a vzdělaného měšťanstva – obchodníků, bankéřů a řemeslníků, kteří začali hrát významnou roli ve společnosti a umění. Tento vzestup byl podpořen rozvojem obchodu, bankovnictví a zámořskými objevy (Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama, Ferdinand Magellan), které otevíraly nové obchodní cesty a přinášely nebývalé bohatství. Důležitým impulsem byl také pád Konstantinopole v roce 1453, který vedl k migraci byzantských učenců do Itálie, kteří s sebou přinesli množství starověkých řeckých rukopisů, jež do té doby byly v západní Evropě zapomenuty nebo neznámé. Vynález knihtisku Johannem Gutenbergem kolem poloviny 15. století způsobil revoluci v šíření informací a vzdělanosti. Filozofické pozadí renesance je charakterizováno nástupem „humanismu“, který se stal jejím myšlenkovým základem. Humanismus, jehož za “otce„ je často považován italský básník Francesco Petrarca (1304–1374), znamenal radikální posun od středověkého “teocentrismu“ (Bůh jako střed všeho) k “antropocentrismu“ (člověk jako střed světa a měřítko všech věcí). Humanisté se zaměřovali na studium antické (řecké a římské) kultury, jazyků (latina a řečtina), filozofie a literatury. Hledali inspiraci v klasických dílech, která považovali za vrchol lidského ducha a krásy. Vyzývali k plnému rozvoji lidského potenciálu, k úctě k rozumu, poznání, individuální svobodě a důstojnosti člověka. Cílem bylo vytvořit “uomo universale“ – všestranně vzdělaného a nadaného jedince. Renesance se “vymezovala proti“ asketickému, dogmatickému a fatalistickému světonázoru středověku, proti scholastice, která upřednostňovala teologickou spekulaci před empirickým poznáním, a proti hierarchickému a stavovskému uspořádání společnosti, které omezovalo individuální svobodu. Naopak “navazovala na“ antickou kulturu a filozofii, na ideály krásy, harmonie, rozumu a mravní dokonalosti, které znovuobjevovala a reinterpretovala. I když nepopírala křesťanství, přesouvala důraz z posmrtného života na plnohodnotný a aktivní život na zemi.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou renesance v literatuře jsou: „Individualismus“, zdůrazňující jedinečnost a autonomii každého člověka; “racionalismus“, který klade důraz na rozumové poznání a logiku; “senzualismus“, oceňující smyslové požitky a krásu; a “světskost“, projevující se zájmem o pozemský život a jeho radosti, na rozdíl od středověké zaměřenosti na posmrtný život. Ústřední je také “návrat k antice“, který se projevuje imitací antických vzorů, ale i jejich tvůrčím rozpracováním. Typická je víra v sílu lidského rozumu a pokrok, optimismus a důraz na plné prožívání života (“carpe diem„ – užívej dne). “Typická témata a motivy“ zahrnují především lásku (jak platonickou a duchovní, tak i smyslnou a erotickou), krásu (lidského těla, přírody, umění), lidskou důstojnost a svobodu, slávu, bohatství, přátelství, radost ze života, touhu po poznání, ale i kritiku společenských nešvarů, satiru a někdy i vlastenectví. “Obraz typického hrdiny“ je ztělesněním ideálu “uomo universale“ – všestranně nadaného, vzdělaného, aktivního a sebevědomého člověka, který se nebojí poznávat svět, dosahovat úspěchů a užívat si života. Může to být šlechtic, bohatý měšťan, umělec nebo učenec. Někdy se však objevuje i typ mazaného, prohnaného, ale inteligentního jedince, který se dokáže prosadit v drsném světě (např. v pikareskním románu). “Obvyklé prostředí“ je často městské, dvorské, ale také idylická příroda (zahrady, krajiny). Děj se může odehrávat ve šlechtických sídlech, na náměstích, v obchodech či v antických kulisách. “Konflikty“ často vznikají mezi jedincem a společností, mezi láskou a ctností, rozumem a vášní, svobodnou vůlí a osudem, nebo mezi tradičními středověkými hodnotami a novými renesančními ideály. “Jazyk a styl“ se vyznačují jasností, elegancí, bohatostí slovní