📖 Úvod
Próza všedního dne je český název pro literární tendenci, která se objevila především v české literatuře, nikoli pro formální umělecký směr s jednotným původním názvem. Lze ji charakterizovat jako realistický proud soustředící se na každodenní realitu, často s ironickým či existenciálním podtextem. Její největší rozmach spadá do druhé poloviny 20. století, konkrétně do 50. až 70. let, s přesahy do 80. let a s kořeny sahajícími až do meziválečné literatury. Primárně se rozvíjela v Československu, avšak podobné realistické tendence se objevovaly i v literaturách jiných zemí sovětského bloku jako reakce na diktát socialistického realismu, nebo obecně jako projev zájmu o „malého člověka“ a jeho mikrosvět. Nelze ji označit za striktně vymezenou školu, spíše jde o popisný termín pro určitý tematický a stylistický přístup, který se projevil v tvorbě mnoha autorů. Někteří badatelé ji považují za jeden z nejvýraznějších a nejoriginálnějších projevů české prózy daného období.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Prózy všedního dne je úzce spjato s poválečnou realitou v Československu a nástupem komunistického režimu po únoru 1948. Společnost byla poznamenána traumatem druhé světové války, následovaným politickými čistkami, kolektivizací zemědělství a masivní industrializací, které vedly k zásadním společenským změnám a často k hluboké deziluzi z ideálů. Vládnoucí Komunistická strana Československa prosazovala dogmatickou uměleckou doktrínu socialistického realismu, která požadovala angažovanost umění ve službách budování socialismu, s idealizovanými hrdiny, schematickými konflikty a optimistickým vyzněním. Filozofické pozadí Prózy všedního dne je ovlivněno skepticismem vůči velkým ideologiím a kolektivním narativům, které se ukázaly jako prázdné nebo dokonce destruktivní. Na scénu vstupuje zájem o existenciální otázky, pocit odcizení, absurditu a bezmoc jednotlivce tváří v tvář byrokratickému a totalitnímu systému. Není znám žádný konkrétní zakladatel, který by stál u zrodu Prózy všedního dne jako organizovaného směru. Spíše se jedná o spontánní reakci a hledání autentického výrazu, které se projevilo u řady autorů nezávisle na sobě. Mezi rané představitele či autory, kteří k tomuto proudu inklinovali, lze zařadit například Bohumila Hrabala (jehož tvorba však přesahuje), Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu, Ivana Klímu, Erazima Koháka, Ladislava Fuchse a další. Tyto tendence byly patrné zejména v období politického „tání“ a následného pražského jara v 60. letech, kdy se uvolnil ideologický tlak a autoři mohli kritičtěji reflektovat realitu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné normalizaci se však mnoho autorů dostalo na index a nemohlo publikovat, což Prózu všedního dne sice utlumilo v oficiální literatuře, ale zároveň posílilo v samizdatu a exilu. Politická situace v Československu se vyznačovala totalitním režimem s rozsáhlou cenzurou a ideologickým dohledem nad kulturou. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci, industrializaci, s ní spojenou migraci obyvatelstva a vytváření nových sociálních vrstev. Lidé často žili v šedivých panelových sídlištích, pracovali v uniformních podnicích a setkávali se s omniprezentní byrokracií. Próza všedního dne se vymezovala především proti schematickému, ideologicky zatíženému a často lživému socialistickému realismu, s jeho glorifikací práce, dělnické třídy a komunistické strany, a s jeho tendencí k černobílému vidění světa a absenci skutečných psychologických konfliktů. Odmítala velká gesta, patos a nucený optimismus. Naopak navazovala na tradice realistické a psychologické prózy 19. a počátku 20. století, na kritický realismus, na meziválečnou prózu s existenciálními a absurdními prvky, a čerpala inspiraci z moderní světové literatury, včetně existencialismu a absurdního dramatu, které se zaměřovaly na postavení jednotlivce v odcizeném světě.