📖 Úvod
Starověká řecká literatura, v původním znění Ἑλληνική λογοτεχνία (Helleniké logotechnía), se rozvíjela od zhruba 8. století př. n. l. do 6. století n. l. Její vývoj lze rozdělit na archaické období (cca 8.–6. stol. př. n. l.), klasické období (cca 5.–4. stol. př. n. l.), helénistické období (323 př. n. l. – 31 př. n. l.) a římské období (31 př. n. l. – 476 n. l., ačkoli řecká literární tvorba pokračovala). Geograficky se rozvíjela především v antickém Řecku, což zahrnovalo pevninské Řecko (zejména Attika s Athénami, Peloponés se Spartou, Bojótie), ostrovy v Egejském moři, západní pobřeží Malé Asie (Iónie), jižní Itálii a Sicílii (Magna Graecia), a později se její vliv a tvorba rozšířila do celého helénistického světa, zejména do kulturních center jako byla egyptská Alexandrie, syrská Antiochie a Pergamon v Malé Asii, a v římské éře pak i do Říma samotného.
🌍 Kontext vzniku
Vznik a vývoj starověké řecké literatury je neoddělitelně spojen s bohatým historickým, společenským a filozofickým pozadím. Literatura se formovala v době postupného úpadku mykénské civilizace, po kterém následovalo tzv. „temné období„, z něhož se Řecko vynořilo s novou společenskou strukturou – městskými státy neboli polis. Klíčové historické události jako řecko-perské války (počátek 5. století př. n. l.) a následná Peloponéská válka (konce 5. století př. n. l.) měly hluboký dopad na témata a náladu literárních děl. Vzestup Makedonie pod Filipem II. a Alexandrem Velikým ve 4. století př. n. l. a následné vytvoření helénistických říší znamenaly rozšíření řecké kultury do obrovského geografického prostoru a posun od polis k monarchistickým státům. Následná římská nadvláda (od 2. století př. n. l.) sice přinesla úpadek politické autonomie, ale udržela řeckou kulturu jako prestižní a vlivnou. Společenské pozadí bylo charakterizováno existencí otrokářské společnosti, kde svobodní muži – občané – měli privilegia a podíleli se na politickém životě (zejména v Athénách s rozvojem demokracie), zatímco ženy, otroci a metoikové (cizinci) měli omezená práva. Rozvoj obchodu, námořnictví a kolonizace přinesl kontakt s jinými kulturami a myšlenkami. Filozofické pozadí bylo mimořádně bohaté: od presokratiků hledajících arché (prvotní princip) světa, přes Sokrata zaměřeného na etiku, jeho žáka Platona s teorií idejí, až po Aristotela, který systematizoval téměř všechny oblasti vědění. Později se rozvinuly školy jako stoicismus a epikureismus. Pro celou starověkou řeckou literaturu nelze jmenovat jednoho zakladatele, neboť se vyvíjela organicky z ústní tradice. Nicméně za základní a formativní postavu pro epickou poezii a v podstatě i pro celou řeckou literaturu je považován Homér (působil pravděpodobně v 8. století př. n. l.), jehož eposy Iliada a Odysseia se staly vzorem pro další generace a byly základem řeckého vzdělání a mytologie. Dalšími ranými autory, kteří stáli u vzniku, jsou Hésiodos s didaktickými eposy a první lyrici jako Archilochos nebo Sapfó. Politická situace se měnila od raných monarchií a aristokracií, přes tyranidy, k demokracii v Athénách a oligarchii ve Spartě, až po monarchické říše helénistického období. Tyto změny přímo ovlivňovaly obsah a formu literárních děl – například athénská demokracie dala vzniknout tragédii a komedii jako nástrojům reflexe společnosti a politiky. Starověká řecká literatura navazovala především na bohatou ústní tradici, mýty, legendy a náboženské rituály, které byly po generace předávány pěvci (aiódy) a recitátory (rapsódy). Vymezovala se implicitně proti “barbarským“ (neřeckým) kulturám, byť některé prvky, například z Blízkého východu (epické vyprávění, zoomorfní božstva), mohly být asimilovány. Její originalita spočívala v rozvoji filozofického myšlení, kritické reflexi, důrazu na racionální přístup a humanismus, což ji odlišovalo od předchozích nebo souběžných literatur, které byly často více svázány s náboženskými dogmaty a monarchickou propagandou.