📖 Úvod
Preklasicismus je literární směr, který se rozvíjel především ve Francii v přechodném období od konce 16. století do poloviny 17. století, zhruba mezi lety 1590 a 1660, a představuje předstupeň plnohodnotného klasicismu. Jeho původní francouzský název je Préclassicisme. Ačkoli byl nejvýraznější ve Francii, jeho vliv a tendence směřující k racionalitě a řádu se projevovaly i v dalších evropských zemích, které byly později ovlivněny francouzským klasicismem.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí preklasicismu je úzce spjato s konsolidací absolutní monarchie ve Francii po období náboženských válek (ukončených Ediktem nantským v roce 1598) a následném posilování státní moci za vlády Jindřicha IV., Ludvíka XIII. a zejména za regentské vlády Marie Medicejské a kardinála Richelieua. Richelieuova politika byla zaměřena na posílení královské autority, omezení moci šlechty a centralizaci státu, což vytvořilo prostředí toužící po stabilitě, řádu a jednotě. Společenské změny zahrnovaly vzestup dvorské kultury a pařížských salonů, které se staly centry kultivace jazyka, etikety a vkusu. Rodila se zde idea „honnête homme“ – čestného, kultivovaného a rozumného člověka, který se s lehkostí pohybuje ve společnosti a dbá na harmonii a decentnost. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno nástupem racionalismu, jehož nejvýznamnějším představitelem byl René Descartes se svým spisem „Rozprava o metodě“ (1637). Descartesova víra v rozum jako základ poznání a princip řádu se promítla do uměleckého myšlení, kde se začal klást důraz na logiku, jasnost a univerzální pravdy. U zrodu preklasicismu nestál jeden zakladatel v pravém slova smyslu, ale spíše celá generace myslitelů a umělců, kteří reagovali na chaos a složitost pozdní renesance a manýrismu. Klíčovou postavou byl François de Malherbe, který svou poetickou reformou na počátku 17. století položil základy klasicistní poetiky, prosazující čistotu jazyka, logiku, uměřenost a dodržování pevných pravidel v poezii. Preklasicismus se vymezoval proti předchozím směrům, zejména proti manýrismu a baroku, které kritizoval pro jejich přehnanou okázalost, citovou extázi, nejasnost výrazu, komplikovanost a porušování pravidel. Odmítal ornamentálnost, metaforickou složitost a svobodomyslnost renesanční poezie, která se jevila jako nedostatečně uspořádaná. Navazoval na renesanční objevy antické literatury a filozofie, zejména na Aristotelovu „Poetiku“ a Horatiovo „Umění básnické,“ ale interpretoval je novým, přísnějším a racionálnějším způsobem. Cílem bylo nalézt univerzální a nadčasové principy krásy a umění, které by byly přístupné rozumu a sloužily výchově a morálnímu poučení.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika preklasicismu jsou silně ovlivněny snahou o řád, rozum a jasnost. Typická témata a motivy zahrnují morální dilemata, střet rozumu a vášně, povinnost versus touhu, lásku (často idealizovanou a podřízenou rozumu či společenským konvencím), hrdinské činy inspirované antickými vzory, ale i otázky lidské cti, ctnosti a společenských rolí. Časté jsou rovněž motivy spojené s antickou mytologií a historií, které slouží jako alegorie pro současné etické a politické otázky. Obraz typického hrdiny je silně ovlivněn ideálem „honnête homme“ – je to postava rozumná, ovládající své emoce, ctící povinnost a společenská pravidla, často s aristokratickým původem, která je schopna racionálního uvažování i v těžkých situacích. Hrdina usiluje o vnitřní klid a rovnováhu, a často se potýká s konfliktem mezi osobními city a společenskými závazky či státními zájmy. Obvyklé prostředí je dvorské nebo aristokratické – paláce, salony, královské dvory, případně idealizované antické krajiny, které podtrhují nadčasovost a univerzálnost zobrazených témat. Konflikty se soustřeďují na vnitřní boj postav, jejich morální volby a střetávání individuálních tužeb s nadosobními principy, jako jsou čest, povinnost, rozum a státní zájem. Jazyk a styl jsou charakteristické