📖 Úvod
Próza druhé poloviny 20. století je široké a mimořádně komplexní literární období, které zahrnuje texty vzniklé přibližně od konce druhé světové války (roku 1945) až do přelomu tisíciletí (roku 2000). Nejedná se o jednotný literární směr s jedním konkrétním „původním názvem,“ nýbrž o zastřešující kategorii, která sdružuje nepřeberné množství různých proudů, tendencí a žánrů, jež se vyvíjely v tomto dynamickém a často turbulentním období. Charakteristická je pro ni obrovská žánrová, tematická i stylistická rozmanitost a absence jediné dominantní poetiky či dogmatu, což věrně odráží fragmentovanou, pluralitní a mnohdy zpochybňovanou povahu poválečného světa. Geograficky se próza druhé poloviny 20. století rozvíjela globálně, s výraznými centry a specifickými projevy v zemích západní Evropy (Francie s „Novým románem,“ Spojené království s britským realismem a postmodernismem, Německo s reflexí válečné minulosti, Itálie), ve Spojených státech amerických (s bohatou tradicí experimentální, etnické i popkulturní literatury), v Latinské Americe (zejména s nástupem magického realismu a boomem latinskoamerické literatury), a v rámci Československa, kde byla tvorba silně ovlivněna komunistickou cenzurou, disidentstvím a exilovou literaturou. Dále se významně projevila v Kanadě, Austrálii a především v postkoloniálních literaturách Asie a Afriky, kde autoři reflektovali proces formování nových národních identit, důsledky kolonialismu a hledání vlastní kulturní cesty. V rámci tohoto období došlo k transformaci mnoha tradičních literárních forem i k vytváření zcela nových projevů, často překračujících dosavadní žánrové hranice a estetické konvence, což svědčí o neustálém hledání a experimentování v literárním vyjádření. Původní název tedy není jeden, ale spíše soubor různých názvů pro dílčí proudy jako existenciální román, nový román, absurdní drama, magický realismus, postmoderní román, atd., které se v daném období objevily.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku prózy druhé poloviny 20. století je nesmírně složité, plné traumatických událostí i technologických a sociálních revolucí, které zásadně přetvářely lidskou zkušenost a vnímání světa. Bezprostředním a nejvýznamnějším katalyzátorem byl konec druhé světové války, která zanechala Evropu v troskách, odhalila hluboké morální propasti a celosvětově vyvolala hlubokou deziluzi z osvícenského pokroku a lidské racionality, jež nedokázaly zabránit genocidě a masovému ničení. Následovala éra studené války (přibližně 1947–1991), charakterizovaná bipolárním rozdělením světa na kapitalistický Západ pod vedením Spojených států amerických a socialistický Východ pod dominancí Sovětského svazu. Tato ideologická konfrontace, neustálá hrozba jaderné války a existence totalitních režimů v sovětském bloku (včetně Československa po roce 1948, s obdobím politických čistek, Pražského jara a normalizace) zásadně ovlivnily myšlení, život a tvorbu autorů, kteří se často potýkali s cenzurou, emigrací či disidentstvím. Na Západě se sice rozvíjely demokratické společnosti, ale zároveň čelily vnitřním konfliktům jako bylo hnutí za občanská práva v USA, rozmach feminismu, globální studentské revolty roku 1968, a ekologická hnutí, které zpochybňovaly stávající společenské normy, hierarchie a hodnoty. Proces dekolonizace přinesl vznik desítek nových států a s nimi i rozvoj postkoloniálních literatur, reflektujících složité otázky identity, národní suverenity, kulturních kořenů a postkoloniální traumata. Technologický pokrok, včetně nástupu televize, počítačů a později internetu, transformoval komunikaci, vnímání reality a proměnil každodenní život, což se výrazně odrazilo i v literární formě a obsahu. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno existencialismem (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), který zdůrazňoval absurditu lidské existence, svobodu volby, odpovědnost jednotlivce v bezvýznamném a často nepřátelském světě, a pocit odcizení. Později se prosadil postmodernismus, který zpochybňoval velké vyprávění, objektivní pravdu, autoritu a lineární pokrok, a poststrukturalismus, který se zabýval dekonstrukcí jazyka, textu a významu. Tyto proudy vedly k hluboké skepsi vůči ideologiím, k uvědomění si subjektivity lidského poznání a k relativizaci hodnot. Próza se v tomto období vymezovala především proti předválečným modernistickým tendencím, které často hledaly řád a smysl v umění jako prostředku transcendence, a především pak proti socialistickému realismu, který v zemích východního bloku požadoval propagandistické, optimistické a ideologicky „správné“ zobrazení reality, glorifikující dělnickou třídu, komunistickou stranu a budování socialismu, přičemž potlačoval jakoukoliv kritiku a individualitu. Naopak navazovala