📖 Úvod
Pragmatismus (anglicky též Pragmatism) je filozofický směr, který se primárně rozvíjel ve Spojených státech amerických, ačkoli jeho vliv se postupně šířil i do Evropy a dalších částí světa. Jeho kořeny sahají do druhé poloviny 19. století, konkrétně do 70. a 80. let, s plným rozkvětem a formováním v průběhu přelomu 19. a 20. století a dominantním postavením v první polovině 20. století. Ačkoliv se nejedná primárně o literární směr v tradičním slova smyslu, jeho filozofické principy měly hluboký a transformující dopad na literární myšlení, tematiku, estetiku a kritiku, zejména v americké literatuře, kde ovlivnil pojetí realismu, naturalismu a raného modernismu. Charakteristické je pro něj zaměření na praktické důsledky myšlenek a teorií, což rezonovalo s dynamickým a expanzivním duchem tehdejší Ameriky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku pragmatismu je komplexní a úzce spjaté s dynamickým vývojem Spojených států po americké občanské válce. Země procházela obdobím masivní industrializace, rychlé urbanizace, demografických změn a ekonomické expanze, což vedlo k novým společenským výzvám a potřebě přehodnotit tradiční způsoby myšlení. Vědecký pokrok, zejména Darwinova evoluční teorie, otřásl absolutistickými a metafyzickými systémy víry a poznání, které dominovaly předchozí éře, a podpořil empirický a experimentální přístup ke světu. Filozoficky se pragmatismus zrodil jako reakce na evropský idealismus, především německý (např. Hegel), a racionalismus, které často operovaly s abstraktními a od reality odtrženými pojmy. Vymezoval se také proti tradiční metafyzice, která hledala neměnné a věčné pravdy nezávislé na lidské zkušenosti. Namísto toho navazoval na britský empirismus (Locke, Hume), utilitarismus (Mill, Bentham) a pozitivismus (Comte), zdůrazňující důležitost zkušenosti, pozorování a akce. U zrodu pragmatismu stála skupina myslitelů známá jako „Metafyzický klub“ v Cambridge, Massachusetts, v 70. letech 19. století. Za zakladatele jsou považováni Charles Sanders Peirce, který definoval „pragmatickou maximu“ – metodu objasňování pojmů na základě jejich myslitelných praktických důsledků. Dalšími klíčovými postavami byli William James, který rozšířil Peirceho myšlenky a popularizoval pragmatismus jako teorii pravdy a morálky, zdůrazňující úlohu vůle a víry v poznání, a John Dewey, který rozvinul instrumentální verzi pragmatismu, zaměřenou na roli myšlení jako nástroje pro řešení problémů a adaptaci. Deweyho práce měla zásadní dopad na vzdělávání, sociální reformu a politickou teorii. Politická situace v USA byla charakterizována vzestupem kapitalismu, formováním moderní demokracie a řešením sociálních nerovností a korupce, což vyžadovalo flexibilní a praktické přístupy k vládnutí a společnosti. Společenské změny zahrnovaly migraci z venkova do měst, vzestup střední třídy a potřebu efektivních řešení pro život v komplexní průmyslové společnosti. Pragmatismus tak nabídl filozofii, která rezonovala s americkým duchem inovací, praktičnosti a zaměření na budoucnost, poskytující rámec pro řešení reálných problémů a podporující progresivní myšlení.
