📖 Úvod
Poválečná německojazyčná literatura, německy Nachkriegsdeutschsprachige Literatur, je literární období, které se rozvíjelo primárně od konce druhé světové války v roce 1945 až do 60. let 20. století, s dozvuky do let 70. Někdy se označuje také jako „literatura hodiny nula“ (Literatur der Stunde Null) nebo „literatura trosek“ (Trümmerliteratur) pro svou ranou fázi. Geograficky se rozvíjela zejména v Německu, které bylo rozděleno na Spolkovou republiku Německo (SRN) a Německou demokratickou republiku (NDR), dále v Rakousku a ve Švýcarsku, které sice zůstalo neutrální, ale bylo silně ovlivněno válečným děním v sousedství. Jedná se o období zásadní pro formování moderní německojazyčné kultury po katastrofě druhé světové války a holokaustu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku poválečné německojazyčné literatury je neodmyslitelně spjato s koncem druhé světové války v květnu 1945, porážkou nacistického režimu a následnou kapitulací Německa. Země byla v troskách, hospodářství zničené, města rozbombardovaná a obyvatelstvo konfrontováno s obrovskými ztrátami na životech, traumatem z války a šokující realitou holokaustu a válečných zločinů. Klíčovým společenským fenoménem byla kolektivní vina a odpovědnost za nacistické hrůzy, často spojená s mlčením a potlačováním paměti, což vedlo k potřebě „hodiny nula“ (Stunde Null) – radikálního nového začátku, a to jak v politickém, tak v kulturním a morálním smyslu. Lidé se potýkali se ztrátou domova (Heimatlosigkeit), s vysídlením a s návratem válečných zajatců a uprchlíků. Společnost byla fragmentovaná a hledala novou identitu v rozděleném světě. Politická situace se rychle vyvinula do Studené války, což vedlo k rozdělení Německa na západní Spolkovou republiku Německo (SRN) a východní Německou demokratickou republiku (NDR), každá s odlišným ideologickým a politickým systémem, což se projevilo i v literatuře (západní svoboda projevu vs. východní socialistický realismus a cenzura). Filozoficky se autoři často inspirovali existencialismem (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), který reflektoval pocit absurdity, odcizení a beznaděje v poválečném světě, a obecně kritikou ideologií. U vzniku nestál jeden zakladatel, ale spíše skupina autorů a intelektuálů, kteří se snažili o morální a kulturní obnovu. Klíčovou platformou a katalyzátorem se stala „Gruppe 47“ (Skupina 47), založená Hansem Wernerem Richterem a Alfrede Anderschou, která od roku 1947 do roku 1967 pravidelně pořádala setkání, kde autoři četli svá díla a podrobovali je kritické diskusi. Tato skupina sice neměla pevný program, ale stala se symbolem demokratického diskurzu a kritického myšlení v poválečné SRN. Poválečná literatura se vymezovala především proti nacistické propagandistické literatuře, patosu, heroizaci a jakékoli formě ideologického zneužívání jazyka. Odmítala také „vnitřní emigraci“ autorů, kteří sice žili v Německu za nacismu, ale mlčeli. Naopak navazovala na tradice předválečného modernismu, který byl nacisty potlačen (např. expresionismus, nová věcnost – Neue Sachlichkeit), na exilovou literaturu a na kritické tendence evropské literatury, zejména anglo-americkou poválečnou literaturu (např. Ernest Hemingway pro úsporný styl) a francouzský existencialismus. Cílem bylo očistit jazyk a literaturu od nánosů minulosti a vytvořit prostor pro autentičnost a pravdu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou poválečné německojazyčné literatury bylo radikální odmítnutí patosu, rétoriky a jakéhokoli idealismu, které byly spojeny s nacistickou propagandou. Projevovala se silná tendence k „Kahlschlag“ (holoseči, mýcení) v jazyce – snaha očistit jazyk od ideologických nánosů a zjednodušit ho, zbavit ho prázdných frází a ornamentů. Jazyk byl střízlivý, úsporný, konkrétní a věcný, často se