📖 Úvod
Poválečná literatura, jakožto rozsáhlý a mnohotvárný literární směr či spíše období, nemá jeden pevně daný „původní“ název, neboť se jedná o deskriptivní označení pro literární tvorbu, která vznikala po druhé světové válce. V anglicky mluvících zemích je běžně označována jako „Post-war literature“ či „Post-World War II literature“. Časově je pevně zařazena do druhé poloviny 20. století, přibližně od roku 1945 a pokračuje přes 50. a 60. léta, v některých regionech, zejména v zemích ovládaných komunistickými režimy, její vliv a tematika přetrvávaly až do konce studené války a pádu železné opony v roce 1989. Tento fenomén se rozvíjel a projevoval prakticky po celém světě, ve všech zemích, které byly přímo zasaženy válečným konfliktem nebo které musely čelit jeho dalekosáhlým politickým, sociálním a psychologickým následkům. Mezi klíčové země, kde se poválečná literatura výrazně rozvinula a zanechala nesmazatelnou stopu, patří Československo, Polsko, Německo (jak východní, tak západní), Francie, Velká Británie, Itálie, Spojené státy americké, Sovětský svaz (Rusko), Japonsko, ale i mnoho dalších států Latinské Ameriky či regionů prošlých dekolonizací. V každé z těchto zemí nabývala poválečná literatura specifických rysů, odrážejících lokální historické zkušenosti a politické uspořádání.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku poválečné literatury je neodmyslitelně spjato s koncem druhé světové války v roce 1945, události, která představovala bezprecedentní zlom v dějinách lidstva. Zkušenost s masovým vyhlazováním (holokaust), genocidami, atomovými bombami svrženými na Hirošimu a Nagasaki, totální destrukcí měst a morálním úpadkem otřásla dosavadními základy západní civilizace a vyvolala hlubokou kolektivní trauma. Svět se náhle ocitl v pozici, kdy víra v pokrok, racionalitu a lidskou dobrotu byla zásadně zpochybněna. Filozofické pozadí této doby bylo silně ovlivněno existencialismem, jehož hlavními představiteli byli Jean-Paul Sartre a Albert Camus. Tito myslitelé artikulovali pocit absurdity lidské existence, svobody spojené s obrovskou zodpovědností a úzkosti z volby v odlidštěném světě bez pevně daných hodnot. Člověk byl „odsouzen ke svobodě“ a musel si sám utvářet svůj smysl v nihilistickém vakuu. Neexistoval jediný „zakladatel“ poválečné literatury; spíše se jednalo o spontánní, celosvětovou reakci umělců na prožité hrůzy a novou realitu. Autoři se snažili uchopit nezpracovatelné zkušenosti, svědčit o nich a hledat nový smysl bytí. Politická situace se po válce rychle rozštěpila na bipolární svět – západní demokratický blok a východní komunistický blok, což vedlo k období studené války a neustálého ideologického napětí. V zemích východního bloku (např. Československo, Polsko, NDR, Sovětský svaz) byla literatura podrobena tvrdé cenzuře a ideologickému diktátu socialistického realismu, který glorifikoval dělníka a komunistickou stranu, zatímco jakákoli kritika režimu byla potlačována. To vedlo k rozvoji disidentské, samizdatové a exilové literatury, která se snažila svobodně reflektovat realitu totality. Na Západě byla tvorba svobodnější, ale i zde se projevovala antikomunistická rétorika a reflexe válečné viny (zejména v Německu, např. Gruppe 47). Poválečná literatura se výrazně vymezovala proti předválečnému optimismu, víře v neochvějný pokrok a iluzím o lidské přirozenosti, které se ukázaly být fatálně mylné. Odmítala také jakékoli formy propagandy, která v minulosti vedla k válečnému šílenství. Mnozí autoři se distancovali od prvorepublikové či meziválečné literatury, která se jim zdála příliš naivní nebo odtržená od skutečné hluboké krize lidství. Na druhou stranu však navazovala na některé prvky modernismu (experimenty s formou, psychologizace postav), expresionismu (vyjádření vnitřního stavu, deformace reality) a částečně i realismu a naturalismu (při popisu drsné poválečné reality a hrůz války), ale především se prohloubila do existenciálních a filozofických otázek, které dříve nebyly tak naléhavé. Docházelo k hluboké demytizaci světa a člověka, k analýze lidské psychiky na hranici přežití.