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Prózy všedního dne je především soustředění na mikrosvět obyčejného člověka a jeho každodenní zkušenost. Typická témata a motivy zahrnují rutinu a nudu, stereotypy moderního života, odcizení a osamělost v davu, pocity bezvýchodnosti a absurdity. Autoři se zaměřují na drobné životní radosti a zklamání, vztahové problémy, byrokratické překážky, bytové starosti, konflikty v práci, či prosté pozorování okolního světa. Absence velkých dějinných událostí a hrdinských činů je signifikantní. Obraz typického hrdiny je charakteristický pro „malého člověka“ – anti-hrdinu, který je často pasivní, resignovaný, zklamaný a spíše objektem událostí než jejich aktivním hybatelem. Může to být úředník, dělník, intelektuál bojující s existenčními problémy, nebo obyčejná žena v domácnosti. Tito hrdinové jsou často průměrní, někdy až trapní, s drobnými neřestmi a vnitřními nejistotami. Obvyklé prostředí je často šedivé, anonymní a stísněné – panelové sídliště, kanceláře, tovární haly, hospody, nádraží, malé byty, přeplněné tramvaje, obchodní domy. Důraz je kladen na autenticitu a často nelichotivý popis. Konflikty jsou převážně vnitřní (existenciální úzkost, deprese, pocity viny, nenaplněné ambice) nebo mezilidské (nefunkční rodinné vztahy, nedorozumění mezi partnery, sousedské spory, konflikty s kolegy). Dále se objevují konflikty s byrokracií, společenskými normami a často s latentním, všeobjímajícím systémem, který jednotlivce drtí svou anonymitou a mocí. Přímá konfrontace se systémem je spíše vzácná, hrdina se spíše snaží přežít nebo uniknout realitě do svého vnitřního světa. Jazyk a styl jsou obvykle hovorové, autentické, někdy až vulgární, s cílem co nejvěrněji zachytit realitu. Často je suchý, věcný, strohý, s absencí patosu a s důrazem na detail. Ironie, sarkasmus a černý humor jsou častými stylistickými prostředky, které pomáhají autorům reflektovat absurditu situací. Kompozice je často volná, fragmentární, epizodická, bez výrazné a silné zápletky. Děj se posouvá spíše pozorováním a reflexí než dramatickým vývojem. Někdy se používá nelineární vyprávění, proud vědomí, nebo montáž. Vyprávěcí postupy zahrnují jak vševědoucího vypravěče, který se však soustředí na vnitřní svět postavy, tak často ich-formu, která zvyšuje subjektivitu, autentičnost a pocit bezprostředního prožitku. Časté jsou retrospektivy a vnitřní monology. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou novela, povídka (často cykly povídek), krátká próza a román, který však bývá spíše volným sledem epizod a úvah než klasicky vystavěným dílem. Tyto texty často evokují pocit neklidu, zamyšlení a skepse nad osudem jednotlivce v moderní společnosti.
👥 Zastupci
Próza všedního dne je literární směr či spíše proud, který se zaměřuje na zobrazení každodenního života, běžných událostí, vnitřního světa obyčejných lidí a jejich psychologických stavů, často s důrazem na drobná pozorování, humor, grotesku a subtilní kritiku společenských poměrů, aniž by se uchyloval k velkým gestům nebo heroickým příběhům. Vznikl jako reakce na ideologicky zatížený socialistický realismus a kladl důraz na autenticitu a individuální prožitek. Mezi nejdůležitější české autory tohoto proudu patří Bohumil Hrabal s díly „Ostře sledované vlaky“, které mistrně zachycují tragikomické osudy obyčejných lidí na malém nádraží v čase velkých dějin, ilustrujíc lidskou křehkost a snahu žít navzdory absurdním okolnostem; “Obsluhoval jsem anglického krále“, jež s nadsázkou a poezií sleduje životní cestu malého člověška v bouřlivém 20. století a ukazuje, jak se velká historie zrcadlí v soukromých osudech; a “Příliš hlučná samota“, kde líčí osud baliče starého papíru a jeho úžasný vnitřní svět, plný filozofie a skrytých krás, což je esencí nacházení hlubokého smyslu v banální práci. Dále Milan Kundera, jehož “Žert“ odhaluje ničivé dopady politické perzekuce na osobní životy a vztahy skrze banální vtip, čímž demonstruje sílu každodenních událostí v totalitním režimu; a “Nesnesitelná lehkost bytí“, která proplétá osudy čtyř postav v Praze před a po roce 1968, zkoumá jejich existenciální dilemata a milostné prožitky v kontextu politických událostí a ilustruje, jak se osobní volby a zdánlivě běžné okamžiky stávají klíčovými pro smysl lidské existence. Josef Škvorecký s “Zbabělci“ zobrazuje dospívání, lásku a jazz v maloměstě na konci druhé světové války z pohledu cynického, avšak citlivého vypravěče, čímž přináší autentický pohled na “obyčejný“ život mladých lidí v turbulentní době; a “Tankový prapor“, kde s humorem a sarkasmem popisuje absurditu vojenské služby v Československé lidové armádě, čímž