📖 Úvod
Realistická fikce, v rámci literárního realismu, je umělecký směr, který se rozvíjel převážně v druhé polovině 19. století, zhruba od 40. let 19. století až do počátku 20. století, přičemž jeho vliv přetrvává dodnes. Původní názvy tohoto směru jsou například anglické „Realistic fiction“ nebo „Realism“, francouzské „Réalisme“, německé „Realismus“ či ruské „Реализм“. Tento literární proud se nejvýrazněji prosadil a rozvinul v řadě evropských zemí a ve Spojených státech amerických. Mezi klíčové země patří zejména Francie (s autory jako Gustave Flaubert, Honoré de Balzac, Stendhal, Guy de Maupassant), Rusko (Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anton Pavlovič Čechov), Anglie (Charles Dickens, George Eliot, Thomas Hardy), Spojené státy americké (Mark Twain, Henry James, William Dean Howells), Německo (Theodor Fontane), Skandinávie (Henrik Ibsen, August Strindberg) a Česká republika (Jan Neruda, Alois Jirásek, Svatopluk Čech, Karel Václav Rais). Realismus se snažil o co nejobjektivnější a nejvěrnější zobrazení skutečnosti bez příkras a idealizace, soustředil se na analýzu společnosti a lidské psychiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku realismu je úzce spjato s dynamickými změnami 19. století. Klíčovým faktorem byla probíhající průmyslová revoluce, která vedla k radikální transformaci společnosti, urbanizaci, vzniku velkých měst a formování nových sociálních vrstev, zejména dělnické třídy a posílení buržoazie. Tyto změny přinesly nové sociální problémy, prohloubení nerovností a rozpad tradičních venkovských společenství. Filozoficky se realismus opíral o pozitivismus Augusta Comta, který zdůrazňoval význam vědeckého poznání založeného na empirickém pozorování a faktech, a odmítal metafyziku a spekulace. Rozvíjela se také sociologie a psychologie, které poskytovaly nové nástroje pro analýzu společnosti a lidského nitra. Politická situace byla charakterizována revolucemi v polovině 19. století (např. revoluce 1848), které sice často neuspěly v naplnění svých cílů, ale přinesly hlubokou reflexi společenských a politických struktur. Vznikaly národní státy a otázky národní identity se staly palčivými. Mezi zakladatele nebo klíčové postavy u zrodu realismu ve Francii patří často zmiňovaný Honoré de Balzac a Stendhal (často označovaní za rané realisty či předchůdce) a posléze Gustave Flaubert, jehož román „Paní Bovaryová“ (1856) je považován za milník realismu pro své precizní pozorování a objektivní styl. Realismus se především vymezoval proti předchozímu literárnímu směru, romantismu. Odmítal jeho idealizaci skutečnosti, sentimentalitu, únik do minulosti či exotických krajin, glorifikaci výjimečných jedinců, subjektivismus, fantazii a iracionalitu. Romantismus byl kritizován za to, že se odvracel od reálných problémů světa. Naopak realismus navazoval na některé aspekty osvícenství, konkrétně na jeho důraz na rozum, kritické myšlení a snahu o poznání světa, avšak s mnohem větší skepsí vůči možnostem úplné reformy společnosti a s větším důrazem na determinismus prostředí a dědičnosti. Zkoumal spíše to, co je, než co by mělo být.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou realistické fikce je především snaha o maximální objektivitu a věrnost zobrazení skutečnosti. Typickými tématy a motivy jsou každodenní život obyčejných lidí, sociální nespravedlnost, chudoba, dopady průmyslové revoluce, morální úpadek společnosti, kariérismus, manželské konflikty, psychologické dilema jedinců a konflikty jedince se společností, otázky moci a peněz. Realisté se zaměřovali na analýzu lidských charakterů a motivů, často s kritickým podtextem. Obraz typického hrdiny je komplexní a věrohodný – není idealizovaný ani démonizovaný, ale je zobrazován se všemi svými klady a zápory, vnitřními rozpory a slabostmi. Často se jedná o postavu z nižších či středních vrstev, která je ovlivněna svým prostředím a společenskými podmínkami. Obvyklé prostředí je konkrétní, detailně popsané a realistické, často městské (boulevardy Paříže, petrohradské činžáky, londýnské slumy) nebo venkovské, ale vždy s důrazem na sociální a ekonomické souvislosti. Konflikty jsou převážně sociální, psychologické a morální, vyplývající