📖 Úvod
Postmoderní literatura, anglicky Postmodern literature, je literární směr, který se plně rozvinul ve druhé polovině 20. století, zejména od 60. let, a jeho vliv přetrvává až do současnosti, zasahující do 21. století. Nejvýraznější projevy a teoretické ukotvení nalezl ve Spojených státech amerických, ale současně se výrazně rozvíjel i v řadě evropských zemí, jako je Francie, Itálie, Velká Británie, Německo, a jeho myšlenky a postupy se globálně rozšířily, ovlivňujíc i literaturu v České republice a dalších částech světa, což z něj činí mezinárodní a kulturně prostupný fenomén.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku postmoderní literatury je hluboce zakořeněno v poválečném období po druhé světové válce a v následných dekádách 20. století, kdy došlo k zásadní revizi dosavadních společenských, politických a filozofických jistot; období studené války přineslo existenciální úzkost z jaderného konfliktu a rozčarování z velkých ideologií (jak komunismu, tak i liberalistického humanismu), které se ukázaly jako neudržitelné či dokonce zhoubné. Společenské změny zahrnovaly vzestup konzumní společnosti, masových médií a informatiky, což vedlo k pocitu přesycení informacemi a ztrátě autenticity; technologický pokrok, urbanizace a globalizace dále prohlubovaly pocit odcizení a fragmentace. Filozofické pozadí je určeno zejména myšlenkami poststrukturalismu a dekonstrukce, jejichž klíčovými postavami byli Jacques Derrida, který zpochybňoval binární opozice a stabilitu jazyka, Michel Foucault, který analyzoval vztahy mezi mocí a věděním, a Jean-François Lyotard, který ve svém díle „Postmoderní situace“ popsal konec „velkých vyprávění“ (metanarrativů) – tedy univerzálních teorií a ideologií, které dříve dodávaly smysl dějinám a společnosti. Jean Baudrillard zase rozvíjel koncept simulaker a hyperreality, kde kopie předchází originálu a realita se stává nerozlišitelnou od své simulace. Neexistuje žádný jediný „zakladatel“ postmoderní literatury, spíše se jedná o souběžný vývoj v myšlení a umění, na jehož počátku stáli autoři jako John Barth, Thomas Pynchon, Kurt Vonnegut ve Spojených státech nebo Umberto Eco v Itálii, kteří svými díly prakticky aplikovali nové teoretické přístupy. Politická situace se vyznačovala krizí důvěry v autority, zpochybňováním státních i institucionálních mocenských struktur a rostoucími sociálními hnutími, která požadovala práva pro menšiny a zpochybňovala tradiční patriarchální a hegemonické systémy. Postmoderní literatura se výrazně vymezuje proti předchozímu literárnímu směru, modernismu, a to zejména proti jeho víře v možnost nalézt či znovu vytvořit jednotný smysl světa, v pokrok, v koherentní subjektivitu a v nadřazenou roli umění, které mělo vést k transcendentní pravdě; odvrhuje také osvícenskou víru v rozum, objektivní pravdu a univerzální morálku. Zároveň se vymezuje i proti iluzím realismu a naturalismu o mimézi, tedy o objektivním a věrohodném zobrazení skutečnosti. Na druhou stranu na modernismus navazuje v jeho experimentátorských tendencích, sebereflexi, fragmentaci a ironii, a dále prohlubuje témata absurdity a odcizení, která se objevovala již v existencialismu, avšak s mnohem větší skepsí vůči možnosti jakéhokoli smysluplného východiska či osobní autonomie.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postmoderní literatury jsou především metafikce, tedy psaní o psaní, kde se text otevřeně odkazuje na svou vlastní literárnost, a intertextualita, která spočívá v odkazování na jiné texty, mýty, legendy, historické události či popkulturu, čímž se rozmazávají hranice mezi původním dílem a jeho odkazy; důležitým prvkem je pastiš, napodobování a míchání různých stylů a žánrů, často s ironickým odstupem, a parodie, která podvrací a zesměšňuje zažité narativní vzorce. Typická témata zahrnují zpochybňování pravdy a reality, rozostření hranic mezi fikcí a