📖 Úvod
Próza 21. století (anglicky též 21st Century Prose, Contemporary Prose) není jednotným literárním směrem v tradičním slova smyslu s konkrétním manifestem či zakladatelem, nýbrž zastřešujícím pojmem pro veškerou narativní tvorbu vznikající od počátku 21. století (přibližně od roku 2000/2001) do současnosti. Jedná se o globální fenomén, který se rozvíjí prakticky ve všech zemích světa, kde existuje literární produkce. Významný rozvoj zaznamenává v Evropě (zejména ve Střední a Východní Evropě po pádu komunismu, ale i v západních zemích jako Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko), Severní Americe (USA, Kanada), Latinské Americe (např. Argentina, Mexiko, Chile), Asii (zvláště Japonsko, Jižní Korea, Čína, Indie), Austrálii a Oceánii a také v Africe (např. Nigérie, Jihoafrická republika). Tato próza reflektuje komplexitu a diverzitu současného světa, což ji činí nesmírně bohatou a rozmanitou. Spíše než o jediný proud se jedná o síť propojených tendencí, stylů a témat, které reagují na rychlé změny v digitálním, globálním a post-postmoderním světě.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Prózy 21. století je úzce spjato s přelomem milénia, který s sebou přinesl nejen technologickou revoluci, ale i zásadní geopolitické a společenské transformace. Konec studené války a pád komunismu v Evropě (konce 20. století) uvolnil prostor pro nová témata a pohledy, zejména ve Střední a Východní Evropě, kde se autoři vyrovnávají s dědictvím totalitních režimů, hledáním identity a vstupem do globálního kapitalistického systému. Globální události, jako teroristické útoky 11. září 2001, následné „války proti terorismu“, světová finanční krize z let 2008-2009, narůstající migrační vlny, vzestup nacionalismu a populismu, klimatická krize a nejnověji pandemie COVID-19, se staly klíčovými formujícími vlivy. Společenské změny zahrnují nástup digitální éry, masivní rozšíření internetu a sociálních sítí, což zásadně proměnilo lidskou komunikaci, vnímání reality, práci a mezilidské vztahy. Fenomén „fake news“, informační přehlcení a proměna mediální krajiny ovlivňují způsoby, jakými vnímáme pravdu a fikci. Současně dochází k výrazným posunům v otázkách identity – genderové, sexuální, národní, etnické a digitální. Multikulturalismus a postkoloniální teorie nadále rezonují a nutí k přehodnocování historických narativů a mocenských vztahů. Filozofické pozadí Prózy 21. století je charakterizováno pokračováním některých postmoderních tendencí (skepticismus vůči velkým narativům, intertextualita, relativismus), ale zároveň i jejich překonáváním či transformací. Objevují se pojmy jako „metamodernismus“, „nová upřímnost“ (New Sincerity) nebo „performatičnost“, které signalizují snahu o nalezení smyslu, naděje či autenticity v roztříštěném světě, často prostřednictvím oscilace mezi ironií a opravdovostí, cynismem a nadějí. Hlubší reflexe se dočkává vztah člověka a technologie (kyborg, umělá inteligence, virtuální realita) a etické otázky spojené s vědeckým pokrokem. Ekofilosofie a environmentalismus jsou stále prominentnější. Jelikož se nejedná o jednotný směr, neexistuje žádný konkrétní „zakladatel“. Próza 21. století se vymezuje spíše nepřímo – reaguje na vyčerpanost některých radikálních postmoderních experimentů a čistého cynismu, hledá nové způsoby vyjádření složitosti světa, často s návratem