📖 Úvod
Poválečná rakouská literatura, známá také pod původním názvem “Nachkriegsliteratur in Österreich“ nebo “Österreichische Nachkriegsliteratur“, je literární období, které se rozvíjelo především od konce druhé světové války, tedy od roku 1945. Její hlavní vliv a nejvýraznější projevy spadají do 50. až 70. let 20. století, avšak její tendence a témata se promítají i do pozdějších dekád a ovlivňují současnou rakouskou literární tvorbu, čímž představuje trvalý fenomén v rakouském kulturním prostoru. Jedná se o proud, který se formoval a rozvíjel primárně v Rakousku, přičemž jeho epicentrem byla Vídeň jakožto historické a kulturní centrum země, nicméně významní autoři a impulsy vycházely i z dalších rakouských regionů, jako je Štýrsko, Salcbursko či Tyrolsko. Toto období představuje zlom v rakouské literatuře, neboť se snažilo vyrovnat s traumatem války a nacistické minulosti a zároveň se vrátit k evropským literárním tradicím, které byly v době anšlusu a války násilně přerušeny. Charakterizuje jej snaha o novou definici rakouské identity a kritický pohled na nedávnou historii, což se odráží v hluboké reflexi společenských a psychologických dopadů válečných událostí na jednotlivce i celou společnost. Její časové zařazení se sice pevně váže na poválečné roky, ale její témata a experimentální přístupy položily základy pro moderní rakouskou literaturu a staly se inspirací pro řadu následujících generací spisovatelů, kteří se i nadále zabývají dědictvím minulosti a otázkami identity.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku poválečné rakouské literatury je úzce spjato s koncem druhé světové války v roce 1945 a následnou traumatizovanou situací v zemi. Rakousko bylo po válce okupováno spojeneckými mocnostmi (USA, Velká Británie, Francie, Sovětský svaz) až do roku 1955, což vedlo k rozdělení země na okupační zóny a značné nejistotě. Klíčovým mezníkem se stala Státní smlouva (Staatsvertrag) z roku 1955, která Rakousku vrátila plnou suverenitu a deklarovala jeho trvalou neutralitu. Tato desetiletá okupační fáze a následná obnova státnosti hluboce ovlivnily národní identitu a společenskou atmosféru. Společnost se potýkala s obrovskou psychickou zátěží, spojenou s vyrovnáváním se s nacistickou minulostí, válečnými zločiny a vlastní spoluvinou, přičemž v prvních poválečných letech často převládalo mlčení a tendence k zapomínání či bagatelizování. I přes rychlou hospodářskou rekonstrukci a tzv. „Wirtschaftswunder“ v 50. a 60. letech, vládlo v nitru společnosti hluboké trauma a pokrytectví, které autoři později kritizovali. Konzervativní společenská morálka a dominance katolické církve také formovaly prostředí, proti kterému se mnozí spisovatelé vymezovali. Filozofické pozadí bylo ovlivněno existencialismem, který pronikal do Evropy z Francie (Sartre, Camus) a Německa (Heidegger), nabízející optiku pro hledání smyslu v rozvráceném světě a pro reflexi absurdity lidské existence. Zásadní vliv na rakouskou poválečnou literaturu měla také kritika jazyka, jejíž kořeny lze nalézt v myšlení Ludwiga Wittgensteina a ve filozofiích Vídeňského kruhu. Tato skepse vůči schopnosti jazyka přesně vyjádřit realitu a pocity se stala jedním z ústředních témat mnoha autorů, jako byli Ingeborg Bachmann nebo Thomas Bernhard. Později se projevily i vlivy poststrukturalismu a dalších myšlenkových proudů. Není možné jmenovat jednoho jediného „zakladatele“ poválečné rakouské literatury, spíše se jedná o generaci autorů, kteří se začali prosazovat téměř současně. Významnou roli na německojazyčné scéně, s přesahem i do Rakouska, hrála skupina “Gruppe 47“, která poskytovala platformu pro setkávání a diskusi. V Rakousku mezi klíčové postavy patřil kritik a esejista Hans Weigel, který silně ovlivňoval ranou poválečnou generaci. Mezi prvními autory, kteří se odvážili kriticky reflektovat válečnou zkušenost a jazykovou problematiku, byli Ingeborg Bachmann, Paul