z interakce postav s jejich prostředím a ostatními lidmi. Jazyk a styl je věcný, přesný, často až chladně analytický, bez zbytečných ozdob a sentimentalit. Využívá se detailní popis prostředí, postav a jejich vzhledu, což přispívá k iluzi autentičnosti. Autoři se snažili zachytit i charakteristické rysy mluvy postav, včetně dialektů, slangu či argotu, aby zvýšili jejich věrohodnost. Kompozice je obvykle chronologická, logicky uspořádaná, často s rozsáhlými, propracovanými zápletkami a širokým spektrem postav. Vyprávěcí postupy zahrnují především vševědoucího vypravěče, který stojí nad dějem a postavami, často s odstupem a s kritickým pohledem. Důraz je kladen na objektivní pozorování a psychologickou analýzu. Často se objevují i vnitřní monology a přímá řeč, které odhalují myšlenky a pocity postav. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry realismu jsou román (společenský, psychologický, historický, kritický), novela a povídka. V dramatu se realismus projevoval v tzv. realistickém dramatu, které se zaměřovalo na každodenní problémy a psychologii postav (např. Ibsen, Čechov). Cílem bylo vytvořit zrcadlo společnosti, které by ji co nejvěrněji a nejkomplexněji reflektovalo.
👥 Zastupci
Realistická fikce, jakožto literární směr, se zaměřuje na objektivní, detailní a věrohodné zobrazení skutečnosti, společnosti a psychologie lidských postav, často s důrazem na sociální kritiku a běžný život. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří Honoré de Balzac, jehož dílo “Otec Goriot“ (součást cyklu “Lidská komedie“) detailně analyzuje francouzskou společnost 19. století skrze osudy postav v pařížském penzionu, čímž ztělesňuje kritické zkoumání sociálních mechanismů a morálních dilemat. Gustave Flaubert s románem “Paní Bovaryová“ mistrovsky zobrazuje prázdnotu maloměstského života a tragické iluze hlavní hrdinky s objektivním, detailním stylem, kriticky odhalujícím romantické klišé a společenské konvence. Lev Nikolajevič Tolstoj v “Anně Karenině“ epicky líčí osudy ruské aristokracie a venkova, proplétá hluboké psychologické portréty s filozofickými úvahami a detailními popisy, čímž vytváří panoramatický obraz společnosti a lidské duše. Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve “Zločinu a trestu“ hluboce proniká do psychologie zločinu a trestu, zkoumá vnitřní boj a morální dilemata hlavní postavy v prostředí chudého Petrohradu, což je příkladem psychologického realismu. Charles Dickens s románem “Oliver Twist“ přesvědčivě odhaluje brutalitu chudoby a sociální nespravedlnosti v Anglii viktoriánské éry skrze osudy sirotka, což činí z díla silnou sociální kritiku. George Eliot (Mary Ann Evans) ve svém románu “Middlemarch“ komplexně studuje venkovský život v anglické provincii, psychologii postav a sociální dynamiku s ohromnou hloubkou a detailností, což je typické pro její morální a intelektuální realismus. Anton Pavlovič Čechov svými povídkami jako “Dáma s psíčkem“ a dramaty jako “Tři sestry“ zachycuje subtilní psychologii postav, melancholickou atmosféru a všední život v Rusku konce 19. století s mistrovskou úsporností a empatií. V české literatuře se realismus prosadil zejména v druhé polovině 19. století. Jan Neruda ve “Povídky malostranské“ autenticky zachycuje atmosféru pražské Malé Strany a pestrou galerii jejích obyvatel s jemnou ironií a hlubokým vhledem do lidských povah. Karolina Světlá ve “Kříž u potoka“ poutavě líčí život na podještědském venkově, zdůrazňuje morální sílu a vnitřní konflikty postav v drsném prostředí, což odráží regionální realismus a silné ženské charaktery. Karel Václav Rais ve “Kalibově zločinu“ s psychologickou hloubkou a detailním popisem venkovského prostředí zkoumá tragický osud sedláka Kaliby, čímž ilustruje sociální a morální dilemata české vesnice. Alois Jirásek, ač známý především jako autor historických románů, v některých dílech jako “Filosofská historie“ realisticky zobrazuje české národní obrození skrze osudy studentů v Litomyšli, kde klade důraz na autentické dobové prostředí a charaktery. Ignát Herrmann ve “U snědeného krámu“ živě vykresluje pražské maloměstské prostředí a drobné osudy jeho obyvatel s realistickou precizností a satirickým nadhledem.
