📖 Úvod
Postmoderní próza (Postmodern prose) je literární směr, který se rozvíjí primárně od poloviny 20. století, zejména pak od 60. let 20. století, a přetrvává až do současnosti. Tento fenomén se neomezuje na jednu konkrétní zemi, nýbrž má globální charakter, přičemž nejvýrazněji se projevil ve Spojených státech amerických, Velké Británii, Francii, Itálii, Německu, Kanadě a zemích Latinské Ameriky, a s jistým zpožděním a specifickými rysy i v postkomunistických státech včetně České republiky.
🌍 Kontext vzniku
Vznik postmoderní prózy je neodmyslitelně spjat s hlubokými historickými, společenskými a filozofickými proměnami, které následovaly po druhé světové válce a kulminovaly v druhé polovině 20. století. Historické pozadí zahrnuje období studené války, dekolonizace, nástup globalizace, rozmach masmédií a informačních technologií, stejně jako rozvoj konzumní společnosti a kritiku modernistických ideálů. Politická situace byla charakterizována koncem utopií, skepsí vůči velkým ideologiím a státním aparátům po zkušenostech s totalitními režimy a studenou válkou, což vedlo k pocitu odcizení a ztráty smyslu. Společenské změny zahrnovaly sekularizaci, rozpad tradičních hierarchií, vzestup ženských a menšinových hnutí a pluralizaci životních stylů, což vedlo k relativizaci dříve pevných hodnot a pravd. Filozofické pozadí je klíčové a spočívá v rozvoji postmoderní filozofie, jejíž stěžejní postavy, jako Jean-François Lyotard (s jeho definicí postmoderny jako „konec velkých vyprávění“ neboli metanarrativů), Jacques Derrida (dekonstrukce), Michel Foucault (analýza moci a diskurzu) a Richard Rorty, zpochybnily objektivní realitu, univerzální pravdu, autoritu a identitu. Neexistuje jediný známý „zakladatel“ postmoderní prózy v tradičním slova smyslu, spíše se jedná o kolektivní reakci na dobové změny, ale u vzniku stáli autoři jako Jorge Luis Borges, Vladimir Nabokov, Samuel Beckett, kteří svými experimenty anticipovali mnohé postmoderní rysy, a později John Barth, Thomas Pynchon a Kurt Vonnegut, kteří se stali jejími ikonami. Postmoderní próza se ostře vymezuje proti modernismu, jehož víru v pokrok, jednotný smysl a estetickou autonomii odmítá. Dále se vymezuje proti realismu a jeho iluzi o objektivním zobrazení reality. Namísto toho navazuje na některé modernistické experimenty s formou, na absurdní drama, existencialismus (ve smyslu pocitu absurdity a odcizení), avantgardní proudy v umění a literatuře a surrealismus, často je však recykluje a paroduje.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postmoderní prózy je především zpochybňování reality, objektivní pravdy a jakékoli definitivní interpretace světa. Typická témata a motivy zahrnují metanarativní skepticismus, krizi identity, fragmentaci skutečnosti, intertextualitu (dialog textů s jinými texty), hyperrealitu, simulakrum (Baudrillardovu tezi o kopii bez originálu), absurditu, chaos, hru a sebereflexi umění (metafikce). Časté jsou rovněž motivy moci, dohledu, konzumu a vlivu masové kultury. Obraz typického hrdiny je vzdálen klasickému pojetí – hrdina je často pasivní, zmatený, odcizený, hledající smysl v nesmyslném světě, antihrdina, jehož identita je fluidní, nestálá a mnohdy se rozpadá. Může být intelektuálem pohlceným vlastními myšlenkami, cynikem nebo ironikem. Obvyklé prostředí je často městské, labyrintické, ale i fantaskní nebo konspirační, přičemž konflikty bývají spíše vnitřní, epistemologické – hledání smyslu, pravdy, identity, nebo konflikty s nepochopitelným systémem a mocí, případně se samotným jazykem a možnostmi vyprávění. Jazyk a styl jsou eklektické, mísí vysoký a nízký styl, odborný s hovorovým. Jsou charakteristické parodií a pastiší, hrou se čtenářem, experimentální syntaxí a bohatými popkulturními odkazy. Kompozice je fragmentární, nelineární, často kolážovitá a labyrintická, bez jasného začátku a konce, s otevřenými závěry, které zapojují čtenáře do tvorby smyslu. Klíčovou je metafikce, tedy komentování a reflexe samotného aktu psaní a vyprávění. Vyprávěcí postupy zahrnují hojné použití nespolehlivého vypravěče, proudu vědomí, polyfonie (mnoha hlasů a perspektiv), bifokálního vyprávění a dekompozice tradičního narativního oblouku. Časté je i přímé oslovování čtenáře. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou román (zejména rozsáhlý a komplexní, často metafikční nebo historický s přepisovanou historií), detektivka (ale s motivem nenalezení pravdy), sci-fi a fantasy (pro zkoumání alternativních realit) a experimentální povídka. Mnohdy dochází k mísení žánrů a jejich konvencí.