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou starověké řecké literatury je hluboké zakořenění v mytologii a náboženství, které sloužily jako základní rezervoár témat, postav a dějů. Typická témata a motivy zahrnují hrdinství, čest (timé), slávu (kleos), osud (moira) a jeho neúprosnost, pýchu (hybris) a její potrestání (nemesis), pomstu, lásku a nenávist, rodinné prokletí, božský zásah do lidských záležitostí, spravedlnost (diké), morálku, etiku, politiku a státní správu, a především komplexní vztah člověka k bohům a k sobě samému. Obraz typického hrdiny se liší v závislosti na žánru a období. V eposech je to často aristokratický válečník, král nebo polobůh (např. Achilles, Odysseus), obdařený výjimečnými fyzickými a duševními schopnostmi, ale také lidskými slabostmi a chybami (např. Achillesova pýcha a hněv). Tragický hrdina (např. Oidipus, Antigona) je často obětí osudu nebo vlastního charakteru, usilující o spravedlnost či čest, ale končící tragicky. V komediích se objevuje satirický hrdina, často karikatura skutečné osobnosti nebo typický občan, zatímco ve filozofických spisech je hrdinou mudrc či filozof (např. Sokrates v Platónových dialozích). Obvyklé prostředí se pohybuje od bojišť, královských paláců a heroických sídel (epos), přes divadelní scény reprezentující náměstí či chrámy (drama), venkov a pastýřská idyla (idylická poezie) až po filozofické školy a městské agory. Konflikty jsou často mnohovrstevnaté: člověk versus osud, člověk versus bohové (vzpoura proti božské vůli), člověk versus člověk (války, politické spory, rodinné vendety), ale také vnitřní konflikty a morální dilemata hrdinů. Jazyk a styl se vyznačují žánrovou specifikou. Epos (Homér) používá vznešený, formální, často archaický jazyk s množstvím ustálených epitet (např. „rychlonohý Achilles“), formulí a srovnání, psaný v daktylském hexametru. Lyrika je osobnější, zpěvnější, často používá specifické dialekty (iónský, aiolský, dórský) a metra (elegické distichon, sapfická strofa), s cílem vyjádřit emoce, pocity a subjektivní prožitky. Drama (tragédie a komedie) kombinuje vznešený jazyk dialogů v jambickém trimetru s lyrickými pasážemi sboru, které jsou bohaté na metafory a patos. Próza (historiografie, filozofie, řečnictví) usiluje o jasnost, logickou strukturu a přesvědčivost, přičemž řečnictví dosahuje vysoké umělecké úrovně s propracovanými rétorickými figurami. Kompozice je také rozmanitá. Epos často začíná „in medias res“ (uprostřed děje) s následnými retrospektivními pasážemi a je epizodický. Drama se řídí „třemi jednotami“ (děje, času, místa), které Aristotelés popsal ve své Poetice, a má pevnou strukturu (prolog, parodos, epizody, stasimon, exodus) s využitím chóru a maximálně tří herců na scéně. Lyrika je krátká, koncentrovaná, často vázaná na hudební doprovod a tanec. Vyprávěcí postupy v eposech využívají vševědoucího vypravěče, který objektivně popisuje události a zasahuje do nich. V dramatech převažuje dialog, monolog a sborové komentáře. Filozofická próza často využívá formu dialogu (Sókratovský dialog), kde se myšlenky rozvíjejí prostřednictvím otázek a odpovědí. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují: epos (hrdinský, didaktický), lyriku (elegie, iambus, melická poezie – ódy, hymny, epithalamia, treny), drama (tragédie, komedie – stará, střední, nová, satyrské drama), prózu (historiografie, filozofické spisy, řečnictví/rétorika, životopisy, dopisy) a román (pastýřský, dobrodružný, milostný), bajky (Ezop). Každý z těchto žánrů přispěl k mimořádné rozmanitosti a hloubce starověké řecké literatury, která se stala základním kamenem západní literární tradice.