inspiroval hovorovou řečí. Typická témata a motivy zahrnovaly především přímé následky války: zničená města, fyzické a psychické utrpení, hlad, trauma, ztráta domova a vykořenění. Dále se autoři zabývali otázkami viny a kolektivní odpovědnosti, mlčením o minulosti, přehlížením holokaustu a společenskými tabu. Významným motivem byla „hodina nula“ a hledání nového smyslu existence v rozvalinách starého světa. V kontextu rozděleného Německa se objevovaly i motivy rozdělení, ideologických konfliktů a hledání německé identity. Obraz typického hrdiny byl často obrazem zlomeného, deziluzovaného jedince, válečného veterána, oběti války nebo přeživšího. Byli to lidé hledající, pochybující, často osamělí, konfrontovaní s tíhou vlastní i kolektivní viny. Hrdinové byli spíše anti-hrdinové, bez patosu a s pochybnou morálkou, odrážející morální ambivalenci doby. Obvyklé prostředí bylo syrové a realistické: zničená města plná ruin, válečné tábory, nouzové přístřešky, černý trh, nemocnice a úřady. Konflikty byly často vnitřní – boj s traumatem, pamětí a svědomím, ale i vnější – mezilidské vztahy narušené válkou, generační střety mezi těmi, kdo zažili válku, a těmi, kdo se narodili po ní, nebo konflikty s byrokratickým systémem a oficiálním výkladem historie. Kompozice vyprávěcích postupů často zahrnovala fragmentarizaci, nelineární vyprávění s častými flashbacky a skoky v čase, aby se reflektovala roztříštěnost prožité reality. Autoři používali vnitřní monology, proud vědomí a často volili perspektivu Ich-Erzählera (vypravěče v první osobě), aby zdůraznili subjektivní prožitek a autenticitu. Důraz byl kladen na stručnost a pointu. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly na počátku povídky (Kurzgeschichten), které se s svou koncentrací a úsporností ideálně hodily pro „Kahlschlag“ a reflexi okamžité poválečné situace. Dále se objevovaly novely, dramata (zejména ta s vlivem Bertolta Brechta v NDR a absurdního dramatu na Západě) a lyrika, často ve formě temných, reflexivních básní. Romány se rozvíjely pomaleji, ale později začaly komplexněji zpracovávat témata války, viny a společenských změn. Specifickým podžánrem byla „Trümmerliteratur“, která se soustředila na bezprostřední popis poválečné devastace.
👥 Zastupci
Poválečná německojazyčná literatura, zahrnující autory z Německa, Rakouska a Švýcarska, představuje klíčové období pro reflexi válečných traumat a novou identitu. Mezi nejdůležitější autory tohoto směru patří Heinrich Böll (Německo), který ve svých dílech Kde jsi byl, Adame?, Klaunovy názory a Ztracená čest Kateřiny Blumové kriticky reflektoval morální devastaci poválečného Německa, konzum a společenské pokrytectví, čímž se stal hlasem „generace trosek“ a hluboké morální analýzy. Günter Grass (Německo) s romány Plechový bubínek a Potkanka mistrně zpracovával kolektivní vinu a vyrovnání se s nacistickou minulostí pomocí grotesky a magického realismu, což jsou klíčové aspekty poválečné německé identity a jejího složitého přijímání historických událostí. Wolfgang Borchert (Německo), jehož jediné drama Venku přede dveřmi se stalo ikonickým, sugestivně ztělesňuje poválečnou existenciální tíseň, beznaděj a ztracenou generaci, přímo reflektující bezprostřední dopady války a zničené životy. Max Frisch (Švýcarsko) ve svých dílech Homo Faber a Andorra se zabýval krizí identity, hledáním smyslu a rolí jedince ve společnosti, což jsou univerzální témata rezonující v poválečném kontextu existenciálních úvah a sebereflexe. Friedrich Dürrenmatt (Švýcarsko) s hrami jako Návštěva staré dámy a Fyzikové reflektoval etické dilema, problematiku viny a spravedlnosti v moderním světě s prvky absurdní tragikomedie a grotesky, čímž zpochybňoval tradiční morální kategorie. Ingeborg Bachmann (Rakousko) ve sbírce povídek Třicátý rok a románu Malina zkoumala