📖 Úvod
Předhusitská literatura, což je český název pro toto literární období, nemá vymezený původní název v tom smyslu, jako by se jednalo o hnutí, které by si samo jméno dalo; je to termín užívaný historiografií a literární vědou k označení specifické fáze vývoje české literatury. Časově je zařazena především do druhé poloviny 14. století a počátku 15. století, konkrétně od zhruba 70. let 14. století do počátku husitských válek (cca 1419-1420). Rozvíjela se výhradně v českých zemích, tedy zejména v Čechách a částečně na Moravě, kde se v té době formovalo silné centrum vzdělanosti a kultury, zejména s Pražskou univerzitou, která se stala ohniskem nových myšlenek a reformních snah.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku předhusitské literatury je spjato s obdobím po zlaté éře Karla IV. a vládou jeho syna Václava IV. Konec Lucemburské dynastie byl poznamenán narůstajícími krizemi: politickou (oslabování panovnické moci, spory s šlechtou a církví), hospodářskou (morové rány, neúroda, sociální rozvrstvení) a především církevní. Církevní západní schizma (1378-1417), kdy Evropa měla několik papežů, podkopalo autoritu církve a vedlo k vlně kritiky jejího morálního úpadku, simonie, kupčení s odpustky a světského bohatství duchovenstva. Filozofické pozadí bylo ovlivněno myšlenkami nominalismu a kritikou scholastiky, které se šířily z univerzit, a také reformními proudy z Anglie (Jan Viklef) a následně i v českém prostředí. U vzniku, respektive u formování ideového a kritického zaměření této literatury, stáli významné osobnosti jako kazatelé a reformátoři Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Tomáš Štítný ze Štítného a později Jan Hus. Tito myslitelé a kazatelé svými texty a promluvami významně ovlivnili veřejnou debatu a literární tvorbu. Politická situace byla charakterizována poklesem vlivu panovníka Václava IV., který se dostával do konfliktů s vysokou šlechtou a arcibiskupem, což vedlo k politické nestabilitě a rostoucímu napětí. Společenské změny zahrnovaly rozvoj měst a posilování měšťanstva, což přineslo nové společenské vrstvy toužící po literatuře v národním jazyce, a také rostoucí sociální diferenciaci a nespokojenost chudších vrstev. Důležitý byl i proces nacionalizace, kdy čeština získávala na významu jako jazyk vzdělanosti a administrativy. Předhusitská literatura se vymezovala proti předchozímu literárnímu proudu vrcholné gotiky, zejména proti rytířské epice a dvorské lyrice, které idealizovaly šlechtický život a opěvovaly světské radosti. Namísto toho se zaměřila na kritiku společenských poměrů, moralistní a didaktické pojetí a zesvětštění témat, odklánějící se od čistě náboženských námětů k problémům každodenního života. Navazovala na starší českou literaturu v národním jazyce, která se začala formovat již od 13. století (např. “Alexandreida“, “Dalimilova kronika“), ale posunula ji směrem k větší kritičnosti, satirickému tónu a angažovanosti v otázkách víry a společnosti, přičemž stavěla na již existujících tradicích a rozvíjela je.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika předhusitské literatury jsou hluboce zakořeněny v dobovém společenském a náboženském napětí. Typická témata a motivy zahrnují především ostrou kritiku morálního úpadku církve (simonie, světské bohatství kněží, prodej odpustků, odpustky, hýřivost), šlechty (její pýcha, krutost, lakota, zneužívání moci) a měšťanstva (chamtivost, honba za ziskem, pokrytectví). Dále se objevují motivy sociální nespravedlnosti, lidské hříšnosti, pomíjivosti světa (memento mori, danse macabre), blížící se smrti a naléhavé potřeby nápravy a reformy celé společnosti i církve. Silně se projevuje i důraz na český jazyk jako nositele pravdy a formování národního povědomí. Obraz typického hrdiny není jednotný; často se setkáváme s „obyčejným člověkem“ – poddaným, žákem, měšťanem, který je vystaven