faktem, paranoiu a konspirační teorie, hyperrealitu a simulakra, fragmentaci a dekonstrukci identity, vliv médií a konzumu na společnost, absurditu existence, kritiku mocenských struktur a zánik velkých vyprávění. Motivy často zahrnují labyrinty, zrcadla, masky, hry, simulace, informační přetížení a pocit uvěznění v mediální či systémové síti. Obraz typického hrdiny je anti-hrdina, postava s fragmentovanou identitou, často pasivní, odcizená, zahlcená informacemi, skeptická, uvědomující si svou vlastní fiktivnost a nespolehlivost vlastní percepce. Hrdina bývá spíše pozorovatelem než aktivním činitelem, často trpí úzkostí z nesmyslnosti a neuchopitelnosti světa. Obvyklé prostředí je často urbanistické, anonymní, sterilní, hyperreálné, připomínající bludiště, mediálně přesycené, kde se stírají hranice mezi veřejným a soukromým prostorem, často se objevují revize a nové interpretace historických událostí. Konflikty jsou spíše vnitřní, epistemologické (co je skutečné, co je poznatelné?), existenciální, identitární, pravda versus percepce, jednotlivec versus systém, a často zůstávají nerozřešené. Jazyk a styl jsou hravé, ironické, sebereferenční, využívají pastiš různých stylů a žánrů, směšují vysokou a nízkou kulturu, dialekt a odbornou terminologii, jsou charakteristické paradoxem, dvojsmyslností, anachronismy a nespolehlivým vyprávěním; často dochází k fragmentaci a prolínání různých hlasů. Kompozice je obvykle nelineární, fragmentovaná, mozaikovitá, často rekurzivní, otevřená, s mnoha perspektivami a dějovými liniemi, která úmyslně narušuje tradiční narativní struktury a očekávání čtenáře, často pomocí metafikčních rámců. Vyprávěcí postupy zahrnují nespolehlivého vypravěče, boření čtvrté stěny, mnohonásobnou perspektivu, proud vědomí (často dezorientující), intertextuální odkazy a aluze, pastiš, sebereflexivitu, explicitní autorskou intervenci, stírání hranic mezi faktem a fikcí a četné digrese. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou metafikční román, historický román (s revizionistickým přístupem k dějinám), detektivní román (často dekonstruující žánrové konvence), science fiction (s hlubokým filozofickým přesahem), fantasy (často s ironickým či parodickým odstupem), a další formy experimentální prózy, které se brání jednoznačnému žánrovému zařazení.
👥 Zastupci
Milan Kundera (Česko/Francie): Nesnesitelná lehkost bytí, Kniha smíchu a zapomnění, Žert. Kundera mistrně spojuje filozofické eseje s fikcí, hraje si s identitou, intertextualitou a relativitou pravdy, čímž exemplárně ilustruje postmoderní skepsi k velkým vyprávěním a vírou v jednotnou realitu. Bohumil Hrabal (Česko): Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota. Ačkoli je Hrabal často řazen k magickému realismu nebo baroknímu realismu, jeho práce vykazuje postmoderní rysy v nelineárním vyprávění, mísení vysokého a nízkého, ironii a využívání koláže, což odráží fragmentovanou realitu. Michal Viewegh (Česko): Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách. Viewegh používá populární formy, ironii, parodii a intertextuální odkazy na masovou kulturu a historii, čímž ukazuje postmoderní přístup k literatuře jako k hře a komentáři k současné společnosti. Umberto Eco (Itálie): Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Pražský hřbitov. Eco je archetypálním postmodernistou, který kombinuje detektivní zápletku s hlubokou erudicí, intertextualitou, semiotikou a metafikcí, zpochybňující univerzální pravdy a interpretace historie. Italo Calvino (Itálie): Když jedné zimní noci cestující, Neviditelná města. Calvino experimentuje s narativní strukturou, vytváří labyrinty fikce a meta-fikce, kde se samotné vyprávění stává předmětem románu, což je klíčový rys postmodernismu. Jorge Luis Borges (Argentina): Fikce, Alef. Ačkoli předcházelo plnému rozkvětu postmodernismu, Borgesovy povídky s nekonečnými knihovnami, sny, labyrinty a