📖 Úvod
Prehistorická literatura, v původním smyslu „prehistoric literature“ nebo častěji označovaná jako ústní tradice či proto-literatura, představuje nejranější formy lidského vyprávění a kulturního předávání informací, které předcházely vynálezu a rozšíření písma. Její časové zařazení se rozprostírá přes obrovské časové období, od úsvitu lidského druhu a rozvoje artikulovaného jazyka v paleolitu (před zhruba 2,5 miliony let) až po vznik prvních písemných systémů, což se stalo kolem 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii (sumerské klínové písmo) a později v Egyptě (hieroglyfy), v Číně a Mezoamerice. Je to tedy fenomén trvající desítky, ne-li stovky tisíc let. Nejedná se o literaturu v moderním slova smyslu, ale o soubor ústně předávaných příběhů, mýtů, písní a rituálů, které byly základním pilířem společenského života. Prehistorická literatura se nerozvíjela v konkrétních „zemích“, jak je chápeme dnes, ale byla univerzálním projevem všech lidských společností po celém světě, ať už šlo o společenství lovců a sběračů v Africe, Evropě, Asii, Americe či Austrálii, nebo o rané zemědělské kultury. Každá lidská skupina si vytvářela své vlastní narativy, které odrážely její jedinečné prostředí, zkušenosti a světový názor.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku prehistorické literatury je úzce spjato s evolucí lidské společnosti a kognitivních schopností. Primární a nejdůležitější skutečností byla absence psaného slova. Veškeré vědomosti, zkušenosti, morální hodnoty a historie musely být předávány z generace na generaci výhradně ústně, což vedlo k rozvoji složitých mnemotechnických pomůcek a vyprávěcích technik. Společnosti byly převážně lověcko-sběračské, později s nástupem neolitické revoluce se začaly objevovat rané zemědělské komunity. Lidé žili v malých, často kočovných skupinách či kmenech, jejichž existence byla bytostně závislá na přírodě a jejích cyklech. Tato závislost formovala hluboké propojení s animismem, totemismem a ranými formami polyteismu – přesvědčením, že vše v přírodě (zvířata, rostliny, neživé objekty, přírodní jevy) má duši nebo duchovní podstatu, a že předkové hrají aktivní roli v životě živých. Filozofie těchto dob byla pragmatická a existenciální, zaměřená na přežití, plodnost, cyklus života a smrti a harmonii s přírodním světem. Rituály, mýty a příběhy nebyly oddělené složky, ale integrální součást náboženského, sociálního a praktického života. Funkce zakladatele v moderním slova smyslu zde neexistuje; prehistorická literatura vznikala kolektivně a organicky v rámci každé kultury. U jejího vzniku stáli nesčetní vypravěči, šamani, stařešinové a rodiče, kteří utvářeli a předávali příběhy. Politická situace byla charakterizována kmenovým uspořádáním, kde hierarchie často závisela na věku, zkušenostech, loveckých či bojových dovednostech a spirituálních schopnostech (např. šamané měli významnou roli). Neexistovaly centralizované státy ani psané zákony; společenská pravidla a normy byly udržovány prostřednictvím tradice, rituálů a příběhů. Společenské změny, jako byl přechod od nomádského k usedlému životu, rozvoj složitějších nástrojů a technologií (např. keramika, tkaní) a domestikace zvířat a rostlin, se přirozeně odrážely v obsahu a tematice příběhů. Příběhy začaly zahrnovat témata zemědělství, sklizně, zakládání osad a složitějších společenských interakcí. Prehistorická literatura se nevymezuje proti žádným předchozím „směrům“, protože sama je prvopočátkem lidského narativního projevu. Spíše představuje základní a nejstarší vrstvu lidské kultury, na kterou posléze navázaly veškeré pozdější formy literatury a umění. Je to organický výsledek lidské potřeby porozumět světu, smyslu existence, předávat zkušenosti a bavit se, a je přímým pokračováním a rozvinutím nejzákladnějších forem ústní komunikace a jazyka.