📖 Úvod
Regionální próza je literární směr či proud, který se zaměřuje na zobrazení života v konkrétním, často geograficky ohraničeném regionu, jeho specifické kultury, zvyků, tradic a mentality místních obyvatel. V českém prostředí se tento termín užívá pro označení česky psané literatury, která se rozvíjela zejména v průběhu 19. století a na počátku 20. století, s největším rozkvětem v období od 70. let 19. století do první světové války, přičemž jeho kořeny sahají hlouběji do romantismu a doznívá i v meziválečné literatuře. Mezinárodně se pro podobné literární jevy používají termíny jako „regional literature“ nebo „local color fiction“ v angloamerickém prostředí, „roman régional“ ve Francii, „Heimatroman“ či „Heimatliteratur“ v Německu, nebo podobné označení v dalších národních literaturách (např. v ruské, skandinávské či jihoevropské), což svědčí o jeho univerzální rozšířenosti v době vzniku moderních národů a národních literatur. Primární země, kde se tento proud výrazně rozvíjel, jsou tedy české země (Čechy, Morava, Slezsko), ale paralelně a s podobnými rysy se objevoval v podstatě po celé Evropě a v Severní Americe, kdekoli, kde docházelo k urbanizaci a industrializaci a kde existovala silná lokální identita či dialekt.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku regionální prózy je úzce spjato s druhou polovinou 19. století, dobou prudkých společenských a ekonomických změn. V tomto období probíhala intenzivní industrializace a urbanizace, které vedly k masivní migraci obyvatelstva z venkova do měst. To s sebou neslo narušení tradičních venkovských komunit, ztrátu starých zvyků, rozpad rodinných vazeb a odcizení od zemědělského způsobu života. Filozofické pozadí je složité; na jedné straně navazuje na romantický obdiv k lidové kultuře, přírodě a specifickému genius loci, na straně druhé reaguje na realistickou a naturalistickou potřebu zaznamenávat skutečnost, i když často s idealizujícím nádechem. V českém prostředí bylo toto období navíc silně ovlivněno vrcholícím národním obrozením a snahou o definování a posílení české národní identity v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Politická situace byla charakterizována sílícím národnostním hnutím a bojem za rovnoprávnost českého jazyka a kultury. Společenské změny v podobě úpadku venkova a odlivu mládeže do průmyslových center vedly k nostalgii po mizejícím světě a snaze uchovat jeho paměť v literární podobě. Regionální próza se nevymezovala explicitně proti konkrétnímu směru, spíše doplňovala a rozšiřovala tehdejší literární spektrum. Lze ji však chápat jako reakci proti přílišnému zaměření na městské prostředí, kosmopolitním tendencím, nebo proti akademické „vyšší“ literatuře, která opomíjela život prostých lidí a specifické regionální rysy. Naopak, navazovala na starší formy lidového vyprávění, folklor, historickou beletrii (např. v díle Aloise Jiráska), romantickou idealizaci venkova a na počátky českého realismu. Neexistuje jeden jediný zakladatel regionální prózy, spíše se jedná o souběžný vývoj, na jehož počátku stáli autoři jako Karel Václav Rais s jeho Podkrkonošskou prózou, Alois Jirásek s historickými romány zasazenými do východních Čech, Teréza Nováková, která se soustředila na Horácko, a mnozí další, kteří se ve svém díle zaměřili na konkrétní, jimi dobře známé oblasti. Tito autoři se stali klíčovými postavami ve formování a rozvoji tohoto proudu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou regionální prózy je především detailní zobrazení života v geograficky vymezené oblasti. Typická témata a motivy zahrnují každodenní život venkovských lidí, práci na poli, rodinné vztahy, společenské rituály (svatby, pohřby, slavnosti), boj s přírodou, zachovávání tradic a zvyků, pověsti, legendy a folklore. Časté jsou také generační konflikty mezi starým a novým, střety mezi tradicí a modernitou, a morální dilemata v uzavřené komunitě. Motivem bývá i obětavost, láska k rodné zemi, úcta k předkům a snaha o zachování