fiktivními citacemi položily základy pro metafikci, intertextualitu a zpochybňování reality, které postmodernismus rozvinul. Kurt Vonnegut (USA): Jatka č. 5, Snídaně šampionů. Vonnegut používá satiru, černý humor, nelineární vyprávění a často vystupuje v roli autora, čímž podkopává tradiční románovou formu a komentuje absurditu lidské existence a války. Thomas Pynchon (USA): Dražba série 49, Duha gravitace. Pynchonovy romány jsou známé svou složitostí, paranoiou, mnoha vrstvami intertextuality, encyklopedickým rozsahem a fragmentací, což ztělesňuje postmoderní nedůvěru v řád a centralizovaný význam. John Fowles (Velká Británie): Sběratel, Francouzova milenka. Fowles často nabízí více konců, zpochybňuje autoritu vypravěče a hraje si s historickou fikcí, čímž otevírá otázky o pravdě, fikci a moci příběhů, což je typické pro postmoderní přístup. Vladimir Nabokov (Rusko/USA): Lolita, Bledý oheň. Nabokovovy romány jsou plné složitých jazykových her, nespolehlivých vypravěčů a metafikce, které zpochybňují realitu a povahu vyprávění, a to i před plným nástupem postmoderní éry. Salman Rushdie (Velká Británie/Indie): Děti půlnoci, Satanské verše. Rushdie kombinuje magický realismus s bohatou intertextualitou, historií, mytologií a politickou satirou, čímž vytváří díla, která reflektují hybriditu kultur a relativitu pravdy.
📈 Vývoj
Postmoderní literatura se zrodila jako reakce na modernismus a jeho víru v pokrok, racionalitu a možnost nalezení univerzálního smyslu světa po otřesech druhé světové války a zkušenosti s totalitními režimy. Její kořeny sahají do padesátých let 20. století s autory jako Jorge Luis Borges nebo Vladimir Nabokov, kteří experimentovali s metafikcí a intertextualitou, ale plně se rozvinula v šedesátých a sedmdesátých letech, zejména ve Spojených státech (s Thomasem Pynchonem, Kurtem Vonnegutem, Donem DeLillo) a Itálii (Umberto Eco, Italo Calvino). Vrcholné období postmodernismu lze datovat od sedmdesátých do devadesátých let 20. století, kdy se etabloval jako dominantní literární proud, který se vyznačoval skepsí vůči velkým vyprávěním (grand narratives), pluralitou perspektiv, fragmentací, pastišem, parodií, ironií, metafikcí (text o textu), intertextualitou (odkazy na jiné texty), nespolehlivým vypravěčem a mísením žánrů a vysoké s nízkou kulturou. Raná fáze se často projevovala radikálnějším experimentováním a explicitním bouráním konvencí, zatímco pozdější fáze, zejména v 90. letech, začala tyto techniky integrovat do složitějších, často méně agresivně dekonstruktivních narativů, které se zabývaly otázkami identity, globalizace a masové kultury. Postupný ústup „čistého“ postmodernismu není náhlý, ale spíše se proměnil v difúzi jeho technik do hlavního proudu literatury, kde se staly běžnými nástroji. Někteří teoretici hovoří o „post-postmodernismu“, „metamodernismu“ nebo „nové upřímnosti“ jako o reakci na postmoderní ironii a nihilismus, snažící se o novou formu angažovanosti a autenticity, ale s vědomím postmoderních lekcí. Národní varianty jsou patrné: americký postmodernismus často reflektoval paranoidní vizi společnosti a kritiku konzumu (Pynchon, DeLillo), italský se soustředil na semiotiku a historické mystifikace (Eco, Calvino), zatímco latinskoamerický magický realismus (Gabriel García Márquez, Julio Cortázar) je s postmodernismem často spojován díky prolínání reálného a fantastického, čímž relativizuje realitu. Česká literatura se postmoderními prvky zabývala také, například v díle Milana Kundery s jeho esejistickým propojováním a zpochybňováním historie a identity, nebo v určitých prvcích tvorby Bohumila Hrabala či Michala Viewegha, kteří používají ironii a hru s realitou a odkazy na populární kulturu. Žánrové varianty zahrnují postmoderní detektivky (Eco, Paul Auster), historické romány (Fowles, Eco), science fiction (Philip K. Dick, William Gibson) a tzv. experimentální literaturu.