✨ Známé znaky
Vliv pragmatismu na literaturu a jeho poetika se projevily spíše skrze ovlivnění dominantních literárních směrů a postojů, než skrze ustavení vlastního souboru striktně definovaných literárních pravidel. Hlavní znaky literatury ovlivněné pragmatismem zahrnují důraz na realismus a autentické zobrazení života, s hlubokým zájmem o praktické aspekty lidské existence a interakce s prostředím. Typická témata a motivy zahrnují boj jednotlivce s nepříznivými okolnostmi, otázky morálky a etiky v kontextu reálných důsledků činů, hledání smyslu a pravdy v proměnlivém světě, adaptaci na společenské a technologické změny, a v neposlední řadě témata spojená s demokracií, sociální spravedlností a vzděláváním jako nástroji pro zlepšení lidského údělu. Pragmaticky orientovaná literatura často zkoumá, jak lidé řeší problémy, jak se učí ze zkušeností a jaké jsou praktické důsledky jejich přesvědčení. Obraz typického hrdiny je charakterizován aktivitou, schopností adaptace a praktickým myšlením. Není to pasivní pozorovatel ani metafyzický spekulant, ale spíše „doer“, který čelí výzvám, učí se ze svých chyb a snaží se ovlivnit své prostředí. Jeho hodnota se často měří podle jeho schopnosti efektivně fungovat a přispívat ke svému společenství nebo k řešení konkrétních problémů. Tyto postavy bývají často vykresleny jako morálně komplexní, s vnitřními konflikty, které pramení z praktických dilemat, nikoli jen z abstraktních idejí. Obvyklé prostředí zahrnuje reálné, často drsné nebo náročné prostředí amerického západu, průmyslových měst, nebo venkovských komunit, kde se zdůrazňuje přímá interakce člověka s přírodou nebo s formující se průmyslovou společností. Konflikty jsou často společenského, ekonomického nebo etického charakteru, s důrazem na jejich dopad na každodenní život a potřebu praktického řešení. Nejde jen o psychologické drama, ale o drama, které se odehrává v interakci s vnějším světem. Jazyk a styl jsou typicky přímé, jasné, nekomplikované a funkční, bez zbytečné sentimentality nebo rétorické zdobnosti. Cílem je sdělit skutečnost, nikoli ji estetizovat. Častá je snaha o autentický dialog a věrohodné zobrazení myšlenkových pochodů postav, které odrážejí jejich praktické uvažování. Kompozice bývá často lineární a kauzální, zaměřená na sled událostí a jejich důsledky, což odpovídá pragmatickému důrazu na zkušenost a akci. Vyprávěcí postupy tíhnou k objektivnímu popisu, ačkoli psychologická introspekce je přítomna, vždy ve spojení s konkrétními činy a rozhodnutími. Vypravěč může být všeobjímající, ale jeho zaměření je na to, co je pro příběh a jeho postavy funkční a důležité z hlediska praktických důsledků. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry, které byly pragmatismem ovlivněny, patří realistický a naturalistický román, povídka, reportážní próza a esej. V americké literatuře lze vliv pragmatismu rozpoznat u autorů jako Mark Twain, Stephen Crane, Theodore Dreiser, Jack London, a později i u autorů ovlivněných regionální literaturou a sociální kritikou. Tito autoři často zkoumali otázky přežití, morálních rozhodnutí v těžkých podmínkách a role jedince v měnící se společnosti, což jsou témata hluboce rezonující s pragmatickou filozofií.
👥 Zastupci
Pragmatismus, ačkoliv primárně filozofický směr, hluboce ovlivnil literaturu, především v USA a částečně i v Evropě, tím, že kladl důraz na praktické důsledky myšlenek, zkušenost, užitečnost a dynamickou povahu pravdy. Mezi nejvýznamnější světové autory, jejichž dílo odráží pragmatické myšlení, patří: William James (USA), John Dewey (USA) a z českých autorů Karel Čapek. “William James (USA):“ Jeho filozofické spisy, ačkoliv nejsou beletrií, zásadně formovaly myšlenkové klima, které prostupovalo literaturu. “Pragmatism: A New Name for Some Old Ways of Thinking (1907):“ Tato kniha jasně definuje pragmatismus jako metodu a teorii pravdy, která testuje myšlenky podle jejich praktických důsledků, a tím ovlivnila, jak se v literatuře pojímaly činy a jejich výsledky. “The Will to Believe (1896):“ V tomto eseji James obhajuje právo věřit i bez absolutního důkazu, pokud je volba víry prakticky prospěšná pro život, což v literatuře posiluje témata individuální volby a subjektivního poznání. “The Varieties of Religious Experience (1902):“ James v ní zkoumá praktické a psychologické funkce náboženské zkušenosti, ukazující, jak různé víry slouží různým lidským potřebám a mají rozdílné dopady na život, což ilustruje pragmatický přístup k hodnocení idejí na základě jejich funkčnosti. “John Dewey (USA):“ Další klíčový filozof pragmatismu, jehož práce měla dopad na estetiku a literární teorii. “Art as Experience (1934):“ Tato kniha prezentuje estetickou teorii zakořeněnou v pragmatických principech, tvrdící, že umění není oddělené od každodenní zkušenosti, nýbrž její zintenzivněná forma zaměřená na proces, interakci a důsledky, což změnilo pohled na tvorbu i vnímání literatury. “Karel Čapek (Československo):“ Čapek byl jedním z mála českých autorů, kteří se pragmatismem aktivně zabývali a promítali jej do své tvorby, často prostřednictvím dystopií a filozofických románů. “R.U.R. (Rossumovi Univerzální Roboti) (1920):“ Tato divadelní hra zkoumá praktické a etické důsledky technologického pokroku a bezohledného utilitarismu při vytváření umělých bytostí, čímž ilustruje pragmatické otázky o dopadech lidských inovací. “Továrna na absolutno (1922):“ Román satiricky zobrazuje praktické důsledky a chaos plynoucí z nekontrolovatelného šíření absolutní božské energie, jež je zprvu vnímána jako užitečná, ale vede k rozkladu společnosti, což podtrhuje varování před neuváženým pragmatismem. “Válka s mloky (1936):“ Satirický román o exploataci inteligentních mloků pro lidský zisk, který vede k sebezničení lidstva, slouží jako silné pragmatické varování před krátkozrakostí a důsledky chamtivého a bezohledného jednání, které je motivováno pouze okamžitým užitkem.
