📖 Úvod
Provensálští trubadúři, v původním okcitánském označení “trobador“ (mužská forma) nebo “trobairitz“ (ženská forma), představují jedinečný a vlivný literární a hudební směr, který se rozvíjel především ve 12. a 13. století, s počátky sahajícími do konce 11. století a dozníváním na počátku 14. století. Geograficky se tento fenomén koncentroval v jižní Francii, v historickém regionu Okcitánie, která zahrnovala oblasti jako Provence, Akvitánie, Gaskoňsko, Languedoc a Auvergne. Okcitánská kultura byla v té době výrazně odlišná od severní Francie a projevovala se zde vlastní bohatá jazyková a umělecká tradice, která později ovlivnila literaturu a hudbu po celé Evropě, zejména v Katalánsku a severní Itálii. Trubadúři byli autory a interprety lyrických básní, které byly téměř vždy doprovázeny hudbou a často se zabývaly tématem dvorné lásky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku provensálské trubadúrské poezie je složité a mnohovrstevnaté. Evropa se nacházela v období raného vrcholného středověku, kdy docházelo k hospodářskému oživení, rozvoji měst a upevňování feudálního systému. Jižní Francie však měla v tomto kontextu specifické postavení. Byla politicky rozdrobená na menší knížectví a hrabství (např. Akvitánie, Toulouse, Provence), která se těšila značné autonomii vůči francouzské koruně a udržovala čilé kulturní a obchodní styky s Pyrenejským poloostrovem, kde vzkvétala arabská kultura Al-Andalusu, a také s Itálií. Tato relativní politická stabilita, spojená s bohatstvím regionu, umožnila rozkvět sofistikované dvorské kultury, kde estetické hodnoty a zábava hrály klíčovou roli. Společensky se jednalo o dobu, kdy se upevňovala role rytířství, ale zároveň se prosazoval ideál kultivovaného, vzdělaného a etiketu ovládajícího dvořana, což bylo v kontrastu s dřívějším, primárně válečnickým obrazem rytíře. Na šlechtických dvorech, kde ženy často měly značný vliv a byly patronkami umění, se rodila koncepce “courtoisie“ (dvornosti) a “fin„amor“ (dvorné lásky). Filozofické pozadí sice zůstávalo zakořeněno v křesťanství, ale docházelo k postupné sekularizaci myšlení a vlivy se projevovaly i z antické tradice a nově i z arabské poezie, která přinesla motivy oslavy lásky a krásy. Lze pozorovat paralely s tehdejším rozvíjejícím se kultem Panny Marie, který povyšoval ženský princip a mohl nepřímo ovlivnit idealizaci ženské bytosti v trubadúrské poezii. U zrodu tohoto hnutí stál Vilém IX. Akvitánský (Guilhem IX d“Aquitaine, 1071–1126), vévoda akvitánský a hrabě z Poitou, který je považován za prvního známého trubadúra. Jeho básně, ačkoliv někdy drsné a lascivní, položily základy pro složitější a idealizovanější koncept dvorné lásky. Trubadúrská poezie se vymezovala proti předchozím epickým žánrům, jako byly hrdinské písně (“chansons de geste“, například “Píseň o Rolandovi“), které oslavovaly primárně boj, víru a rytířskou statečnost v bitvě. Zatímco epika byla kolektivní, anonymní a zaměřená na vnější děje, trubadúrská lyrika byla autorská, subjektivní a soustředěná na vnitřní prožitek lásky a individuální pocity. Zároveň navazovala na starší lyrické tradice, včetně lidových milostných písní, a pravděpodobně také na latinskou milostnou poezii a v neposlední řadě na již zmíněné arabské lyrické formy, které se šířily přes Hispánii. Společenské změny zahrnovaly vzestup vzdělanostní úrovně šlechty, která si začala cenit nejen bojových dovedností, ale i kultivovaného projevu a znalosti umění. Politická situace v jižní Francii se však dramaticky změnila počátkem 13. století s albigenskou křížovou výpravou (1209–1229), která zničila autonomii okcitánských knížat, potlačila katarské hnutí a vedla k postupnému úpadku a zániku této bohaté kultury. Mnoho trubadúrů uprchlo do Katalánska nebo Itálie, kde pak inspirovali místní básníky.