📖 Úvod
Předrenesanční literatura (v angličtině označována jako „Pre-Renaissance literature“ nebo „Proto-Renaissance literature“) je přechodné období v evropské literatuře, které se rozvíjelo především ve 14. a na počátku 15. století. Jde o etapu, která předznamenává nástup renesance a humanismu, a často se překrývá s pozdním středověkem. Geograficky se rozvíjela nejintenzivněji v Itálii, zejména v oblasti Toskánska (Florencie), ale její vlivy a paralelní proudy lze sledovat i ve Francii, Anglii, Španělsku a v menší míře i v německy mluvících oblastech a v českých zemích. V Itálii je toto období klíčové pro vznik moderní italské literatury a je silně spjato s dílem „Tří korun“ italské literatury.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku předrenesanční literatury je složité a dynamické, charakterizované úpadkem středověkých institucí a vzestupem nových sil. Dochází k postupnému oslabování moci feudalismu a růstu významu měst, obchodu a kupců, kteří se stávají novou společenskou elitou – měšťanstvem. Tento ekonomický posun vedl k transformaci sociálních struktur a vzniku potřeby nové, světsky orientovanější kultury. Politicky Evropa zažívala krize: stoletá válka mezi Anglií a Francií, papežské schizma (tzv. Avignonské zajetí a následné dvojpapežství), což oslabovalo autoritu univerzální církve a přispívalo k sekularizaci myšlení. Filozoficky se jedná o dobu, kdy se začíná rodit humanismus – myšlenkový proud, který klade důraz na člověka, jeho rozum, schopnosti a důstojnost, na rozdíl od středověkého teocentrického pohledu, který stavěl Boha do středu všeho dění. Humanismus se vyznačoval návratem k antickým ideálům, studiem klasické latiny a řečtiny a obdivem k antické kultuře. Mezi zakladatele a klíčové postavy, které stály u zrodu tohoto myšlenkového posunu a ovlivnily literární vývoj, patří především Dante Alighieri (považovaný za přechodnou postavu mezi středověkem a renesancí, zejména svým pojetím člověka a použitím florentského dialektu), Francesco Petrarca (často označovaný za „otce humanismu“ pro svůj obdiv k antice, introspekci a novátorskou lyriku) a Giovanni Boccaccio (jehož próza v “Dekameronu“ ztělesňuje mnohé znaky raného humanismu a realismu). Další významnou postavou mimo Itálii byl Geoffrey Chaucer v Anglii. Předrenesanční literatura se vymezovala především proti rigidnímu scholastickému myšlení, jehož představitelé se soustředili na teologické disputace a logické konstrukce, často odtržené od reality. Dále se vymezovala proti převážně náboženskému a alegorickému charakteru středověké literatury, která se zaměřovala na posmrtný život a spásu duše. Naopak navazovala na některé pozdně středověké žánry, jako byly rytířské romány, trubadúrská lyrika a fabliaux, ale transformovala je novým obsahem a formou, přidávajíc jim světský a realistický rozměr. Klíčovým prvkem byla rostoucí prestiž národních jazyků oproti latině.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou předrenesanční literatury je posun od teocentrismu k antropocentrismu, tedy od boha k člověku. Typickými tématy a motivy jsou individualismus, sekularizace (odklon od výhradně náboženských témat), zkoumání lidských vášní a citů (včetně pozemské lásky), kritika společenských nešvarů, církevní korupce a pokrytectví, a rozvíjení národního cítění prostřednictvím národních jazyků. Objevuje se touha po poznání světa a člověka, krása přírody je vnímána samostatně, nikoliv jen jako symbol božího stvoření. Obraz typického hrdiny se mění – již to není jen idealizovaný rytíř nebo světec, ale často člověk z masa a krve, který má své slabosti, pochyby a vnitřní konflikty. Může to být intelektuál (Petrarca), kupec, měšťan, často s důrazem na jeho psychologickou hloubku a individuální osud. Hrdinové nejsou vždy morálně bezúhonní, ale jsou složitější a uvěřitelnější. Obvyklým prostředím se stávají města, dvory, ale i realisticky popisovaná příroda a venkov. Konflikty se přesouvají z vnějšího boje dobra se zlem k vnitřním bojům člověka, k dilematům mezi duchovním a světským, mezi starými dogmaty a novými myšlenkami, mezi individuální svobodou a společenskými normami. Jazyk a styl se vyznačuje odklonem od archaických forem, bohatou slovní zásobou, rozmanitostí výrazových prostředků a rétorických figur, často s využitím satiry, ironie a humoru. Psalo se v národních jazycích (italsky, anglicky, francouzsky), což přispělo k jejich standardizaci a rozvoji. Kompozice je často komplexní, s využitím rámcových příběhů (např. “Dekameron“), cyklického uspořádání básní (Petrarcův “Zpěvník“) a propracované struktury. Dochází k propojování různých žánrů a stylů. Vyprávěcí postupy zahrnují větší důraz na psychologickou motivaci postav, realističtější dialogy, živé popisy a rozmanitost perspektiv. Alegorie sice stále existuje, ale získává novou interpretaci a stává se prostředkem pro vyjádření lidských či společenských jevů. Mezi nejčastější literární žánry či podžánry patří lyrická poezie (především sonet), novella (krátká povídka), alegorické básně s kritickým podtextem, epická díla s humanitními prvky (např. Danteho “Božská komedie“, byť je to přechodné dílo), rané formy dramatu a cestopisy.