k silným příběhům a emocionální hloubce. Zároveň však na postmodernismus navazuje experimentováním s formou, žánrovou hybriditou, metatextualitou a intertextualitou. Dále navazuje na modernismus v psychologické propracovanosti postav a na realismus v zobrazování současných společenských problémů. Významně přebírá a legitimizuje postupy a témata z žánrové literatury (sci-fi, fantasy, detektivka), která se stává nedílnou součástí literárního mainstreamu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Prózy 21. století je především její nebývalá diverzita a hybridita. Typická témata a motivy zahrnují globalizaci, migraci a hledání identity v multikulturním světě, dopad digitálních technologií (internet, sociální sítě, AI, virtuální realita) na lidskou psychiku a společnost, klimatickou krizi, ekologickou problematiku a dystopické či postapokalyptické vize budoucnosti. Dále se věnuje traumatu a paměti (individuálnímu i kolektivnímu, často spojenému s válečnými konflikty či totalitními režimy), sexuální a genderové identitě, vztahům v rodině a osamělosti, terorismu, politické nestabilitě, roli médií a manipulaci informacemi. Častá je také existenciální úzkost, hledání smyslu a morality v nejednoznačném světě. Obraz typického hrdiny je velmi proměnlivý, ale často se jedná o psychologicky komplexní, nedokonalou postavu, která se vyrovnává s vnějšími či vnitřními konflikty, často je outsiderem, hledajícím své místo ve společnosti, konfrontovaným s technologiemi nebo společenskými změnami. Může jít o antihrdinu, postavu rozpolcenou, zraněnou nebo hledající smysl. Obvyklé prostředí je široké, od hyperrealistických zobrazení městského života, přes digitální prostor a virtuální reality, až po alternativní světy, dystopické krajiny či globálně propojená místa. Konflikty se často odehrávají na rovině individuální versus systém (stát, korporace, ideologie), člověk versus technologie, vnitřní konflikty identity a morálních dilemat, mezikulturní střety nebo generační propasti. Jazyk a styl jsou mimořádně variabilní; může jít o minimalistický, úsporný projev, ale i o bohatý, květnatý jazyk s barvitou imaginací. Často se prolínají různé styly, využívá se hovorový jazyk, slang, dialekty či digitální žargon. Experimentuje se s intertextualitou, metatextualitou a sebereflexí. Ironie, sarkasmus a humor se snoubí s prvky „nové upřímnosti“ a emoční hloubky. Kompozice je často nelineární, fragmentární, s prolínáním časových rovin a více perspektivami. Časté jsou mozaikovité struktury, krátké kapitoly, střídání pohledů a využívání různých mediálních formátů (e-maily, chaty, zprávy) přímo v textu. V digitální próze se objevují interaktivní a hypertextové prvky. Vyprávěcí postupy zahrnují širokou škálu pohledů (první, druhá, třetí osoba, vševědoucí i personalizovaný vypravěč), spoléhání se na nespolehlivého vypravěče, míchání faktů a fikce (autofikce, fikcionalizace dokumentů) a metafikční prvky. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou současný realismus, sociální román, psychologický román, dystopická či spekulativní fikce (sci-fi), kyberpunk, fantasy (urban fantasy, new weird), historický román (často s revizionistickými tendencemi), autofikce, memoáry, detektivní román a thriller s psychologickými prvky, horor (existenciální, psychologický), experimentální próza a klimatická fikce (cli-fi).