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou poválečné literatury jsou témata a motivy, které jsou hluboce poznamenány válečnou zkušeností. Dominují zde témata jako válka a její bezprostřední i dlouhodobé následky (fyzické i psychické trauma, utrpení, ztráta blízkých, smrt, všudypřítomné ničení), hrůzy holokaustu a genocid, obtížnost návratu domů a reintegrace do „normálního“ života, který se však již nikdy nemohl stát normálním. Klíčovým motivem je hledání smyslu lidské existence v absurdním a rozvráceném světě, doprovázené pocity osamělosti, odcizení, úzkosti a nihilismu. Časté jsou také morální dilemata, otázky viny, zodpovědnosti a spravedlnosti. Literatura východního bloku se navíc soustředila na kritiku totalitního systému, perzekuce, nesvobodu a téma odporu proti režimu. Obraz typického hrdiny se dramaticky proměňuje – namísto idealizovaných postav se objevuje antihrdina, často traumatizovaný, deziluzionovaný, zlomený, ale přesto (nebo právě proto) hledající smysl a pravdu. Je to přeživší, oběť, ale i ten, kdo se snaží postavit zlu, i když vnitřně často pasivní a bezmocný. V totalitních režimech je hrdina často disidentem, člověkem konfrontovaným s mocí, nebo „obyčejným“ člověkem, který se snaží zachovat si integritu v nelidském systému. Obvyklé prostředí reflektuje válečné dědictví: zničená města, bojiště, koncentrační tábory, ale také poválečná, často chudobná a rozvrácená společnost, stísněné byty, venkov postižený kolektivizací, nebo naopak modernizující se, ale odcizená města. Konflikty jsou primárně vnitřní (psychologické trauma, ztráta víry, morální krize) a vnější (člověk versus systém, jednotlivec versus válečné dědictví, boj o přežití a o zachování lidskosti). Jazyk a styl jsou často realistické, syrové, drsné a bez příkras, někdy až naturalistické v popisu hrůz. Může být minimalistický a úsporný, odrážející pocit prázdnoty a bezvýchodnosti. Nechybí ani ironie, sarkasmus a cynismus jako obranné mechanismy. V zemích s cenzurou se vyvinul alegorický a symbolický jazyk plný aluzí, aby se obešly oficiální zákazy. Kompozice se stává často nelineární, využívá retrospektiv, fragmentárnosti a otevřených konců, které reflektují neschopnost uzavřít a zpracovat válečnou zkušenost. Vyprávěcí postupy často zahrnují první osobu (pro zdůraznění subjektivity a intimity prožitku), vnitřní monolog, proud vědomí a dokumentární prvky svědectví. Mezi nejčastější literární žánry patří existenciální a psychologické romány, které se ponořují do hlubin lidské duše, válečné romány a novely, které autenticky líčí hrůzy konfliktu, a společenské romány, které kritizují poválečnou společnost. Dále se rozvíjelo absurdní drama (např. Samuel Beckett, Eugène Ionesco), které reflektovalo nesmyslnost a bezvýchodnost lidské existence, a specifické žánry jako koncentrační či gulagová próza. Důležitá byla i poezie, často reflexivní a meditativní, a publicistické žánry jako reportáž a dokumentární literatura, které sloužily k zaznamenání svědectví.
👥 Zastupci
Poválečná literatura, zahrnující období po druhé světové válce, reflektuje hlubokou kolektivní trauma, ztrátu hodnot, nástup totalitních režimů a existenciální otázky, které formovaly druhou polovinu 20. století. Mezi klíčové autory a jejich díla patří: Čeští autoři: Bohumil Hrabal: „Ostře sledované vlaky“ (1965), “Obsluhoval jsem anglického krále“ (1971), “Příliš hlučná samota“ (1976). Hrabalova díla s nadsázkou a poetickou groteskností ilustrují absurditu každodenního života pod totalitním režimem, osudy “malých“ lidí a jejich snahu o zachování lidskosti. Milan Kundera: “Žert“ (1967), “Nesnesitelná lehkost bytí“ (1984). Kundera s filozofickou hloubkou a ironií zkoumá témata totalitarismu, exilu, lásky, paměti a tíhy lidské existence, což jsou ústřední motivy poválečné éry. Václav Havel: “Audience“ (1975), “Largo desolato“ (1984). Havlovy hry dramatizují absurditu moci, morální dilemata disentu a tíhu samoty v totalitním systému, čímž se stávají symboly zápasu za svobodu. Josef Škvorecký: “Zbabělci“ (1958), “Tankový prapor“ (1971). Škvoreckého romány s humorem a jazzovým rytmem zachycují atmosféru poválečného Československa, desiluzi a subtilní vzdor mládeže proti nesvobodě. Světoví autoři: George Orwell: “1984“ (1949), “Zvířecí farma“ (1945). Tyto dystopické romány prorocky a s mrazivou přesností vykreslují nebezpečí totalitní kontroly, manipulace a propagandy, čímž se staly základními texty pro porozumění poválečnému světu. Albert Camus: “Cizinec“ (1942), “Mor“ (1947). Camusova díla se zabývají absurdností lidské existence, existencialismem a nutností solidarity tváří v tvář utrpení, což rezonovalo s poválečnou duchovní krizí. Samuel Beckett: “Čekání na Godota“ (1953). Tato stěžejní hra absurdního divadla ztělesňuje poválečnou beznaděj, marnost a hledání smyslu v rozvráceném světě, kde komunikace selhává a naděje je iluzí. Günter Grass: “Plechový bubínek“ (1959). Grassův román nabízí satirický a groteskní pohled na německou historii od třicátých let po poválečné období, reflektující vinu, paměť a selhání společnosti. William Golding: “Pán much“ (1954). Tento alegorický román odhaluje temnou, barbarskou stránku lidské přirozenosti v nepřítomnosti civilizačních norem, což je přímá reakce na válečné hrůzy. Primo Levi: “Je-li toto člověk“ (1947). Leviho svědectví o hrůzách koncentračního tábora Osvětim je klíčovým textem holocaustové literatury, nezbytným pro pochopení poválečného traumatu a lidské odolnosti.