na modernistické experimenty s formou, na psychologickou hloubku a introspekci, na tradici kritického realismu (který však obohacovala o nové perspektivy a experimentální přístupy) a na absurdní drama. Neexistuje jediný zakladatel tohoto širokého období, jelikož se jedná o globální fenomén. Za klíčové průkopníky či vlivné postavy lze však považovat autory jako Albert Camus, Jean-Paul Sartre v poválečné existencialistické fázi, později představitele Nového románu (Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarraute), či autory jako Gabriel García Márquez (magický realismus), Vladimir Nabokov nebo Jorge Luis Borges (předchůdci a představitelé postmodernismu). V Československu se pak autoři jako Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Ladislav Fuks, Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík nebo Ivan Klíma stali tvůrci specifické formy reakce na totalitní realitu, často s ironií, humorem a existenciální reflexí.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika prózy druhé poloviny 20. století se vyznačují obrovskou diverzitou a často i vzájemnými protiklady, ale lze identifikovat několik dominantních tendencí, které toto období formovaly. Typická témata a motivy zahrnují především krizi identity, pocit odcizení, osamělosti a absurdity v moderním, postindustriálním a globalizovaném světě, trauma a paměť (zejména kolektivní a individuální vzpomínky na válku, holocaust, gulag a totalitní útlak), zpochybňování historie a její reinterpretaci (často z pohledu marginalizovaných skupin), otázky genderu, rasy, etnicity a společenské třídy v měnící se společnosti, dopad technologií a konzumerismu na lidský život, ztrátu duchovních hodnot, etická dilemata a často též metafikční hru s literárními konvencemi a hranicemi fikce a reality. Často se objevuje i téma hledání smyslu, svobody a odpovědnosti v sekulární společnosti. Obraz typického hrdiny je komplexní a často antihrdinský – namísto tradičního hrdiny nacházíme jedince fragmentovaného, morálně nejednoznačného, zmítajícího se v existenciální úzkosti, osamělého intelektuála, oběť okolností, nebo okrajovou postavu společnosti, která se snaží přežít a najít své místo. Hrdinové se často potýkají s vnitřními démony, jsou pasivní, neschopní jednat, nebo naopak rebely proti systému, který je ničí, případně se stávají tragikomickými figurami v absurdním světě. Obvyklé prostředí zahrnuje moderní velkoměsta se svými anonymními ulicemi a panelovými sídlišti, postapokalyptické nebo dystopické krajiny, uzavřené soukromé prostory (domovy, byty, vězeňské cely), ale i exotické a odlehlé lokace, které se stávají symbolem úniku, konfrontace s jinými kulturami nebo hledání kořenů. Konflikty jsou často vnitřní, psychologické (schizofrenie, paranoia, úzkosti), mezi jedincem a odcizenou byrokratickou společností, mezi minulostí a přítomností, mezi realitou a její subjektivní percepcí, a často též konflikty ideologické, generační či kulturní střety. Jazyk a styl jsou mimořádně pestré a experimentální. Autoři často používají ironii, parodii, pastiš (napodobování stylů), intertextualitu (explicitní či implicitní odkazy na jiné texty), metafikci (sebereflexi díla o sobě samém), proud vědomí, fragmentované věty, kolážovitost a kombinaci různých jazykových rovin. Někdy je styl minimalistický a úsporný, jindy zase barokně rozkošný a plný metafor. Východoevropská próza často využívala alegorii a symboliku k obcházení cenzury a vyjádření skrytých významů. Kompozice je často nelineární, fragmentovaná, mozaikovitá, s množstvím časových skoků, retrospektiv, snových pasáží a otevřených konců, které odmítají jednoznačné rozuzlení a nechávají čtenáře v nejistotě. Autoři často narušují tradiční strukturu vyprávění, kombinují různé žánry a perspektivy, čímž vytvářejí pocit chaosu, nejistoty nebo polyfonie. Vyprávěcí postupy zahrnují použití nespolehlivého vypravěče, multiperspektivní vyprávění (pohled z více úhlů), přímou i nepřímou řeč, volnou nepřímou řeč, monolog, deníkové záznamy, dopisy, novinové výstřižky a již zmíněný proud vědomí. Často je kladen důraz na subjektivní prožitek a vnitřní monolog postav. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou psychologický román, existenciální román, historický román (často revizionistický, který přepisuje oficiální dějiny), dystopická fikce, magický realismus (zejména Latinská Amerika), absurdní literatura, postmoderní román, autobiografická próza (autofikce), memoáry, deníky, detektivní a kriminální romány (často s filozofickým či sociálněkritickým přesahem), science fiction s výrazným sociálním a environmentálním komentářem, krátké povídky a povídkové cykly. Objevují se i hybridní formy, které stírají hranice mezi fikcí a non-fikcí, esejem a románem, dokumentem a uměleckým textem.