dokonale ilustruje střet individuality s nesmyslnou byrokracií a rutinou. Ludvík Vaculík a jeho “Sekyra“, která formou vnitřního monologu reflektuje komplikovaný vztah intelektuála k rodnému kraji a k historii, přičemž zkoumá morální dilemata a psychologické dopady života v poválečném Československu skrze osobní vzpomínky a současné prožitky. Z Ivan Klímy je vhodné zmínit “Láska a smetí“, která prostřednictvím profese čističe ulic, sbírajícího smetí i střípky lidských osudů, medituje o smyslu života, lásce a lidské důstojnosti, ukazující hlubokou reflexi v rámci rutinní práce. Mezi světové autory, jejichž dílo vykazuje podobné rysy, i když nemuseli být přímo součástí stejnojmenného směru, patří Albert Camus s “Cizincem“, který zobrazuje odcizení a absurditu lidské existence prostřednictvím lhostejnosti a banálních činů hlavního hrdiny, jenž se střetává s rutinou a společenskými normami, čímž ilustruje hlubokou existenciální krizi v rámci zdánlivě obyčejného života. J. D. Salinger s dílem “Kdo chytá v žitě“ s precizností vystihuje vnitřní svět dospívajícího hrdiny a jeho nespokojenost se společností, odhalujíc každodenní úzkosti a hledání smyslu v obyčejných situacích a banálních rozhovorech. Raymond Carver s povídkovou sbírkou “O čem mluvíme, když mluvíme o lásce“ prostřednictvím minimalistických povídek detailně popisuje banální a často bezútěšné životy obyčejných lidí, jejich vztahy a každodenní frustrace, čímž zachycuje syrovou realitu a tíhu všednosti. John Updike s románem “Králík, utíkej“ komplexně líčí život průměrného Američana a jeho pokusy uniknout rutině a pocitu prázdnoty, zachycujíce nuance všedního života v poválečné Americe a proměny společnosti v detailech každodennosti.
📈 Vývoj
Próza všedního dne má své kořeny v českém realismu a psychologické próze meziválečného období, ale jako rozpoznatelný proud se výrazně objevuje v Československu koncem 50. a zejména v 60. letech 20. století. Byla to reakce na uniformitu a didaktičnost socialistického realismu, který preferoval idealizované obrazy pracujícího lidu a oslavu režimu. Vznikala touha po návratu k autenticitě, individuální zkušenosti a subjektivní pravdě, zkoumání vnitřního světa člově a jeho běžných starostí. Období vrcholu prožila v 60. letech, kdy tzv. „obleva„ umožnila větší tvůrčí svobodu. Tehdy vznikala stěžejní díla Hrabala, Kunderu, Škvoreckého a dalších, kteří experimentovali s jazykem, narativními technikami a formou, ale vždy s pevným zakotvením v každodenním životě. Jejich díla často kombinovala humor s groteskou, lyriku s drsnou realitou. Po srpnu 1968 a nástupu normalizace začal postupný ústup, respektive proměna tohoto směru. Mnozí autoři byli zakázáni, jejich díla se stahovala z knihoven, a někteří byli nuceni emigrovat. Próza všedního dne se přesunula do samizdatu a exilové literatury, kde se její témata individuální svobody, odporu proti lhostejnosti a kritiky systému stala ještě naléhavější. Tematika se prohloubila, často získala existenciálnější a alegoričtější tón, neboť přímá kritika byla nemožná. Raná fáze (konec 50. a počátek 60. let) se vyznačovala radostí z nalezení svobody v jazyce a tématu, humorem, hravostí a objevem tzv. “pábitelů“ – svérázných postaviček z okraje společnosti. Pozdní fáze (po roce 1968, v období normalizace) se projevovala větší melancholií, pocity ztráty, prohloubenou psychologickou introspekcí a často temnějším, depresivnějším vyzněním, jež odráželo atmosféru beznaděje a omezení. Národní varianty jsou nejvýraznější právě v české literatuře, kde se termín „próza všedního dne“ ujal specificky. Podobné tendence, tedy zaměření na individuální prožitek a kritiku socialistického realismu, lze pozorovat i v literaturách dalších zemí sovětského bloku (např. v Polsku, Maďarsku), avšak s různými lokálními specifickými rysy. Regionální varianty se projevují v zasazení děje do konkrétních českých měst (např. Škvoreckého Náchod) nebo pražských čtvrtí (Hrabalova Libeň), což dodává dílům autentickou atmosféru a specifický kolorit. Žánrově se tento proud nejvíce projevoval v románech a povídkách, ale jeho vliv zasáhl i film (česká nová vlna), divadlo a do jisté míry i poezii, vždy s cílem zachytit nefalšovanou lidskou zkušenost a prolínat se s prvky grotesky, absurdna a psychologického dramatu.