ženskou identitu, trauma a hranice jazyka, čímž obohacovala poválečnou literaturu o citlivou, introspektivní a experimentální perspektivu, často s feministickými podtexty. Thomas Bernhard (Rakousko), autor románů Korekce a Zkamenělý, drasticky a repetitivně kritizoval rakouskou společnost, její provinční myšlení a historické trauma, reprezentující nihilistickou a radikální polohu poválečného psaní, které se neštítilo otevřené konfrontace. Peter Handke (Rakousko) se proslavil díly jako Úzkost brankáře při penaltě a Nežádoucí neštěstí, kde experimentoval s formou, zpochybňoval konvenční vyprávění a analyzoval odcizení a krizi identity moderního člověka. Christa Wolf (NDR), s romány Rozdělené nebe a Kassandra, se zabývala konfliktem mezi ideologií a osobní integritou v socialistickém státě, ženskou perspektivou a složitostí historické paměti, čímž se stala klíčovou postavou východoněmecké literatury. Elfriede Jelinek (Rakousko), nositelka Nobelovy ceny za literaturu, ve svém románu Pianistka a dalších dílech radikálně kritizuje patriarchát, konzumní společnost, sexualitu a násilí pomocí provokativního jazyka a dekonstrukce narativních konvencí.
📈 Vývoj
Poválečná německojazyčná literatura vznikla bezprostředně po druhé světové válce v Německu, Rakousku a německy mluvícím Švýcarsku jako reakce na morální, kulturní a fyzickou destrukci způsobenou válkou a nacismem, často označovaná jako „Stunde Null“ (nultá hodina), která vyžadovala kompletní novou orientaci. Její raná fáze, známá jako Trümmerliteratur (literatura trosek) nebo Kahlschlagliteratur (literatura holoseče), trvala přibližně do poloviny 50. let 20. století a vyznačovala se strohým, realistickým stylem, zaměřením na bezprostřední válečné zážitky, utrpení, hlad a morální dilemata, s autory jako Wolfgang Borchert. Období vrcholu nastalo od konce 50. do 70. let, kdy se autoři jako Heinrich Böll a Günter Grass plně etablovali a rozšířili tematický záběr o kritiku hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder), konzumní společnosti, potlačované nacistické minulosti a politického zapojení, často s prvky grotesky a magického realismu. V Západním Německu (BRD) se zásadní platformou pro diskusi a formování literárních proudů stala skupina Gruppe 47, která podporovala mladé talenty a kritické myšlení. Východoněmecká (NDR) literatura, reprezentovaná Christou Wolf nebo Sarah Kirsch, se vyvíjela pod vlivem socialistické ideologie a cenzury, což vedlo k napětí mezi státní doktrínou socialistického realismu a kritickými, často alegorickými nebo introspektivními díly, které zkoumaly individuální osudy v kolektivistické společnosti a často balancovaly na hraně povoleného. Rakouská poválečná literatura si udržela svou specifickou identitu, zaměřující se na jazykové experimenty, introspekci, psychologickou hloubku a drastickou kritiku provinčního myšlení a skrytých historických traumat, což se projevilo u autorů jako Ingeborg Bachmann, Thomas Bernhard a Peter Handke. Švýcarská německojazyčná literatura, s autory jako Max Frisch a Friedrich Dürrenmatt, se soustředila spíše na univerzální existenciální otázky, morální dilemata a krizi identity, reflektujíc neutralitu země, ale zároveň se zapojujíc do širších evropských debat o lidském údělu. Od 80. let 20. století docházelo k postupnému ústupu jednotícího proudu „poválečné“ literatury a k její proměně směrem k postmoderním tendencím, větší tematické a formální diverzitě. Sjednocení Německa v roce 1990 přineslo novou vlnu reflexe východoněmecké identity a zkušenosti. Objevují se nové autorské generace, které již nemají přímou zkušenost s válkou, ale zabývají se historickou pamětí, globalizací, migrací a novými společenskými výzvami. Formálně se literatura stává ještě experimentálnější, od tradičního románu po autofikci a fragmentarizaci.