👥 Zastupci
Próza druhé poloviny 20. století představuje mimořádně pestré a inovativní období, charakterizované experimenty s formou, tématy identity, historie, totalitarismu, ale i hledáním smyslu v post-válečném světě. Mezi nejdůležitější české autory patří Milan Kundera, jehož romány jako Žert nebo Nesnesitelná lehkost bytí se zabývají existenciálními otázkami svobody, osudu a ironie v kontextu totalitního režimu a jsou paradigmatickými ukázkami postmoderní prózy s filozofickými přesahy. Bohumil Hrabal s díly jako Ostře sledované vlaky či Obsluhoval jsem anglického krále přinesl do literatury jedinečný styl „pábění,“ propojující grotesku s lyrismem a reflexi absurdních stránek každodenního života v komunistickém Československu, čímž mistrně ztvárnil poetiku obyčejného člověka. Josef Škvorecký ve Zbabělcích nebo Tankovém praporu reflektoval válečné a poválečné období skrze ironii, lásku k jazzu a kritiku totalitních praktik, což z něj činí klíčového představitele exilové literatury a kritika společenských poměrů. Mezi světové autory pak bezesporu patří Gabriel García Márquez, jehož Sto roků samoty je vrcholným dílem magického realismu, proplétajícího mýtus a historii Latinské Ameriky s fantaskními prvky, čímž stírá hranice mezi skutečností a snem. Umberto Eco s románem Jméno růže demonstroval postmoderní hru s intertextualitou, detektivním žánrem a historickými reáliemi, nabízející komplexní intelektuální zážitek a zpochybňující „velké narativy.“ Albert Camus, s díly jako Cizinec a Mor, se stal ikonou existencialismu a filozofie absurdity, zkoumající lidskou lhostejnost a hledání smyslu v nesmyslném světě. Vladimir Nabokov se svou Lolitou a Bledým ohněm proslul brilantním stylem, jazykovou virtuozitou a složitými narativními strukturami, často s nespolehlivými vypravěči, což ilustruje důraz na formu a psychologickou hloubku. Kurt Vonnegut v Jatkách č. 5 a Snídani šampionů používal satirický tón, prvky science fiction a černý humor k reflexi válečných hrůz a kritice konzumní společnosti, čímž představuje hlasatele postmoderní skepse. Chinua Achebe v díle Svět se rozpadá dal hlas postkoloniální literatuře, kriticky reflektující dopady kolonialismu na africkou společnost a tradice. Toni Morrison s romány jako Milovaná a Píseň o Šalamounovi přenesla do centra pozornosti zkušenosti Afroameričanů, propojujíc historii, rodinné ságy a prvky magického realismu.
