📖 Úvod
Pozitivismus je filozofický a vědecký směr, který zásadně ovlivnil evropské myšlení a literaturu, ačkoliv nebyl čistě literárním hnutím v užším slova smyslu, ale spíše ideovou základnou pro realismus a naturalismus. Jeho název pochází z francouzského „positivisme“, v češtině se označuje jako pozitivismus. Časově je pevně spojen s 19. stoletím, především s jeho druhou polovinou, a jeho vliv se protáhl až do počátku 20. století. Geograficky se rozvíjel především ve Francii, kde má své kořeny, dále významně v Anglii, Německu, Rakousku-Uhersku (včetně českých zemí), Itálii, Rusku a Spojených státech amerických, odkud se šířil do dalších evropských i mimoevropských regionů. V literatuře se projevoval snahou o objektivní zobrazení skutečnosti na základě vědeckých poznatků a empirických dat.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku pozitivismu je neodmyslitelně spjato s bouřlivým 19. stoletím, které se vyznačovalo rychlými technologickými a společenskými změnami. Doba po napoleonských válkách a revolučních událostech (např. 1830, 1848) přinesla rozčarování z velkých ideologií a revolučních utopií, což vedlo k potřebě hledání stability a nových, racionálních základů pro uspořádání společnosti. Politická situace se vyznačovala konsolidací národních států, industrializací a s ní spojeným růstem liberalismu, ale i sociálními konflikty a nárůstem urbanizace. Společenské změny zahrnovaly vzestup buržoazie jako dominantní třídy, masivní rozvoj průmyslu, vznik nových sociálních vrstev (průmyslový proletariát) a s tím spojené sociální problémy jako chudoba, sociální nerovnost a otázky hygieny. Filozoficky se pozitivismus zrodil z potřeby reagovat na idealistické a metafyzické spekulace minulých období, jako byl romantismus, a hledat spolehlivé poznání v empirii. Zakladatelem pozitivismu a autorem termínu „pozitivní filozofie“ byl francouzský filozof Auguste Comte (1798–1857). Comte stál u zrodu tohoto směru, když ve svém díle „Kurs pozitivní filozofie“ (Cours de philosophie positive) formuloval zákon tří stádií vývoje lidského myšlení (teologické, metafyzické a pozitivní), přičemž pozitivní stádium považoval za vrchol, kde se poznání zakládá výhradně na vědeckých metodách, faktech a pozorování. Pozitivismus se vymezoval především proti romantismu s jeho důrazem na subjektivitu, cit, iracionalitu, fantastické prvky a idealizaci skutečnosti. Odmítal také metafyziku, spekulativní filozofii a náboženská dogmata jako neověřitelné a nevědecké. Naopak navazoval na osvícenské ideály rozumu a pokroku, na empirismus (Locke, Hume) a na odkaz vědecké revoluce, která prokázala sílu racionálního poznání světa. Věřil v možnost vědeckého poznání a ovládnutí společnosti stejně jako přírody.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika literárního směru ovlivněného pozitivismem, jímž byl především realismus a naturalismus, spočívají v důrazu na objektivní a detailní zobrazení skutečnosti. Typická témata a motivy zahrnují analýzu sociálních jevů, vliv prostředí a dědičnosti na osud jedince, každodenní život, sociální problémy jako chudoba, třídní rozdíly, prostituce, alkoholismus a morální úpadek, ale i otázky vědeckého pokroku a jeho dopadu. Důraz je kladen na zobrazení všednosti a banality, často s cílem kritické reflexe společnosti. Obraz typického hrdiny je často průměrný jedinec, „člověk z lidu“ nebo představitel určité sociální vrstvy, který je silně determinován