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou provensálských trubadúrů je především koncept “fin„amor“, neboli dvorné lásky. Jedná se o idealizovanou, často neopětovanou, nesobeckou a povznášející lásku k vznešené, obvykle vdané dámě (nazývané “domna“), která je objektem uctívání a inspirace. Tato láska je chápána jako zdroj zušlechtění, morálního a estetického růstu a rytířské cti. Typická témata a motivy zahrnují službu dámě, tajnost lásky (často skrytou pod “senhalem“ – krycím jménem), utrpení z lásky, radost z naděje na sebemenší projev přízně, krása a ctnosti “domny“, hrozba žárlivého manžela (“gilós“) a záludných pomlouvačů (“lauzengiers“). Příroda, zejména jarní krajina s kvetoucími stromy a zpívajícími ptáky, často slouží jako kulisa, která zrcadlí vnitřní rozpoložení básníka a symbolizuje znovuzrození a radost z lásky. Obraz typického hrdiny je ztělesněn samotným trubadúrem – mužem (nebo “trobairitz“ – ženou) kultivovaným, vzdělaným, citlivým, věrným, trpícím pro lásku, ale zároveň odhodlaným a umělecky zručným. Není to pouze bojovník, ale spíše dvořan, jehož zbraní je slovo a hudba. Obvyklým prostředím jsou šlechtické dvory, zahrady a komnaty, kde se pěstovala rafinovaná zábava a konverzace. Konflikty jsou primárně vnitřní (rozpor mezi touhou a etikou, čest vs. vášeň) a vnější (překážky bránící naplnění lásky – společenské konvence, žárlivý manžel). Jazykem poezie byla stará okcitánština, označovaná také jako “langue d“oc“, jazyk, který byl v té době považován za mimořádně vhodný pro vyjádření jemných citů a umělecké virtuosity. Styl trubadúrské poezie byl velmi vybroušený a sofistikovaný. Rozlišujeme tři hlavní styly: “trobar leu“ (lehký, jasný, přístupný), “trobar ric“ (bohatý, složitý, s vybíravou slovní zásobou a náročnými rýmy) a “trobar clus“ (uzavřený, hermetický, aluzivní, záměrně nejednoznačný a vyžadující hluboké znalosti kontextu a interních narážek pro pochopení). Kompozice byla téměř výhradně strofická (sloková), s velkým důrazem na přesné metrum, rýmovou strukturu a harmonii s hudební melodií, neboť básně byly primárně určeny k zpěvu. Vyprávěcí postupy zahrnovaly lyrická vyznání v první osobě, často ve formě monologu, ale objevovaly se i dialogy v žánrech jako “tenson“. Mezi nejčastější literární žánry či podžánry patřily: “canso“ (milostná píseň, nejreprezentativnější žánr), “sirventes“ (satirická, politická nebo morální píseň, kritizující společenské nešvary, politické události, nebo dokonce i jiné trubadúry), “tenson“ (básnická disputace nebo hádka mezi dvěma trubadúry na určité téma), “partimen“ (obdoba tensonu, kdy jeden trubadúr předloží dilema a druhý si vybere, kterou stranu bude obhajovat), “alba“ (úsvitová píseň o milencích, kteří se musí rozejít za úsvitu, aby nebyli odhaleni), “pastorela“ (setkání rytíře s pastýřkou, často s pokusem o svedení), a “planh“ (žalozpěv na smrt významné osoby, patrona nebo dámy). Méně časté, ale přítomné, byly i “balady“ a “dansa“, písně určené k tanci. Trubadúrská poezie představuje jeden z vrcholů středověké lyriky a ovlivnila celoevropský vývoj poezie, od německých minnesängrů přes italskou “dolce stil novo“ až po anglickou poezii.