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou prehistorické literatury je především její orální charakter. Příběhy byly primárně ústně předávány, což znamenalo, že musely být snadno zapamatovatelné a reprodukovatelné. To vedlo k tendenci k opakování frází, rýmů, rytmických struktur a jednoduchých syžetů. Autorství bylo kolektivní; příběhy se neustále vyvíjely a měnily s každým vypravěčem, který mohl přidávat nebo ubírat detaily, přizpůsobovat příběh konkrétnímu publiku nebo kontextu. Funkčnost byla klíčová – příběhy měly specifický účel: vzdělávaly, předávaly morální ponaučení, vysvětlovaly svět a jeho jevy, uchovávaly historii klanu či kmene, posilovaly společenskou soudržnost a zábavily. Často byly nedílnou součástí rituálů a ceremonií. Typický je synkretismus, propojení s jinými uměleckými formami, jako je hudba, tanec, rituální drama a výtvarné umění (např. jeskynní malby mohly sloužit jako vizuální pomůcka k vyprávění příběhů). Typická témata a motivy zahrnují mýty o stvoření (kosmogonické mýty o vzniku světa z chaosu, antropogonické mýty o stvoření člověka), hrdinské eposy o statečných lovcích, válečnících a cestovatelích, příběhy o bozích, duchách a předcích, kteří často ovlivňují svět živých, a vysvětlující příběhy (etiologické mýty), které objasňují původ přírodních jevů (oheň, bouře, smrt), zvířat či rostlin. Důležitá jsou také morální ponaučení a příběhy o porušování tabu. Časté jsou rovněž příběhy o zvířatech, která často vystupují jako bytosti s lidskými vlastnostmi (bajky), a témata spojená s lovem, plodností, cyklem ročních dob a pomíjivostí života. Obraz typického hrdiny je často archetypální. Může to být mytologický hrdina-stvořitel, šprýmař (trickster), který svými činy (dobrými i špatnými) přináší světu důležité prvky (oheň, smrt, znalost), udatný lovec či bojovník, šaman s nadpřirozenými schopnostmi nebo moudrý předek. Hrdinové jsou často ve styku s nadpřirozeným světem. Obvyklé prostředí je přírodní – jeskyňě, lesy, savany, řeky, hory, oceány, obloha, ale také kmenové osady a rituální místa. Konflikty se nejčastěji točí kolem boje o přežití (člověk proti dravé zvěři, člověk proti drsné přírodě), konfliktu s nadpřirozenými silami (duchové, božstva), vnitrokomunitních problémů (méně časté jako hlavní téma eposů) a univerzálního střetu dobra a zla, nebo spíše řádu a chaosu. Jazyk a styl byly jednoduché, přímé a velmi obrazné, plné metafor a přirovnání čerpaných z přírody. Rytmus a zvukomalebné prvky byly běžné, často s cílem usnadnit zapamatování. Opakování frází, epitet a ustálených formulí tvořilo základ vyprávění. Jazyk mohl mít rituální a poetický charakter, i když postrádal pevnou psanou formu. Kompozice byla často cyklická nebo epizodická, s volně navazujícími událostmi. Příběhy se mohly skládat z řady dílčích epizod nebo se opakovat s drobnými obměnami. Vyprávěcí postupy zahrnovaly ústní přednes, doprovázený gesty, intonací a mimikou vypravěče. Perspektiva byla často vševědoucího vypravěče nebo z pohledu ústředního hrdiny. Nejčastějšími literárními „žánry“ (i když toto označení je anachronické) byly mýty (kosmogonické, antropogonické, totemické, etiologické), legendy, pohádky (často poučné nebo vysvětlující), ústní hrdinské eposy, písně (rituální, pracovní, milostné), zaklínadla, rituální texty, přísloví a hádanky.
