📖 Úvod
Prokletí básníci, původním francouzským názvem Les Poètes maudits, je označení pro skupinu významných básníků druhé poloviny 19. století, konkrétně se jejich tvorba a vliv koncentrovaly přibližně v letech 1860 až 1900. Tento literární směr, spíše než formální skupina s manifestem, se rozvíjel především ve Francii, zejména v Paříži, odkud se posléze jeho myšlenky šířily do dalších evropských zemí. Nejednalo se o organizované hnutí, ale spíše o soubor individualit, které sdílely podobný životní styl a poetiku, jež se výrazně odchylovala od tehdejších společenských a uměleckých konvencí.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Prokletých básníků je pevně spjato s Francií druhé poloviny 19. století, především s obdobím po prusko-francouzské válce (1870-1871) a potlačené Pařížské komuny. Vznikala Třetí republika, která sice přinesla určitou stabilitu, ale zároveň posilovala konzervativní hodnoty a buržoazní materialismus. Společnost zažívala prudkou industrializaci, urbanizaci a technologický pokrok, což vedlo k pocitu odcizení, ztrátě tradičních duchovních hodnot a krizi identity u mnoha jedinců, zvláště u umělců. Buržoazie, orientovaná na zisk a povrchní konvence, ovládala veřejný diskurs, což vyvolávalo odpor a pohrdání u mnoha intelektuálů a umělců, kteří se cítili vykořenění a nepochopení. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pesimismem Arthura Schopenhauera, jehož myšlenky o lidské existenci jako nekonečném cyklu touhy a utrpení rezonovaly s náladou doby. Objevovaly se i rané vlivy Friedricha Nietzscheho s jeho kritikou morálky a náboženství a proklamací „smrti Boha“, což vedlo k pocitům nihilizmu a přehodnocování všech hodnot. Termín „Prokletí básníci“ (Les Poètes maudits) zavedl a popularizoval Paul Verlaine ve své stejnojmenné eseji z roku 1884, kde popsal osudy a tvorbu básníků jako Tristana Corbièra, Arthura Rimbauda, Stéphana Mallarmého, Marceline Desbordes-Valmorové, Auguste Villierse de l’Isle-Adama a také sebe sama. Nejednalo se o zakladatele v tradičním smyslu, ale spíše o „objevitele“ a pojmenovatele fenoménu. Jejich duchovním otcem a největší inspirací byl však Charles Baudelaire, jehož sbírka Kvítí zla (Les Fleurs du mal, 1857) představovala klíčový milník a předznamenání dekadence a symbolismu. Politická situace v době Třetí republiky byla charakterizována absencí silné politické angažovanosti ze strany většiny těchto básníků; namísto toho volili únik do umění, individuality a vnitřního světa jako protest proti společenskému řádu. Společenské změny, jako rozvoj vědy a racionálního myšlení, paradoxně vedly k pocitu prázdnoty a duchovního vakua, na které básníci reagovali hledáním smyslu v niternosti, v mimosmyslovém vnímání a ve fascinaci zakázaným. Prokletí básníci se vymezovali proti parnasismu, který kritizovali pro jeho chladnou objektivitu, kult formální dokonalosti a nedostatek hlubšího citového a duchovního obsahu. Odmítali také sentimentální a patetické aspekty pozdního romantismu, ačkoliv na jeho individualismus a důraz na emoce částečně navazovali. Rovněž se odvraceli od realismu a naturalismu, jež považovali za příliš popisné, přízemní a neschopné postihnout hlubší, skrytou realitu. Naopak navazovali na linii Baudelaira, přičemž rozvíjeli jeho estetiku zla, fascinaci ošklivostí a městským prostředím, a pokoušeli se o transformaci reality skrze subjektivní vnímání a symbolické vyjádření. Jejich snahou bylo prozkoumat temné stránky lidské existence a vědomí, často s využitím šokujících témat a provokativního životního stylu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Prokletých básníků bylo důsledné odmítání konvencí a buržoazní morálky, což se projevovalo jak v jejich tvorbě, tak i v životním stylu. Typická byla estetizace zla a ošklivosti, kdy básníci záměrně hledali krásu v tabuizovaných, morbidních, dekadentních a perverzních tématech. Smyslem nebylo šokovat pro šok, nýbrž rozšířit hranice vnímání krásy a postihnout celistvost lidské zkušenosti, včetně jejích temných stránek. Klíčovým prvkem byl únik z reality, ať už do světa snů, fantazie, halucinací, nebo pomocí drog, jako byl absint či hašiš, které sloužily jako prostředek k rozšíření vědomí a k dosažení „umělých rájů“, které měly vést k hlubšímu poznání či úniku před nudou a prázdnotou (spleenem). Důraz byl kladen na individualismus a subjektivismus, na jedinečné vnímání světa umělcem a jeho vnitřní prožívání, často spojené s pocity osamělosti, melancholie