📖 Úvod
Postmodernismus (původní název: Postmodernism) je široký a vlivný literární, umělecký a filozofický směr, který se rozvíjel především ve druhé polovině 20. století, přibližně od 60. let, a jehož vliv přetrvává dodnes. Jeho počátky a hlavní centra rozvoje lze identifikovat primárně v západním světě, s největším dopadem ve Spojených státech amerických a západní Evropě, zejména pak ve Francii, Velké Británii, Itálii a Německu, ale rychle se rozšířil globálně a ovlivnil kulturu a myšlení po celém světě. V české kultuře se projevuje s určitým zpožděním a specifickými adaptacemi.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku postmodernismu je komplexní a úzce spjaté s událostmi a myšlenkovými proudy, které formovaly svět po druhé světové válce. V padesátých a šedesátých letech 20. století došlo k hlubokému zklamání z „velkých vyprávění“ (metanarativů) – univerzálních ideologií, náboženských dogmat, vědeckého optimismu a politických systémů (jako komunismus či kapitalismus), které slibovaly absolutní pravdu a cestu k utopii, ale nakonec vedly k válkám, totalitě a environmentálním katastrofám. Studená válka a hrozba nukleární anihilace přispěly k pocitu existenciální úzkosti a relativizace hodnot. Společnost procházela zásadními změnami: nástup konzumní společnosti, masová média, globalizace a prudký technologický rozvoj (zejména informační technologie) měnily vnímání reality, času a prostoru. Filozoficky se postmodernismus opírá o myšlenky poststrukturalismu, dekonstrukce a kritické teorie. Mezi klíčové postavy, které stály u zrodu myšlenkového pozadí, patří filozofové jako Jean-François Lyotard, který ve svém díle „Postmoderní situace“ (1979) definoval postmodernu jako „nedůvěru k metanarativům“, Jacques Derrida s jeho teorií dekonstrukce, Michel Foucault s kritikou diskurzu, moci a vědění, a také Roland Barthes, který hovořil o „smrti autora“. Nelze mluvit o jediném zakladateli, spíše o kolektivním nástupu myšlenkového proudu, který se projevoval v různých oblastech kultury a vědy. V literatuře pak k jeho rozvoji přispěli autoři jako John Barth, Thomas Pynchon, Kurt Vonnegut nebo Umberto Eco. Politická situace byla charakterizována koncem kolonialismu, vznikem nových nezávislých států, bipolárním rozdělením světa a postupným rozvolňováním ideologických bloků, což vedlo k větší nejistotě a pluralitě pohledů. Společenské změny zahrnovaly vzestup občanských práv, ekologická hnutí, feminismus a obecně zpochybňování tradičních autorit a hierarchií. Postmodernismus se zásadně vymezuje proti modernismu, který navzdory své revolučnosti stále věřil v možnost racionálního uspořádání světa, hledání hlubších pravd a originálních forem, a proti osvícenským ideálům pokroku, objektivity a univerzální platnosti. Modernismus usiloval o vytvoření nových, lepších struktur a řádu. Postmodernismus se naopak staví proti jakékoliv totalizující vizi, zdůrazňuje fragmentaci, pluralitu a relativitu. Navazuje na některé modernistické experimenty s formou, ale s cynickým odstupem a dekonstruktivním záměrem. Zároveň ironicky a parodicky přebírá a reinterpretuje prvky minulosti, čímž zpochybňuje lineární vnímání historie a tradiční hodnoty.