svým prostředím, dědičností a společenskými okolnostmi. Není to výjimečný romantický hrdina, ale spíše pasivní oběť, pozorovatel nebo produkt své doby, jehož vnitřní svět je často odvozen od vnějších faktorů. Obvyklé prostředí a konflikty se odehrávají v konkrétních, často detailně popsaných lokacích – městské aglomerace, průmyslové zóny, venkovské usedlosti, obytné domy různých společenských vrstev, nemocnice, soudní síně. Konflikty pramení ze sociálních nerovností, ekonomického útlaku, střetů mezi jednotlivými společenskými třídami nebo z morálních dilemat průměrného člověka v tíživých životních situacích. Jazyk a styl jsou charakteristické objektivitou, přesností, věcností a deskriptivností. Autoři usilují o co nejvěrnější zachycení reality, používají detailní popisy prostředí, postav a jejich chování, často využívají hovorovou řeč, dialekty a slang pro zvýšení autenticity. Styl je často úsporný, bez zbytečných ozdob a rétorických figur, ale zároveň velmi bohatý na fakta a pozorování. Kompozice bývá lineární a chronologická, s důrazem na logickou posloupnost událostí a kauzální vztahy. Děj je často rozsáhlý, encyklopedický, s mnoha odbočkami a detailními popisy, které slouží k vykreslení celkového obrazu doby a společnosti. Vyprávěcí postupy zahrnují primárně er-formu s vševědoucím vypravěčem, který se snaží zachovat objektivní odstup, ačkoliv jeho sympatie mohou být skryty. Časté je přímé pozorování, popis a analýza chování postav. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou realistický a naturalistický román (zejména společenský román, román-řeka, psychologický román, román s tezí), povídka a drama (především naturalistické drama, zaměřené na vykreslení sociálních problémů a lidské determinace).
👥 Zastupci
Auguste Comte, zakladatel filozofického pozitivismu, položil základy myšlenkového proudu, který se snažil aplikovat vědecké metody na studium společnosti a lidského chování, což se následně odrazilo i v literatuře. Mezi nejvýznamnější světové autory s pozitivistickými tendencemi patří Émile Zola s díly jako “Germinal“, “Nana“ a cyklus “Rougon-Macquart“, které detailně zkoumají vliv dědičnosti a prostředí na osudy postav a společnosti s téměř vědeckou precizností. Gustave Flaubert ve svých románech “Paní Bovaryová“ a “Salambo“ představuje objektivní, bezosobní styl a pečlivé studium lidské psychiky a realistického prostředí bez autorova moralizování. Guy de Maupassant se povídkami jako “Kulička“ a románem “Miláček“ stal mistrem chladného a objektivního popisu lidských vášní, touhy po moci a morálního úpadku společnosti, čímž ukazuje svět takový, jaký je, bez příkras. Na české scéně byl významným představitelem Jan Neruda, jehož “Povídky malostranské“ a “Arabesky“ představují mistrné, kritické a precizní pozorování pražského maloměstského života, sociálních typů a jejich každodenních starostí, čímž věrně ilustruje realistické zobrazení. Karel Václav Rais svými romány jako “Zapadlí vlastenci“ a “Kaliba zločinná“ detailně popisuje venkovské prostředí a psychologii postav s důrazem na sociální, ekonomické a environmentální faktory, které ovlivňují jejich životy a jednání. Svými realistickými díly, často s prvky sociálního determinismu a pečlivou analýzou vlivu prostředí a dědičnosti, tito autoři skvěle ilustrují literární manifestace pozitivismu a jeho odnože naturalismu, které usilovaly o co nejvěrnější, často až fotografické zobrazení skutečnosti.