zásoby a snahou o harmonii. Dochází k velkému rozvoji národních jazyků (vernakulárních) na úkor latiny, což umožňuje širší dostupnost literatury. Styl je často inspirován antickou rétorikou, využívá metafory, přirovnání, klasické aluze a snaží se o kultivovanost projevu. “Kompozice“ je promyšlená, často symetrická a harmonická, s důrazem na logickou stavbu a jasné proporce. Dějová linie je zpravidla přehledná a důraz je kladen na psychologii postav. “Vyprávěcí postupy“ zahrnují objektivní vyprávění, ale i subjektivní vhledy, bohaté dialogy, detailní popisy (zejména krásy, přírody, lidského těla), introspekci (v lyrice), satiru a alegorie. “Nejčastější literární žánry či podžánry“ jsou v renesanci velmi pestré: “ “Próza:“ dominovaly “novely“ (např. Boccacciův Dekameron), které přinášely humorné, satirické i tragické příběhy ze světského života. Objevovaly se i “romány“ – rytířské romány (např. Ariostův Zuřivý Roland), pastorální romány (např. Sannazarova Arcadia) a v pozdější fázi “pikareskní romány“ (např. Lazarillo z Tormesu), které líčily osudy chytrých podvodníků. Rozvíjel se také “esej“ (Michel de Montaigne). “ “Poezie:“ velmi populární byl “sonet“, zejména Petrarcovský typ, který ovlivnil celou Evropu (např. Shakespeare, Ronsard). Dále “milostná lyrika“ obecně, “epická poezie“ (hrdinská, rytířská), “ódy“, “idyla“ a satirická poezie. “ “Drama:“ rozvíjela se jak “komedie“ (např. Machiavelliho Mandragora, commedia dell’arte), tak i “tragédie“ (zejména v pozdní renesanci a raném baroku, z níž vyrůstá dílo Williama Shakespeara).
👥 Zastupci
Renesance je literární směr, který představuje zásadní kulturní a umělecké obrození, jež se zrodilo v Itálii a postupně se rozšířilo po celé Evropě, ovlivněné znovuzrozením zájmu o antickou kulturu, humanismem a důrazem na člověka a jeho pozemský život. Mezi nejvýznamnější světové autory Renesance patří: Dante Alighieri, jehož dílo “Božská komedie“ je sice mostem mezi středověkem a renesancí, ale již reflektuje touhu po poznání a lidskou pýchu, čímž otevírá cestu k novému pojetí světa. Francesco Petrarca, považovaný za jednoho ze zakladatelů humanismu, ve svém “Zpěvníku“ (Canzoniere) mistrně vyjadřuje vnitřní svět jednotlivce, jeho lásku a utrpení prostřednictvím sonetů, čímž klade důraz na lidské emoce a individualismus. Giovanni Boccaccio svým “Dekameronem“ nabízí sbírku sta novel, které s humorem a realismem líčí světské radosti a lidské slabosti, odrážející humanismus a zájem o pozemský život. William Shakespeare, největší anglický dramatik, ve svých tragédiích jako “Hamlet“ a “Romeo a Julie“ zkoumá hlubiny lidské psychiky, morální dilemata a univerzální témata lásky, nenávisti a pomsty, což je ústřední pro renesanční důraz na složitost lidské bytosti. Miguel de Cervantes y Saavedra ve svém románu “Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ paroduje středověké rytířské romány a současně vytváří hlubokou psychologickou studii rozporu mezi ideály a realitou, čímž předznamenává moderní román a zkoumá lidskou povahu. Erasmus Rotterdamský, klíčová postava severní renesance, ve svém díle “Chvála bláznivosti“ satiricky kritizuje nešvary společnosti a církve s humorem a intelektuální ostrostí, což je typické pro renesanční humanismus, který se snažil o reformu skrze vzdělání a kritické myšlení. Niccolò Machiavelli ve svém traktátu “Vladař“ analyzuje politickou moc a státnické umění z realistického hlediska, bez ohledu na morální principy, čímž odráží renesanční sekularizaci myšlení a pragmatický přístup k řízení státu. V českém prostředí se renesance projevila především jako humanismus, s důrazem na latinské vzdělanosti a později na rozvoj české literární řeči. Mezi významné české humanisty patří: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který ve svých “Žalobách k svatému Václavovi na mravy Čechů“ v