Celan (ačkoliv většinu života prožil v Paříži, jeho rakouské kořeny a vliv na jazykovou poezii jsou nezpochybnitelné), Ilse Aichinger a H. C. Artmann. Vznikaly také nové literární časopisy, jako například “Plan“ nebo “Wort in der Zeit“, které sloužily jako fóra pro nové hlasy. Poválečná rakouská literatura se především vymezovala proti předválečnému nacionalistickému sentimentu, idylickému a často povrchnímu realismu “Heimatliteratur“ (literatury domova) a propagandistické literatuře nacistického režimu. Odmítala lež, přetvářku a potlačování pravdy. Zároveň však navazovala na bohatou tradici rakouského modernismu z první poloviny 20. století, zejména na autory jako Robert Musil, Hermann Broch, Franz Kafka a Stefan Zweig, kteří se zabývali psychologickými hlubinami a rozpadem světa. Dále čerpala z avantgardních proudů (expresionismus, surrealismus) a snažila se o obnovu Rakouska jako plnohodnotné součásti evropské a světové literatury, která se opět otevřela podnětům ze zahraničí.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika poválečné rakouské literatury se vyznačují hlubokou reflexí a často radikálními formálními experimenty, které odrážejí existenciální nejistotu a kritické vyrovnání se s minulostí. Mezi typická témata a motivy patří především vyrovnávání se s nacistickou minulostí a traumatem války, s otázkami viny, spoluviny, mlčení a potlačovaného zapomínání, což se projevuje v neúprosném zkoumání kolektivní paměti a národní identity. Dále je to kritika rakouské společnosti, jejího maloměšťáctví, pokrytectví, provinčnosti a vlivu konzervativního katolicismu, který bránil otevřené diskusi o citlivých tématech. Klíčovým motivem je jazyková skepse, nedůvěra v jazyk jako spolehlivý nástroj komunikace, zkoumání krize jazyka a jeho hranic, což vedlo k rozvoji specifické „Sprachkritik„ v literární formě. Autoři často zobrazují osamělost, odcizení, pocit ztráty domova (fyzického i metafyzického) a existenciální úzkost, stejně jako absurditu lidské existence tváří v tvář nesmyslnosti světa. Motivy smrti, zániku a pomíjivosti jsou také časté, stejně jako hluboké psychologické studie postav a jejich vnitřních traumat. Často je přítomna i ostrá kritika společnosti a jejích institucí – rodiny, státu, církve, školství a dokonce i uměleckého prostředí. Obraz typického hrdiny je často komplexní a problematický. Jedná se o outsidera, intelektuála, umělce, nemocného nebo trpícího jedince, který je často osamělý a potýká se s vnitřními démony a neporozuměním okolí. Hrdina je často pasivní obětí okolností, ale zároveň představuje i aktivního vnitřního kritika společnosti. Postavy jsou psychologicky složité, plné rozporů, úzkostí, sebedestruktivních tendencí a často se pohybují na hranici duševní stability. Obvyklé prostředí je často klaustrofobické, izolované, ať už se jedná o venkovské maloměsto, kde se projevuje netolerance a provinčnost (Bernhard), nebo měšťanské byty ve Vídni, sanatoria, psychiatrické léčebny – místa, kde se úzkost a tlak společnosti stávají hmatatelnými. Příroda, pokud je přítomna, slouží spíše jako kulisa pro vnitřní dramata a osamělost. Konflikty jsou převážně vnitřní – hrdinové se potýkají sami se sebou, se svou minulostí, se svým světem. Dále se objevují konflikty mezi jedincem a společností, rodinou, autoritami či “státem“, a v neposlední řadě konflikty s jazykem a nemožností adekvátního vyjádření, často i generační konflikty. Jazyk a styl jsou charakteristické svým experimentálním a inovativním přístupem. Autoři často narušují tradiční syntax a gramatiku, využívají opakování, variace a stupňování (zejména Thomas Bernhard), dlouhé, komplikované souvětí, nebo naopak fragmentární a úsečné texty. Běžné je využívání ironie, sarkasmu a černého humoru. Jazyk je často precizní, až klinicky chladný při popisu utrpení, zároveň však plný metafor a symboliky. U některých autorů (Bachmann, Celan) je patrná silná hudebnost