📖 Úvod
Preromantismus, známý též pod německým označením Sturm und Drang (Bouře a vzdor) pro jeho ranou a dynamickou fázi, je literární a kulturní směr, který se rozvíjel především ve druhé polovině 18. století, zhruba od 60. let 18. století až do počátku 19. století (cca 1760-1800). Geograficky se prosadil zejména v Německu, kde dosáhl svého vrcholu, ale výrazné projevy měl také ve Velké Británii a Francii. V Anglii je spojován se sentimentální literaturou a gotickými romány, ve Francii s dílem Jeana-Jacquese Rousseaua a jeho vlivem na myšlení předrevoluční doby.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku preromantismu je úzce spjato s epochou osvícenství a s blížícím se koncem „starého režimu„ absolutistických monarchií. Zatímco osvícenství zdůrazňovalo rozum, logiku, pokrok a víru ve vědecké poznání, preromantismus se začal vymezovat proti jeho přehnanému racionalismu a mechanistickému pojetí světa. Společnost zažívala hluboké proměny: rostl vliv měšťanstva, které usilovalo o větší podíl na politické moci a kritizovalo aristokratické výsady a umělou etiketu. Touha po individuální svobodě a seberealizaci se stávala stále naléhavější. Filozoficky navázal preromantismus na osvícenské myšlenky svobody a rovnosti, avšak radikálně je přetvářel a obohacoval o rozměr citu a subjektivity. Klíčovou postavou stojící u vzniku a ovlivňující celý směr byl Jean-Jacques Rousseau, jehož filozofie přirozeného člověka, touhy po návratu k přírodě a důrazu na cit a emoce jako primární zdroje lidské zkušenosti představovala revoluční odklon od dobového racionalismu. Jeho díla jako “Emil aneb O výchově„ nebo “Nová Heloisa„ podnítila kult citu a senzibility. V Německu se na utváření preromantismu významně podepsalo hnutí Sturm und Drang, jehož čelními představiteli byli mladí autoři jako Johann Wolfgang von Goethe (raná tvorba, např. “Utrpení mladého Werthera„), Friedrich Schiller (raná tvorba, např. “Loupežníci„) a Johann Gottfried Herder. Ti volali po tvůrčí svobodě, spontánnosti a autenticitě a odmítali klasicistní pravidla a konvence. Politická situace konce 18. století byla turbulentní, poznamenaná americkou válkou za nezávislost a především Velkou francouzskou revolucí, která symbolizovala pád absolutismu a otevřela cestu k moderním občanským společnostem. Tyto události posílily pocit individuální moci, ale zároveň přinesly nejistotu a rozčarování, což se odrazilo v pocitech osamělosti a melancholie preromantických hrdinů. Společenské změny vedly k většímu důrazu na jedince, jeho vnitřní svět a jedinečnost. Preromantismus se tak ostře vymezoval proti předchozímu klasicismu s jeho estetickými pravidly, racionalismem a ideálem harmonie a řádu, a také proti baroku s jeho alegoričností a náboženskou pompézností. Namísto antických vzorů a rozumu kladl důraz na emoce, fantazii, individualitu a přírodu, často inspirovanou lidovou slovesností a gotickou minulostí. Navazoval na některé sentimentální tendence v literatuře 18. století, které se projevovaly již dříve v dílech jako “Pamela“ Samuela Richardsona, ale posunul je do radikálnější a hlubší roviny.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou preromantismu je především intenzivní důraz na cit, emoce, vášeň a subjektivitu jako nejvyšší hodnoty lidské existence, což ostře kontrastovalo s osvícenským kultem rozumu. Dále je typická adorace přírody, která je vnímána jako zrcadlo duše, útočiště před civilizací, zdroj inspirace a divoké, nespoutané síly, často s prvky vznešeného a děsivého (sublimního). Dalším klíčovým prvkem je kult individuality, touha po svobodě, originalitě a revolta proti společenským konvencím a útlaku. Typická témata a motivy zahrnují nešťastnou, osudovou lásku, přátelství, motiv smrti, utrpení, melancholie, samoty, rozervanosti duše a hledání smyslu v proměnlivém světě. Často se objevuje zájem o minulost, zejména středověk a gotiku, vnímanou jako tajemnou a plnou vášní, kontrastující s nudnou přítomností. Inspirace lidovou slovesností (balady, pověsti) je také běžná. Obraz typického hrdiny je komplexní: je to citlivý, melancholický, často tragicky rozervaný jedinec, který se cítí nepochopen společností a neschopný se přizpůsobit jejím pravidlům. Touží