národního charakteru. Obraz typického hrdiny je silně spjat s daným prostředím; je to často obyčejný člověk – sedlák, řemeslník, učitel, farář, často s hlubokým morálním kodexem, pracovitý a odolný. Někdy se objevuje postava „outsidera“, který přichází do regionu z vnějšího světa, nebo naopak postava, která se po zkušenostech z města vrací zpět domů. Obvyklé prostředí je vždy konkrétní a pečlivě popsané: malebné vesnice, horské chalupy, polní cesty, lesy, řeky, specifické krajinné útvary. Popisy přírody a prostředí jsou často velmi lyrické a atmosférické, někdy až etnograficky přesné. Konflikty se točí kolem přežití v náročných podmínkách (člověk versus příroda), sociálních rozdílů v rámci vesnické hierarchie, morálních poklesků a jejich důsledků pro komunitu, a střetů s vnějším světem. Jazyk a styl jsou charakteristické bohatým používáním dialektismů, nářečních výrazů, specifické regionální mluvy, archaismů a lidových rčení či přísloví. Jazyk je často barevný, autentický a snaží se co nejvěrněji zachytit řeč postav. Styl je popisný, často s prvky líčení a vyprávění blízkého ústní tradici. Kompozice je obvykle chronologická, často epizodická, s detailními popisy prostředí, zvyků a postav. Mnohdy se prolíná s historickými událostmi, které ovlivňují život komunity, nebo s rodinnými ságami rozprostřenými přes několik generací. Vyprávěcí postupy zahrnují primárně vševědoucího vypravěče, který má přehled o celém ději i vnitřním světě postav, ale někdy se objevuje i ich-forma, zvláště když je příběh vyprávěn z pohledu pamětníka nebo pozorovatele. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou vesnický román, historický román s regionálním podkladem, povídka, novela a črta, často s prvky etnografického popisu nebo kroniky. Autoři se snažili o komplexní zachycení mizejícího světa venkova, který vnímali jako zdroj národní síly a identity.
👥 Zastupci
Regionální próza je literární směr zaměřený na specifické geografické oblasti, jejich jedinečné zvyky, nářečí, krajinu a život jejich obyvatel, zdůrazňující místní identitu a tradice. Mezi významné české autory patří Alois Jirásek, jehož dílo „Filosofská historie“ věrně zobrazuje studentský život a atmosféru Litomyšle v 19. století, čímž představuje hluboce zakořeněnou regionální historickou prózu. Karel Václav Rais je klíčový autor Podkrkonoší, a jeho román “Zapadlí vlastenci“ vykresluje drsný život a národní uvědomění učitelů v horském regionu, což z něj činí archetypální regionální dílo s vlasteneckým rozměrem. Božena Němcová ve svém ikonickém díle “Babička“ mistrně zachycuje idylický život, zvyky a přírodu Ratibořického údolí, čímž vytváří jeden z nejvýznamnějších obrazů české venkovské krajiny a jejího lidu. Antal Stašek v románu “Vítězství“ popisuje sociální a ekonomické problémy chudých lidí z Podkrkonoší, čímž ilustruje regionální realismus se silným sociálním podtextem. Mezi světové autory se řadí William Faulkner, který ve svých románech jako “Absalom, Absalom!“ detailně prozkoumal složitou historii a úpadek amerického Jihu, konkrétně fiktivního Yoknapatawpha County, čímž se stal mistrem psychologicky hluboké regionální prózy. Thomas Hardy zasvětil své dílo anglickému regionu Wessex, kde v románech jako “Tess z d’Urbervillů“ odhaluje tragédie a společenské struktury venkovského života, čímž se stal jedním z nejdůležitějších představitelů britského regionalismu. Francouzský autor Honoré de Balzac v díle “Eugénie Grandetová“ detailně vykresluje život a morálku v provinčním městě Saumur, ukazujíc vliv prostředí na charaktery postav v rámci své rozsáhlé “Lidské komedie“. George Eliotová (Mary Ann Evans) v románu “Middlemarch“ zobrazuje komplexní sociální vztahy a morální dilemata v malém anglickém provinčním městě, čímž ustavuje město jako živoucí regionální entitu. Selma Lagerlöfová ve Švédsku oživila mýty a folklór rodného Värmlandu v díle “Sága o Gösta Berlingovi“, čímž vytvořila magický realistický portrét specifického regionu a jeho postav.