👥 Zastupci
Předrenesanční literatura, období zhruba od 13. do 15. století, představuje fascinující přechod od středověkých teologických a rytířských témat k narůstajícímu zájmu o člověka, sekulární život a individualitu, často s obrozujícím se zájmem o antiku, byť stále hluboce zakořeněnou ve středověkých tradicích. Mezi klíčové světové autory patří Dante Alighieri s dílem “Božská komedie“, které svým epickým rozsahem, propracovanou alegorií a použitím toskánštiny pro nejvyšší tematiku mistrně propojuje středověkou spiritualitu s raně renesančním individualismem a touhou po poznání lidského údělu. Francesco Petrarca a jeho “Zpěvník“ (Canzoniere) jsou epitomem lyrické poezie, kde se autor soustředí na introspektivní vyjádření lásky, bolesti a lidské pomíjivosti, čímž klade základy renesančnímu básnickému vnímání individuality a klasické formy sonetu. Giovanni Boccaccio proslul svým “Dekameronem“, sbírkou sta novel, která s humorem a realismem zobrazuje pozemské radosti, lidské vášně a společenské intriky, čímž demonstruje odklon od výhradně náboženských témat k zemitějšímu pohledu na lidskou existenci a každodenní život. Geoffrey Chaucer a jeho “Canterburské povídky“ představují sociální průřez anglickou společností, kde skrze živé charaktery a satiru na dobové mravy odhaluje pestrost lidských osudů a chování, čímž pokládá základ anglické národní literatuře a realistickému zobrazení. François Villon a jeho “Velká závěť“ je výrazně osobní a rebelské dílo, které se otevřeně dotýká tématu chudoby, zločinu a pomíjivosti života v drsném pařížském prostředí, čímž představuje syrový hlas individuality a anti-heroismu. V české literatuře se v tomto období setkáváme s autory, kteří formovali národní jazyk a identitu. Karel IV. se svou latinsky psanou “Vita Caroli“ (Život Karlův) nabízí unikátní pohled na sebevědomého panovníka, který reflektuje svůj život a politickou vizi, čímž odhaluje raný projev autorské individuality a historické sebereflexe. Mistr Jan Hus s díly jako “Výklad Viery, Desatera a Otčenáše“ nebo “Postila“ důsledně prosazoval reformní myšlenky a používání češtiny pro teologické účely, čímž nejen zpřístupnil křesťanskou nauku širokým vrstvám, ale také posílil postavení národního jazyka a podpořil kritické myšlení vůči církevní hierarchii. Tomáš Štítný ze Štítného a jeho “Knížky o obecných věcech křesťanských“ představují první českou laickou teologii, která srozumitelně a čtivě vysvětlovala křesťanské principy, čímž se snažila o duchovní povznesení českého lidu a rozvoj češtiny jako jazyka vzdělanosti. Smil Flaška z Pardubic s alegorickým dílem “Nová rada“ kritizuje dobové společenské poměry a poskytuje praktické rady pro vladaře, čímž ukazuje snahu o mravní a politickou nápravu skrze literaturu. Jan ze Žatce (Johannes von Saaz) a jeho dialog “Oráč z Čech“ (Der Ackermann aus Böhmen), ačkoliv německy psaný, zkoumá hluboké humanistické otázky smrti, spravedlnosti a lidského utrpení, čímž naznačuje posun k filozofickým úvahám o individuální existenci a odporu proti osudu.
