📖 Úvod
Psychologický realismus, známý též pod svým anglickým názvem Psychological Realism, je literární směr, který se výrazně formoval a rozvíjel především na přelomu 19. a 20. století, s kořeny sahajícími hlouběji do 19. století a vlivy přetrvávajícími dodnes. Jeho hlavní centra rozvoje zahrnovala Spojené státy americké, Rusko, Francii a Velkou Británii, kde autoři začali klást dosud nevídaný důraz na vnitřní svět postav, jejich myšlenky, pocity, motivace a psychologické stavy, čímž rozšířili a prohloubili dřívější formy realismu. Tento směr se nesnažil pouze objektivně popsat vnější realitu, ale proniknout do hlubin lidské psýchy a vykreslit vnitřní prožívání s maximální autenticitou a detailností, stávajíce se tak klíčovým mostem mezi tradičním realismem a modernismem, který následoval. Představuje spíše metodu a přístup k zobrazení reality než formálně ustavenou skupinu s manifestem, ale jeho charakteristické rysy jsou jasně rozpoznatelné v dílech mnoha významných autorů dané epochy. Jeho časové zařazení se sice soustředí na konec 19. a začátek 20. století, ale jeho vliv je patrný i v pozdější literatuře, která stále čerpá z jeho metod psychologického hloubkového ponoru do nitra člověka. Klíčové země jeho rozvoje – USA, Rusko, Francie a Velká Británie – byly v dané době kulturními a intelektuálními velmocemi, což umožnilo široké šíření a recepci těchto nových literárních přístupů. Zároveň je nutné poznamenat, že se nejednalo o striktně ohraničený směr, nýbrž o vývojovou tendenci v rámci širšího proudu realismu, který se neustále vyvíjel a reagoval na nové poznatky a společenské proměny. V tomto kontextu se psychologický realismus jevil jako nezbytný krok k hlubšímu pochopení lidské existence v komplexním moderním světě.
🌍 Kontext vzniku
Tento směr se vynořil z hlubokých společenských, historických a filozofických změn, které charakterizovaly druhou polovinu 19. století. Klíčovou roli sehrál rozvoj vědeckého myšlení a zejména pak vznik a popularizace psychologie jako samostatné vědecké disciplíny, byť Freudovská psychoanalýza přišla až později, intelektuální půda pro zkoumání složitosti lidské mysli byla již připravena. Autoři se inspirovali introspekcí a snahou pochopit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, a jaké vnitřní motivace a konflikty ovlivňují jejich rozhodování. Neexistuje jeden jediný ‚zakladatel‘ psychologického realismu v tradičním slova smyslu, ale u jeho zrodu a hlavního rozvoje stáli autoři jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Lev Nikolajevič Tolstoj v Rusku, Henry James a George Eliot (Mary Ann Evans) v anglicky mluvícím světě a Gustave Flaubert ve Francii, kteří každý svým způsobem prohloubili zobrazení vnitřního života postav a položili základy pro tento přístup. Historické pozadí zahrnovalo období rapidní industrializace, urbanizace a vědeckotechnického pokroku, které vedly k proměnám tradičních společenských struktur a k posílení individualismu. Lidé čelili novým sociálním tlakům a pocitům odcizení v anonymním městském prostředí, což vyvolávalo potřebu hlubšího zkoumání vnitřního světa jednotlivce. Společenské změny se projevovaly v rozvolňování konvenčních morálních kodexů, posilování pozice střední třídy a zvyšování komplexnosti mezilidských vztahů. Filozoficky se psychologický realismus opíral o vlivy pozitivismu, ale zároveň se od něj v mnoha ohledech odkláněl tím, že se nezaměřoval pouze na objektivně pozorovatelná fakta, ale na subjektivní prožívání a interpretaci reality. Politická situace v mnoha zemích byla poznamenána napětím a hledáním nových řádů, což vedlo k pocitům nejistoty a existenciálních otázek, které se promítaly i do literatury. Psychologický realismus se vymezoval především proti předchozím romantickým směrům, které často idealizovaly postavy a situace, a zobrazovaly emoce spíše povrchně a zkratkovitě, bez hlubšího pronikání do jejich příčin a důsledků. Dále se odlišoval od čistého naturalismu, který se soustředil na deterministické faktory prostředí a dědičnosti, často opomíjeje svobodu volby a komplexitu vnitřních motivací. Naopak navazoval na širší proud realismu 19. století, rozvíjející jeho snahu o věrné a detailní zobrazení reality, avšak s posunutím fokusu z vnějšího na vnitřní svět, čímž obohatil a zjemnil realistickou poetiku o dimenzi hluboké psychologické introspekce. Zkoumal, jak se vnější události lámou v nitru člověka a jak vnitřní stavy ovlivňují jednání, vnímání a osud.