👥 Zastupci
Řecká literatura, zejména její antická podoba, představuje jeden z pilířů západní civilizace, vyznačující se hlubokým zkoumáním lidské podstaty, osudu, morálky a společnosti skrze epické vyprávění, lyrickou introspekci, dramatické konflikty a systematickou filozofii. Mezi nejvýznamnější autory patří: “Homér“ a jeho eposy “Ílias“ a “Odysseia“, které formovaly řecké myšlení a morálku, ilustrují hrdinský ideál, božský zásah a lidské putování. “Sapfó“, básnířka z Lesbu, svými lyrickými fragmenty, jako je “Óda na Afroditu“, ztělesňuje individuální, vášnivé vyjádření lásky a osobních citů, což bylo v archaické době revoluční. Zakladatel tragédie “Aischylos“, s díly jako trilogie “Oresteia“ (zahrnující “Agamemnón“, “Cheofory“, “Eumenidy“), se zabývá tématy osudové spravedlnosti, rodového prokletí a božské pomsty, čímž položil základy dramatického žánru. “Sofoklés“, autor “Oidipa krále“ a “Antigony“, představuje vrchol antické tragédie s komplexními postavami a hlubokými morálními dilematy, střetávajícími individuální vůli s božským či státním zákonem. “Eurípidés“ ve svých tragédiích, například “Médeia“ a “Trójanky“, narušuje tradiční mytologické vzory, soustředí se na psychologické hlubiny postav a vášně, čímž přináší realističtější a kritičtější pohled na lidské utrpení a společnost. Mistr staré komedie “Aristofanés“ ve svých hrách, jako jsou “Lysistrata“ a “Oblaky“, s humorem a sarkasmem komentuje aktuální politické a sociální dění v Athénách, kritizuje válku, korupci a sofisty. Otec dějepisectví “Hérodotos“ svými “Dějinami“ položil základy historického psaní, shromažďováním informací o konfliktech mezi Řeky a Peršany a zároveň etnograficky popisuje cizí kultury. Filozof “Platón“, žák Sókratův, svými dialogy jako “Ústava“ a “Symposion“ rozvíjí idealistickou filozofii, teorii idejí a politickou etiku, formujíc západní myšlení. “Aristotelés“, žák Platónův, ve svých dílech “Poetika“ a “Etika Nikomachova“ systematicky analyzuje umění, logiku, etiku a politiku, čímž vytváří encyklopedický systém vědění, který ovlivnil budoucí vědecké a filozofické bádání.
📈 Vývoj
Vývoj řecké literatury je úzce spjat s proměnami řecké společnosti a kultury, rozděluje se do několika klíčových období. Vznik řecké literatury sahá do „archaického období (cca 800-500 př. n. l.)“, kdy se z ústní tradice krystalizovaly Homérovy eposy, které sjednotily helénský mýtus a poskytly společné kulturní dědictví. Vedle epiky se rozvíjela didaktická poezie (Hésiodos) a především lyrická poezie (Sapfó, Alkaios, Archilochos), jež přinášela individuální hlas a vyjádření osobních citů. Toto období je charakteristické formováním městských států (polis) a hledáním identity. Vrchol pak řecká literatura dosahuje v “klasickém období (cca 500-323 př. n. l.)“, zejména v Athénách, které se staly centrem kulturního a filozofického života. Zde se plně rozvinula a k dokonalosti dospěla dramatická tvorba – tragédie (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés), zkoumající osud, vinu a spravedlnost, a stará komedie (Aristofanés), která satiricky komentovala politiku a společnost. Paralelně s dramatem se rozvíjela próza, reprezentovaná dějepisectvím (Hérodotos, Thúkydidés), rétorikou a filozofií (Sókratés, Platón, Aristotelés), která systematizovala myšlení a položila základy mnoha vědních disciplín. Toto období se vyznačuje důrazem na rozum, harmonii a ideály krásy a pravdy. Žánrové varianty v Athénách představovaly i odlišné regionální dialekty (iónština pro epos, dórština pro sborovou lyriku, attičtina pro drama a prózu). Po smrti Alexandra Velikého a rozpadu jeho říše nastupuje “helénistické období (323-31 př. n. l.)“, kdy se těžiště kultury přesouvá z Athén do nových center, jako je Alexandrie. Literatura tohoto období se stává více učeneckou, encyklopedickou a často experimentuje s menšími, rafinovanějšími žánry. Namísto hrdinských eposů a velkých tragédií se objevuje nová komedie (Menandros) s důrazem na každodenní život a milostné intriky, bukolická poezie (Theokritos) opěvující venkovský život a epigramy. Dochází k postupnému ústupu velkých forem ve prospěch individualismu a erudice. Následuje “římské období (31 př. n. l. – 330 n. l.)“, kdy Řecko ztrácí politickou samostatnost, ale řecká kultura a jazyk zůstávají dominantní ve východní části říše. Literatura se soustředí na filozofické traktáty (Plútarchos, Epiktétos, Marcus Aurelius), rétoriku, satirické spisy (Lúkianos) a romány (Longos, Heliodóros), které jsou často didaktické nebo zábavné. I když jazyk přežívá a je základem “byzantské literatury (330-1453 n. l.)“, která je však již silně ovlivněna křesťanstvím a rozvíjí nové žánry jako hymny, legendy a teologické spisy, čímž se odlišuje od antického ideálu. Archaická a klasická fáze jsou proto považovány za nejreprezentativnější pro “antickou řeckou literaturu“ ve smyslu jejího formativního vlivu.
