📖 Úvod
Proletářská literatura (často se setkáme i s anglickým termínem Proletarian literature, německým proletarische Literatur nebo ruským proletarskaâ literatura) je literární směr, který se rozvíjel především ve 20. století, s kořeny na konci 19. století a vrcholem v meziválečném období (20. a 30. léta). Tento směr se silně etabloval v zemích jako Sovětský svaz (kde byl de facto státem podporován a často jediným povoleným), Německo, Československo, Francie, USA, Velká Británie, Čína a další země s významným dělnickým hnutím a komunistickými či socialistickými stranami.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku proletářské literatury je úzce spjato s masivním vzestupem průmyslové společnosti a kapitalismu od poloviny 19. století, což vedlo k enormnímu nárůstu dělnické třídy – proletariátu. S tím souvisely obrovské sociální nerovnosti, chudoba, nelidské pracovní podmínky a vykořisťování, které vyvolávaly silné napětí ve společnosti. Filozofické pozadí je dominantně tvořeno marxismem-leninismem, s jeho ideou třídního boje, historického materialismu a revoluční přeměny společnosti směřující k beztřídnímu komunismu. Klíčovými ideology, kteří ovlivnili chápání a směřování této literatury, byli Karl Marx, Friedrich Engels a V. I. Lenin, kteří definovali roli umění jako nástroje revoluce. I když není známý jeden konkrétní „zakladatel“ uměleckého směru v tradičním slova smyslu, mezi nejvýznamnější postavy, které stály u zrodu a rozvoje proletářské literatury a její teoretické základny, patří v Rusku Maxim Gorkij nebo organizace jako RAPP (Ruská asociace proletářských spisovatelů), která silně ovlivňovala literární tvorbu v SSSR. Politickou situaci charakterizovalo období revolucí, především Říjnová revoluce v Rusku v roce 1917, která vedla k založení Sovětského svazu, a následné formování komunistických stran po celém světě. Bylo to období intenzivního boje mezi socialismem/komunismem a kapitalismem. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci a industrializaci, vznik masové kultury, ale i masové chudoby a sociálního napětí, spolu s rostoucí gramotností mezi dělnictvem. Proletářská literatura se silně vymezovala proti tzv. buržoazní literatuře, jako byl lartpourlartismus (umění pro umění), dekadence, či literatura zaměřená na čistě individuální psychologii bez sociálního kontextu nebo avantgarda, která se jevila jako příliš elitářská a odtržená od potřeb mas. Odmítala individualismus, pasivitu a fatalismus. Naopak navazovala na kritický realismus 19. století (např. Émile Zola, Charles Dickens), sociálně kritickou literaturu a naturalismus, ale s výrazným ideologickým posunem. Čerpala také z folklorní a lidové tvorby s tématy utrpení a boje a z utopických socialistických vizí.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou proletářské literatury je především její silná angažovanost; literatura je vnímána jako nástroj pro revoluční boj, vzdělávání dělnictva a agitační činnost. Dominantní je kolektivismus, s důrazem na třídu a kolektivní jednání spíše než na individuální prožitky. Přítomný je výrazný optimismus a víra v lepší budoucnost, v nevyhnutelné vítězství revoluce a budování nové, spravedlivější společnosti. Tato literatura je často boječtivá, vyzývá k aktivnímu odporu proti útlaku a k revoluční akci. Celý svět je pak nahlížen optikou třídního boje. Typická témata a motivy zahrnují třídní boj, útlak, vykořisťování, dělnickou práci a život v továrnách či na venkově, solidaritu, bratrství a kolektivní sílu, revoluci a budování socialismu/komunismu, bídu a nespravedlnost kapitalistické společnosti a vize utopické budoucnosti. Obraz typického hrdiny je ztělesněn proletářem, dělníkem (či dělnicí), rolníkem nebo revolucionářem. Tento hrdina není individualista, ale spíše představitel třídy – statečný, obětavý, uvědomělý, bojovný a optimistický, často procházející procesem uvědomění od nevědomého trpění k aktivnímu boji. Obvyklé prostředí je zasazeno do továren, dolů, dělnických čtvrtí, chudinských oblastí venkova, míst politických shromáždění, demonstrací nebo revolučních bojišť. Konflikty jsou nejčastěji třídní (proletariát versus buržoazie/kapitalisté), boj individua proti útlaku systému, starého světa proti novému světu a solidarity proti zradě. Jazyk a styl jsou jednoduché, srozumitelné a přístupné širokým masám, často přímé, publicistické a agitační. Vyhýbá se složitým metaforám a symbolismu, pokud by bránily okamžitému porozumění. Styl je často patetický, heroický a optimistický, využívá slang dělnického prostředí a lidový jazyk, někdy může mít rysy manifestu nebo sloganu. Kompozice je obvykle lineární a chronologická, s důrazem na děj, akci a boj, bez složitých psychologických analýz. Často se objevuje kolektivní vypravěč („my, dělníci“) nebo vypravěč silně identifikovaný s třídou. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou romány (zejména sociální romány, romány-řeky, romány z výstavby), povídky, poesie (agitky, básně s patetickým tónem, revoluční zpěvy), drama (divadelní hry s revoluční tematikou), reportáže, fejetony a manifesty.