👥 Zastupci
Postmoderní próza představuje klíčový literární proud, který se vymanil z modernistických tradic a zpochybnil mnohé z jeho základních předpokladů o realitě, identitě a objektivní pravdě. Českými autory tohoto směru jsou například: Patrik Ouředník s díly Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku a Ad acta; Ouředníkova díla dekonstruují historické narativy a encyklopedické poznání prostřednictvím ironie a fragmentace. Alexandra Berková s Magorie aneb Příběh velké lásky a Temná láska; její próza je charakteristická nespolehlivými vypravěči, fragmentárními strukturami a zkoumáním ženské identity v posttotalitní společnosti. Jáchym Topol a jeho romány Sestra a Anděl; Topolova díla se vyznačují experimentální formou, prolínáním žánrů a reflexí traumatických zkušeností střední Evropy po pádu komunismu. Michal Ajvaz s Druhým městem a Prázdnými ulicemi; Ajvazova tvorba vytváří magicky realistické světy, kde se mísí realita s fantazií a kde se zpochybňuje objektivní vnímání skutečnosti. Mezi významné světové autory postmoderní prózy patří: Umberto Eco (Itálie) s proslulými romány Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo; jeho romány spojují intelektuální hru s detektivním žánrem, intertextualitou a reflexí historie a poznání. Thomas Pynchon (USA) s monumentálními díly jako Gravitační duha a Dražba dávky 49; Pynchonova díla jsou komplexními, paranoickými sítěmi intertextuálních odkazů, zpochybňujícími objektivní realitu a smysl. Italo Calvino (Itálie) s inovativními Když jedné zimní noci cestující a Neviditelné města; Calvino experimentuje s formou a metaliteraturou, činí samotné vyprávění tématem románu. Kurt Vonnegut Jr. (USA) s ikonickými Jatka č. 5 a Snídaně šampionů; Vonnegutova próza kombinuje černý humor, science fiction a nelineární naraci k satirické kritice moderní společnosti a války. Don DeLillo (USA) s romány Bílý šum a Podsvětí; DeLillovy romány se zabývají úzkostmi moderního života, mediální realitou a konzumní kulturou skrze fragmentární narativy.
📈 Vývoj
Vývoj postmoderní prózy je složitý a mnohovrstevnatý, odrážející hluboké společenské a filozofické proměny po druhé světové válce. Její vznik lze datovat do 60. let 20. století, kdy se začala formovat jako reakce na modernistické ideály pokroku, racionality a víry ve „velké narativy„ (termín Jean-François Lyotarda). Autoři začali zpochybňovat objektivní pravdu, autoritu a samotnou možnost jednotného, koherentního vyprávění. Období vrcholu postmoderní prózy spadá do 70., 80. a raných 90. let, kdy se stala dominantním a vlivným literárním proudem na Západě i jinde. Raná fáze postmoderny, zhruba od 60. do poloviny 70. let, byla charakterizována radikálním experimentováním, silnou metafikcí, parodií, ironií a dekonstrukcí, jak je vidět u autorů jako John Barth nebo Thomas Pynchon. Cílem bylo často šokovat a narušit čtenářova očekávání. Pozdní fáze, od konce 70. let dál, se často stala přístupnější širšímu publiku, aniž by ztratila své klíčové rysy. Projevovala se v ní historická metafikce, intertextualita a častější prolínání s populárními žánry, což ukazuje dílo Umberta Eca nebo Salmana Rushdieho. Postupný ústup ve smyslu radikálního novátorství nastal s přelomem tisíciletí, kdy se postmoderní techniky staly tak rozšířenými a akceptovanými, že ztratily svůj původní šokující potenciál. Místo ústupu došlo spíše k jejímu začlenění do mainstreamové literatury a k proměně, kdy se autoři začali obracet k novým formám, které se někdy označují jako „post-postmoderna“ nebo „meta-modernismus“, snažící se o novou syntézu postmoderní skepse s touhou po smyslu. Postmoderna se projevovala v různých národních a regionálních variantách. V americké literatuře se proslavila svou metafikcí, parodií a experimenty s jazykem, často s tématy konspirací a entropie (Pynchon, DeLillo). Evropská postmoderna zahrnovala italské autory jako Eco (historická metafikce, semiotika) a Calvino (formální experimenty), ale také francouzský “nouveau roman“ jako předchůdce a vliv. Latinskoamerický magický realismus (Márquez, Cortázar, Borges) je sice samostatný směr, ale pro své prolínání reality s fantazií, nelineární vyprávění a zpochybňování objektivního pohledu je často řazen do širšího kontextu postmoderny. Ve středoevropském a českém kontextu, zejména po roce 1989, se postmoderní próza často zaměřovala na dekonstrukci totalitních mýtů, ironickou reflexi historie a kritiku postkomunistické reality (Ouředník, Topol). Žánrově se postmoderna projevila prolínáním žánrů (historický román, detektivka, sci-fi) a subverzemi jejich konvencí.