💫 Vliv
Vliv prózy všedního dne na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, zejména v českém kontextu. Její důraz na individuální prožitek, autentický hlas a jazykovou hravost ovlivnil celou generaci autorů píšících po normalizaci i ty současné. Autoři jako Jáchym Topol, Michal Viewegh nebo Petra Hůlová, ačkoliv se liší stylem a tématy, navazují na tradici zkoumání vnitřního světa, banality a absurdity každodennosti, stejně jako na schopnost humorně a kriticky reflektovat společenské jevy skrze osobní příběhy. Globálně přispěla k širšímu proudu postmoderní literatury zpochybňováním velkých narativů a zdůrazňováním subjektivity. Nejviditelnější byl vliv na českou novou vlnu ve filmu. Režiséři jako Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Evald Schorm se inspirovali stejným duchem: zaměřením na obyčejné lidi, jejich každodenní starosti, psychologické nuance, absurdní situace a nenápadnou sociální kritiku, často s využitím neherců a dokumentárního stylu. Mnoho Hrabalových děl bylo úspěšně adaptováno Jiřím Menzelem (např. „Ostře sledované vlaky“, “Skřivánci na niti“, “Postřižiny“, “Obsluhoval jsem anglického krále“), které získaly mezinárodní uznání, včetně Oscara za “Ostře sledované vlaky“. V divadle ovlivnila menší scény a autorské divadlo, které se soustředilo na intimní, charakterově orientované příběhy. V době svého vzniku, zejména v 60. letech, byla próza všedního dne velmi pochvalně přijímána kritikou i čtenáři pro svou svěžest, autentičnost, humanismus a odvahu vymanit se z ideologických okovů socialistického realismu. Rezonovala s veřejností, která byla unavena oficiální propagandou. Z oficiálních komunistických kruhů však čelila ostré kritice. Byla označována za malichernou, pesimistickou, bez „kladných hrdinů“, ideologicky závadnou a neschopnou prosazovat socialistické ideály. Po roce 1968, během normalizace, došlo k masivní cenzuře a zákazům. Autoři byli perzekvováni, jejich díla stahována z knihoven, publikování bylo zakázáno a mnozí byli nuceni emigrovat. “Próza všedního dne“ se tak stala literaturou disentu, šířenou samizdatem nebo v exilu. Dnes je próza všedního dne univerzálně vnímána jako jeden z nejvýznamnějších a umělecky nejcennějších proudů české literatury 20. století. Její autoři jsou považováni za klasiky, jejichž díla jsou součástí školních osnov a univerzitního studia. Jsou ceněna pro svůj nadčasový vhled do lidské existence, mistrovství jazyka a unikátní spojení humoru, tragédie a filozofické hloubky. Filmové, divadelní a rozhlasové adaptace těchto děl nadále vznikají a dosahují úspěchu, což dokládá jejich trvalou relevanci a schopnost oslovit nové generace. Tento směr je nyní chápán nejen jako reakce na totalitní režim, ale jako hluboké, univerzální zkoumání lidského údělu v komplexním světě.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Próza všedního dne na Rozbor-dila.cz →