👥 Zastupci
Proletářská literatura představuje specifický literární směr vzniklý po první světové válce, který se zaměřoval na zobrazování života, bojů a ideálů dělnické třídy, často s revolučním a humanistickým poselstvím. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Jiří Wolker, jehož sbírky “Host do domu“ a “Těžká hodina“ jsou esencí české proletářské poezie, spojující soucit s chudými s lyrickým idealismem a vizí třídního boje, přičemž “Balada o očích topičových“ je kanonickým příkladem obětavosti dělníka pro společnou věc. Josef Hora svými díly “Pracující den“ a “Srdce a vřava světa“ ilustruje hluboký lyrismus a reflexi sociální reality s nadějí na revoluční změnu a kosmopolitní ideály proletariátu. Ivan Olbracht je známý románem “Anna proletářka“, který detailně popisuje probuzení třídního vědomí mladé dělnice v porevolučním období, čímž se stává klíčovým dílem pro pochopení ideologie proletářské revoluce v próze. Rané dílo Jaroslava Seiferta, jako například sbírky “Město v slzách“ a “Samá láska“, ukazuje silný sociální soucit s chudými a touhu po spravedlnosti, což ho řadí mezi významné představitele lyrické proletářské poezie. Vladislav Vančura, byť stylově avantgardnější, ve svém románu “Pekař Jan Marhoul“ přispěl silnou sociální kritikou a soucitem s vykořisťovanými, což rezonuje s tématy proletářské literatury. Konstantin Biebl ve svých raných dílech, jako je “Zloděj z Bagdádu“, propojoval avantgardní poetiku s antimilitaristickými a socialistickými motivy, reflektujícími porevoluční nadšení. Mezi přední světové autory patří ruský Maxim Gorkij (Alexej Maximovič Peškov), jehož román “Matka“ se stal manifestem revolučního realismu a inspirací pro dělnické hnutí, a drama “Na dně“ realisticky zobrazuje bídu a probuzení lidství na okraji společnosti. Bertolt Brecht ve svých raných hrách, jako jsou “Bubny v noci“ a “Muž je muž“, a v raných básních podával ostrou kritiku kapitalismu a společenských pokrytectví s revolučními apely, čímž položil základy pro své pozdější epické drama. Louis Aragon, ač původně surrealista, se později stal oddaným komunistou a jeho díla jako cyklus románů “Komunisté“ jsou ukázkou socialistického realismu vycházejícího z proletářských ideálů. Americký John Steinbeck ve svém monumentálním románu “Hrozny hněvu“ ztvárnil utrpení a boj vykořisťovaných zemědělských dělníků během Velké hospodářské krize, čímž přinesl silnou sociální obžalobu kapitalismu, ačkoliv nebyl primárně revolučním autorem v sovětském smyslu. Upton Sinclair ve svém románu “Džungle“ odhalil hrůzné podmínky v amerických jatkách a vykořisťování dělníků, čímž se stal klasickým příkladem sociálně angažované literatury s přímou kritikou kapitalismu.