📈 Vývoj
Vývoj prózy druhé poloviny 20. století byl dynamický a rozmanitý. Její vznik je úzce spjat s traumatem druhé světové války a následným rozdělením světa na ideologické bloky, což vedlo k nástupu existencialismu (zejména ve Francii) a pocitu absurdity lidské existence, které se projevily v dílech Sartra či Camuse. Raná fáze (50. léta a počátek 60. let) se vyznačovala doznívajícími modernistickými vlivy, vznikem Nového románu (nouveau roman) ve Francii, který se soustředil na detailní popis věcí a potlačoval psychologii postav (např. Alain Robbe-Grillet), a nástupem Beat Generation v USA, odmítající konvence a hledající nové formy existence (Jack Kerouac). V 60. a 70. letech nastal vrchol, kdy se plně rozvinul postmodernismus, zpochybňující tradiční narativy, autoritu a objektivní pravdu, často s využitím metatextu, intertextuality a parodie (např. John Barth, Thomas Pynchon). Souběžně se v Latinské Americe rozvinul magický realismus, který fantastické prvky přirozeně začleňoval do realistického vyprávění, často reflektující historii a identitu kontinentu a jeho složité politické procesy (Boom latinoamericano s autory jako Gabriel García Márquez, Julio Cortázar, Mario Vargas Llosa, Carlos Fuentes). V zemích východního bloku se rozvíjela disidentská literatura (např. Alexandr Solženicyn v SSSR, Milan Kundera a Josef Škvorecký v Československu v exilu a samizdatu), která kritizovala totalitní režimy, často s velkou dávkou ironie a černého humoru. Na Západě se rozvíjely i další žánrové varianty, jako je rozvoj sci-fi a fantasy do podoby literárních děl s filozofickými přesahy (např. Ursula K. Le Guin), a také silně se prosazující postkoloniální literatura (Chinua Achebe, Salman Rushdie) a literatura menšin (např. Afroamerická, Toni Morrison; židovsko-americká, Philip Roth). Postupný ústup a proměna nastaly s koncem studené války na přelomu 80. a 90. let, kdy postmodernismus sice pokračoval, ale začal se mísit s novými tendencemi. Literatura se stala ještě fragmentovanější, s větším důrazem na identitu, multikulturní témata a individuální zkušenost, a došlo k rozostření hranic mezi vysokou a populární literaturou, což předznamenalo přechod k literatuře 21. století. Objevily se nové „realismy“ a snahy o opětovné uchopení „velkých příběhů,“ ovšem často s přetrvávající postmoderní skepsí a ironickým odstupem.
💫 Vliv
Vliv prózy druhé poloviny 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Postmoderní přístupy k naraci, intertextualitě, parodii a hře s čtenářem se staly nedílnou součástí moderního psaní. Z tohoto směru vycházejí autoři jako David Foster Wallace, jehož rozsáhlá díla jako Nekonečný žert rozvíjela postmoderní hravost s encyklopedickým rozsahem, nebo autoři jako Zadie Smith či Jonathan Franzen, kteří kombinují sociální realismus s postmoderními technikami a komplexní psychologií postav. Magický realismus ovlivnil celou řadu autorů po celém světě, včetně Harukiho Murakamiho nebo Isabel Allende. Důraz na ženské a menšinové hlasy, který se prosadil zejména v 70. a 80. letech, otevřel cestu pro rozvoj současné literatury identit a multikulturních témat. V době svého vzniku byla tato próza přijímána velmi rozporuplně. Inovativní díla, zejména postmoderní a experimentální, byla často chválena kritikou za svou originalitu, intelektuální hloubku a schopnost reflektovat složitost moderního světa, ale zároveň čelila kritice za obtížnost, cynismus, nihilismus nebo nedostatek empatie k postavám a tradičnímu příběhu. V totalitních režimech (komunistické země, apartheid v Jižní Africe) byla díla kritizující režim často podrobena cenzuře, zákazům, a autoři byli perzekvováni nebo nuceni do exilu, což vedlo k rozkvětu samizdatové a exilové literatury. Například díla Milana Kundery, Josefa Škvoreckého nebo Alexandra Solženicyna byla v jejich domovských zemích dlouho zakázána a rozšířena pouze ilegálně. Dnes je próza druhé poloviny 20. století všeobecně vnímána jako klíčové období, které zásadně proměnilo literaturu. Mnoho děl je považováno za moderní klasiku a jsou součástí kánonu světové literatury, vyučují se na univerzitách a jsou předmětem rozsáhlých studií. Jejich trvalý vliv se projevuje i v jiných uměleckých formách. Řada významných románů byla úspěšně adaptována do filmové podoby (např. Ostře sledované vlaky, Nesnesitelná lehkost bytí, Jméno růže, Lolita, Cizinec, Milovaná, Jatka č. 5, Všemocný), divadelních her, a dokonce i oper (např. Lolita, The Handmaid’s Tale). Tyto adaptace svědčí o univerzálnosti a trvalé relevanci témat a příběhů, které tato éra přinesla, a o jejich schopnosti oslovit široké publikum napříč médii.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Próza druhé poloviny 20. století na Rozbor-dila.cz →