a pesimismu. Básníci žili často životem bohémů na okraji společnosti, v chudobě a s opovržením k materiálním hodnotám, což bylo projevem jejich společenského odporu. Objevoval se také zájem o mystiku, okultismus a esoteriku, snaha proniknout k skrytým významům a tajemstvím světa. Pesimismus, melancholie a nuda (spleen) byly opakujícími se motivy, odrážejícími celkové znechucení ze světa a společnosti. V poetice se objevovala synestézie, tedy spojování vjemů z různých smyslů (např. „hudba barev“, „vůně tónů“), která měla za cíl obohatit smyslovou zkušenost. Klíčovým se stával symbolismus, kde konkrétní obrazy či slova sloužily jako symboly pro vyjádření abstraktních idejí, nálad a pocitů, namísto přímého popisu. Typickými tématy a motivy byly: Paříž jako velkoměsto – jeho temné uličky, periferie, kavárny, zapadlé bary, ale i opiová doupata a nevěstince. Smrt, rozklad, hniloba, zmar. Láska, často nešťastná, zvrácená, vášnivá, spojená s hříchem a prostitucí. Hřích, dekadence, perverze, blasfemie. Alkoholismus a drogy jako únik z reality. Nuda (spleen) a existenciální prázdnota. Osamělost a odcizení jedince. Často se objevovaly i satanské a okultní motivy. Obraz typického hrdiny byl básník-búřič, vyděděnec, „flaneur„ (poutník velkoměstem), bohém, trpící génius, který byl nepochopený a odmítaný konvenční společností. Byl často vnitřně rozervaný, plný paradoxů, pesimistický, melancholický, s výraznými sklony k sebedestrukci, závislostem a skandálnímu chování. Obvyklé prostředí bylo velkoměsto, především Paříž, jeho podsvětí, kavárny, nevěstince, ale i izolované, často chudobné byty umělců. Konflikty probíhaly s buržoazní společností, s jejími morálními normami, s náboženskými dogmaty, ale především s vlastním nitrem básníka – jeho vnitřní démoni, pochybnosti, deprese a boj s úzkostí. Jazyk a styl se vyznačoval bohatou obrazností, hojným používáním metafor, symbolů a již zmíněné synestézie. Důraz byl kladen na sugestivnost a víceznačnost, kdy jazyk měl evokovat nálady a pocity, spíše než konkrétně popisovat. Velká pozornost byla věnována hudebnosti verše a rytmu, často s experimenty ve veršové formě, včetně uvolňování tradičních rýmů a metra, což později vyústilo až ve volný verš (zejména u Rimbauda). Častá byla ironie, sarkasmus a cynismus jako obrana proti okolnímu světu. Nebáli se používat vulgárismy a hovorový jazyk jako protest proti “vysoké“ a uhlazené literatuře. Kompozice a vyprávěcí postupy byly spíše lyrické, s převahou básnických sbírek. Charakteristická byla fragmentárnost, snové sekvence a asociativní, spíše než logická, posloupnost myšlenek. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byla především lyrika, tedy poezie ve formě básnických sbírek, ale někteří autoři psali i eseje (Verlaine) a méně často krátké prozaické útvary či povídky.
👥 Zastupci
Prokletí básníci (Les Poètes maudits) je literární skupina či spíše směr, který se zformoval ve Francii v druhé polovině 19. století, primárně v reakci na měšťanskou morálku, materialismus a pozitivismus, a jehož autoři se vyznačovali bohémským životním stylem, nonkonformismem, hledáním krásy v ošklivosti, revoltou proti konvencím a hlubokou melancholií či nihilismem. Tito básníci často prozkoumávali témata dekadence, zla, smrti, smyslovosti a spirituality, a kladli důraz na symboliku, hudebnost a subjektivní prožitek. Mezi nejdůležitější světové autory patří „Charles Baudelaire“ (1821–1867), často považovaný za prekurzora a zakladatele moderní poezie. Jeho sbírka “Květy zla“ (Les Fleurs du mal, 1857) je stěžejním dílem, které odhaluje krásu v ošklivosti a úpadek moderní společnosti, čímž dokonale ilustruje prokletou estetiku. Další dílo, “Malé básně v próze“ (Petits poèmes en prose, též Spleen Paříže, 1869), prohlubuje introspektivní tón a fragmentární vnímání reality. “Paul Verlaine“ (1844–1896) je klíčovou postavou prokletých básníků a autorem termínu “prokletí básníci“. Jeho sbírka “Saturnské básně“ (Poèmes saturniens, 1866) vyjadřuje melancholii a pocit osudové předurčenosti, zatímco “Romance beze slov“ (Romances sans paroles, 1874) představuje vrchol hudebnosti a impresionistického ztvárnění nálad, což jsou pro prokleté básníky typické rysy. “Arthur Rimbaud“ (1854–1891) představuje enfant terrible směru, s mimořádně intenzivní a krátkou tvůrčí kariérou. Jeho báseň “Opilý koráb“ (Le Bateau ivre, 1871) je vizionářskou cestou mysli a vzpourou proti všednosti, zatímco “Sezóna v pekle“ (Une Saison en