👥 Zastupci
Próza 21. století se vyznačuje mimořádnou rozmanitostí stylů, témat a žánrových přístupů, reflektující komplexitu a rychlé změny moderního světa. Jde spíše o širokou éru než o jednotný směr, propojující post-postmoderní tendence s novým realismem, autofikcí, spekulativní fikcí a hlubokou psychologickou introspekcí. Mezi nejdůležitější české autory patří Kateřina Tučková s díly jako “Vyhnání Gerty Schnirch“ a “Žítkovské bohyně“, která mistrně zpracovává složitá historická traumata a osudy žen, čímž ilustruje zájem o národní historii a psychologickou hloubku. Miloš Urban, známý svými romány “Hastrman“ a “Lord Mord“, vytváří moderní gotické příběhy, propojující historické kulisy s mystikou a společenskou kritikou. Petr Stančík v knihách jako “Mlýn na mumie“ a “Ještěrka“ představuje hravou, jazykově bohatou prózu s prvky magického realismu, demonstrující inovativní přístup k české historii a mytologii. Bianca Bellová, autorka “Jezera“ a “Mony“, se vyznačuje minimalistickým, avšak silně atmosférickým stylem, který zkoumá existenciální témata a dystopické vize. Jáchym Topol s romány “Citlivý člověk“ a “Chladnou zemí“ pokračuje ve svém experimentálním jazyce a hluboké reflexi postkomunistické české identity a společnosti. Mezi významné světové autory patří Američan Jonathan Franzen s rozsáhlými rodinnými ságami “Svoboda“ a “Korekce“, které tvoří ostrý portrét současné americké společnosti a jejích morálních dilemat. Irská autorka Sally Rooney, proslulá díly “Normální lidi“ a “Rozhovory s přáteli“, intimně portrétuje mileniály a jejich vztahy, reflektující třídní rozdíly a psychologické nuance v éře sociálních médií. Elena Ferrante (Itálie) se svou “Neapolskou ságou“ (“Geniální přítelkyně“) nabízí hlubokou sondu do ženského přátelství a italské společnosti, čímž ukazuje sílu autentického a detailního vyprávění. Norský autor Karl Ove Knausgård se šestidílnou sérií “Můj boj“ stal ikonou autofikce, kde s neúprosnou upřímností rozebírá svůj život a nitro, posouvaje hranice autobiografického románu. Kazuo Ishiguro (UK/Japonsko), nositel Nobelovy ceny, v románech jako “Neopouštěj mě“ a “Klára a Slunce“ zkoumá témata paměti, identity a lidskosti v kontextu vědecko-technologického pokroku a dystopických vizí. Japonec Haruki Murakami s díly jako “Kafka na pobřeží“ a “1Q84“ kombinuje magický realizmus s popkulturou a existenciálními otázkami, vytvářející jedinečné, melancholické světy. Margaret Atwood (Kanada), ačkoli začala psát dříve, v 21. století nadále aktivně přispívá s díly jako “Svědectví“, které rozšiřuje její dystopický svět “Příběhu služebnice“ a potvrzuje relevanci feministické a environmentální spekulativní fikce. Tito autoři společně ilustrují široké spektrum témat, forem a stylů, které definují prózu 21. století jako pluralitní a neustále se vyvíjející pole literární tvorby.
📈 Vývoj
Vývoj prózy 21. století není charakterizován jedním dominantním směrem, ale spíše koexistencí a transformací mnoha tendencí, které navazují na postmoderní éru, ale hledají nové cesty k uchopení reality. Vznik tohoto období lze datovat s přelomem tisíciletí, kdy literatura reagovala na nové geopolitické uspořádání, technologický pokrok a globalizaci. Raná fáze (přibližně 2000-2010) byla v české próze silně ovlivněna reflexí postkomunistické transformace, vyrovnáváním se s historickými traumaty (např. odsun Němců, totalitní režim) a hledáním národní identity, často s prvky grotesky, ironie a experimentu. Ve světové literatuře se projevila reakce na události jako 11. září, nárůst terorismu a technologické revoluce, což vedlo k románům zkoumajícím pocit ohrožení, změny identity a vliv médií. Období vrcholu, pokud se dá o něm hovořit, není lineární, ale spíše se jedná o kontinuální rozkvět a diverzifikaci. Postupný ústup či proměna se projevuje v neustálém rozostřování žánrových hranic a zkoumání nových narativních forem. Zřetelná je hybridizace žánrů – historický román se prolíná s detektivkou nebo fantasy prvky (Urban, Stančík), realistická próza se doplňuje o prvky spekulativní fikce (Atwood, Ishiguro), a velmi silnou pozici si vydobyla autofikce (Knausgård, Houellebecq), která stírá hranice mezi autobiografií a románem. Rané a pozdní fáze se dají rozlišit spíše tematicky a technologicky: zatímco v první dekádě dominovala reflexe minulosti a počátky digitálního věku, v pozdějších fázích (cca od 2010 dále) se prohlubuje zájem o globální témata jako klimatická krize, migrace, dopady sociálních sítí na mezilidské vztahy a identitu, a nástup umělé inteligence. Národní a regionální varianty jsou markantní: Česká próza se často věnuje introspektivnímu zkoumání vlastní historie a společnosti (Tučková, Topol), zatímco anglofonní literatura častěji reflektuje širší globální problémy a experimentuje s formou (Franzen, Rooney, Ishiguro). Skandinávská literatura vyniká v psychologických dramatech a autofikci. Žánrové varianty jsou nesmírně bohaté – od „velkého amerického románu“ přes intimní vztahovou prózu, dystopie, environmentální fikci, historické ságy, až po detektivky a thrillery s vysokými literárními ambicemi. Současná próza se tak jeví jako mnohovrstevnatý a dynamický fenomén, který neustále reaguje na proměny světa a zpochybňuje konvenční literární kategorie.