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika postmodernismu jsou charakterizovány komplexností, hravostí a skepticismem. Klíčovým prvkem je intertextualita, což je promyšlené odkazování na jiné texty, díla, žánry či autory, často formou citací, aluzí, parodií nebo pastiše. Tato intertextualita vytváří síť vztahů a zpochybňuje originalitu a autorství. Dalším důležitým znakem je metanarace neboli metafikce – text se stává sebereflexivním, komentuje vlastní proces psaní, čtení, vlastní strukturu a konvence vyprávění, čímž boří iluzi fikčního světa. Vládne zde fragmentace, kdy je skutečnost rozložena na nesourodé části, a pluralita hlasů a perspektiv, což zdůrazňuje absenci jediné objektivní pravdy. Postmoderní literatura je prostoupena skepsí vůči objektivní realitě, pravdě, smyslu a jazyku jako spolehlivému nástroji popisu světa. Ironie a parodie jsou dominantními prostředky, kterými autoři zpochybňují tradiční hodnoty, historické mýty a literární konvence. Pastiš se projevuje jako koláž stylů, žánrů a historických období bez satirického záměru parodie. Důležitá je také demytologizace, tedy dekonstrukce a zpochybnění obecně přijímaných mýtů a vyprávění. Rozostřují se hranice mezi vysokým a nízkým uměním, realitou a fikcí, minulostí a přítomností. Dalšími pojmy jsou simulakrum (kopie bez originálu) a hyperrealita (skutečnost, která je „skutečnější“ než skutečnost sama, často vytvářená médii). Typická témata a motivy zahrnují ztrátu smyslu a hodnot, relativitu pravdy, krizi identity v konzumní a mediální společnosti, odcizení, paranoiu, manipulaci médii, historii jako konstrukt, jazyk jako vězení a absurditu existence. Obraz typického hrdiny je komplexní a rozporuplný. Často jde o anti-hrdinu, který je pasivní, ztracený, cynický, paranoidní nebo postrádá pevné hodnoty či jasný smysl života. Může být reflektující vlastní postavení v příběhu, detektiv, který selže ve snaze najít pravdu, nebo historik, který narazí na rozporuplné prameny a zjistí, že historie je jen interpretace. Obvyklé prostředí je často urbánní, chaotické a labyrintické, mediální krajiny přesycené informacemi, fiktivní světy, které se prolínají s realitou, nebo historické kulisy, které jsou revidovány či parodovány. Konflikty jsou převážně vnitřní – krize identity, hledání smyslu, střet s absurditou existence. Vnější konflikty jsou často zastřené, zaměřené proti neviditelným autoritám nebo různým interpretacím skutečnosti. Jazyk a styl jsou hravé, experimentální a často manipulují s čtenářskými očekáváními. Využívají jazykové hry, dvojsmysly, citace, koláže stylů (od archaických po slangové), metafikční komentáře a parodie žánrů. Kompozice je nelineární, fragmentární, mozaiková, často s prolínáním časových rovin, s více možnými konci nebo bez jasného rozuzlení. Běžné jsou „příběhy v příbězích“ nebo složité rámcové konstrukce. Vyprávěcí postupy zahrnují použití nespolehlivého vypravěče, polyfonii (množství hlasů a perspektiv), metafikční komentáře vypravěče (který si je vědom své role), střídání narativních perspektiv a kolážovitost. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou experimentální román, anti-román, metafikční román, historický román s revizionistickým nádechem (často s prvky magického realismu), detektivka, která podvrací žánrové konvence, a také díla využívající prvky fantasy, sci-fi nebo hororu k dekonstrukci reality a zkoumání hranic možného. Často se objevují esejistické pasáže, které přecházejí do beletrie.