💫 Vliv
Vliv postmoderní literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Mnoho literárních směrů a autorů po postmodernismu nevědomky či vědomky převzalo jeho klíčové techniky. Mezi směry vycházející z postmodernismu patří například „transrealismus„ nebo autoři, kteří pokračují v experimentování s formou, metafikcí a intertextualitou, často s důrazem na digitální kulturu a globalizaci. Dnešní literatura běžně používá nespolehlivé vypravěče, prolínání žánrů, hru s realitou a fikcí nebo ironický odstup, což jsou všechno nástroje zpopularizované postmodernisty. Autoři jako David Foster Wallace (s jeho „novou upřímností“, která je přímou reakcí na postmoderní ironii, ale zároveň ji využívá), Zadie Smith, Jonathan Franzen nebo Haruki Murakami (s jeho snovou logikou a intertextualitou) absorbovali a transformovali postmoderní lekce. Postmodernismus změnil způsob, jakým čteme a interpretujeme texty, a naučil nás kritickému myšlení o autoritě, pravdě a vyprávění. V době svého vzniku byl postmodernismus přijímán s polarizovanými názory. Někteří kritici jej oslavovali jako intelektuálně stimulující a inovativní, schopný reflektovat složitost moderního světa a rozkladu velkých ideologií. Jiní jej kritizovali za elitářství, nihilismus, cynismus, nadměrnou sebelibost a nedostatek citové hloubky nebo angažovanosti. Zejména ve východním bloku, včetně Československa, byl postmodernismus vnímán s nedůvěrou kvůli své skepsi vůči utopickým vizím a kolektivním narativům, což bylo v rozporu s oficiální ideologií. Autoři jako Milan Kundera čelili cenzuře a zákazu publikování, ačkoli to nebylo primárně kvůli jejich postmoderním technikám, ale spíše kvůli kritice totalitarismu a disidentským postojům, které se však v postmoderní formě projevovaly. Dnes je postmoderní literatura uznávána jako klíčová fáze literárního vývoje 20. století. Její techniky a filozofické otázky jsou předmětem akademického studia a staly se součástí mainstreamové literární praxe. Postmoderní romány, ačkoliv jsou často náročné na adaptaci kvůli svým komplexním strukturám, metafikci a vnitřním monologům, byly mnohokrát převedeny do filmové, divadelní či televizní podoby. Mezi nejznámější filmové adaptace patří „Jméno růže“ (Umberto Eco), „Jatka č. 5“ (Kurt Vonnegut), „Slaughterhouse-Five“, nebo “Fight Club„ (Chuck Palahniuk) a “American Psycho“ (Bret Easton Ellis), které sice nejsou čistě postmoderní v plném smyslu, ale silně využívají jeho prvky jako nespolehlivého vypravěče a kritiku konzumu. Tyto adaptace dokazují trvalou relevanci a fascinaci postmoderními tématy a vyprávěcími strategiemi i mimo psané slovo. Vliv postmodernismu pronikl i do výtvarného umění (Andy Warhol, Jeff Koons), architektury (Robert Venturi) a hudby (John Cage), kde se projevuje mísením stylů, ironií a rekontextualizací.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Postmoderní literatura na Rozbor-dila.cz →