📈 Vývoj
Poválečná literatura vznikla bezprostředně po druhé světové válce, jako reakce na bezprecedentní hrůzy konfliktu, holocaust, hrozbu atomové bomby a nástup bipolárního světa rozděleného studenou válkou a ideologiemi. Ztráta víry v pokrok a humanismus vedla k hluboké existenciální krizi a přehodnocení lidské existence. Raná fáze (konec 40. a 50. léta) se soustředila na přímá svědectví o válce a holocaustu (Primo Levi, Anne Franková), rozvoj existencialismu (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), absurdismu (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) a ranou kritiku totalitarismu (George Orwell). V zemích východního bloku byla oficiálně prosazována doktrína socialistického realismu, potlačující jakékoli odchylky. Období vrcholu (50. až 70. léta) přineslo rozšíření témat a forem. V západním světě se prohluboval existencialismus a absurdní divadlo, objevila se Nová vlna ve francouzském románu (Nouveau Roman) a v USA „Beat Generation“ reagovala na konformitu a konzumní společnost. V Československu a dalších zemích východního bloku se po uvolnění politické atmosféry v 60. letech objevila silná vlna kritické a inovativní literatury (Hrabal, Kundera, Škvorecký), která však byla po sovětské invazi v roce 1968 a následné normalizaci potlačena a stala se součástí samizdatu a exilové tvorby. Postupný ústup či proměna se projevovaly v tom, že mnoho z těchto témat a stylů bylo absorbováno do nových směrů, zejména postmoderny, která navázala na skepsi a zpochybňování velkých narativů. Národní a regionální varianty byly markantní: Západní Evropa se vyznačovala existencialismem, absurdním divadlem a hnutím „Angry Young Men“ v Británii; Východní Evropa produkovala disidentskou literaturu, samizdat a tvorbu s alegorickým či satirickým vyjádřením odporu proti totalitě; v USA se objevila literatura kritizující konzumní společnost a paranoia studené války; a v Latinské Americe se v reakci na politické otřesy a hledání vlastní identity rozvinul magický realismus.
💫 Vliv
Vliv poválečné literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý. Mnohé směry a autoři z ní přímo vycházejí. Postmodernismus, který se objevil koncem 60. let, sdílí s poválečnou literaturou skepsi vůči velkým narativům, zálibu v ironii a intertextualitu. Dystopická literatura, literatura traumatu a holocaustu, a absurdní divadlo pokračují v rozvíjení témat a forem zavedených v tomto období. Autoři jako Margaret Atwood (např. “Příběh služebnice“), Philip Roth, Cormac McCarthy nebo Toni Morrison reflektují podobné obavy z útlaku, ztráty identity a hledání smyslu. Poválečná literatura také výrazně ovlivnila rozvoj žánrů jako je kritická sci-fi a fantasy. V době svého vzniku byla přijímána velmi rozdílně. V západních zemích byla často oceňována za svou intelektuální hloubku, odvahu a inovativnost, i když kritici někdy poukazovali na její pesimismus nebo absenci tradičního děje. V zemích východního bloku, zejména v Československu, byla literatura kritizující režim (jako díla Kundery, Škvoreckého, Havla) přijímána s nadšením čtenářů, ale tvrdě potlačována oficiálními orgány. Mnoho děl bylo zakázáno, autoři perzekvováni, museli publikovat v samizdatu nebo v exilu, což vedlo k rozdělení literatury na oficiální a neoficiální. Dnes je poválečná literatura vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších proudů 20. století. Její díla jsou považována za klasiku a jsou nezbytná pro pochopení moderní historie, etiky a lidské psychiky. Jsou studována na univerzitách po celém světě a tvoří základ moderního kulturního kánonu. Mnohá z těchto děl se dočkala četných filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Například “1984“ bylo několikrát zfilmováno, “Ostře sledované vlaky“ získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, “Plechový bubínek“ rovněž. “Čekání na Godota“ je neustále inscenováno po celém světě, stejně jako hry Václava Havla. Kunderova a Hrabalova díla byla též adaptována, což svědčí o jejich trvalé relevanci a síle.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Poválečná literatura na Rozbor-dila.cz →