📈 Vývoj
Realistická fikce se zformovala v Evropě, především ve Francii, ve 30. a 40. letech 19. století jako přímá reakce a opozice vůči idealizujícímu a subjektivnímu romantismu. Její vznik byl podnícen dobovým vědecko-technickým pokrokem, rozvojem přírodních věd, nástupem pozitivismu a materialismu, které zdůrazňovaly význam objektivního pozorování, analýzy a empirického poznání. Prvními vlaštovkami realismu byli francouzští autoři jako Stendhal se svým dílem „Červený a černý“ a zejména Honoré de Balzac, který ve své “Lidské komedii“ systematicky usiloval o komplexní zmapování francouzské společnosti své doby. Období vrcholu realismu spadá do druhé poloviny 19. století, zhruba mezi lety 1850 a 1890, kdy se stal dominantním literárním proudem v celé Evropě i Severní Americe. V této době se realismus plně rozvinul ve všech svých podobách a dosáhl svých největších uměleckých úspěchů. Francouzský realismus se soustředil na detailní analýzu společnosti a psychologie (Gustave Flaubert, Guy de Maupassant). Ruský realismus se vyznačoval hlubokou psychologickou analýzou, morálními a filozofickými otázkami a epickým záběrem (Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Turgeněv). Anglický realismus se zaměřoval na sociální román a morální témata, často s kritikou společenských poměrů (Charles Dickens, George Eliot). V Americe se rozvíjel regionalismus a zobrazení specifických společenských vrstev a jazyka (Mark Twain, William Dean Howells). V dramatu dosáhl realismus vrcholu díky autorům jako Henrik Ibsen v Norsku a Anton Pavlovič Čechov v Rusku, kteří přinesli na jeviště psychologicky propracované postavy a autentické dialogy, bořící iluze romantického dramatu. V české literatuře se realismus prosadil s jistým zpožděním, jeho vrchol nastal v 70. až 90. letech 19. století, často ve spojení s národními obrozeneckými snahami a snahou o zobrazení české národní identity skrze venkovskou a maloměstskou tematiku (Jan Neruda, Karolina Světlá, Karel Václav Rais, Ignát Herrmann, bratři Mrštíkové). Postupný ústup a proměna realismu nastaly ke konci 19. století. Z realismu se vyvinul naturalismus, který radikalizoval jeho principy a zdůrazňoval vliv dědičnosti, prostředí a biologických faktorů na lidský osud, často s morbidním a pesimistickým pohledem na patologické jevy ve společnosti (Émile Zola, Josef Karel Šlejhar). Zároveň se objevil psychologický realismus, který se zaměřoval ještě více na vnitřní život postav a jeho motivace. Realismus byl také postupně překonáván novými směry, které se objevily jako reakce na jeho objektivitu a “vědeckost“ – symbolismem, secesí a později modernismem, které se vrátily k subjektivitě, spiritualitě, experimentování s formou a zobrazení vnitřního světa skrze proud vědomí. Realismus však nezanikl, spíše se transformoval a jeho principy se staly základem pro mnoho pozdějších literárních a uměleckých proudů. Raná fáze realismu, někdy označovaná jako kritický realismus, se vyznačovala silnou kritikou společenských nerovností a pokrytectví, zobrazením třídních rozdílů a počátečním pronikáním do psychologie postav. Vrcholná fáze pak kladla důraz na objektivitu, detailní popis, komplexní psychologickou analýzu a sociální analýzu. Pozdní fáze, která často splývala s naturalismem nebo secesí, pak buď prohlubovala deterministický a často pesimistický pohled, anebo se naopak soustředila na subtilní psychologii a atmosféru, předjímající impresionismus a ranný modernismus.