📈 Vývoj
Vývoj předrenesanční literatury představuje pozvolný, ale revoluční posun od převážně kolektivního a teocentrického středověkého myšlení k individualističtějšímu a antropocentrickému pohledu, který se plně rozvine v renesanci. Vznik tohoto směru lze datovat do pozdního 13. a počátku 14. století, primárně v Itálii, kde ekonomický rozmach městských států, vznik univerzit a postupné znovuobjevování antických textů vytvořily úrodnou půdu pro nové myšlenky. Právě zde, s autory jako Dante, Petrarca a Boccaccio, se začínají projevovat rané fáze směru: posun od latiny k národním jazykům (italská vulgarizovaná toskánština se stala základem literární italštiny), zvýšený zájem o antické autory (Vergilius jako Danteho průvodce), důraz na individuální lidský prožitek a vznik nových žánrů či subžánrů (sonet, novela). Období vrcholu spadá do 14. a první poloviny 15. století, kdy se předrenesanční tendence rozšířily z Itálie do dalších částí Evropy, například do Anglie s Chaucrem a do Francie s Villonem. Tyto regionální varianty se lišily v míře a způsobu přijetí antických vzorů a ve své sociální a politické reflexi. Anglická varianta se vyznačovala smíšením francouzských a domácích tradic a silnou satirickou notou, zatímco francouzská (Villon) byla více zaměřena na drsný realismus a osobní zpověď. V české kotlině se vývoj ubíral specifickou cestou, ovlivněnou především rozkvětem za Karla IV. a následně husitským hnutím. Raná fáze v Čechách (konec 13. a počátek 14. století) navazovala na středověké tradice, ale již s tendencí k posílení národního jazyka a narativních žánrů. Vrcholné období za Karla IV. (polovina 14. století) přineslo rozkvět vzdělanosti a literatury v latině i češtině, s důrazem na politickou reflexi, didaktiku a ranou individualitu (Vita Caroli, Štítný). Pozdější fáze v Čechách je pak neodmyslitelně spjata s husitstvím (počátek 15. století), které sice zpomalilo přímou recepci italského humanismu, ale paradoxně posílilo důraz na národní jazyk, kritické myšlení, morální integritu a roli jedince ve společnosti, což jsou aspekty, které sdílí s obecnými předrenesančními tendencemi. Postupný ústup předrenesanční literatury není náhlým koncem, ale spíše plynulým přechodem do plnohodnotné renesance. Prvky jako humanismus, zájem o antiku, individualismus a sekularizace se staly dominantními charakteristikami nové epochy. Předrenesanční autoři a jejich díla tak představovali základ, na kterém renesance stavěla, rozvíjela a obohacovala. V rámci žánrových variant se vyvíjela lyrická poezie (Petrarca), epická poezie (Dante, Chaucer), prozaické novely (Boccaccio), ale i moralistní a didaktické spisy (Štítný) a politické alegorie (Smil Flaška), ukazující širokou škálu literárních experimentů.
💫 Vliv
Vliv předrenesanční literatury na pozdější umění a literaturu je monumentální a dalekosáhlý, neboť položila základy pro celou renesanční epochu a formovala směřování evropské kultury na staletí dopředu. Přímo z ní vychází celé renesanční hnutí, které převzalo a dále rozvinulo důraz na humanismus, individualitu, obrozený zájem o antiku a používání národních jazyků. Autoři jako Dante, Petrarcův lyrický styl a Boccacciův prozaický realismus se stali vzory pro nesčetné renesanční umělce a spisovatele po celé Evropě; Petrarcovy sonety ovlivnily Shakespeara, Spensera a francouzské Plejády. Dále se z ní inspirují pozdější realistické a satirické směry, které oceňují Boccacciovu a Chaucerovu schopnost věrně zobrazovat lidské charaktery a společenské mravy. Vliv na moderní literaturu se projevuje v důrazu na osobní prožitek, sebereflexi a psychologickou hloubku, což jsou prvky, které zapustily kořeny právě v tomto období, například u Villona. V době svého vzniku byla předrenesanční literatura přijímána rozporuplně, což záviselo na autorovi a obsahu díla. Danteho “Božská komedie“ byla zpočátku kritizována pro použití vulgarizované italštiny pro tak vznešené téma, ale brzy se stala národním eposem a byla hluboce obdivována pro svou uměleckou i duchovní hodnotu. Petrarcovy humanistické a básnické snahy byly široce chváleny a on sám byl korunován básníkem. Boccacciův “Dekameron“ byl sice mimořádně populární, ale zároveň čelil kritice a občasné cenzuře kvůli otevřenému zobrazení sexuality a kritice církevních institucí, nicméně jeho literární hodnota byla nesporná. Chaucerovy “Canterburské povídky“ byly přijaty s velkým nadšením a autor byl považován za zakladatele anglické poezie. V Čechách byl Mistr Jan Hus svými přívrženci uctíván jako prorok a mučedník, jeho spisy byly masivně šířeny a měly obrovský vliv na náboženskou a politickou scénu, zatímco katolickou církví byly odsouzeny jako kacířské a zakázané, což vedlo až k jeho upálení. Dnes je předrenesanční literatura vnímána jako klíčové přechodové období, které formovalo moderní západní myšlení a umění. Je předmětem intenzivního akademického studia, které se snaží porozumět komplexním vztahům mezi středověkem a renesancí. Díla jako “Božská komedie“ nebo “Dekameron“ jsou dodnes součástí světového literárního kánonu a inspirují četné adaptace. Danteho “Božská komedie“ byla adaptována do mnoha filmů, divadelních her, oper, videoher (např. “Dante’s Inferno“) a výtvarných děl (Doreho ilustrace). Boccacciův “Dekameron“ inspiroval film Piera Paola Pasoliniho (1971), řadu divadelních inscenací a televizních seriálů, které zkoumají jeho satirický a humanistický rozměr. Chaucerovy “Canterburské povídky“ byly rovněž zfilmovány (např. Pasolini, 1972) a často se objevují v divadelních a moderních literárních adaptacích. V české kultuře je Jan Hus stále silným symbolem národní identity a integrity, a jeho život a dílo se pravidelně objevují v historických filmech, divadelních hrách a literárních zpracováních, jako je například film Otakara Vávry z roku 1954 nebo novější dokumentární zpracování. Tato díla jsou dnes ceněna nejen pro svou historickou hodnotu, ale i pro svou nadčasovou aktuálnost a uměleckou krásu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Předrenesanční literatura na Rozbor-dila.cz →