pro svou čistotu, přesnost, jasnost, eleganci a uměřenost. Kladl se velký důraz na správnost mluvy (pureté de la langue), vyhýbání se archaismům, vulgarismům a přílišným neologismům. Styl je často vznešený, rétorický, ale zároveň srozumitelný. Používají se jednoduché a přehledné větné konstrukce, absence složitých metafor a extravagantních ozdob. Kompozice je harmonická, vyvážená, logicky uspořádaná a často symetrická. V dramatickém umění se prosazuje princip tří jednot (děje, času a místa), který zaručuje přehlednost a pravděpodobnost. Děj je soustředěný, s jasným začátkem, vyvrcholením a rozuzlením. Vyprávěcí postupy jsou často objektivní, se snahou o univerzální platnost. Autoři se zaměřují na psychologickou analýzu postav a jejich motivů, a často používají didaktické a moralizující prvky. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují tragédii (jejíž pravidla a konvence se v tomto období formovaly, např. raná díla Pierra Corneille), komedii (první pokusy, které předcházely Molièrovi), epickou poezii (pokusy o vytvoření národního eposu), lyricistiku (s důrazem na formu a racionální obsah), maxims (stručné filozofické sentenence), a různé formy literární kritiky a teoretických úvah o umění a pravidlech. Předklasicismus tak položil pevné základy, na nichž vyrostl zlatý věk francouzského klasicismu.
👥 Zastupci
Preklasicismus, jako literární směr, se nevymezuje tak ostře jako například romantismus, ale spíše označuje přechodové období mezi barokem a plným rozkvětem klasicismu a osvícenství, zhruba v polovině 18. století. Je charakterizován postupným odklonem od barokní emocionality, mysticismu a bohaté ornamentálnosti k preferenci rozumu, řádu, jasnosti, didaktičnosti a morální výchovy, často s prvky raného individualismu a společenské kritiky. Jde o přípravnou fázi, která klade základy pro estetiku a myšlenky vrcholného klasicismu a osvícenství. Mezi nejvýznamnější české a světové autory tohoto směru patří: Světová literatura: “Voltaire (François-Marie Arouet)“ (1694–1778), francouzský filozof, spisovatel a historik, klíčová postava osvícenství. Jeho díla, jako je filozofický román “Candide aneb Optimismus“ (1759), satiricky kritizují naivní optimismus a náboženskou intoleranci, propagují rozum a praktickou práci, což odráží preklasicistní důraz na racionalitu a kritiku iracionality. Tragédie “Zaire“ (1732) demonstruje klasicistní formu s morálními dilematy. Jeho “Listy filozofické“ (1733) šířily anglický empirismus a tolerance, pokládajíce základy osvícenského myšlení a racionální kritiky. “Daniel Defoe“ (asi 1660–1731), anglický spisovatel, často považovaný za zakladatele anglického románu. Jeho “Robinson Crusoe“ (1719) je příběhem o přežití a budování civilizace na pustém ostrově, zdůrazňujícím lidskou vynalézavost, praktičnost a racionalitu, což se shoduje s preklasicistním důrazem na empirismus a individuální schopnosti v boji s přírodou. “Jonathan Swift“ (1667–1745), anglicko-irský satirik a esejista. Jeho proslulé “Gulliverovy cesty“ (1726) jsou ostrou satirou na lidskou hloupost, politiku a společnost, využívající racionální kritiky a jasného stylu k odhalení nedostatků, což je typické pro osvícenský didaktismus a preklasicistní snahu o společenskou nápravu. “Alexander Pope“ (1688–1744), anglický básník, představitel tzv. augustovské doby. Jeho filozofická báseň “Esej o člověku“ (1733–1734) je systematickým zkoumáním lidského místa ve vesmíru, prosazující rozum, rovnováhu a mírnost ve formě klasicistního hrdinského dvojverší, což dokonale vystihuje racionální a didaktický duch nastupujícího klasického období. “Gotthold Ephraim Lessing“ (1729–1781), německý dramatik, kritik a teoretik, klíčová postava německého osvícenství. Jeho komedie “Minna von Barnhelm aneb Vojenské štěstí“ (1767) se zaměřuje na měšťanské hodnoty a racionální řešení konfliktů, čímž se odklání od aristokratické tematiky a předznamenává novou, občanskou dramatiku. Tragédie “Emilia Galotti“ (1772) prozkoumává morální