📈 Vývoj
Pragmatismus vznikl v USA koncem 19. století jako filozofické hnutí, jehož zakladateli byli Charles Sanders Peirce a William James, k nimž se později připojil John Dewey. Nevznikl primárně jako literární směr, ale jeho filozofické principy – důraz na zkušenost, proces poznání, užitečnost idejí a jejich ověřování v praxi – se rychle promítly do literárního myšlení a kritiky. Období vrcholu jeho vlivu na literaturu spadá do počátku 20. století, zejména v americké literatuře. V této době ovlivnil především americký realismus a naturalismus, které sdílely zájem o konkrétní realitu, jednání postav v daných podmínkách a důsledky jejich rozhodnutí. Autoři jako Stephen Crane, Frank Norris nebo Theodore Dreiser sice nebyli „pragmatisté“ v úzkém slova smyslu, ale jejich díla často ukazovala, jak se ideje a morální zásady testují v drsné realitě a jak se pravda odhaluje skrze praktickou zkušenost. Pragmatismus také spoluvytvářel intelektuální klima raného modernismu, kde se autoři jako Gertrude Stein nebo T.S. Eliot (v jeho rané filozofické fázi) zabývali relativitou pravdy, subjektivní zkušeností a jazykem jako nástrojem pro konstrukci reality. V českém prostředí se pragmatismus stal významným zejména v meziválečném období, především díky Karlu Čapkovi, který se s pragmatickou filozofií seznámil, studoval ji a vědomě ji implementoval do své tvorby. Čapekův „pragmatismus“ spočíval v jeho schopnosti zkoumat různé perspektivy, testovat společenské a etické teorie v fiktivních scénářích a varovat před dogmatismem a absolutními pravdami. Postupný ústup pragmatismu jako “viditelného“ literárního vlivu nebyl ústupem, ale spíše jeho rozpuštěním a absorpcí do širšího proudu moderní a postmoderní literatury a myšlení. Jeho základní myšlenky o kontextuální pravdě, zkušenosti jako zdroji poznání a důrazu na akci se staly integrální součástí mnoha dalších směrů. Nejedná se o směr, který by měl jasné rané a pozdní fáze jako například romantismus, spíše o kontinuální filozofický proud s proměnlivým dopadem na literaturu. Z hlediska národních a regionálních variant je nejvýraznější “americký pragmatismus“, který je kolébkou tohoto myšlenkového proudu a nejvíce ovlivnil americkou literaturu. V Evropě byl přijímán selektivně; zatímco ve Francii ovlivnil například Henriho Bergsona, v německém prostředí se střetával s jinými filozofickými tradicemi. Český pragmatismus pak představoval specifickou variantu, kde se filozofické ideje promítaly do sociálně kritických a utopických/dystopických žánrů, přičemž jeho představitelé často usilovali o praktické řešení problémů a etickou reflexi. Žánrově se pragmatismus projevoval především ve “filozofické fikci“, “sociálně kritickém románu“ a “dystopické literatuře“, kde se zkoumají důsledky lidského jednání a myšlenek.