👥 Zastupci
Postmodernismus v literatuře představuje široké a heterogenní hnutí, které se vyznačuje skepsí vůči velkým narativům, sebereflexí textu, intertextualitou, parodií, ironií a hrou s konvencemi. Mezi nejvýznamnější světové autory patří Umberto Eco, jehož román Jméno růže (1980) mistrně kombinuje detektivní zápletku s hlubokou semiotickou analýzou, historickou fikcí a metafikcí, čímž subvertuje žánrové hranice a zpochybňuje objektivní pravdu, což je pro postmodernismus klíčové. Jeho Foucaultovo kyvadlo (1988) je rozsáhlá konspirační teorie a encyklopedický román, který satirizuje lidskou touhu po smyslu a odhaluje absurditu hledání tajných řádů, což je typicky postmoderní gesto. Italo Calvino je dalším pilířem, jeho Když jedné zimní noci cestující (1979) je sebereflexivní román o čtení a psaní s nelineární strukturou, kde čtenář hraje aktivní roli, což rozbíjí tradiční narativní konvence a zdůrazňuje konstrukci fikce. Neviditelná města (1972) pak nabízí fragmentární popisy imaginárních měst, které zpochybňují lineární vyprávění a objektivní realitu, což je esence postmodernismu. Thomas Pynchon, ikonický představitel amerického postmodernismu, je autorem komplexního románu Duha gravitace (1973), který s encyklopedickou šíří, mnoha postavami, historickými událostmi a konspiračními teoriemi ilustruje paranoiu a deziluzi z velkých narativů, přičemž jeho struktura a styl jsou záměrně fragmentované a náročné. Don DeLillo ve svém románu Bílý šum (1985) satiricky zkoumá vliv masmédií, konzumu a hrozbu ekologických katastrof na moderního člověka, čímž kriticky reflektuje současnou společnost a její posedlost informacemi, což je typické pro postmoderní kritiku reality. Paul Auster a jeho Newyorská trilogie (1987) představuje hru s detektivními žánry, identitou, náhodou a metanarací, kde se realita a fikce neustále prolínají a zpochybňují, což je esence postmoderního pohledu na narativ. V českém kontextu se postmodernismus začal projevovat se zpožděním kvůli politické situaci, ale výrazně se prosadil po roce 1989. Milan Kundera, ač se sám někdy vůči nálepce vymezoval, je autorem románu Nesmrtelnost (1990), který propojuje filozofické eseje, úvahy o identitě a fragmentární příběhy, čímž rozostřuje hranice mezi fikcí a non-fikcí a zpochybňuje autoritu vypravěče. Neznesitelná lehkost bytí (1984) s jeho prolínáním filozofické reflexe a individuálních osudů relativizuje pravdu a ukazuje na mnohost perspektiv, což je pro postmodernismus charakteristické. Bohumil Hrabal, často řazený k magickému realismu, jehož dílo však nese silné postmoderní znaky, například v románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971), který se vyznačuje kolážovitostí, proudem vědomí, prolínáním banality s metafyzikou a hrou s jazykem, což subvertuje tradiční vyprávění. Jeho Příliš hlučná samota (1976) je monologem hrdiny plným literárních odkazů, historických reminiscencí a osobních úvah, který ilustruje intertextualitu a fragmentaci reality. Patrik Ouředník je výrazným představitelem českého postmodernismu, jeho Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (2001) je encyklopedická parodie na historiografii, která demontuje „velké dějiny“ a ukazuje jejich absurditu skrze fragmentované a ironické anekdoty, což je vrcholně postmoderní gesto. Ad acta (2006) pak text plný jazykových hříček, absurdit a prolínání různých stylů a žánrů, který zpochybňuje smysl a řád světa.
📈 Vývoj
Postmodernismus jako literární směr vznikl v reakci na modernismus a jeho víru v pokrok, racionalitu a objektivní pravdu, a to převážně ve druhé polovině 20. století, s kořeny sahajícími do 40. a 50. let u autorů jako Jorge Luis Borges nebo Samuel Beckett. Za jeho formální počátek bývají často označována 60. léta, kdy se v americké literatuře objevili autoři jako John Barth či Thomas Pynchon, a ve francouzské filozofii myslitelé jako Jacques Derrida, Michel Foucault a Jean-François Lyotard, kteří teoreticky zpochybnili „velké narativy“ (metanarativy) osvícenství a moderny. Období vrcholu postmodernismu spadá do 70. až 90. let 20. století, kdy se rozšířil do mnoha národních literatur a uměleckých forem, stávaje se dominantním kulturním trendem. V rané fázi (60. a 70. léta) byl charakterizován silným experimentováním s formou, metafikcí, dekonstrukcí a často výrazným kritickým nebo satirickým podtextem, zaměřeným na zpochybňování společenských a literárních konvencí. V pozdní fázi (80. a 90. léta) se postmodernismus stal přístupnějším, často se prolínal s popkulturou a masovou zábavou, přičemž jeho techniky byly hojně využívány i v komerční literatuře a médiích, což vedlo k jisté komercializaci a někdy i k povrchnímu užívání jeho prvků. Po přelomu tisíciletí začal postmodernismus postupně ustupovat jako dominantní „ismus“, avšak jeho prvky se integrovaly do hlavního proudu literatury a umění. Dnes se mluví spíše o „post-postmodernismu“ nebo „metamodernismu“, které se snaží překonat postmoderní cynismus a ironii, ale zároveň využívají jeho techniky narativní komplexnosti a sebereflexe. Národní a regionální varianty se projevily různě: Americký postmodernismus se často zaměřoval na média, konzum, paranoiu a dekonstrukci amerického mýtu (Pynchon, DeLillo). Evropský (zvláště francouzský a italský) byl více filozofický, semiotický a dekonstruktivistický (Eco, Calvino). V českém prostředí se postmodernismus, kvůli komunistickému režimu, projevil se zpožděním a silněji po roce 1989. Zde se často mísil s kritikou totalitarismu, hledáním národní identity a hrou s historií a jazykem (Kundera, Hrabal, Ouředník). Žánrové varianty zahrnovaly kyberpunk (William Gibson), historickou fikci (Umberto Eco, John Fowles) a detektivní román (Paul Auster), kde byly tradiční žánry subvertovány postmoderními postupy.