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou psychologického realismu je především hloubkové zkoumání vnitřního světa postav. Typická témata a motivy zahrnují morální dilemata, boj s výčitkami svědomí, hledání identity, vnitřní konflikty, posedlosti, úzkosti, psychologická traumata, nevědomé motivy, odcizení a složitost lidských vztahů. Častým motivem je také zkoumání hranic mezi zdravou a patologickou psychikou. Obraz typického hrdiny je komplexní, často rozporuplný, introspektivní a plný vnitřních bojů. Není to černobílá postava, ale bytost s mnoha vrstvami, chybami, touhami a skrytými motivy. Hrdina psychologického realismu je často citlivý, inteligentní, trpící a nucený čelit obtížným morálním rozhodnutím, které odhalují jeho pravou podstatu. Někdy se jedná o postavy společensky vykořeněné nebo na okraji společnosti, jindy o příslušníky vyšších vrstev, kteří však rovněž čelí vnitřní prázdnotě a existenciálním krizím. Obvyklé prostředí je často každodenní a zdánlivě banální – domácí prostředí, města, společenské salony, venkovské usedlosti – které je však nabité psychologickým napětím a slouží jako pozadí pro intenzivní vnitřní drama. Konflikty jsou převážně vnitřní (člověk vs. on sám), často se jedná o boj s vlastními démony, morálními principy nebo společenskými tlaky, které se projevují v psychice hrdiny. Vnější konflikty jsou vždy silně filtrovány skrze subjektivní vnímání postavy a jejich dopad na vnitřní svět je primární. Jazyk a styl psychologického realismu jsou charakteristické svou bohatostí a schopností zachytit nuance vnitřního prožívání. Časté jsou dlouhé, komplexní věty, které sledují tok myšlenek, introspektivní pasáže a detailní popisy emocí a duševních stavů. Využívá se precizní a evokativní jazyk k vyjádření nepostřehnutelných změn nálad, pocitů a myšlenkových pochodů. Dialogy často slouží k odhalení skrytých motivů, nevyřčených pravd a psychologických subtextů, namísto pouhého posouvání děje. Kompozice je často složitá, může zahrnovat nelineární vyprávění, retrospektivy a detailní analýzy jednotlivých scén a dialogů. Důraz je kladen spíše na vývoj charakteru než na rychlý dějový spád. Vyprávěcí postupy zahrnují hluboké ponory do myšlenek postav, často s využitím třetí osoby vševědoucího vypravěče, který má přístup do nitra všech postav, nebo limitovaného třetího vypravěče, který se soustředí na subjektivní vnímání jedné postavy. Objevuje se také vnitřní monolog a později i technika proudu vědomí, která sice dosáhla plného rozkvětu až v modernismu, ale své kořeny má právě zde. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou román a delší povídka či novela, které poskytují dostatek prostoru pro detailní psychologickou analýzu a komplexní rozvoj postav. Tyto žánry umožňují autorovi budovat rozsáhlé vnitřní světy, sledovat dlouhodobý vývoj charakteru a prozkoumávat složité morální a existenciální otázky s potřebnou hloubkou a nuancí.
👥 Zastupci
Psychologický realismus, jako literární směr, se soustředí na detailní prozkoumávání vnitřního světa postav, jejich motivací, myšlenek, pocitů a duševních procesů, často v reakci na vnější okolnosti, ale s důrazem na „proč“ a „jak“ jejich jednání a prožívání. Mezi nejdůležitější světové autory patří: Fjodor Dostojevskij, jehož díla “Zločin a trest“ a “Bratři Karamazovi“ mistrně dekonstruují morální dilemata, vnitřní konflikty a psychologickou hloubku postav, odhalující složité mechanismy lidské mysli v reakci na extrémní situace a ideologie; Henry James, který v románech jako “Portrét dámy“ a “Otočení šroubu“ precizně analyzuje jemné nuance mezilidských vztahů, sociálních konvencí a vnitřního prožívání postav, často s důrazem na jejich psychologickou zranitelnost a morální volby v komplexním společenském prostředí; George Eliot (Mary Ann Evans), jejíž “Middlemarch“ se zaměřuje na hluboké psychologické portréty postav, prozkoumávající jejich motivace, morální dilemata a vnitřní konflikty v kontextu venkovské společnosti a jejího vlivu na individuální osudy; a Lev Nikolajevič Tolstoj, který v “Anně Karenině“ a “Vojně a míru“ prostřednictvím hluboké introspekce a detailního zkoumání vnitřního světa postav odhaluje jejich morální vývoj, duchovní hledání a proměny vlivem životních zkušeností. Z českých autorů je významný Karel Matěj Čapek-Chod, který v dílech jako “Turbína“ a “Jindrové“ se soustředí na složitou psychiku moderního člověka, detailně rozebírá jeho vnitřní motivace, konflikty a morální dilemata s precizností psychologické studie; Vilém Mrštík, jehož “Santa Lucia“ brilantně analyzuje vnitřní svět mladého venkovana v kontrastu s pražským prostředím, detailně líčí jeho psychické strádání, osamělost a postupné rozkládání osobnosti; a Josef Karel Šlejhar, který v díle “Kuře melancholik“ naturalistickou přesností zkoumá psychické procesy úpadku, šílenství a vnitřního utrpení jedince vlivem dědičnosti a krutého prostředí, čímž hluboce proniká do psychiky.