👥 Zastupci
Prehistorická literatura, označující ústní tradice a narativy před vynálezem písma, nemá v tradičním slova smyslu žádné „autory“ ani „díla“ s pevnými názvy a formou, jak je známe z pozdějších období. Vznikala kolektivně, vyvíjela se a předávala z generace na generaci ústně, což znamená, že jejími „autory“ byla celá společenství a její „díla“ existovala ve fluidní, neustále se měnící podobě. Namísto konkrétních autorů je proto nutné mluvit o „typech“ příběhů a “kulturách“, které je vytvářely. Mezi klíčové projevy, které můžeme považovat za předchůdce literatury, patří: Světoví: 1. “Anonymní vypravěči a rituální zpěváci pravěkých kultur:“ Jejich “mýty o stvoření“ (např. “australské domorodé příběhy o Době snění“, “sumerské mýty o stvoření jako Enúma eliš“, které sice již spadají do protohistorie, ale čerpají z hlubších ústních kořenů) a “rituální zpěvy“ (např. “africké kmenové písně a eposy“) představují rané pokusy vysvětlit svět, lidské místo v něm a společenské uspořádání. Tyto kolektivní narativy jsou esencí pravěké literatury, protože nebyly psány, ale žity a vyprávěny. 2. “Neznámí tvůrci paleolitického a neolitického folklóru:“ Jejich “příběhy o zvířatech“ (např. “bajky s poučením o chování zvířat“), “příběhy o hrdinech a loveckých výpravách“ a “legendy o původu kmenů“ byly základem pro budoucí žánry. Tyto narativy odrážely každodenní život, víru a zkušenosti pravěkých lidí. 3. “Kolektivní paměť a tradice megalitických kultur:“ Jejich “legendy spojené s astronomickými jevy a stavbami“ (např. “keltské mýty o obrech a duchovních silách spojené se Stonehenge“, zaznamenané až mnohem později, ale s prehistorickými kořeny) nebo “příběhy o bohyních plodnosti“ demonstrují hluboké spojení s přírodou a cykly života a smrti. Tyto narativy byly součástí širšího rituálního a společenského kontextu. Čeští: Protože prehistorická literatura je definována absencí písma, neexistují žádní specifičtí “čeští autoři„ ani “díla„ z českého území v pravěkém období, která by byla v té době zaznamenána. Nicméně, na území dnešní České republiky existovaly pravěké kultury, které sdílely obecné charakteristiky pravěkých ústních tradic: 1. “Anonymní tvůrci keltských a germánských kmenových vyprávění:“ I když tyto příběhy byly zaznamenány mnohem později (např. “starogermánské ságy“ nebo “keltské mýty“), jejich kořeny sahají do pravěkých ústních tradic. Tyto narativy ilustrují, jak se ústní tradice vyvíjela a přetvářela po tisíciletí. 2. “Příběhy a mýty slovanského pravěku:“ Podobně jako u keltských a germánských kmenů, i rané slovanské kmeny na českém území měly své “mytologie o bozích, démonech a stvoření světa“ (např. “legendy o Perunovi a Velesovi“), které se předávaly ústně a byly základem jejich světonázoru. Tyto příběhy, známé z pozdějších záznamů, ukazují univerzalitu ústních tradic. Je důležité zdůraznit, že tato “díla“ nejsou texty v moderním smyslu, ale živé, měnící se ústní tradice, které byly součástí každodenního života a rituálů pravěkých lidí. Jejich sběratelé a zapisovatelé (např. v 19. století) nejsou jejich autory, ale archiváři těchto starobylých projevů.