💫 Vliv
Vliv postmodernismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť zásadně redefinoval možnosti vyprávění a vnímání reality. Z jeho technik a filozofie vychází mnoho současných literárních směrů a autorů, i když se často snaží postmodernismus překonat nebo se vůči němu vymezit. Zvláště takzvaný post-postmodernismus, metamodernismus, digimodernismus či nová upřímnost přebírají postmoderní narativní experimenty, intertextualitu a sebereflexi, avšak snaží se je obohatit o návrat k emocionální hloubce, etickým otázkám a hledání smyslu, často s ironickým odstupem. Autoři jako David Foster Wallace, Zadie Smith, George Saunders nebo Jonathan Franzen jsou považováni za dědice postmodernismu, kteří s ním buď polemizují, nebo jej rozvíjejí. Postmodernismus rozšířil povědomí o tom, že realita je konstruována a že narativní formy nejsou neutrální, což vedlo k všeobecnému přijetí intertextuality, metafikce, fragmentace a hře s perspektivami jako legitimních literárních nástrojů. V době svého vzniku byl postmodernismus přijímán značně rozporuplně. Na jedné straně byl chválen za svou inovativnost, intelektuální hloubku, satirický pohled na společnost a za osvobození literatury od rigidních modernistických dogmat. Kritici oceňovali jeho schopnost reflektovat komplexnost a fragmentaci moderního světa. Na straně druhé se setkal s ostrou kritikou. Byl obviňován z nihilismu, cynismu, intelektuální hry pro hru samotnou, absence morálního kompasu, nedostupnosti a elitářství pro běžného čtenáře, a v neposlední řadě z rezignace na hledání smyslu a pravdy. V totalitních režimech, jako bylo komunistické Československo, bylo zpochybňování „velkých narativů“ (např. socialistického realismu nebo oficiální historie) a experimentování s formou považováno za nežádoucí a subverzivní, což vedlo k cenzuře, zákazům publikace a emigraci autorů (např. Milan Kundera) nebo k vydávání děl v samizdatu (Bohumil Hrabal). Dnes je postmodernismus vnímán jako klíčové období, které fundamentálně změnilo literární a uměleckou krajinu a jehož odkaz je v podstatě všudypřítomný. Je předmětem rozsáhlého akademického studia a jeho techniky se staly součástí mainstreamu. Jeho dopad přesahuje literaturu do dalších uměleckých forem. Ve filmu se postmoderní prvky projevují v nelineárním vyprávění, intertextualitě, žánrové hře a dekonstrukci, což je patrné ve filmech jako Pulp Fiction Quentina Tarantina, Blade Runner, Matrix nebo Klub rváčů. Filmová adaptace Jména růže je klasickým příkladem. V divadle se projevuje v metateatralitě, boření čtvrté stěny a hře s konvencemi. Ve výtvarném umění se odráží v pop-artu (Andy Warhol), kolážích, pastiších a ready-mades, které zpochybňují originalitu a autorství. V architektuře znamenal návrat k eklekticismu, hře s historií a opuštění modernistické uniformity. Postmodernismus tak zůstává neopomenutelným referenčním bodem pro chápání současné kultury.