dilemata a ctnost v konfliktu s tyranií, což je typické pro osvícenské myšlení vedoucí ke klasicismu s jeho důrazem na etiku a rozum. Česká literatura: “Václav Matěj Kramerius“ (1753–1808), vydavatel, novinář a spisovatel, klíčová postava raného českého národního obrození. Jeho “Krameriusovy c. k. vlastenecké Noviny“ a četné didaktické spisy jako “Noví čeští zpěvníčkové“ šířily praktické znalosti, morální poučení a národní uvědomění v češtině, což ilustruje preklasicistní snahu o vzdělávání širokých vrstev a posilování národní identity. “Josef Dobrovský“ (1753–1829), přední filolog, historik a osvícenský vědec. Ačkoliv především vědec, jeho monumentální “Zevrubná mluvnice jazyka českého“ (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache) (1809) položila systematický a racionální základ pro moderní český jazyk, což je v souladu s osvícenským hledáním řádu a poznání, nezbytným pro rozvoj české literatury. “Gelasius Dobner“ (1719–1790), piaristický mnich a historik, zakladatel moderní české historiografie. Jeho kritický přístup k historickým pramenům a odmítání legend v díle “Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita“ (1764–1786) představovaly osvícenský obrat k racionalitě a empirickému ověřování v humanitních vědách, zásadní pro národní sebeuvědomění. “Václav Thám“ (1765–1816), dramatik, herec a překladatel, jeden ze zakladatelů českého divadla. Jeho historické hry, jako je “Břetislav a Jitka“ (1787), kombinovaly klasicistní dramatickou formu s vlasteneckými a moralizujícími motivy, což demonstruje preklasicistní úsilí o výchovu a inspiraci veřejnosti prostřednictvím umění.
📈 Vývoj
Vývoj preklasicismu: Vznik tohoto směru lze datovat do poloviny 18. století a chápat jej jako přirozenou reakci na vyčerpání barokních forem a témat. Namísto náboženského mystéria, smyslového přepychu a emocionality začíná do popředí vystupovat rozum, osvícenské ideály, didaktika a hledání řádu. Nejedná se o náhlý zlom, nýbrž o postupný proces, kde se starší barokní prvky mísí s novými, racionálnějšími tendencemi. Období vrcholu Preklasicismu jako takového je spíše obdobím „vrcholné přípravy“ – fází, kdy se etablovány klíčové principy, které plně rozvinul klasicismus a osvícenství. Charakterizuje ho rozkvět didaktické literatury, filozofických pojednání, raných forem románu a dramatu, a systematické studium jazyka a historie. V českém kontextu tento vrchol představuje počáteční fáze národního obrození, kde se klade důraz na vzdělání, jazyk a národní historii. Postupný ústup či proměna nastává s plným rozvinutím klasicismu koncem 18. a začátkem 19. století, kdy se jeho prvky buďto integrovaly do nového, ustáleného slohu, nebo byly překonány nástupem sentimentalismu a preromantismu, které kladly větší důraz na emoce a individualitu než na čistý rozum. Rané fáze preklasicismu se vyznačovaly silnějším propojením s pozdním barokem, například v užití rétorických figur, ale s posunem k sekulárním a didaktickým tématům. Pozdní fáze se naopak blížily estetice vrcholného klasicismu, s důrazem na formální jasnost, vyváženost a přímé vyjádření. Národní, regionální či žánrové varianty byly značné. V Anglii se projevoval v tzv. Augustan Age s důrazem na satiru, didaktickou poezii a rozvoj románu (Defoe, Swift, Pope). Francie, s již silnou klasicistní tradicí, procházela fází šíření osvícenských idejí, které připravovaly revoluční změny (Voltaire). V Německu se Preklasicismus (někdy označovaný jako Frühklassik nebo Aufklärung) často prolínal s hnutím Sturm und Drang, které sice reagovalo proti čisté racionalitě, ale zároveň položilo základy pro národní literaturu (Lessing). Pro české země byl Preklasicismus úzce spojen s osvícenstvím a raným národním obrozením. Zde se projevoval jako „obranný“ směr, jehož cílem bylo zachovat a rozvinout český jazyk a kulturu tváří v tvář germanizaci. Klíčový byl důraz na jazykovědu, historii, divadlo a vzdělávací literaturu v národním jazyce, což mělo posílit národní identitu a povědomí.