latinských verších kritizuje úpadek české společnosti a volá po návratu ke ctnostem, což ukazuje renesanční snahu o obrodu morálky a vzdělanosti. Viktorin Kornel ze Všehrd ve svém díle “Knihy o napravení padlého i rozvráceného práva súdného“ nejenže reformuje právní systém, ale také usiluje o povznesení českého jazyka jako prostředku pro vysoce odbornou a stylisticky propracovanou prózu, což odráží humanistickou péči o mateřský jazyk a jeho prestiž. Jan Blahoslav, jedna z nejvýznamnějších postav Jednoty bratrské, ve své “Filipice proti misomusům“ hájí význam vzdělání a české kultury, a svou “Gramatikou českou“ a překladem Nového zákona přispěl k systematizaci a povýšení české literární řeči na úroveň evropských jazyků, čímž ztělesňuje humanistický ideál péče o národní jazyk a vzdělání. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ve svém “Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do Země svaté, Jordánu, Káhiry a dále do všech končin světa“ přináší detailní popis svých cest, které odráží renesanční touhu po poznání světa, empirismu a zájmu o exotické kultury.
📈 Vývoj
Renesance jako literární směr vznikla v Itálii ve 14. století, často se hovoří o tzv. protorenesanci nebo Trecentu, s Florencií jako jejím hlavním centrem. Prvními náznaky byly již dřívější návraty k antice a rozvoj humanistického myšlení, které zdůrazňovalo důstojnost člověka a jeho schopnosti. Obdobím vrcholu renesance je především 15. a 16. století, kdy se její myšlenky a umělecké formy rozšířily z Itálie do zbytku Evropy. Raná fáze v Itálii se soustředila na obnovu klasických textů, rozvoj nového uměleckého stylu a filosofie, zatímco v období vrcholné renesance (Quattrocento a Cinquecento) došlo k plnému rozkvětu všech uměleckých disciplín, včetně literatury, s mistrovskými díly a univerzalismem myšlenek. Postupný ústup renesance nastal na konci 16. století, kdy se začaly objevovat nové tendence, které vyústily v manýrismus a následně v baroko. Manýrismus byl jakýmsi přechodovým stylem, který sice vycházel z renesančních forem, ale posouval je k větší expresivitě, složitosti a někdy až k disharmonii, což odráželo dobové krize a pochybnosti. Národní a regionální varianty renesance byly velmi rozmanité. Italská renesance byla kolébkou celého hnutí, charakterizovaná hlubokým zájmem o antiku, rozkvětem poezie (sonet), prózy (novela) a dramatu, s centry ve Florencii, Římě a Benátkách. Anglická renesance, známá také jako alžbětinská, dosáhla vrcholu v dramatické tvorbě, zejména díky Shakespearovi, a vyznačovala se vitalitou, jazykovou bohatostí a zkoumáním lidské povahy. Francouzská renesance přinesla rozvoj esejistické tvorby (Montaigne), satiry (Rabelais) a dvorské poezie. Ve Španělsku se renesance prolínala se Zlatým věkem (Siglo de Oro), který byl bohatý na epickou poezii, drama (Lope de Vega, Calderón) a především román s dílem Cervantesovým, často s prolínáním křesťanských a humanitních hodnot. V německých zemích a Nizozemí se renesance propojila s reformací a humanismem, s důrazem na teologické spisy, satiru a rozvoj knihtisku. Česká renesance, jak již bylo zmíněno, se manifestovala především jako humanismus, silně ovlivněný latinskou vzdělaností a později snahou o kultivaci českého jazyka, s důrazem na historické a právnické spisy a překladovou literaturu. Tento český humanismus se snažil o povznesení národní kultury a vzdělanosti v kontextu evropských trendů. V žánrové rovině renesance přinesla epickou poezii inspirovanou antikou (Ariosto, Tasso), lyrickou poezii (Petrarca a jeho následovníci Petrarkisté), rozkvět dramatu (tragédie, komedie, pastorále), novelu jako nový prozaický žánr (Boccaccio), esej (Montaigne) a filozofické či politické traktáty (Machiavelli, More). Všechny tyto žánry sdílely společný důraz na antické vzory, lidský rozum a estetické hodnoty.