💫 Vliv
Realistická fikce měla mimořádně silný a trvalý vliv na pozdější literaturu a umění, stala se de facto základem pro většinu moderního vyprávění. Z realismu přímo vychází naturalismus, který jeho principy dovedl do extrému, ale také mnoho proudů modernismu, které, ačkoliv se formálně od realismu odklonily, často stavěly na jeho psychologické hloubce a snaze o zachycení pravdy lidské existence. Autoři jako John Steinbeck, Theodore Dreiser, Sinclair Lewis nebo George Orwell v angloamerické literatuře 20. století navázali na tradici sociálního románu a kritického realismu. V české literatuře realismus ovlivnil například dílo Karla Poláčka, Ivana Olbrachta a v jistém smyslu i pozdější autory jako Bohumil Hrabal, kteří sice kombinovali realismus s dalšími prvky, ale vždy vycházeli z pevných základů realistického zobrazení světa. Realismus položil základy pro narativní postupy a charakterizaci postav, které jsou dodnes využívány v literatuře i jiných uměleckých formách. V době svého vzniku byl realismus přijímán s rozporuplnými pocity. Na jedné straně byl oceňován pro svou pravdivost, detailnost zobrazení, sociální kritiku a psychologickou hloubku, což bylo vnímáno jako osvěžující a moderní oproti idealizujícímu romantismu. Autoři a kritici chválili odvahu zobrazit skutečný život, často nepříjemný a neidealizovaný. Na druhé straně se však realismus, a zejména pak naturalismus, setkával s ostrou kritikou, zákazy a cenzurou. Díla jako Flaubertova „Paní Bovaryová“ byla souzena pro urážku mravnosti kvůli zobrazování cizoložství a touhy po jiném životě. Autoři byli obviňováni z “ošklivosti„, “banality„ a “nemorálnosti“ témat, z přílišného pesimismu a materialismu. Zobrazení nízkých vrstev společnosti, patologických jevů, kritika církve, aristokracie nebo státního aparátu vedly k rozsáhlé cenzuře a zákazu některých děl, zejména v konzervativních režimech, jako bylo carské Rusko nebo Rakousko-Uhersko, kde se autoři museli vyrovnávat s přísnými kontrolami a autocenzurou, aby se vyhnuli perzekuci. Dnes je realismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních směrů v historii. Jeho díla jsou součástí světového kánonu, studují se na školách a univerzitách po celém světě a jsou neustále čtena a oceňována pro svou hlubokou psychologii, mistrnou kompozici a stále relevantní sociální, morální a filozofické otázky, které pokládají. Autoři realismu nám zanechali hluboký vhled do lidské povahy a společenských mechanismů 19. století, jejichž ozvuky pociťujeme dodnes. Popularita realistických děl se projevuje v nesčetných filmových, divadelních a televizních adaptacích. Prakticky každé významné realistické dílo bylo mnohokrát převedeno na plátno nebo jeviště: epické romány Lva Nikolajeviče Tolstého (“Vojna a mír“, “Anna Karenina“) a Fjodora Michajloviče Dostojevského (“Zločin a trest“, “Idiot“) se dočkaly desítek adaptací. Podobně jsou neustále nově inscenována dramata Henrika Ibsena (“Domeček pro panenky“, “Hedda Gablerová“) a Antona Pavloviče Čechova (“Tři sestry“, “Višňový sad“), které i po více než sto letech promlouvají k divákům svou nadčasovou psychologií a sociální kritikou. Díla Charlese Dickense (“Oliver Twist“, “Nadějné vyhlídky“) jsou základem britské a světové kinematografie a televize. Tyto adaptace se snaží zachytit nejen dějovou linii, ale především psychologickou hloubku postav, sociální kontext a morální dilemata originálů. Vliv realismu sahá i do výtvarného umění, kde se projevil ve snaze zachytit každodenní život a sociální témata (např. Gustave Courbet, Édouard Manet) a je také základem pro moderní herectví skrze Stanislavského systém, který usiluje o maximální psychologickou věrohodnost a pravdivost projevu. Realismus je proto více než jen historický směr; je to trvalý přístup k umění, který ovlivňuje naše chápání a ztvárnění světa.