útlaku nebo se stává předmětem kritiky a zesměšnění. Může to být ale i zbožný kazatel usilující o nápravu nebo zkarikovaný hříšník (lakomý farář, hrdý rytíř, chamtivý kupec). Obvyklé prostředí zahrnuje městské prostředí s jeho trhy, krčmami a domy, ale také kostely, univerzitní prostory, kláštery a venkov. Konflikty jsou nejčastěji sociální (bohatí vs. chudí, páni vs. poddaní), náboženské (hříšnost vs. zbožnost, pravá víra vs. zkažené církevní praktiky), morální (dobro vs. zlo, ctnost vs. neřest) a často vyplývají z nespokojenosti se stávajícím řádem a volání po spravedlnosti. Jazyk a styl jsou charakteristické rozvojem spisovné češtiny, která se stává nositelem i složitějších filozofických a teologických myšlenek. Styl je často didaktický, moralizující, polemický a silně satirický, s tendencí k humoru a ironii, někdy až k hrubosti a vulgaritě pro zesílení účinku. Užívalo se bohaté, někdy až expresivní slovní zásoby, přímých oslovení, rétorických otázek, přirovnání, alegorií a personifikací, které byly srozumitelné širokému laickému publiku. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnovaly dialogické formy (např. “Tkadleček“), rámcové příběhy, alegorické popisy, kazatelské exempla (příklady z reálného života či legend pro ilustraci morálního ponaučení) a rozsáhlé úvahy. Často se objevuje první osoba, která vyprávění dodává autentičnost, nebo dialogy, které umožňují představit různé úhly pohledu a argumenty. Nejčastější literární žánry či podžánry byly satiry (veršované i prozaické, jako například “Podkoní a žák“, “Nového rady“, “Píseň veselé chudiny“), didaktická próza (traktáty, kázání, naučení, např. díla Tomáše Štítného ze Štítného, Milíče z Kroměříže, Jana Husa, včetně jeho “Výkladu Desatera“, “Postily“), alegorická díla (např. “Tkadleček“), duchovní lyrika s kritickými podtóny a také kronikářská literatura, která často sloužila jako svědectví o dobových událostech a kritikách (např. anonymní “Kronika o Janu Žižkovi“). Cílem této literatury bylo především poučit, varovat, kritizovat společenské nešvary a vyzývat k nápravě, a to vše s rostoucím důrazem na přístupnost pro laické publikum v mateřském jazyce, což položilo základy pro husitskou revoluci.
👥 Zastupci
Předhusitská literatura představuje klíčové období pro formování české národní identity a jazyka, zahrnující především 14. století až do počátku 15. století. Mezi nejdůležitější české autory a díla patří anonymní autor Dalimilovy kroniky, která je prvním veršovaným kronikářským dílem psaným česky, zdůrazňujícím národní hrdost a obranu českého jazyka proti německému vlivu, čímž zásadně přispěla k formování raného národního vědomí. Tomáš Štítný ze Štítného je představitelem české didaktické prózy, jeho Knížky šestery o obecných věcech křesťanských vysvětlují křesťanskou nauku srozumitelným jazykem pro laické publikum, čímž demonstrují rostoucí schopnost češtiny pro seriózní teologickou a filozofickou reflexi. Smil Flaška z Pardubic, šlechtic a satirik, je autorem alegorické skladby Nová rada, která v podobě zvířecího sněmu satiricky komentuje soudobé politické a společenské poměry, čímž ukazuje rozvoj světské poezie a kritického myšlení v českém prostředí. Anonymní Legenda o svaté Kateřině je vrcholným dílem české dvorské epiky, vynikající bohatým jazykem a obrazností, a svědčí o vysoké estetické úrovni česky psané poezie. Dalším významným anonymním dílem je Tkadleček, prozaický spor milence s Neštěstím, který demonstruje sofistikovanost české prózy, schopnost vyjádřit hluboké psychologické nuance a filozofické úvahy. Jan Hus, ačkoliv je spojen především s husitstvím, svými ranými českými spisy jako Výklad Viery, Desatera a Páteře výrazně ovlivnil pozdní předhusitskou literaturu, neboť v nich srozumitelně vyložil základní křesťanské pravdy a položil základy pro budoucí reformní myšlení a používání češtiny v teologii.