a rytmus. Jazyk se stává tématem samotným, jeho hranice a možnosti jsou neustále zpochybňovány. V kompozici a vyprávěcích postupech převládá nechronologická struktura, fragmentace, a proud vědomí či vnitřní monolog. Děj je často potlačen ve prospěch reflexe, meditace a zkoumání vnitřního světa postav. Převládá subjektivní perspektiva, často s nespolehlivým vypravěčem. Realita se často prolíná s imaginací, snem a halucinacemi. U Bernharda je patrná tendence k dramatickému zpracování textu, což často stírá hranice mezi prózou a dramatem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou psychologický román, často ve formě anti-románu, novela, povídka. Dále je to poezie, lyrika s existenciálními, filozofickými a jazykověkritickými tématy, a drama, často absurdní nebo silně kritické. Důležitou součástí jsou i esejistika a autobiografické texty, které reflektují osobní i kolektivní zkušenost. Celkově se poválečná rakouská literatura vyznačuje hloubkou, kritičností a inovativností, což jí zajistilo významné místo v evropském literárním kontextu.
👥 Zastupci
Poválečná rakouská literatura představuje bohaté a často kontroverzní období, které zásadně ovlivnilo evropskou literaturu. Zahrnuje autory, kteří se vyrovnávali s traumatem druhé světové války, jazykovou skepsí a neochotou rakouské společnosti konfrontovat vlastní minulost. Mezi klíčové postavy patří Ingeborg Bachmann, Thomas Bernhard, Peter Handke a Elfriede Jelinek. Ingeborg Bachmann (1926–1973) je známá svou poezií a prózou, jež prozkoumává jazykovou krizi, identitu a existenciální úzkost; její sbírka básní “Die gestundete Zeit“ (1953) reflektuje poválečné zklamání a melancholii, zatímco román “Malina“ (1971) experimentuje s formou a zkoumá ženskou identitu a její rozpad, což dokonale ilustruje hlubokou psychologickou a jazykovou reflexi v poválečné literatuře. Thomas Bernhard (1931–1989) byl mistrem misantropické, repetitivní prózy, jež ostře kritizovala rakouskou společnost a její pokrytectví; jeho román “Kalkwerk“ (1970) sleduje posedlost hudebního teoretika dílem a jeho neschopnost tvořit, což skvěle vystihuje autorovu kritiku umělecké sterility a neurotické povahy rakouské duše, a dílo “Holzfällen. Eine Erregung“ (1984) nemilosrdně demaskuje vídeňskou uměleckou scénu a její pokrytectví, čímž exemplárně ukazuje Bernhardovu nekompromisní společenskou kritiku a styl. Peter Handke (1942) je prominentní postavou experimentálního dramatu a prózy, která zpochybňuje jazykové a narativní konvence; jeho hra “Publikumsbeschimpfung“ (1966) přímo konfrontuje publikum a boří hranice jeviště, čímž ukazuje Handkeho revoluční přístup k divadlu a jazyku, a román “Die Angst des Tormanns beim Elfmeter“ (1970) zkoumá odcizení a narušení vnímání reality, což je typické pro jeho existenciální témata a minimalistický styl. Elfriede Jelinek (1946) se proslavila svou provokativní kritikou genderových rolí, sexuality a rakouského národního mýtu; román “Die Klavierspielerin“ (1983) nemilosrdně analyzuje represivní mateřskou lásku a sexualitu v konzervativní Vídni, což je stěžejní dílo pro Jelinekino zkoumání moci a útlaku, a dílo “Lust“ (1989) s radikální otevřeností prozkoumává ženskou sexualitu a ponižování, což z ní činí klíčovou autorku kritické a feministické linie poválečné rakouské literatury. Dalším důležitým autorem je Friederike Mayröcker (1924–2021), jejíž experimentální poezie a próza se vyznačuje intenzivní jazykovou hrou a surrealistickými prvky; její dílo “Heiligenanstalt“ (1978) představuje proud vědomí a jazykové experimenty, které posouvají hranice vyjádření a ztělesňují avantgardní rozměr poválečné tvorby. Zapomenout nesmíme ani na “Vídeňskou skupinu“ (Wiener Gruppe), s autory jako Gerhard Rühm (1930), kteří se v 50. letech zasloužili o rozvoj konkrétní a vizuální poezie, performancí a zvukového umění, radikálně tak obohacovali literární výraz a ilustrovali avantgardní směřování.