💫 Vliv
Vliv pragmatismu na pozdější literaturu a umění je spíše nepřímý, avšak hluboký a dalekosáhlý, neboť jeho klíčové principy byly integrovány do základních předpokladů moderního myšlení. Z pragmatismu vychází mnoho pozdějších literárních a uměleckých směrů v tom smyslu, že přejímají a rozvíjejí jeho důraz na aktivní roli člověka při tvorbě reality a pravdy. “Existencialismus“ (např. Jean-Paul Sartre, Albert Camus) sdílí s pragmatismem důraz na individuální volbu, odpovědnost a vytváření smyslu skrze akci a zkušenost, čímž navazuje na pragmatické pojetí pravdy jako něčeho, co se vytváří v procesu jednání, nikoli jako předem dané entity. Podobně “postmodernismus“ (např. Jacques Derrida, Jean-François Lyotard) rezonuje s pragmatickou skepsí vůči absolutním pravdám, zdůrazňováním kontextuální povahy poznání a jazyka, a pojetím idejí jako nástrojů spíše než odrazů objektivní reality. Pragmatismus rovněž ovlivnil “literární teorii a kritiku“, zejména skrze estetické teorie Johna Deweyho, které pojímaly umění jako dynamickou zkušenost a interakci, čímž posunuly fokus z autonomního díla na jeho proces a vnímání. Autoři jako Ralph Waldo Emerson, Walt Whitman nebo později někteří beatníci také ztělesňovali ducha americké praktičnosti a individualismu, byť ne nutně pod přímým vlivem pragmatismu jako filozofického směru. V době svého vzniku byl pragmatismus jako filozofický směr přijímán s kombinací nadšení a kritiky. Byl chválen pro svou svěžest, realismus a zaměření na praktické problémy, což bylo vnímáno jako osvobozující od spekulativní metafyziky. Zároveň čelil ostré kritice, která ho obviňovala z relativismu, subjektivismu, utilitarismu a z toho, že údajně podkopává objektivní pravdu a morální hodnoty, což vedlo k obavám z jeho dopadů na etiku a náboženství. V literárním kontextu, kde neexistoval jako samostatný „ism“, se o jeho přijetí mluvilo spíše v rámci širších diskusí o realismu, naturalismu či modernismu. Díla Karla Čapka, která pragmatické myšlenky explicitně tematizovala, byla obecně velmi kladně přijímána pro svou hlubokou filozofickou reflexi, originalitu a sociální kritiku, přestože i ona občas narážela na ideologickou kritiku kvůli svému skepticismu a relativismu, zejména v pozdějších totalitních režimech, které preferovaly dogmatismus. Na žádné zákazy či cenzuru “přímo“ kvůli pragmatismu jako literárnímu směru ale nedošlo; případná cenzura se týkala spíše politického nebo sociálního obsahu děl, nikoli jejich filozofického podkladu. Dnes je pragmatismus jako filozofie stále velmi živý a vlivný, a to i v literárním a uměleckém kontextu, byť často v pozadí. Je vnímán jako jeden ze základních kamenů americké filozofie a důležitý předchůdce mnoha současných myšlenkových proudů. Jeho důraz na empirii, testování idejí a kontextuální povahu pravdy se projevuje v neustálém zájmu o sociální a environmentální důsledky lidského jednání, což je téma mnoha současných románů a filmů. Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace se nejčastěji týkají děl autorů, kteří pragmatismus ve své tvorbě tematizovali. Příkladem jsou právě díla Karla Čapka: “R.U.R.“ byla mnohokrát adaptována pro divadlo, televizi i rozhlas po celém světě (např. BBC v roce 1938), což svědčí o její nadčasovosti a relevanci jejího pragmatického zkoumání dopadů technologie. “Válka s mloky“ byla rovněž předmětem divadelních her, rozhlasových adaptací a dokonce inspirací pro filmové tvůrce, ukazující přetrvávající sílu jejího varování před lidskou chamtivostí a ignorováním dlouhodobých důsledků. Tyto adaptace nepřekládají přímo filozofii pragmatismu, ale spíše zdůrazňují příběhy a situace, které z pragmatického myšlení vycházejí – totiž testování idejí v praxi a sledování jejich následků. Pragmatismus tak zůstává aktuální jako metoda pro kritické zkoumání lidského světa, což se odráží v umění, které se zabývá etickými dilematy, společenskými změnami a hledáním smyslu v neustále se měnící realitě.