📈 Vývoj
Vývoj regionální prózy lze sledovat od jejích kořenů v romantismu, který probudil zájem o folklór, národní identitu a krajinu, nicméně plně rozkvetla v 19. století s nástupem realismu a naturalismu, kdy autoři usilovali o co nejpřesnější zobrazení konkrétního sociálního prostředí a jeho obyvatel jako reakci na univerzalizující narativy. Období vrcholu regionální prózy spadá do konce 19. a počátku 20. století, což se shoduje s obdobím národního probuzení v mnoha zemích, včetně českých zemí, kde hrála klíčovou roli v definování národní identity skrze lokální příběhy; v USA se v té době rozvíjelo hnutí „Local Color“ po občanské válce. Postupný ústup dominance regionální prózy nastal po první světové válce, kdy se literární zájem přesunul k urbanistickému životu, psychologické hloubce a modernismu, avšak nikdy zcela nevymizela, nýbrž se transformovala do nuancovanějších forem, často integrujících modernistické techniky při zachování regionálních kulis, jako je tomu například u Williama Faulknera. Rané fáze regionální prózy se často vyznačovaly romantičtější idealizací, důrazem na folklór nebo didaktickým tónem, například v rané české regionální literatuře s vlasteneckým podtextem; pozdní fáze se naopak staly kritičtějšími, psychologicky komplexnějšími a integrovanějšími do širších literárních proudů, jako je magický realismus v latinskoamerické regionální literatuře. Mezi národní a regionální varianty v české literatuře patří například chodská, podkrkonošská, valašská či šumavská próza, často pevně spojená s konkrétními etnografickými regiony a jejich specifickým koloritem, s výrazným vlasteneckým rozměrem; v USA se rozvinuly varianty jako Southern Gothic, které obohatilo regionalismus o temné a groteskní prvky, nebo „Local Color“ hnutí, jež se zaměřovalo na specifika regionů jako Nová Anglie či Středozápad. Žánrové varianty regionální prózy zahrnují překrývání s historickou fikcí, sociálním realismem, gotickou literaturou (zejména v Southern Gothic), magickým realismem (zejména v Latinské Americe, např. Macondo Gabriela Garcíi Márqueze) a dokonce i s detektivní prózou, pokud je silně vázána na konkrétní regionální prostředí a jeho specifické charaktery.
💫 Vliv
Vliv regionální prózy na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý, neboť ačkoliv její dominantní období skončilo, nikdy skutečně nevymizela a dodnes tvoří silný podproud v literatuře, přičemž mnoho současných autorů se stále věnuje psaní o svých rodných regionech a jejich specifickém životě. Konkrétně ovlivnila směry jako Southern Gothic v USA, kde autoři jako Flannery O„Connor a Eudora Welty přímo navázali na faulknerovskou tradici, a významně přispěla k rozvoji magického realismu, který často čerpá z regionálních legend a folklóru, jak je patrné například u Gabriela Garcíi Márqueze. Regionální próza vštěpila literatuře hluboké ocenění pro lokální detaily, dialekt a vliv prostředí na utváření charakteru, což se stalo jedním ze základních kamenů moderního realismu a jeho pozdějších podob. V době svého vzniku byla regionální próza často přijímána s nadšením a pochvalou, zejména pro svou autenticitu, schopnost zachovat místní kulturu a dialekty, a v mnoha zemích byla vnímána jako důležitý nástroj národního probuzení a upevňování identity, neboť poskytovala pohledy na život „obyčejných lidí“ mimo velká centra. Kritika se občas týkala jejího domnělého provincialismu, sentimentality nebo nedostatečného univerzálního přesahu, přičemž někteří kritici ji vnímali jako krok zpět od pokrokovějších literárních proudů; zákazy či cenzura se netýkaly samotného regionalismu, ale spíše konkrétních děl, která se dotýkala citlivých politických, sociálních či náboženských témat v daném regionu nebo zobrazovala chudobu a sociální nespravedlnost způsobem nepohodlným pro tehdejší mocenské struktury. Dnes je regionální próza vnímána mnohem komplexněji a je často revalorizována pro svůj významný přínos k historickým, sociologickým a kulturním studiím, pro její roli v uchovávání jazykových a etnografických zvláštností a pro obohacení celkového literárního kánonu o rozmanité perspektivy. Její popularita se odráží i v četných uměleckých adaptacích: díla jako “Babička“ Boženy Němcové se dočkala mnoha filmových a televizních zpracování, podobně jako romány Thomase Hardyho (např. “Tess z d“Urbervillů“, “Daleko od hlučícího davu“) či Williama Faulknera, které jsou oblíbeným materiálem pro filmové a seriálové adaptace, neboť silný smysl pro místo a výrazné charaktery se výborně hodí pro vizuální média; divadelní scény rovněž často sahají po regionálně zakotvených hrách, a regionální témata a krajiny inspirují i hudební skladatele (lidová hudba) a výtvarné umělce.