📖 Úvod
Realismus (česky Realismus, původní názvy zahrnují Réalisme ve francouzštině, Realism v angličtině, Realismus v němčině) je literární směr a období, které dominovalo převážně v druhé polovině 19. století, přibližně od 40. let 19. století až do konce století, a často se prolínalo s naturalismem. Rozvíjel se a dosáhl svého vrcholu v mnoha zemích, zejména ve Francii (Stendhal, Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Émile Zola), v Anglii (Charles Dickens, William Makepeace Thackeray, George Eliotová), v Rusku (Nikolaj Vasiljevič Gogol, Ivan Sergejevič Turgeněv, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj), ve Spojených státech amerických (Mark Twain, Henry James), v Německu (Theodor Fontane), v severských zemích (Henrik Ibsen, August Strindberg) a také v českých zemích v rámci Rakouska-Uherska (Božena Němcová, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Karel Václav Rais, Alois a Vilém Mrštíkové, Jakub Arbes). Jednalo se o celoevropský a severoamerický fenomén, který se lišil pouze v regionálních specifikách a intenzitě projevu. Realismus se stal klíčovým hnutím pro formování moderní prózy a dramatu.
🌍 Kontext vzniku
Realismus vznikal na pozadí hlubokých společenských, politických a filozofických změn, které charakterizovaly 19. století. Historickým pozadím byla konsolidace buržoazní společnosti po revolučních vlnách v Evropě (zejména po roce 1848), masivní industrializace, rozvoj kapitalismu a s ním spojený růst měst a proletariátu. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci, prohlubování sociálních rozdílů, vznik nových společenských tříd (silná buržoazie a dělnická třída), a s tím spojené sociální problémy jako chudoba, dětská práce a špatné životní podmínky ve městech. Politická situace byla charakterizována nárůstem národního cítění a snahou o národní emancipaci (zejména ve střední a východní Evropě), ale i imperialistickou expanzí velmocí a posilováním národních států. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno pozitivismem Augusta Comta, který zdůrazňoval vědecké poznání, ověřitelná fakta a objektivní pozorování reality jako jedinou cestu k pravdě. Dále se prosazoval materialismus, který odmítal metafyziku a transcendentalismus, a vědecký pokrok, včetně Darwinovy teorie evoluce, která ovlivnila chápání člověka jako produktu prostředí a dědičnosti. I když Realismus neměl jednoho konkrétního „zakladatele“ ve smyslu iniciátora, za klíčové postavy, které stály u jeho zrodu a formovaly jeho principy, jsou považováni francouzští spisovatelé jako Honoré de Balzac, který ve svém cyklu “Lidská komedie“ explicitně deklaroval záměr podat komplexní a věrný obraz francouzské společnosti, a Stendhal s jeho hlubokou psychologickou analýzou. Realismus se ostře vymezoval proti předchozímu literárnímu směru – romantismu. Odmítal romantický subjektivismus, idealizaci skutečnosti, únik od reality do světa fantazie, exaltované emoce, zálibu v historických kulisách a kult výjimečného, často nešťastného hrdiny. Místo toho se soustředil na objektivní zobrazení světa, střízlivost, analýzu a kritiku. Realismus navazoval na osvícenství s jeho důrazem na rozum a objektivní poznání, na kritické myšlení a na rané formy prozaického realismu, které se objevovaly již v 18. století (např. pikareskní romány nebo Defoeův “Robinson Crusoe“). Využíval také některé prvky klasicismu, jako je požadavek na řád a harmonii, ale aplikoval je na zobrazení všední, neidealizované reality.