💫 Vliv
Vliv poválečné německojazyčné literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Tato éra položila základy moderního německojazyčného vyprávění a ovlivnila celou řadu pozdějších literárních směrů a autorů. Temata jako zpracování historického traumatu (zejména nacistické minulosti – Vergangenheitsbewältigung), kritika konzumní společnosti, hledání identity a etické dilema se stala opakujícími se motivy a standardem pro kritickou reflexi. Autoři jako Böll a Grass svými detailními analýzami poválečné společnosti inspirovali generace spisovatelů k hlubšímu zkoumání společenských nespravedlností a historické viny. Experimenty s jazykem a formou u autorů jako Ingeborg Bachmann, Thomas Bernhard, Peter Handke a Elfriede Jelinek otevřely nové cesty pro literární vyjádření, rozbíjely konvenční narativy a vedly k rozvoji postmoderní a poststrukturalistické estetiky v německy mluvících zemích i za jejich hranicemi. Jejich kritický postoj k institucím, autoritám a jazykovým konvencím inspiroval autory píšící v 80., 90. letech a po roce 2000, například Daniel Kehlmann, Juli Zeh, W. G. Sebald a Jenny Erpenbeck, kteří často navazují na komplexní práci s historií a individuální pamětí. V době svého vzniku byla poválečná německojazyčná literatura přijímána rozporuplně. Na jedné straně získala obrovské mezinárodní uznání, o čemž svědčí Nobelovy ceny pro Heinricha Bölla (1972) a Güntera Grasse (1999), a byla chválena za svou odvahu konfrontovat se s temnou minulostí a morálními otázkami. Gruppe 47 byla klíčová pro etablování a kritickou reflexi mnoha těchto autorů. Na druhé straně čelila ostré kritice, zejména v Německu, kde někteří kritici a část veřejnosti odmítali její pesimismus, kritický tón a „špinění hnízda“. V Rakousku Thomas Bernhard vyvolával svými radikálními kritikami „rakouské duše“ a jeho provinčnosti nejednou skandály a soudní spory, zatímco Elfriede Jelinek byla často napadána za obscénnost a vulgaritu. Ve Východním Německu byla literatura pod přísným dohledem státu, což vedlo k cenzuře, zákazu některých děl a potížím s publikací pro autory jako Christa Wolf, kteří se odchylovali od socialistického realismu nebo kriticky reflektovali realitu NDR. Dnes je poválečná německojazyčná literatura pevně zakotvena v literárním kánonu a je vnímána jako jedno z nejplodnějších a nejdůležitějších období v německojazyčném kulturním prostoru. Její díla jsou nepřetržitě vydávána, studována na univerzitách po celém světě a stále oslovují nové čtenáře svou nadčasovostí a hloubkou. Mnoho z jejích klíčových děl bylo adaptováno pro film, divadlo a televizi, což svědčí o jejich trvalé relevanci a rezonanci. Mezi nejznámější adaptace patří film Plechový bubínek (1979) režiséra Volkera Schlöndorffa podle románu Güntera Grasse, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, dále Schlöndorffův film Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) podle Heinricha Bölla. Divadelní hry Friedricha Dürrenmatta jako Návštěva staré dámy a Fyzikové jsou stálicemi světových jevišť a dočkaly se mnoha filmových a televizních zpracování. Román Maxe Frische Homo Faber byl zfilmován v roce 1991 (Voyager). Radikální román Elfriede Jelinek Pianistka byl úspěšně adaptován Michaelem Hanekem v roce 2001, získal Velkou cenu poroty v Cannes. Díla Wolfganga Borcherta, zejména Venku přede dveřmi, jsou dodnes pravidelně uváděna na divadelních scénách jako silné výpovědi o poválečné generaci. Tyto adaptace nejenže zpřístupňují klasická díla širšímu publiku, ale také potvrzují jejich schopnost oslovovat současné otázky a reflektovat univerzální lidské zkušenosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Poválečná německojazyčná literatura na Rozbor-dila.cz →