enfer, 1873) je autobiografická zpověď o duchovním pádu a vzpouře proti morálce, což dokonale ztělesňuje životní i umělecké krédo prokletého básníka. “Iluminace“ (Illuminations, posmrtně 1886) pak představují revoluční formu básní v próze plných halucinogenních obrazů. V české literatuře se odkaz prokletých básníků projevil především v hnutí České moderny a dekadence na přelomu 19. a 20. století. Mezi nejvýznamnější české autory, kteří čerpali z jejich odkazu, patří “Karel Hlaváček“ (1874–1898). Jeho sbírka “Pozdě k ránu“ (1896) je prosycena melancholií, symbolismem a motivy dekadence, jako je krása úpadku a snové vize, a je stěžejním dílem české dekadence. Další sbírka, “Mstivá kantiléna“ (1898), s tématy vzpoury a revolty estetizované chudoby, silně odráží pocity odcizení a nonkonformismu. “Jiří Karásek ze Lvovic“ (1871–1951) je dalším klíčovým představitelem české dekadence, který se inspiroval temnými stránkami lidské duše. Sbírka “Zlá krev“ (1897) a román “Gotická duše“ (1900) prozkoumávají témata satanismu, zla, morbidity a estetizovaného utrpení, čímž naplňují extrémní dekadentní rysy spojené s prokletými básníky. Raná tvorba “Stanislava Kostky Neumanna“ (1875–1947), například sbírka “Nemesis, bonorum custos“ (1905), s jejími provokativními a blasfemickými verši, rovněž poukazuje na vliv prokletých básníků svou snahou šokovat a bourat konvence.
📈 Vývoj
Vznik směru Prokletí básníci je neodmyslitelně spojen s Francií poloviny 19. století, zejména s tvorbou Charlese Baudelaira, jehož „Květy zla“ z roku 1857 představovaly zásadní manifest nového estetického a životního postoje. Ačkoli termín “Prokletí básníci„ (Les Poètes maudits) zpopularizoval až Paul Verlaine v roce 1884 svou esejí, v níž popsal Baudelaira, Rimbauda, Mallarméa a další jako génie nepochopené a odmítnuté společností, kořeny tohoto hnutí sahají hlouběji do revolučního ducha romantismu a jeho individuální vzpoury. Období vrcholu můžeme datovat do poslední třetiny 19. století, tedy do doby fin-de-siècle, kdy se témata dekadence, symbolismu, melancholie, únavy ze života, ale i revolty a hledání nových forem výrazu šířila po celé Evropě. V této fázi se ke jménům jako Verlaine a Rimbaud přidávají i další symbolisté, kteří sdíleli estetické principy, byť se jejich životní styl nemusel vždy shodovat s archetypem “prokletého„ umělce. Postupný ústup či spíše proměna směru nastala s nástupem modernismu na počátku 20. století. Mnohé myšlenky prokletých básníků se sice integrovaly do nových proudů jako symbolismus, secese, později surrealismus a expresionismus, ale jejich specifická, často autodestruktivní estetika a bohémský životní styl se staly spíše inspirací pro jednotlivé autory než určujícím rysem celého hnutí. Prokletí básníci tak nepředstavovali rigidní školu, ale spíše volné společenství duchovně spřízněných umělců, jejichž vliv byl dlouhotrvající a difúzní. Raná fáze směru je spjata s Baudelairovou tvorbou a jeho snahou o nalezení krásy v ošklivosti a definování moderního umělce jako vyvrhele. Následovala intenzivní a bouřlivá fáze “přímých„ prokletých básníků jako Rimbaud a Verlaine, kteří nejenže psali revoluční poezii, ale i žili životy plné skandálů, vášně a sebezničení. Pozdní fáze se projevila v širším evropském symbolismu a dekadenci, kde se estetika prokletých básníků mísila s esoterismem, mysticismem a esteticismem. Národní a regionální varianty byly četné. Vedle původní francouzské skupiny se v “Čechách“ inspirovala celá generace České moderny a dekadentů, jako jsou Hlaváček, Karásek ze Lvovic, ale také raný S. K. Neumann a částečně Otokar Březina svou symbolikou a melancholií. V “Anglii“ se vliv projevil v dekadentním hnutí “fin-de-siècle“ s autory jako Oscar Wilde nebo Ernest Dowson, kteří sdíleli estetickou rafinovanost a fascinaci zlem. V “Německu“ se prokletí básníci stali inspirací pro rané expresionisty a symbolismem ovlivněné autory. V “Rusku“ se dekadentní a symbolistické proudy také silně inspirovaly francouzskými vzory. Žánrově se Prokletí básníci projevovali téměř výhradně v poezii, která byla pro jejich experimenty s jazykem, rytmem a symbolikou nejvhodnější. Nicméně, jejich témata a nálady pronikly i do prózy (např. Joris-Karl Huysmans s románem “Naruby“) a divadla, kde ovlivnily symbolistické drama a estetiku. Celkově lze říci, že Prokletí básníci položili základy pro většinu moderních literárních a uměleckých proudů 20. století, které se vzepřely tradičním formám a normám.