📈 Vývoj
Vývoj poválečné rakouské literatury začíná bezprostředně po roce 1945, kdy se autoři snažili vyrovnat s rozbitým světem a tichým traumatem druhé světové války, což bylo často označováno jako „Stunde Null“ – hodina nula, znamenající nový začátek, ale i nutnost konfrontovat vinu a ztrátu. Raná fáze (přibližně 1945–1960) se vyznačovala pomalým hledáním nové identity a jazyka, který by nebyl zprofanován propagandou; zde se objevují snahy o obnovu humanistických tradic a také první pokusy o reflexi válečných zkušeností, byť často ještě nepřímo, reprezentované například ranou tvorbou Ingeborg Bachmann nebo dílem Heimita von Doderera, který se snažil zachytit obraz upadající monarchie a vídeňské společnosti. Období vrcholu nastalo v 60. a 70. letech, kdy se plně rozvinula kritická a experimentální tendence; autoři jako Bernhard, Handke, Bachmann (ve své próze) a Jelinek začali nekompromisně analyzovat a demaskovat rakouskou společnost, její historické tabu, katolické pokrytectví a nacionalistické přežitky. V této fázi se též prosadila tzv. „Sprachkrise“ (krize jazyka), kdy autoři zpochybňovali schopnost jazyka adekvátně vyjádřit realitu po holokaustu a válečných zvěrstvech, což vedlo k rozsáhlým jazykovým experimentům, jež charakterizovaly dílo Vídeňské skupiny (konkrétní poezie, zvuková poezie). Postupný ústup ve smyslu jednolitého směru nastal v 80. a 90. letech, kdy se i přes pokračující aktivitu klíčových autorů začaly objevovat nové hlasy a témata; kritický impuls sice zůstal, ale posunul se k nuancovanějším a globálnějším otázkám, jako jsou migrace, globalizace nebo identita v proměnlivém světě. Přestože někteří autoři rané fáze pokračovali v tvorbě, hlavní proud se diferencoval a stal se méně jednotným. Raná fáze se tedy zaměřovala na zpracování bezprostředních poválečných následků a hledání nového jazyka, zatímco pozdní fáze (od 90. let dále) sice navazovala na kritické tradice, ale rozšiřovala tematický a formální záběr, často s větším důrazem na individualismus a rozmanitost stylů. Národní varianta se projevila v specificky rakouském vyrovnávání se s historií – na rozdíl od německé literatury, která se častěji soustředila na vinu a denacifikaci, rakouská literatura často řešila téma spoluviny, identity oběti a viníka zároveň, a odmítání „Anschlussu“ jako legitimního aktu. Regionální varianty se projevily v silném sepjetí některých autorů s konkrétními místy, například Bernhardovo zkoumání Horního Rakouska nebo Jelinekino kritické zrcadlo Vídně. Žánrově byla poválečná rakouská literatura mimořádně silná v poezii (Bachmann, Mayröcker), v psychologicky propracované próze (Bernhard, Handke, Jelinek) a v experimentálním divadle, které radikálně měnilo pohled na dramatickou tvorbu.