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou realismu je především snaha o objektivní, pravdivé a komplexní zobrazení skutečnosti bez idealizace a subjektivních zkreslení. Typická témata a motivy zahrnují detailní popis každodenního života a jeho problémů, společenskou kritiku (odhalování sociálních nespravedlností, morálních selhání, pokrytectví, korupce), vliv prostředí a dědičnosti na formování lidského charakteru, ekonomické a sociální vztahy jako hybatele lidského jednání, a složitou psychologickou analýzu postav. Obraz typického hrdiny je průměrný, obyčejný člověk ze středních nebo nižších vrstev, často maloměšťák, úředník, obchodník nebo dělník, který je produktem svého sociálního a ekonomického prostředí. Hrdina není výjimečný, ale je zobrazen se všemi svými klady i zápory, vnitřními rozpory a prožívá běžné životní starosti a konflikty. Obvyklé prostředí je pečlivě popsané a realistické, zahrnuje městská zákoutí (ulice, kavárny, chudinské čtvrti, továrny, salony buržoazie), ale i venkov s jeho specifickým životem a problémy. Detailní popisy prostředí slouží k dokreslení charakterů a situací. Konflikty jsou často sociální (střety mezi třídami, generacemi, tradičními a moderními hodnotami), morální (boj jednotlivce s vlastními slabostmi či společenským tlakem) a psychologické (vnitřní dilemata postav). Jazyk a styl jsou objektivní, střízlivé, věcné a precizní. Autoři se snaží o neutralitu a nepřímost ve vyjádření svých názorů, ačkoliv skrytá kritika je často přítomna. Často je využíván dialekt a sociolekt pro charakterizaci postav a prostředí. Kompozice je obvykle chronologická, lineární a často rozsáhlá, s mnoha postavami a dějovými liniemi, což umožňuje panoramatický pohled na společnost. Romány jsou často „romány-řeky“, sledující osudy postav po delší časové období. Vyprávěcí postupy zahrnují především vševědoucího vypravěče (er-forma), který si udržuje odstup a objektivitu, a dále přímou, nepřímou a polopřímou řeč pro hlubší psychologickou analýzu. Dominantní jsou detailní popisy a realistický dialog. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (společenský, psychologický, historický, román-řeka), povídka a novela, které umožňují komplexní zobrazení reality. V dramatu se objevuje realistické drama, které se zaměřuje na sociální a psychologické konflikty, často s kritickým podtextem, například díla Henrika Ibsena. Realismus významně obohatil literaturu o schopnost detailní a kritické reflexe skutečného světa.
👥 Zastupci
Realismus je literární směr, který se snažil objektivně a věrně zobrazovat skutečnost bez idealizace a zkreslení, často se zaměřením na sociální problémy a psychologii postav. Mezi nejdůležitější české autory patří: Jan Neruda s díly Povídky malostranské a Arabesky – realisticky a s lehkou ironií vykresluje život pražské malostranské společnosti s jejími zvyky a charaktery. Karolína Světlá s Vesnickým románem a Křížem u potoka – s psychologickou hloubkou a důrazem na morální problematiku zobrazuje drsný venkovský život a osudy silných žen. Alois Jirásek s Psohlavci a F. L. Věkem – ačkoliv dominantně historické romány, realisticky zachycuje sociální a politické poměry a vytváří živé, uvěřitelné postavy zasazené do historického kontextu. Ze světových autorů vynikají: Honoré de Balzac s díly Otec Goriot a Ztracené iluze z cyklu Lidská komedie – komplexně a s drsnou pravdivostí analyzuje francouzskou společnost 19. století, její ambice a morální úpadek. Gustave Flaubert s Paní Bovaryovou – mistrně a detailně psychologicky studuje postavu toužící po romantickém úniku od nudné reality, kritizující maloměšťáctví a pokrytectví. Lev Nikolajevič Tolstoj s Annou Kareninou a Vojnou a mírem – epicky a s hlubokou psychologickou sondou zobrazuje ruskou společnost, morální dilemata a destrukci lásky v konfliktu se společenskými konvencemi. Fjodor Michajlovič Dostojevskij se Zločinem a trestem a Bratry Karamazovými – hluboce psychologicky analyzuje zločin a trest, morální utrpení a sociální útlak v Petrohradě 19. století, proniká do nejtemnějších zákoutí lidské duše. Charles Dickens s Oliverem Twistem a Davidem Copperfieldem – s dojemnou realitou a silným sociálně-kritickým tónem líčí život sirotků a chudých v drsné viktoriánské Anglii a kritizuje její nespravedlnosti. Anton Pavlovič Čechov s dramaty Tři sestry a Višňový sad a povídkami jako Dáma s psíčkem – realisticky a subtilně zachycuje úpadek ruské inteligence, melancholii a nesplněné sny průměrného života s důrazem na psychologickou pravdivost. Henrik Ibsen s dramatem Domeček pro panenky – realisticky a kriticky zobrazuje dobové společenské konvence a postavení ženy v manželství, čímž vyvolal velké kontroverze.