po absolutní svobodě, lásce a ideálech, ale střetává se s drsnou realitou, což ho často vede k zoufalství, revoltě, samotářství nebo dokonce sebevraždě (wertherovský hrdina). Je to Prométheus vzpouzející se osudu či Titán bojující proti řádu světa. Obvyklé prostředí zahrnuje divokou, nespoutanou přírodu (hory, lesy, jezera, moře), staré hrady a jejich ruiny, hřbitovy, tajemné chrámy, osamělé venkovské statky nebo exotická místa, která symbolizují únik z civilizace. Konflikty se soustředí na boj jedince proti společnosti, citu proti rozumu, touhy po absolutní svobodě proti konvencím a realitě, ideálu proti skutečnosti a osudové lásky proti překážkám. Jazyk a styl jsou vysoce emotivní, lyrické, patetické a subjektivní. Autoři často využívají bohatou metaforiku, symboliku, hyperbolu a silné afektivní výrazy k vyjádření vnitřních stavů. Důraz je kladen na zvukomalbu, rytmus a melodii, často s použitím archaismů nebo lidových prvků pro dodání autenticity či tajemna. Kompozice je volnější, méně svázaná pravidly než v klasicismu. Časté jsou formy dopisového románu, deníkové záznamy, fragmenty, ich-forma a prolínání žánrů (lyricko-epické skladby, dramatizovaná poezie). Vyprávěcí postupy zahrnují introspekci, podrobné popisy vnitřních stavů hrdinů, lyrizaci prózy, silný subjektivní a emocionální náboj a časté reflexe. Děj je často přerušován lyrickými pasážemi, úvahami nebo popisy přírody. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou sentimentální román (především román v dopisech), lyrická poezie (elegie, ódy na přírodu, svobodu, lásku, balady s prvky tajemna a tragiky), měšťanské drama a tragédie (často se sociálním podtextem), povídky s gotickými, tajemnými nebo fantastickými prvky a cestopisy s filozofickými úvahami. Gotický román, s jeho důrazem na tajemno, hrůzu a osudovost, je také silně spojen s preromantickým cítěním.
👥 Zastupci
Preromantismus je literární a umělecký směr druhé poloviny 18. století, který se vyvinul jako reakce na chladný racionalismus a strohou estetiku osvícenství a klasicismu a předznamenal nástup romantismu. Zdůrazňoval cit, individualitu, fantazii, přírodu (často divokou a nespoutanou), melancholii, tajemno a zájem o minulost. Mezi nejdůležitější světové autory patří Jean-Jacques Rousseau, jehož román “Julie aneb Nová Heloisa“ (1761) a autobiografické “Vyznání“ (1782-1789) exemplárně ilustrují preromantismus svým důrazem na cit, vnitřní prožitky, návrat k přírodě a kritiku společenských konvencí. Johann Wolfgang von Goethe ve své rané fázi a dílem “Utrpení mladého Werthera“ (1774) ztělesňuje sentimentální prožívání, osamělost a bouřliváctví (fenomén Sturm und Drang), představující hlubokou individuální revoltu proti společenským normám, která je typická pro preromantickou frustraci a patos. Friedrich Schiller svými hrami “Loupežníci“ (1781) a “Úklady a láska“ (1784) ukázal preromantické tendence k idealismu, boji za svobodu, vzpouře proti tyranii a tragickému konfliktu vášně a rozumu. Skotský básník James Macpherson svými “Ossianovými zpěvy“ (1760-1763), ačkoliv se jednalo o padělky, dovedně ilustruje preromantický obdiv k divoké, ponuré přírodě, dávné minulosti a melancholickému hrdinství. Anglický básník Thomas Gray v díle “Elegie psaná na venkovském hřbitově“ (1751) zachycuje hlubokou melancholii, reflexi nad pomíjivostí života a obdiv k prostému venkovskému prostředí, což jsou typické preromantické rysy hřbitovní školy. V českém prostředí se přímý a vyhraněný literární preromantismus v evropském slova smyslu plně nerozvinul kvůli specifickým prioritám národního obrození, které se soustředily na jazyk, historii a vzdělávání. Přesto se zde projevovaly preromantické tendence, zejména v podobě zvýšeného zájmu o národní minulost, lidovou slovesnost, přírodu a citovost v raných fázích obrozenecké tvorby, například v dílech ovlivněných německým Sturm und Drangem. Patrný je tento zájem například v literární tvorbě kolem “Rukopisu královédvorského“ (padělek, ale ilustruje dobový romantický a preromantický zájem o mýtickou národní minulost a hrdinství, který se stal impulsem pro národní identitu) jehož obsah, ač smyšlený, dokonale zapadl do preromantické touhy po heroické minulosti.