💫 Vliv
Vliv poválečné rakouské literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Mnozí autoři tohoto období, zejména Thomas Bernhard, Peter Handke a Elfriede Jelinek, se stali vzory pro kritickou, experimentální a jazykově uvědomělou literaturu po celém světě. Jejich radikální přístup k jazyku, narativu a společenské kritice ovlivnil celou řadu literárních směrů, včetně postmoderny, meta-fikce a feministické literatury. V německy mluvícím prostoru se jejich díla stala katalyzátorem pro autory jako W. G. Sebald, který sdílel podobnou citlivost pro trauma a historickou paměť, nebo pro současné dramatiky, kteří se inspirují Handkeho bořením čtvrté stěny a Jelinekino politickým divadlem. Globálně lze vliv spatřit u autorů, kteří se zabývají post-traumatickým stavem národů nebo kritikou vlastních společností, například v severské literatuře (Jon Fosse) nebo v postmoderní próze. Díla poválečných rakouských autorů se dočkala mnoha filmových, divadelních a dokonce i operních adaptací. Zásadní je filmová adaptace románu “Die Klavierspielerin“ (Pianistka) od Elfriede Jelinek, kterou v roce 2001 natočil Michael Haneke a získal za ni Velkou cenu poroty v Cannes, čímž její dílo dostalo celosvětovou publicitu. Peter Handke sám často spolupracoval s filmaři, například s Wimem Wendersem na filmu “Die Angst des Tormanns beim Elfmeter“ (Úzkost brankáře při penaltě, 1972), což svědčí o jeho přesahu do jiných uměleckých forem. Díla Thomase Bernharda jsou často inscenována na divadelních prknech po celém světě, jeho monologické hry se staly ikonickými pro své intenzivní a provokativní zkoumání lidské psychiky a společenských neduhů. V době svého vzniku byla díla poválečných rakouských autorů přijímána velmi rozporuplně. Ingeborg Bachmann, s její lyrickou kvalitou, se dočkala relativně včasného uznání a pochval, zejména za svou poezii, která byla oceněna jako novátorská a hluboce lidská. Naopak Thomas Bernhard a Elfriede Jelinek byli často terčem ostré kritiky, pobouření a odsouzení. Bernhardova nemilosrdná kritika rakouské identity, katolické církve a vídeňské „Kunstszene“ (umělecké scény) vedla k obviněním z „Nestbeschmutzung“ (špinění vlastního hnízda), k veřejným protestům a dokonce k pokusům o zákazy, zejména kolem jeho hry “Heldenplatz“ (1988), která se přímo dotýkala antisemitismu a spoluviny Rakušanů na nacistických zločinech. Jelinek čelila podobné cenzuře a morálnímu odsouzení za svou radikální otevřenost v tématech sexuality, feminismu a politiky; její díla byla často označována za pornografická nebo urážlivá. Handke zase svými experimenty a provokacemi rozděloval kritiky i publikum, ale zároveň si získal uznání za svou originalitu a intelektuální hloubku. Dnes je poválečná rakouská literatura vnímána jako jedno z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších období v dějinách evropské literatury. Autoři jako Bachmann, Bernhard, Handke a Jelinek jsou považováni za klasiky moderní literatury, jejichž díla jsou součástí povinné četby na univerzitách a jsou neustále nově interpretována. Ocenění Elfriede Jelinek Nobelovou cenou za literaturu v roce 2004 a Peteru Handkemu v roce 2019 potvrdila jejich globální význam a trvalý vliv. Jejich díla jsou ceněna pro svou uměleckou odvahu, jazykovou brilanci a neúprosnou morální integritu, která stále rezonuje s problémy současného světa, ať už jde o politickou korektnost, genderovou identitu nebo vyrovnávání se s historickými traumaty. Jejich odkaz žije dál nejen v literatuře, ale i v divadle, filmu a ve veřejné diskusi o identitě a společnosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Poválečná rakouská literatura na Rozbor-dila.cz →