📈 Vývoj
Proletářská literatura vznikla na počátku 20. let 20. století jako přímá reakce na sociální nespravedlnost po první světové válce a jako výraz naděje v sociální revoluci, inspirovaná zejména Říjnovou revolucí v Rusku v roce 1917 a vznikem komunistického hnutí. V Československu se formovala v úzkém spojení s Komunistickou stranou Československa (založenou 1921) a s raným avantgardním hnutím Devětsil, které zpočátku sdílelo revoluční ideály a touhu po umění pro široké masy. Raná fáze je charakterizována silným lyrismem, soucitem s chudými a utlačovanými, idealizací proletáře a vizí bratrství a spravedlivějšího světa, jak ji představovali autoři jako Jiří Wolker a Josef Hora. Období vrcholu nastalo v polovině 20. let, kdy vznikala její nejvýznamnější díla reflektující rostoucí třídní vědomí a angažovanost, a autoři se snažili o propojení umění s revoluční praxí v přístupném jazyce. S koncem 20. let a nástupem 30. let však začala proletářská literatura postupně ustupovat a proměňovat se. V Sovětském svazu došlo k formalizaci a dogmatizaci umění, což vedlo k ustavení socialistického realismu jako jediné závazné metody v roce 1934, který převzal ideály proletářské literatury, ale kladl větší důraz na pozitivního hrdinu a přímou stranickou angažovanost. V Československu se mnozí původní proletářští autoři, jako Jaroslav Seifert a Konstantin Biebl, odklonili od striktní ideologie směrem k poetismu, surrealismu a později k osobnější lyrice, hledajíce větší uměleckou svobodu. Proletářská literatura jako “samostatný“ a volnější směr tak fakticky zanikla, ale její dědictví se přelilo do socialistického realismu nebo do obecnější sociálně kritické literatury. Raná fáze proletářské literatury byla idealistická, lyrická a plná revolučního nadšení, zatímco pozdní fáze (přechod k socialistickému realismu) byla agitačnější, schématičtější a s větším důrazem na budování nového světa pod vedením strany. Národní varianty se lišily: Česká proletářská literatura se vyznačovala silným lyrickým proudem, humanismem a spojením s avantgardou; Ruská proletářská literatura byla od počátku úzce spjata s budováním sovětského státu a bolševickou ideologií a plně se transformovala do socialistického realismu. V západní Evropě a USA se objevovaly silné proudy sociálně kritické literatury (např. John Steinbeck, Upton Sinclair), které se dotýkaly osudů pracujících a chudých, avšak nebyly vždy přímo svázány s komunistickou stranou, šlo spíše o romány kritizující kapitalismus. Žánrově dominovala poezie a sociální román, ale objevovalo se i drama a publicistika.
💫 Vliv
Proletářská literatura měla zásadní vliv především na formování socialistického realismu, který se stal dominantním uměleckým směrem v Sovětském svazu a následně ve všech zemích východního bloku po druhé světové válce, přejímaje ideály třídního boje a angažovaného umění. Dále ovlivnila veškerou sociálně kritickou literaturu, dokumentární drama a angažované umění po celém světě, které se zabývalo nespravedlností, chudobou a třídními rozdíly, a je patrná v dílech autorů snažících se o sociální změnu prostřednictvím literatury. V době svého vzniku byla nadšeně přijímána především levicovou inteligencí, komunistickými stranami a dělnickými hnutími, vnímaná jako autentický hlas utlačovaných a nástroj k probuzení třídního vědomí, přičemž kritici z řad socialistických ideologů vyzdvihovali její společenskou angažovanost a humanismus. Z buržoazních a konzervativních kruhů byla však často ostře kritizována a odmítána jako tendenční, agitační, propagandistická a umělecky méněcenná kvůli ideologické zatíženosti a schematickému zobrazení, přičemž i v rámci avantgardy, např. Vítězslav Nezval, došlo k odklonu kvůli přílišné svázanosti ideologií. V některých konzervativních režimech byla díla proletářské literatury podrobena cenzuře nebo zakázána kvůli revolučním a protikapitalistickým myšlenkám, a po nástupu nacismu v Německu byla díla komunistických a socialistických autorů veřejně páleny; paradoxně v Sovětském svazu, po nástupu socialistického realismu, byly jiné umělecké směry cenzurovány. Dnes je proletářská literatura vnímána jako důležitá součást literární historie, reflektující sociální a politické turbulence 20. století, hodnocená s odstupem a kriticky k její ideologické zatíženosti, ale zároveň s uznáním umělecké hodnoty děl autorů jako Jiří Wolker, Josef Hora nebo Maxim Gorkij pro jejich lyrismus, humanismus a schopnost zachytit dobu. Mnohá díla proletářské literatury se dočkala filmových, divadelních nebo jiných uměleckých adaptací, což svědčí o jejich trvalé kulturní rezonanci: Gorkého román “Matka“ byl několikrát zfilmován (např. Vsevolodem Pudovkinem), jeho hra “Na dně“ adaptována (včetně filmu Jeana Renoira), Olbrachtův román “Anna proletářka“ byl zfilmován a Wolkerova poezie, jako “Balada o očích topičových“, zhudebněna, což dokazuje, že témata sociální spravedlnosti a naděje zůstávají aktuální.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Proletářská literatura na Rozbor-dila.cz →