📈 Vývoj
Vývoj předhusitské literatury v českých zemích lze sledovat od jejího vzniku ve 13. století až po její proměnu v husitství na počátku 15. století. Raná fáze, zhruba od poloviny 13. do počátku 14. století, je charakteristická prvními písemnými projevy v češtině, často v podobě glos, nápisů, krátkých písní (např. Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave) a prvních větších děl, jako jsou adaptace biblických látek (např. Život Adamův a Evin), legend (např. Legenda o svatém Prokopu) a rytířských románů (např. Alexandreida), které přenášely evropské žánry do českého prostředí a byly důležité pro formování literárního jazyka. Období vrcholu nastalo ve 14. století, zejména za vlády Karla IV. a Václava IV. Karel IV. sice podporoval latinu jako jazyk vzdělanců a císařského dvora, ale zároveň položil základy pro rozvoj české kultury a pražské univerzity, což nepřímo podpořilo i češtinu. Za vlády Václava IV. na konci 14. a na počátku 15. století došlo k rozkvětu česky psané literatury ve všech žánrech. Literatura se stává komplexnější, objevuje se prozaická didaktika (Štítný), sofistikovaná dvorská poezie (Legenda o svaté Kateřině), satirické a alegorické texty (Nová rada, Tkadleček) a také počátky reformní teologické literatury (Milíč z Kroměříže, Jan Hus), která připravovala půdu pro husitské hnutí. Zaznamenáme výraznou sekularizaci témat a prohloubení sociální kritiky. Postupný ústup předhusitské literatury jako svébytného proudu byl dán transformací do husitské literatury, která se již plně soustředila na teologické spory, polemiky a šíření reformních myšlenek, přičemž často upřednostňovala srozumitelnost pro široké vrstvy před uměleckou propracovaností, ačkoliv i ta si v řadě děl zachovala vysokou úroveň. Žánrové varianty předhusitské literatury byly velmi bohaté: od epických kronik a rytířských románů, přes veršované legendy a duchovní lyriku, až po didaktickou prózu, satiry, alegorie a právní spisy. Regionální varianty v rámci českých zemí nejsou výrazné; literatura se rozvíjela převážně v Čechách a na Moravě v jednotném jazykovém a kulturním prostoru, se silným centrem v Praze. Národní specifikum spočívalo v unikátním důrazu na rozvoj češtiny jako plnohodnotného literárního jazyka a na rané projevy národního uvědomění, často v kontrastu k německé kultuře a vlivu.
💫 Vliv
Vliv předhusitské literatury na pozdější literaturu a umění je zásadní a mnohostranný. Přímo na ni navázala husitská literatura, která z ní převzala rozvinutý český jazyk jako nástroj pro šíření myšlenek a prohloubila kritický a reformní duch, jehož kořeny sahají až k dílům Tomáše Štítného a raným spisům Jana Husa. Husitská reforma by bez rozvinuté česky psané literatury, schopné vyjádřit složité teologické a filozofické koncepty, nebyla myslitelná. Pozdější české renesanční a humanistické proudy, jakož i barokní autoři, čerpali z odkazu pěstování češtiny a její kultivace. Nejvýznamnější ohlas však předhusitská literatura zaznamenala v období národního obrození v 19. století. Obrozenci, hledající kořeny české státnosti a identity, objevili a glorifikovali díla jako Dalimilova kronika, která se stala symbolem raného národního uvědomění a jazykové čistoty, poskytující historickou kontinuitu a inspiraci pro budoucí generace. I v moderní české literatuře slouží předhusitská díla jako důležitý doklad historického vývoje jazyka a myšlení. V době svého vzniku byla díla přijímána různě. Didaktická a náboženská próza Tomáše Štítného byla vnímána pozitivně, neboť zpřístupňovala složité koncepty širšímu publiku, a Dalimilova kronika s jejím vlasteneckým poselstvím byla pravděpodobně ceněna v kruzích české šlechty. Naopak, jak se blížila husitská epocha, reformní myšlenky Jana Husa a jeho následovníků, šířené v češtině, se setkaly s ostrou kritikou a nakonec s cenzurou a zákazy ze strany církevní i světské moci, což vyvrcholilo Husovým upálením. Tato perzekuce je důkazem vlivu a nebezpečnosti, kterou tehdejší elity vnímaly v českém psaném slově. Dnes je předhusitská literatura vnímána jako jeden z nejdůležitějších základů české kultury a identity. Je předmětem intenzivního akademického výzkumu v oblasti literární historie, lingvistiky a medievistiky, a její díla jsou pevnou součástí vysokoškolských i středoškolských osnov. Objevují se i moderní umělecké adaptace. Postava Jana Husa a husitské období, které bezprostředně navazovalo na předhusitskou literaturu, se staly předmětem několika filmových zpracování, například film Jan Hus z roku 1954 režiséra Otakara Vávry nebo modernější minisérie České televize Jan Hus z roku 2015. V divadle se často objevují hry inspirované Husovým životem či obecně dobou předhusitskou a husitskou. Historické motivy a postavy z tohoto období se promítají i do vizuálního umění, například v ilustracích, sochařství, či jsou součástí stálých expozic v muzeích, které dokumentují vývoj českého jazyka a literatury. Krása iluminovaných rukopisů z této doby je dodnes obdivována a studována. Celkově je tato doba vnímána jako zlatý věk vývoje české literatury před katastrofou třicetileté války.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Předhusitská literatura na Rozbor-dila.cz →