💫 Vliv
Vliv postmoderní prózy na pozdější literaturu a umění je obrovský a nepopiratelný. Mnoho z jejích charakteristických rysů se stalo běžnou součástí moderního vyprávění napříč žánry a médii. Z postmoderny přímo vycházejí literární směry jako „hysterický realismus“ (termín Davida Fostera Wallace, který sám je postmoderním autorem a zároveň kritikem), a obecně se hovoří o „post-postmoderně“ nebo „meta-modernismu“, které se snaží reagovat na postmoderní skepsi, ale přitom jsou jejími dědici v užívání ironie, intertextuality a uvědomění si konstruovanosti narativů. Autoři jako David Foster Wallace, Zadie Smith, Jonathan Franzen a mnozí další reflektují postmoderní odkaz a zároveň se snaží překonat její často vnímaný cynismus. Postmoderna zásadně změnila způsob, jakým je příběh konstruován a vnímán, kdy se intertextualita, metaliteratura, nespolehlivý vypravěč a prolínání žánrů staly standardními nástroji. Vizuální umění absorbovalo postmoderní principy skrze citace, pastiš, ironii a zpochybňování originality, což je patrné například v pop-artu nebo v díle Jeffa Koonse. Filozoficky ovlivnila postmoderní myšlení poststrukturalismus a dekonstrukci. V době svého vzniku byla postmoderna přijímána rozporuplně. Na jedné straně sklízela pochvaly za svou intelektuální hloubku, inovativnost, schopnost reflektovat komplexitu a fragmentaci moderního světa a za demaskování velkých narativů, které vedly k totalitním ideologiím. Kritici oceňovali její hravost s jazykem a formou. Na straně druhé čelila silné kritice. Byla často označována za elitářskou, cynickou, nihilistickou, vyprázdněnou, příliš zaměřenou na formu na úkor obsahu a za znamení „konce historie“ nebo „smrti autora“, což bylo vnímáno jako útěk od společenské odpovědnosti. Někteří kritici ji považovali za známku kulturního úpadku. Případné zákazy či cenzura se týkaly spíše kontroverzního obsahu konkrétních děl (například Satanské verše Salmana Rushdieho kvůli náboženským důvodům), nikoliv samotného postmoderního stylu jako takového. Dnes je postmoderní próza vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních směrů 20. století, který zásadně přetvořil literární krajinu a její možnosti. Její techniky a postupy se staly tak všudypřítomnými, že je dnes využívají i autoři mimo rámec akademicky definované postmoderny. Moderní literatura je jejími vlivy prosycena. Její dopad je zřejmý i v jiných uměleckých formách. Filmové adaptace děl jako Jméno růže, Jatka č. 5 nebo Americké psycho přenesly její estetiku na plátno. Celá generace filmařů byla postmodernou silně ovlivněna – Quentin Tarantino se stal ikonou díky své intertextualitě, nelineární naraci a kolážovitosti; bratři Coenové pro svou ironii a absurditu; David Lynch pro zpochybňování reality. V divadle vedla k experimentálním formám, dekonstrukci klasických děl a k práci s metateatralitou. V televizi seriály jako Black Mirror nebo Westworld často využívají postmoderní motivy zpochybňování reality, identity a technopessimismu. Postmoderní próza tak zůstává živým a studovaným fenoménem, jehož vliv nadále rezonuje v současné kultuře.