👥 Zastupci
Provensálští trubadúři byli prvními velkými básníky a skladateli v evropských dějinách, kteří tvořili ve vernakulárním jazyce, okcitánštině, v období od konce 11. do konce 13. století. Jejich dílo položilo základy pro západní lyrickou poezii, zejména ve smyslu lásky a rytířských ideálů. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří: “Guilhem IX. Akvitánský“ (Guillaume IX d„Aquitaine, 1071–1127), považovaný za prvního známého trubadúra. Jeho díla jako „Companho, tant ai agut de joi“ a „Farai un vers de dreyt nien“ ilustrují ranou fázi trubadúrské poezie s její hravostí, smyslností a experimentováním s formou, kdy se radost ze života snoubí s lehkou ironií. “Bernart de Ventadorn“ (cca 1130–1190) je ztělesněním “fin“amor“, dvorské lásky. Jeho slavná píseň „Can vei la lauzeta mover“ je mistrovským dílem “canso“ (milostné písně), která emotivně a s velkou řemeslnou zručností vyjadřuje touhu po nedosažitelné dámě a zklamání z lásky, což dokonale vystihuje ideály dvorské lásky. Dalším významným trubadúrem byl “Raimbaut de Vaqueiras“ (cca 1155–1207), známý pro své cestování a služby různým pánům. Jeho píseň „Kalenda maia“ je příkladem “estampidy“, energické taneční písně, a ukazuje žánrovou rozmanitost trubadúrské tvorby, kombinující poezii s hudbou pro dvorskou zábavu. “Bertran de Born“ (cca 1140–1215) je typickým představitelem “sirventes“, žánru věnovaného politickým, válečným a satirickým tématům. Jeho skladba „Be m„ platz lo gais temps de Pascor“ oslavující válku a rytířské boje jasně ukazuje druhou, často opomíjenou, politicky angažovanou tvář trubadúrské poezie a ilustruje drsný rytířský étos. “Peire Vidal“ (cca 1150–1205) proslul svou extravagantní osobností a cestami po Středomoří. Jeho “canso“ „Ajostar e lassar“ sice nenabízí inovativní témata, ale jeho specifický, často hyperbolický styl a živé líčení emocí dobře reprezentují typickou dvorskou lyriku a důraz na individuální projev. Konečně, “Arnaut Daniel“ (konec 12. století) je mistrem “trobar clus“, uzavřeného a složitého stylu. Jeho „Lo ferm voler qu“el cor m’intra“, chválené samotným Dantem, je vrcholným příkladem komplexní formy a jazykové virtuozity, s propracovanými rýmy a metaforami, které z trubadúrské poezie učinily umělecky náročné dílo pro vzdělané publikum.
📈 Vývoj
Vývoj provensálských trubadúrů začíná na konci 11. století v Okcitánii, což je oblast na jihu dnešní Francie, s prvním známým trubadúrem Guilhemem IX. Akvitánským. Vznik tohoto literárního směru byl úzce spjat s rozvojem feudálních dvorů, které poskytovaly patronát básníkům, a s raným používáním lidového jazyka pro literární účely. Raná fáze (konec 11. – polovina 12. století) se vyznačovala spontánností, hravostí a experimentováním s formou i obsahem, od hrubé erotiky po sofistikovanější milostné verše. Období vrcholu nastalo ve 12. a na počátku 13. století, kdy se trubadúrská poezie plně rozvinula. Vzniklo množství žánrů jako “canso“ (milostná píseň), “sirventes“ (politická či satirická píseň), “alba“ (svítání), “pastorela“ (setkání rytíře s pastýřkou), “tenso“ a “partimen“ (dialogy a debaty) a další. Rozšířily se také styly – od “trobar leu“ (lehký, srozumitelný styl) po “trobar clus“ (uzavřený, složitý styl) a “trobar ric“ (bohatý, ozdobný styl). V tomto období se trubadúři stávali uznávanými umělci, cestovali mezi dvory v Okcitánii, ale i do Kastilie, Aragonu, severní Itálie a uherského království, šířili své umění a ovlivňovali místní kultury. Postupný ústup trubadúrské tradice začal ve druhé čtvrtině 13. století, zejména po křížové výpravě proti albigenským (1209–1229), která drasticky poničila Okcitánii, oslabila a zničila mnoho šlechtických dvorů a vedla k politickému a kulturnímu pohlcení oblasti francouzskou korunou. S pádem okcitánské šlechty zmizel i hlavní zdroj patronátu a kulturního zázemí pro trubadúry. Pozdní fáze (druhá polovina 13. – 14. století) znamenala úpadek původní provensálské tradice, ale její vliv se proměnil v nové národní a regionální varianty. Troubadourští básníci se objevili v Katalánsku (např. Cerverí de Girona), v severní Itálii (tzv. “trovatori“, jako Sordello da Goito) a především v Galicii a Portugalsku (tzv. “trobadores“, jako Dinis I. nebo Martín Codax), kde v jejich vlastní galicijsko-portugalské lyrice pokračovaly mnohé trubadúrské formy a motivy, zejména ve formě “cantigas de amor“, “cantigas de amigo“ a “cantigas de escárnio e maldizer“. Tato proměna znamenala přenesení žánrů a témat do jiných jazykových a kulturních kontextů, čímž se sice oslabila původní okcitánská tradice, ale zároveň se zajistilo její přežití a šíření v nové podobě po celé Evropě.