💫 Vliv
Vliv Prokletých básníků na pozdější literaturu a umění je obrovský a nepopiratelný, činí z nich jedny z nejzásadnějších postav moderní kultury. Z jejich odkazu přímo vycházela celá řada literárních a uměleckých směrů. Především to byl „symbolismus“, který přejal jejich důraz na metaforu, alegorii, hudebnost jazyka a snahu vyjádřit neuchopitelné pocity a ideje. Dále “dekadence“, která rozvinula fascinaci úpadkem, zlem, morbiditou a estetizací nekonvenčních témat, přičemž Baudelaire a jeho následovníci jsou považováni za její průkopníky. V 20. století pak Prokletí básníci silně ovlivnili “modernismus“ obecně, s jeho rozbitím tradičních struktur, a zejména pak “surrealismus“, který z Rimbaudových vizionářských básní v próze a jeho konceptu “systematického rozkladu všech smyslů„ čerpal klíčovou inspiraci pro své automatické psaní a objevování podvědomí. Také “expresionismus“ v literatuře i výtvarném umění přijal jejich intenzivní subjektivitu, zkreslení reality a zaměření na vnitřní prožitky. Z autorů, kteří z nich čerpali, lze jmenovat T. S. Eliota, který se inspiroval Baudelairovým zobrazením moderní městské alienation, Alberta Camuse, jehož pojetí absurdity rezonuje s existenciálními pocity Rimbauda, nebo autory Beat Generation, kteří sdíleli jejich nonkonformismus a touhu po svobodě. Prokletí básníci tak položili základy pro chápání umělce jako rebela a vyvrhele, což se promítlo do mnoha subkultur a hnutí 20. století. V době svého vzniku byli Prokletí básníci přijímáni velmi rozporuplně. Na jedné straně se setkávali s pochvalami a obdivem ze strany mladých, avantgardních umělců, kteří v jejich díle viděli osvěžující vzpouru proti měšťácké morálce a zkostnatělé akademické tradici. Byli vnímáni jako hlasatelé nové estetiky, která se nebojí krásy ani ošklivosti. Na straně druhé, a to mnohem častěji, čelili ostré kritice, odsudkům, zákazům a cenzuře. Baudelairova sbírka “Květy zla“ byla v roce 1857 odsouzena za urážku veřejné morálky a náboženství, což vedlo k zákazu šesti básní a vysoké pokutě pro autora i nakladatele. Jejich témata jako hřích, dekadence, sexualita (často homoerotická u Verlaina a Rimbauda) a blasfemie byla pro tehdejší konzervativní společnost nepřijatelná a šokující. Jejich bohémský a často skandální životní styl, plný drog, alkoholu a milostných vztahů, jen posiloval jejich reputaci “prokletých„ vyvrhelů. Dnes je vnímání Prokletých básníků zcela odlišné. Jsou široce uznáváni jako jedni z nejvýznamnějších a nejvlivnějších autorů francouzské i světové literatury, jejichž dílo je považováno za kanonické a studované na univerzitách po celém světě. Jejich schopnost analyzovat lidskou duši, revoluční přístup k jazyku a formě, a odvaha prozkoumávat temné stránky existence jsou dnes ceněny jako průkopnické. Už nejsou vnímáni jako morálně závadní, ale jako vizionáři, kteří předběhli svou dobu. Jejich díla se dočkala mnoha filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Příkladem je film Agnieszky Holland “Úplné zatmění“ (Total Eclipse, 1995), který se zaměřuje na bouřlivý vztah Arthura Rimbauda a Paula Verlaina a jejich tvůrčí dialog. Baudelairovy básně byly zhudebněny mnoha skladateli, ať už klasickými nebo moderními, a jeho vliv se projevuje i ve výtvarném umění. Jejich odkaz žije v neustálém zájmu čtenářů, badatelů a umělců, kteří v jejich “prokletí“ nacházejí nekonečnou inspiraci.