💫 Vliv
Vliv renesance na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť položila základy moderní evropské kultury. Mnoho pozdějších směrů, skupin a autorů z renesance přímo vychází nebo se k ní vrací. Osvícenství, které zdůrazňovalo rozum a lidský potenciál, bylo přímým dědicem renesančního humanismu a jeho víry v schopnost člověka poznávat a ovládat svět. Romantismus, ačkoliv se od renesance v mnohém odkláněl (např. důrazem na emoce před rozumem), přesto sdílel individualismus a zájem o složitost lidské duše, což bylo patrné již u Shakespeara. Realismus a naturalismus později navázaly na renesanční tendenci k realistickému zobrazení světa a lidských charakterů, což je viditelné například v Boccacciově „Dekameronu“ nebo Cervantesově “Donu Quijotovi“. Moderní drama a psychologický román by neexistovaly bez Shakespearových inovací v charakterní a dějové výstavbě. Politické myšlení bylo hluboce ovlivněno Machiavellim a jeho pragmatickým přístupem k moci. Celá tradice vzdělanosti, kritického myšlení a důrazu na klasické jazyky a literatury je přímým odkazem renesančního humanismu. V době svého vzniku byla renesance, zejména v Itálii, přijímána s velkým nadšením a pochvalami ze strany vládnoucích rodů, papežů a bohatých mecenášů, kteří v ní viděli cestu k prestiži a slávě. Umělci a spisovatelé byli ceněni a podporováni. Nicméně, renesanční důraz na světskost, individualismus a někdy i hedonismus se setkával s kritikou ze strany konzervativních církevních kruhů a reformátorů, jako byl například Girolamo Savonarola, který odsoudil “pohanské„ prvky renesance a její mravní uvolněnost. Díla, která se dotýkala politicky citlivých témat, jako “Vladař“ od Machiavelliho, byla sice studována, ale zároveň budila kontroverze a Machiavelli byl posmrtně i cenzurován a jeho dílo zařazeno na Index zakázaných knih. Přesto renesance jako celek nebyla plošně zakazována, spíše se jednalo o střety idejí a pohledů na svět. Dnes je renesance vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejformativnějších epoch v historii západní civilizace, která položila základy moderního světa. Je považována za období “znovuzrození“ po středověku, které přineslo nejen uměleckou a literární revoluci, ale i revoluci ve vědě, filozofii a politice. Dědictví renesance je neustále živé v umění, vědě i běžném životě. Mnoho filmových adaptací se inspiruje renesanční dobou a jejími postavami, například “Shakespeare in Love“ zobrazuje fiktivní milostný život Williama Shakespeara, “Romeo + Juliet“ je moderní adaptací klasické tragédie, a historické eposy jako “Borgiové“ nebo “Medici“ přibližují mocenské intriky a kulturní bohatství renesanční Itálie. Divadelní scény po celém světě neustále uvádějí Shakespearovy hry, které jsou základním kamenem světového dramatu a jejichž témata a postavy zůstávají univerzální. V literatuře vzniká mnoho historických románů zasazených do renesanční doby, a v umění jsou díla renesančních mistrů neustále obdivována, studována a inspirují nové generace tvůrců. Renesanční architektonické prvky a umělecké techniky se dodnes vyučují a jsou součástí základního vzdělání v oborech umění a designu.