💫 Vliv
Vliv provensálských trubadúrů na pozdější literaturu a umění byl kolosální a dal základ celé západní lyrické poezii. Především italská renesanční lyrika a tzv. “Dolce Stil Novo“ (Sladký nový styl) v čele s “Dantem Alighierim“ a “Francescem Petrarcou“ z něj přímo vycházely. Dante nejenže obdivoval a ve svém díle “O lidové řeči“ (De vulgari eloquentia) analyzoval trubadúrskou poezii, ale také zařadil Arnauta Daniela do svého “Očistce“ (“Paradiso“ XXVI), čímž potvrdil jeho mistrovství a vliv. Petrarca, se svými sonety a idealizací lásky k Lauře, byl přímým dědicem konceptu “fin’amor“. Trubadúrská poezie ovlivnila také vznik a rozvoj “Minnesängrů“ v Německu, což byl paralelní lyrický směr s podobnými motivy dvorské lásky. Dále se jejich témata a formy promítly do “středověkých románů“ o rytířích a dvorské lásce, do poezie anglických a francouzských básníků a v podstatě do celé evropské lyrické poezie až do renesance a dokonce i do romantismu, který se vracel k ideálům středověku a individualizované lásky. V době svého vzniku byli trubadúři obecně přijímáni s velkým uznáním na dvořích šlechty, která je bohatě odměňovala a patronovala, neboť jejich umění sloužilo k zábavě, prestiži a vyjádření dvorských ideálů. Kritika se objevovala především ve formě “tensos“ a “partimenů“, což byly poetické debaty mezi samotnými trubadúry, kde si navzájem dobírali stylistické chyby nebo názorové neshody. Politické “sirventes“ mohly vyvolávat nelibost u panovníků, proti nimž byly namířeny, ale samotný žánr nebyl zakazován plošně. Naopak, sloužil jako forma politické komunikace. Žádná systematická cenzura nebo zákazy neexistovaly, nicméně křížová výprava proti albigenským měla za následek de facto potlačení okcitánské kultury, včetně trubadúrské poezie, nikoliv přímým zákazem, ale zničením jejího společenského a politického základu. Dnes jsou provensálští trubadúři vnímáni jako “zakladatelé evropské lyrické poezie v lidovém jazyce“ a jsou předmětem intenzivního akademického výzkumu v oblasti filologie, hudební historie a literární vědy. Jejich dílo je ceněno pro svou komplexnost, inovativnost a hluboký vliv na vývoj západní kultury. Mnoho jejich písní bylo rekonstruováno a jsou dnes aktivně provozovány soubory zaměřenými na středověkou hudbu, čímž se jejich původní hudební podoba stává opět živou. Filmové, divadelní či jiné umělecké adaptace sice nejsou četné v podobě přímých převyprávění jejich životopisů nebo děl (s výjimkou dokumentárních filmů nebo divadelních her o trubadúrech jako historických postavách), ale jejich témata – především koncept dvorské lásky, rytířství, ale i politického intrikánství – se neustále objevují jako inspirace v historických dramatech a romantických příbězích zasazených do středověku. Jejich odkaz žije dál ve výzkumu, hudební interpretaci a implicitním vlivu na chápání lásky a poezie.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Provensálští trubadúři na Rozbor-dila.cz →