📈 Vývoj
Psychologický realismus se jako samostatný směr začal formovat na konci 19. století, vyrůstající z širokého proudu realismu a naturalismu, avšak s přesunutím ohniska z vnější, objektivní reality na detailní popis a analýzu vnitřního prožívání postav. Vznikl jako reakce na omezenost pouhého popisu událostí a vnějších znaků, hledaje hlubší příčiny lidského jednání v psychice. Jeho vrcholné období spadá do přelomu 19. a 20. století, kdy autoři jako Dostojevskij a James dosáhli mistrovství v zobrazování komplexního vnitřního světa. Postupný ústup jako svébytného „ismu„ nebyl ani tak ústupem, jako spíše transformací a integrací jeho principů do dalších literárních směrů. Psychologický realismus se stal základním kamenem pro modernismus, který převzal a dále rozvinul techniky zobrazení vnitřního života, jako je proud vědomí a vnitřní monolog, v dílech autorů jako James Joyce, Virginia Woolf nebo Marcel Proust. Raná fáze se často vyznačovala silným spojením se společenským realismem a morálními dilematy, kdy psychika byla ovlivněna a formována vnějšími okolnostmi, zatímco pozdější fáze se mohla více soustředit na subtilnější psychologické nuance a sociální pozorování, často s propracovanějšími narativními technikami. Národní varianty se projevovaly odlišnými akcenty: ruský psychologický realismus byl typický svou hloubkou, existenciálními otázkami a morálním utrpením, často s filozofickým podtextem (Dostojevskij); angloamerický se zaměřoval na sociální interakce, morální otázky a postavení jedince ve společnosti, často s psychologickým thrillerem (James, Eliot); francouzský (např. Flaubert) pak na precizní detail a vnitřní rozčarování, vedoucí k tragickým koncům. V české literatuře se psychologický realismus často prolínal s naturalismem a sociální kritikou, zaměřoval se na psychiku “obyčejného“ člověka, jeho úzkosti, morální úpadek či odcizení vlivem společenských změn a urbanizace, jak je patrné u Čapka-Choda nebo Mrštíka. Přestože se přestal označovat jako samostatný směr, jeho důraz na psychologickou hloubku se stal neodmyslitelnou součástí realistického i modernistického románu.
💫 Vliv
Vliv psychologického realismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Přímo ovlivnil vznik a vývoj modernismu, pro který se stal základem pro propracované techniky zobrazení vnitřního života, jako jsou proud vědomí (James Joyce, Virginia Woolf), vnitřní monolog a subjektivní perspektiva. Dále výrazně inspiroval existencialismus (Albert Camus, Jean-Paul Sartre), který převzal a dále rozvíjel témata svobody, odpovědnosti, úzkosti a hledání smyslu, často s přímým odkazem na Dostojevského hluboké psychologické sondy do lidské přirozenosti. V současné literatuře je psychologický realismus již spíše integrální součástí, nežli samostatným směrem; jakákoli seriózní beletrie usilující o komplexní rozvoj postavy či hloubku je jím ovlivněna. Jeho principy se promítají i do žánrů jako jsou psychologické thrillery či detektivní romány, kde je klíčové pronikání do mysli zločinců či obětí. V době svého vzniku byl psychologický realismus přijímán s velkým uznáním pro svou novost, hloubku a pravdivost v zobrazení lidské povahy, což mu vyneslo pochvaly kritiků za to, že dokázal literaturu obohatit o dimenzi vnitřního prožívání a učinil postavy komplexními a uvěřitelnými. Některé kritiky se objevovaly ohledně jeho temnosti, morbidity nebo přílišné analytičnosti, zejména u Dostojevského, nebo naopak ohledně menší dynamiky vnějšího děje ve prospěch vnitřní analýzy u Jamese. Nicméně, na rozdíl od jiných směrů, nečelil masivním zákazům či cenzuře na základě svého psychologického obsahu, spíše se týkaly politických či sociálních aspektů tam, kde byly přítomny. Dnes je psychologický realismus vnímán jako jeden ze základních pilířů moderní světové literatury a jeho klíčoví autoři jsou nedílnou součástí literárního kánonu. Jeho hluboké vhledy do lidské psychiky zůstávají stále aktuální a inspirativní pro chápání sebe sama i společnosti. Mnoho děl tohoto směru se dočkalo úspěšných filmových, divadelních či televizních adaptací (např. “Zločin a trest“, “Anna Karenina“, “Portrét dámy“, “Otočení šroubu“), které se často snaží vizuálními a narativními prostředky zprostředkovat vnitřní stavy a myšlenkové pochody postav, čímž potvrzují jeho nadčasovost a dramatický potenciál.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Psychologický realismus na Rozbor-dila.cz →