📈 Vývoj
Preromantismus se začal formovat v polovině 18. století, přibližně v letech 1740-1780, jako reakce na střízlivou racionalitu osvícenství a normativní estetiku klasicismu, které se jevily jako příliš chladné a omezující. První projevy se objevily v Anglii v podobě hřbitovní poezie (např. Edward Young, Thomas Gray) a gotického románu (Horace Walpole, Ann Radcliffe), které zdůrazňovaly melancholii, tajemno a hrůzu. Ve Francii se směr rozvíjel skrze sentimentalismus Jeana-Jacquesa Rousseaua, jenž do literatury vnesl hlubokou subjektivitu a důraz na přirozený cit. Období vrcholu preromantismu spadá do poslední třetiny 18. století, zejména s nástupem německého hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) kolem roku 1770, které reprezentovali mladý Goethe a Schiller, ale také Jacob Michael Reinhold Lenz a Friedrich Maximilian Klinger. Toto hnutí přineslo do preromantismu bouřliváctví, revoltu proti společenským konvencím a silné emoce, často vedoucí k tragickým koncům. Postupný ústup preromantismu nastal na přelomu 18. a 19. století, kdy se jeho myšlenky a motivy plynule transformovaly a dále rozvíjely v plnohodnotný romantismus, který je komplexnějším a více systematizovaným literárním proudem. Raná fáze preromantismu byla charakterizována spíše sentimentalismem, melancholií a zájmem o přírodu, zatímco pozdní fáze, zejména v Německu, se vyznačovala silnějšími projevy individuality, revolty a vášně. Národní a regionální varianty se projevovaly odlišně: v Anglii dominoval gotický román a hřbitovní poezie, ve Francii Rousseauovský sentimentalismus a filosofické úvahy o společnosti, v Německu bouřliváctví hnutí Sturm und Drang. V českých zemích se preromantické tendence objevily spíše v rámci raného národního obrození, kde se projevovaly zájmem o národní minulost, jazyk, lidovou slovesnost a přírodu, často inspirované německými vlivy. Nicméně, vyhraněný směr s vlastními klíčovými preromantickými autory, jako tomu bylo v západní Evropě, se zde neetabloval, jelikož hlavní literární úsilí bylo zaměřeno na budování národní identity a jazyka.
💫 Vliv
Vliv preromantismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a nezastupitelný, neboť představoval most mezi klasicismem a moderním myšlením. Byl přímým předchůdcem a základem pro vznik a rozvoj romantismu v Evropě i ve světě. Všechny klíčové prvky romantismu – důraz na cit, individualismus, fantazii, přírodu jako zrcadlo duše, fascinace minulostí (zejména středověkem), mystikou, melancholií a vzpourou – mají své kořeny v preromantismu. Z něj vycházeli autoři jako Lord Byron, Novalis, Victor Hugo, Edgar Allan Poe, a v českém prostředí Karel Hynek Mácha, všichni rozvíjeli a prohlubovali preromantické motivy ve svých dílech. Preromantismus ovlivnil také gotický román jako žánr, který se stal populárním v 19. století, a později i některé aspekty symbolismu a modernismu, které rovněž kladly důraz na subjektivní prožívání a vnitřní svět. V době svého vzniku byl preromantismus přijímán s rozporuplnými reakcemi. Na jedné straně byl oslavován pro svůj důraz na citovost, návrat k přirozenosti a kritiku společenských nespravedlností, což rezonovalo s mnoha lidmi unavenými osvíceneckou suchopárností a společenskou nerovností. Díla jako „Utrpení mladého Werthera“ vyvolala obrovskou vlnu nadšení a stala se kultovním čtením mladé generace, což vedlo k tzv. “wertherovské horečce„, při níž si někteří mladíci napodobovali Wertherův šatník i jeho tragický osud. Na druhé straně byl směr často kritizován za přehnanou sentimentalitu, patos, melancholii a pesimismus. Konzervativní kruhy, církev a stát se obávaly jeho revolučního potenciálu, zejména u děl hnutí Sturm und Drang, která zpochybňovala autority a hlásala individuální svobodu. “Utrpení mladého Werthera“ bylo v některých oblastech zakázáno pro údajné podněcování sebevražd, a Schillerovi “Loupežníci“ vyvolali skandál a cenzurní zásahy kvůli svému bouřlivému a protispolečenskému obsahu. Dnes je preromantismus vnímán jako klíčová, byť přechodná fáze v dějinách literatury a umění. Je studován jako nezbytný vývojový stupeň, který připravil půdu pro romantismus a položil základy pro moderní pojetí individuality a subjektivity v uměleckém vyjádření. Jeho význam je doceňován jako reakce na historické a společenské změny doby. Zatímco přímé filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace explicitně označené jako “preromantické“ jsou méně časté, díla klíčových preromantických autorů, jako jsou Goethe (“Utrpení mladého Werthera“) a Schiller (“Loupežníci“, “Úklady a láska“), se dočkala bezpočtu adaptací napříč médii. Tyto adaptace často zdůrazňují právě ty preromantické prvky – hluboké emoce, bouřlivé konflikty, nešťastnou lásku, vzpouru proti osudu a společenským tlakům. Tímto způsobem preromantické myšlenky a příběhy nadále oslovují publikum a udržují si svou kulturní relevanci, i když jsou často vnímány optikou širšího romantického proudu.