💫 Vliv
Vliv preklasicismu na pozdější literaturu a umění je zásadní a mnohostranný. Přímo předznamenal a ovlivnil „klasicismus a neoklasicismus“, jimž poskytl estetické principy jako řád, rovnováha, jasnost a rozum, stejně jako tematické zájmy spojené s občanskou ctností a morálním poučením. Byl také základním kamenem “osvícenské literatury“ a myšlení, prosazováním rozumu, kritického myšlení a společenské reformy. Paradoxně, ačkoliv “romantismus“ vznikl jako reakce na chladný rozum klasicismu, převzal od preklasicismu zaměření na jednotlivce a psychologickou hloubku, byť s posunem od rozumu k emocím. Zejména v českém kontextu pak národní proudy preklasicismu přímo přešly a zesílily v romantismu národního obrození. Důraz na empirické pozorování, jasnou prózu a společenskou kritiku, viditelný u autorů jako Defoe, Swift nebo Voltaire, položil základy pro pozdější “realismus a naturalismus“. Didaktický impuls preklasicismu se pak udržel v různých formách “výchovné literatury“. V době svého vzniku byl preklasicismus přijímán s rozporuplnými reakcemi. “Pochvaly“ přicházely od intelektuálů, reformátorů a vzrůstající střední třídy, kteří oceňovali důraz na rozum, vzdělání a společenský pokrok. V absolutistických monarchiích (např. habsburská říše) byly některé osvícenské myšlenky podporovány (např. Tereziánské a Josefínské reformy), pokud vedly ke zvýšení efektivity státní správy, ovšem kritické a revoluční prvky byly bedlivě sledovány. Naopak se preklasicismus setkával s “kritikou a cenzurou“ ze strany konzervativních sil, církve (pro jeho sekularizační tendence) a aristokracie, která v něm spatřovala ohrožení své moci. “Zákazy“ nebyly výjimkou, zejména pro radikálnější filozofická díla (např. “Encyclopédie“ Diderota a d’Alemberta). V českých zemích byly česky psané texty často vnímány jako méně významné nebo dokonce podvratné německy mluvící elitou. Dnes je preklasicismus vnímán jako klíčové “přechodové období“, které položilo intelektuální a estetické základy moderní evropské literatury a myšlení. Je ceněn pro svůj důraz na rozum, lidská práva a vědeckou metodu. V českém kontextu je považován za formativní epochu pro moderní český národ a jeho literaturu, neoddělitelně spojenou s národním obrozením. Přestože přímé “filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace“ “preklasicismu jako období“ jsou vzácné, jednotlivá díla z této doby – jako “Candide“ od Voltaira, Lessingovy hry, “Robinson Crusoe“ od Defoa nebo “Gulliverovy cesty“ od Swifta – jsou opakovaně adaptována do filmů, divadelních her, oper a televizních seriálů. To svědčí o jejich trvalé narativní síle, filozofické hloubce a satirické relevanci, které přesahují dobový kontext a oslovují diváky i v současnosti.