📈 Vývoj
Vývoj prehistorické literatury je synonymem pro vývoj lidské kultury a komunikace, který začíná s prvopočátky lidského druhu. Nelze hovořit o „vzniku“ či „ústupu“ v kontextu literárního směru, nýbrž o přirozené evoluci ústní tradice, která byla jediným způsobem předávání informací, znalostí a zábavy po statisíce let. „Vznik a raná fáze:“ Kořeny prehistorické literatury sahají hluboko do paleolitu, kdy se objevila řeč a s ní schopnost vytvářet a předávat složitější narativy. Rané fáze byly pravděpodobně spojeny s jednoduchými rituálními zpěvy, loveckými příběhy a vysvětlujícími mýty o přírodních jevech. Tyto příběhy byly funkční, pomáhaly koordinovat lov, vysvětlovat neznámé a upevňovat sociální vazby. Lidé vyprávěli o zvířatech, svých předcích, o vzniku světa a svého kmene. Důležitou roli hrála magie a mystika, promítající se do šamanských rituálů a legend o nadpřirozených bytostech. “Období vrcholu a proměna:“ Období neolitu a doby bronzové, charakterizované rozvojem zemědělství, usedlého života a komplexnějších společenských struktur, přineslo i zkomplexnění ústní literatury. Objevují se složitější mýty o stvoření, rozsáhlé eposy o hrdinech a jejich činech (např. předchůdci “Eposu o Gilgamešovi“, který sice byl zaznamenán písmem, ale jeho kořeny jsou hluboce prehistorické), genealogické příběhy upevňující rodové a kmenové identity a etické příběhy a bajky s morálním poselstvím. Vyprávění se stalo klíčovým nástrojem pro uchovávání znalostí (o zemědělství, stavbě, astronomii), práva, historie a náboženství. Vznikají specializovaní vypravěči, bardové a šamani, kteří si pamatují a interpretují tyto rozsáhlé tradice. “Postupný ústup a transformace:“ Prehistorická literatura jako “výhradně“ ústní forma začala “ustupovat“ s vynálezem písma v různých částech světa (Mezopotámie, Egypt, Čína) kolem 4. tisíciletí př. n. l. Písmo umožnilo fixaci a uchování narativů v neměnné podobě, což vedlo k transformaci ústních tradic do písemné literatury. Mnoho z nejstarších psaných děl (např. “Epos o Gilgamešovi“, “egyptské Knihy mrtvých“, rané části “Védy“) jsou ve skutečnosti záznamy starších ústních tradic. Ústní tradice však nikdy zcela nezanikla; koexistovala s písemnou literaturou a nadále se vyvíjela v podobě folklóru, lidových písní, pověstí a pohádek, které si uchovaly mnoho prehistorických motivů a archetypů. “Národní, regionální a žánrové varianty:“ Prehistorická literatura se vyznačuje obrovskou diverzitou, danou geografickými, klimatickými, kulturními a společenskými rozdíly. Každá pravěká komunita měla své specifické mýty a příběhy, které odrážely její jedinečné prostředí a způsob života. “ “Arktické kultury:“ Příběhy o přežití, lovu, duchách zvířat a dlouhých zimních nocích. “ “Pravěké agrární kultury:“ Mýty o plodnosti, cyklech setby a sklizně, matce Zemi. “ “Pouštní kultury:“ Příběhy o vodě, oasech, putování a vytrvalosti. “ “Lovecko-sběračské kultury:“ Vyprávění o zvířatech, lovu, šamanských cestách, rostlinách. “Žánrové varianty“ zahrnovaly: “ “Kosmogonické mýty:“ O stvoření světa, bohů a lidí. “ “Etiologické mýty:“ Vysvětlující původ jevů, zvířat, rostlin či rituálů. “ “Hrdinské legendy:“ O statečných lovcích, bojovnících, zakladatelích kmenů. “ “Bajky a zvířecí příběhy:“ S morálním poučením. “ “Rituální zpěvy a zaklínadla:“ Pro náboženské účely, léčení nebo ovlivňování počasí. “ “Příběhy o duchách a posmrtném životě:“ Reflektující víru v existenci duše a duchovního světa. Tato rozmanitost ukazuje na univerzální lidskou potřebu vyprávět si příběhy a dávat smysl světu, v němž žijeme.