💫 Vliv
Vliv řecké literatury na pozdější literaturu a umění je nezměrný a formující pro celou západní civilizaci. Jako první a nejzásadnější pokračovatel se jeví “antická římská literatura“, která řecké vzory převzala a adaptovala: Vergilius se inspiroval Homérem, římská komedie Menandrem, filozofie Platónem a Aristotelem, a rétorika řeckými řečníky. Během “renesance“ došlo k znovuobjevení antické vzdělanosti, což vedlo k novému studiu řečtiny, překladům antických děl a inspiraci pro renesanční drama, poezii i filozofii, kdy se autoři jako Shakespeare nebo Machiavelli obraceli k antickým tématům a formám. “Klasicismus“ v 17. a 18. století považoval řeckou literaturu za absolutní vzor krásy, harmonie a řádu, přísně dodržoval Aristotelova pravidla (např. tři jednoty v dramatu), což se projevilo v dílech autorů jako Racine, Corneille či Molière. Také osvícenství a romantismus čerpaly z řeckých ideálů svobody, rozumu a krásy (Goethe, Schiller, Byron). Vliv se táhne až do moderní doby, kde řecká mytologie, filozofie a dramata neustále inspirují. “Filozofie“ (Nietzscheho koncepce apollinského a dionýského principu), “psychologie“ (Freudův Oidipovský komplex), a “moderní literatura a drama“ (Jean Giraudoux, Jean Anouilh, Eugene O’Neill, Albert Camus, Derek Walcott) často přetvářejí antické mýty a charaktery pro současné publikum, zkoumajíce univerzální témata lidské existence, osudu a morálky. V umění ovlivnila řecká literatura a umění renesanční, klasicistní a neoklasicistní sochařství, architekturu a malířství, stanovila ideály lidské krásy a proporcí. V době svého vzniku byla řecká literatura obecně vysoce ceněna a respektována, zvláště v Athénách. Tragédie a komedie byly součástí náboženských festivalů (Dionýsie), kde soutěžily o prestižní ceny. Filozofové a rétorové byli ústředními postavami veřejného života. Kritika samozřejmě existovala: Platón ve své “Ústavě“ kritizoval básníky za jejich schopnost vzbuzovat emoce a imitaci, což považoval za škodlivé pro ideální stát. Aristofanés ve svých komediích satiricky útočil na politiky, sofisty i Eurípida. Případy jako Sókratův proces ukazují, že i filozofické názory mohly vést k odsouzení, i když nešlo o cenzuru v moderním smyslu, spíše o střet s politickou mocí a veřejným míněním. Přesto se nejedná o literaturu, která by byla masově zakazována nebo cenzurována v rozsahu, jaký známe z pozdějších totalitních režimů. Dnes je antická řecká literatura vnímána jako “základní kámen západní kultury a vzdělání“, povinná součást studia na mnoha univerzitách a gymnáziích po celém světě. Její díla jsou neustále překládána, studována a interpretována. Zůstává nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro “filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace“. Mezi filmové adaptace patří například “Trója“ (2004) inspirovaná Homérovou “Íliadou“, “Souboj Titánů“ (1981, 2010) čerpající z řecké mytologie, nebo dokonce moderní interpretace “Odyssey“ v “O Brother, Where Art Thou?“ (2000). Tragédie jako “Antigona“, “Médeia“ nebo “Oidipús“ jsou neustále uváděny na divadelních scénách po celém světě v klasických i moderních interpretacích, často s cílem reflektovat současné společenské problémy. Vznikají také četné literární adaptace, romány a básnické sbírky, které přepisují staré mýty nebo na ně odkazují. Hudba, opera (Gluck, Richard Strauss), balet a výtvarné umění rovněž často sahají k antickým řeckým tématům a formám, potvrzujíc tak nadčasovou relevanci a univerzální přitažlivost tohoto literárního směru.