📈 Vývoj
Realismus se v literatuře objevil v polovině 19. století jako protireakce na romantismus, který byl kritizován za svou subjektivitu, idealizaci a únik z reality. Jeho vznik je spojen s rozvojem vědy, filozofie pozitivismu a industrializace, což vedlo k potřebě objektivního pozorování a analýzy společnosti. Raná fáze, zhruba od 30. let 19. století, je reprezentována autory jako Balzac ve Francii, kteří začali systematicky zkoumat společenské mechanismy a lidské charaktery. Období vrcholu realismu spadá do druhé poloviny 19. století (cca 1850-1890), kdy se rozvíjel v celé Evropě a USA. Charakteristické jsou rozsáhlé romány s detailními popisy prostředí, komplexními psychologickými portréty postav a silnou sociální kritikou. Postupný ústup realismu nastal na konci 19. století s nástupem nových směrů. Realismus se transformoval do naturalismu, jehož nejvýraznějším představitelem byl Émile Zola. Naturalismus radikalizoval realistické principy, zdůrazňoval determinismus, vliv dědičnosti a prostředí, a zobrazoval i ty nejbrutálnější a nejtemnější stránky lidské existence a sociální patologie s vědeckou precizností a často pesimismem. Další rané a pozdní fáze zahrnují již zmiňovaný raný realismus (např. Stendhal) a vrcholný realismus, který zahrnuje většinu velkých románů autorů jako Flaubert, Tolstoj, Dostojevskij, Dickens. Pozdní realismus pak často přechází do symbolismu či modernismu, přičemž autoři jako Čechov již nesou stopy nastupující modernity svým subtilním psychologickým přístupem a rezignací na velká gesta. Realismus měl i své národní, regionální a žánrové varianty. Francouzský realismus (Balzac, Flaubert) se soustředil na analýzu měšťanské společnosti a jejích mravů. Ruský realismus (Tolstoj, Dostojevskij, Turgeněv) vynikal hlubokou psychologickou a filozofickou sondou do lidské duše a široké společenské vrstvy. Anglický realismus (Dickens, George Eliot) se zaměřoval na sociální kritiku, morální dilemata a často zahrnoval humor a satiru. Český realismus (Neruda, Světlá, Jirásek) byl často spojen s otázkami národní identity a zobrazením venkovského či maloměstského života. V Německu se hovoří o „Bürgerlicher Realismus“ (např. Theodor Fontane), který se věnoval měšťanskému životu a psychologii postav. Italský verismus (Giovanni Verga) se zaměřil na realistické zobrazení života chudých venkovanů a rybářů na jihu Itálie.
💫 Vliv
Realismus měl zásadní a trvalý vliv na pozdější literaturu a umění, jeho principy se staly základem pro mnoho dalších směrů. Bezprostředně z něj vycházel naturalismus, který jeho metodiku objektivního popisu a analýzy dovedl do krajnosti. Později ovlivnil modernismus, kde se sice mnoho modernistických autorů od realistického popisu vnějších jevů odklánělo k vnitřnímu světu, ale psychologická hloubka a narativní techniky realismu byly klíčovým východiskem. Dále položil základy pro sociální realismus 20. století (např. John Steinbeck) a kritický realismus. V podstatě veškerá literatura, která usiluje o uvěřitelnost postav, prostředí a motivace, čerpá z realistických tradic. Na umělecké scény se přenesl do divadla (realistické drama, metoda Stanislavského) a filmu. V době svého vzniku byl realismus přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl chválen pro svou odvahu zobrazovat realitu bez příkras, objektivitu a sociální kritiku, která upozorňovala na nedostatky společnosti. Na druhé straně čelil ostré kritice, často byl považován za příliš pesimistický, šokující, nebo dokonce obscénní, zejména když zobrazoval tabuizovaná témata či sexualitu. Mnohá díla, jako například Flaubertova Paní Bovaryová, byla soudně stíhána pro nemravnost a cenzura byla běžnou praxí, zejména u textů kritizujících vládnoucí režimy, církev nebo morálku. Dnes je realismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních směrů, který zásadně proměnil způsob vyprávění a pohled na literaturu. Jeho díla jsou považována za klasiku, základ pro studium literatury a jsou stále aktuální pro pochopení lidské povahy a společenských dynamik. Díky své detailnosti a psychologické propracovanosti jsou realistické romány a dramata neustále adaptovány pro filmové, televizní a divadelní scény. Mezi nespočetnými adaptacemi patří například filmové verze děl Charlese Dickense, Lva Tolstého (např. Anna Karenina, Vojna a mír), Fjodora Dostojevského (Zločin a trest, Idiot) nebo divadelní inscenace her Antona Pavloviče Čechova a Henrika Ibsena, které dodnes plní divadla po celém světě.