📈 Vývoj
Vývoj pozitivismu jako filozofického směru započal ve 30. letech 19. století s dílem Augusta Comta, jehož „Kurs pozitivní filozofie“ položil základy nového myšlenkového systému, který odmítal metafyziku a zdůrazňoval empírické pozorování a vědeckou metodu jako jediný zdroj poznání. V literatuře se pozitivismus projevil především prostřednictvím realismu a později naturalismu. Realismus se rozvíjel od poloviny 19. století, kdy autoři usilovali o objektivní zobrazení skutečnosti, sociální kritiku a analýzu charakterů v souvislosti s prostředím. Období vrcholu pozitivistických tendencí v literatuře nastalo s rozkvětem naturalismu v 70. a 80. letech 19. století, především ve Francii s Émilem Zolou, který teorii pozitivismu (zejména vliv Hippolyta Taina o rase, prostředí a momentu) aplikoval na literaturu a snažil se psát romány jako “experimenty“ se společností a jedinci. Postupný ústup pozitivismu a naturalismu nastal koncem 19. a počátkem 20. století, kdy se objevily nové umělecké směry jako symbolismus, dekadence a modernismus, které se obracely k subjektivitě, iracionalitě, vnitřnímu světu člověka a duchovním rozměrům existence, čímž reagovaly na deterministickou a materialistickou povahu pozitivismu. V rané fázi se pozitivistické myšlenky projevovaly především v realistické próze s důrazem na objektivní popis a sociální kritiku, zatímco pozdní fáze (naturalismus) přinesla zesílený determinismus, drastičtější témata, vědeckou metodologii a často i pesimistické vyznění. Národní a regionální varianty zahrnovaly francouzský naturalismus (Zola), ruský realismus (Tolstoj, Dostojevskij – ačkoliv s hlubší psychologickou a filozofickou dimenzí), anglický realismus (Dickens, Eliotová), americký realismus (Mark Twain, Henry James) a český realismus (Neruda, Rais), který často kladl důraz na venkovský život a národní problematiku. V žánrovém smyslu dominovala próza, zejména román a povídka, které nejlépe umožňovaly rozsáhlé studie prostředí a postav.
💫 Vliv
Vliv literárního pozitivismu a naturalismu na pozdější literaturu a umění byl značný a trvalý. Přímo z něj vychází celá řada směrů a autorů, kteří rozvíjeli principy objektivního pozorování, sociální kritiky a vědecké metody v umění. Patří sem například sociální realismus 20. století, někteří autoři kritického realismu a samozřejmě i investigativní žurnalistika, která přejala metodologii podrobného sběru faktů a objektivní prezentace. Vliv se projevuje i v dokumentárním filmu a fotografii, které usilují o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti. Autoři jako Theodore Dreiser nebo Sinclair Lewis v Americe, nebo v určitých aspektech i autoři jako John Steinbeck, navazovali na naturalistickou tradici. V době svého vzniku byl pozitivismus a jeho literární odnože přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl chválen pro svou vědeckou rigoróznost, odvahu k sociální kritice a prolomení tabuizovaných témat (např. chudoba, prostituce, dělnické prostředí), čímž dával hlas marginalizovaným skupinám. Na druhé straně čelil ostré kritice kvůli svému determinismu, pesimismu, údajné vulgaritě a materialismu, které byly vnímány jako redukce lidské zkušenosti na pouhé biologické a sociální faktory. Naturalistická díla, zejména Zolova, byla často označována za nemorální a pornografická, což vedlo k cenzuře a zákazům (například soudní proces s Flaubertovou “Paní Bovaryovou“ kvůli obscénnosti). Dnes je literární pozitivismus a naturalismus vnímán jako klíčová etapa ve vývoji moderní literatury, která zásadním způsobem přispěla k rozvoji realistické techniky, psychologické hloubky a sociální angažovanosti v umění. Jeho díla jsou stále studována, oceňována pro svou historickou a uměleckou hodnotu a často adaptována do jiných uměleckých forem. Filmové adaptace Zolových románů, jako například “Germinal“ (více filmových verzí, např. z roku 1993), “Nana“ nebo “L’Assommoir“, jsou populární a dokládají trvalou aktuálnost a sílu těchto příběhů. Také divadelní hry a televizní seriály často čerpají z naturalistických motivů a realistického zobrazení sociální problematiky, což potvrzuje, že principy pozitivistického přístupu k literatuře zůstávají relevantní pro pochopení lidské společnosti.