💫 Vliv
Vliv prehistorické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje téměř všemi kulturami a epochami, neboť představuje archetypální zdroj lidské imaginace a narativity. Z prehistorických ústních tradic vycházejí základy, na nichž stojí veškerá pozdější literatura. „Vycházející směry, skupiny a autoři:“ “ “Mytologie a náboženské texty:“ Všechny světové mytologie a rané náboženské texty (sumerské mýty, egyptské pohřební texty, řecké báje, bible, hinduistické Védy) jsou přímými potomky prehistorických ústních tradic, které byly zaznamenány písmem. Tyto texty definovaly světonázor a morálku celých civilizací. “ “Antická epika a tragédie:“ Homérovy eposy (“Ilias“, “Odyssea“) čerpají z dlouhých ústních tradic starověkých Řeků, stejně jako tragédie, které se často zabývají mýtickými postavami a osudy. “ “Folklór a lidová slovesnost:“ Pohádky, legendy, pověsti, balady a lidové písně po celém světě si zachovávají mnoho motivů, postav a struktur z prehistorické doby (např. motivy zvířecích pomocníků, boje s monstry, cesty hrdiny, kouzelné předměty). Autoři jako “bratři Grimmové“ nebo “Karel Jaromír Erben“ sbírali a zaznamenávali tyto tradice, které mají hluboké prehistorické kořeny. “ “Fantasy a sci-fi literatura:“ Moderní žánry fantasy (např. díla “J. R. R. Tolkiena“ s jeho mýtotvorným světem Středozemě, “C. S. Lewise“) a dokonce i sci-fi (s archetypy cesty hrdiny a stvoření nového světa) hojně využívají archetypální struktury, mýtické bytosti a konflikty, které mají svůj původ v prehistorických mýtech. “ “Moderní psychologie a literatura:“ Teorie “Carla Gustava Junga“ o kolektivním nevědomí a archetypech je silně ovlivněna studiem mytologie a folklóru, které mají prehistorické kořeny. Autoři jako “Joseph Campbell“ proslavili koncept “monomýtu„ – univerzální cesty hrdiny, která se objevuje ve všech kulturách od prehistorie až po současnost. “ “Poezie:“ Mnoho raných poetických forem (epos, hymnus, balada) má kořeny v rituálních zpěvech a vyprávěních z prehistorie. “Přijetí v době vzniku:“ Prehistorická literatura nebyla “přijímána“ jako literární žánr v moderním smyslu, jelikož nebyla oddělena od každodenního života. Byla nedílnou součástí náboženství, rituálů, výchovy, práva a společenské soudržnosti. Její příběhy byly vnímány jako absolutní pravda, která vysvětlovala svět a dávala smysl existenci. Neexistovala kritika ani cenzura, protože tyto narativy byly základem společenského řádu a identity. Jejich porušení by znamenalo narušení celého společenství. Byly to příběhy, které lidé “žili“ a skrze které “rozuměli“ sobě a svému světu. Jejich hodnota spočívala v jejich funkčnosti a schopnosti udržovat kolektivní paměť a tradici. “Dnešní vnímání a adaptace:“ Dnes je prehistorická literatura vnímána jako nesmírně cenný zdroj poznání o počátcích lidského myšlení, kultury a umění. Je studována v rámci antropologie, archeologie, religionistiky, psychologie a literární vědy. “ “Kulturní dědictví:“ Uvědomujeme si její význam pro pochopení kořenů našich vlastních kultur a univerzálních lidských zkušeností. “ “Inspirace pro umění:“ Prehistorické motivy, mýty a archetypy jsou neustále adaptovány v moderním umění: “ “Filmové adaptace:“ Filmy jako “Quest for Fire“ (1981) se snaží rekonstruovat pravěký život a komunikaci. Mnoho fantasy filmů (např. “Pán prstenů“, “Avatar“) čerpá z mýtických struktur a postav majících prehistorické kořeny. Animované filmy jako “Croodsovi“ také nabízejí fiktivní pohled na prehistorii. Dokumentární filmy a seriály (např. “Walking with Cavemen“, “Země dinosaurů“) se snaží vizualizovat a vyprávět o prehistorickém světě. “ “Divadelní adaptace:“ Mýty a eposy s prehistorickými kořeny jsou často inscenovány (např. adaptace “Gilgameše“, řeckých tragédií). Moderní divadlo využívá archetypální příběhy k prozkoumání lidské kondice. “ “Výtvarné umění:“ Od jeskynních maleb až po moderní umění, prehistorické motivy (zvířata, lovecké scény, rituální symboly) ovlivňují vizuální umělce. “ “Hudba:“ Rituální hudba a zpěvy starověkých kultur mají své kořeny v prehistorických hudebních projevech. Současní hudebníci se někdy inspirují etnickou hudbou a dávnými rytmy. Prehistorická literatura tak zůstává živou a dynamickou silou, která neustále ovlivňuje způsob, jakým vyprávíme příběhy a chápeme svět kolem nás.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Prehistorická literatura na Rozbor-dila.cz →