💫 Vliv
Vliv prózy 21. století na pozdější literaturu a umění je zásadní a mnohostranný, ačkoliv se nejedná o jeden ucelený „směr“, nýbrž o soubor trendů a individuálních přístupů. Její hlavní dopad spočívá v normalizaci žánrové fúze a rozostření hranic mezi vysokou a populární literaturou, což otevřelo cestu pro autory, kteří se nebojí kombinovat realistické vyprávění s prvky fantastiky, sci-fi nebo detektivky. Dále ovlivnila literaturu zvýšeným důrazem na autofikci a sebereflexi, kde osobní zkušenost a niterný svět autora se stávají primárním materiálem pro román. Autoři jako Sally Rooney ovlivnili psaní o mladé generaci a jejich vztazích, zatímco autoři jako Ishiguro nebo Atwood nastavili laťku pro spekulativní fikci s hlubokým filozofickým a společenským přesahem, která už není považována za „žánrovou“, ale za plnohodnotnou literaturu. Próza 21. století také posílila multikulturní perspektivy a zájem o marginalizované hlasy a historické události z nových úhlů pohledu. V době svého vzniku nebyla tato próza přijímána jako jeden celek, ale spíše jednotliví autoři a díla se setkávali s různými reakcemi. Obecně však převládaly pochvaly za aktuálnost, inovativní přístup k formě a jazyku, hloubku psychologického ponoru a schopnost reflektovat palčivé problémy současnosti. Kritikové často oceňovali odvahu zkoumat nejednoznačné hrdiny a složité morální otázky. Nicméně se objevovala i kritika, zejména za přílišnou introspekci, někdy za tendence k fragmentaci bez jasného vyústění, nebo naopak za návrat k příliš tradičnímu realismu bez dostatečné invence. Zákazy a cenzura se v demokratických zemích 21. století týkají spíše jednotlivých kontroverzních děl nebo autorů, kteří narušují společenské normy, než celého proudu prózy. V současnosti je próza 21. století vnímána jako dynamické a živé pole, které neustále produkuje důležitá díla. Její rozmanitost a schopnost reagovat na globální výzvy (např. ekologická krize, digitální revoluce, politická polarizace) z ní činí klíčovou součást současné kultury. Mnoho z jejích děl se dočkalo úspěšných filmových, televizních či divadelních adaptací, což svědčí o jejich silném narativním potenciálu a rezonanci s širokou veřejností. Příkladem jsou globální úspěchy seriálových adaptací “Normálních lidí“ Sally Rooney, “Geniální přítelkyně“ Eleny Ferrante nebo “Příběhu služebnice“ Margaret Atwood, ale i filmové adaptace jako “Hastrman“ Miloše Urbana či divadelní zpracování “Vyhnání Gerty Schnirch“ Kateřiny Tučkové, které potvrzují vitalitu a schopnost těchto literárních děl překračovat hranice žánrů a médií. Tato adaptovatelnost podtrhuje trvalý kulturní význam a dopad prózy 21. století.