📖 Úvod
Postmoderní literatura 90. let je literární období, které představuje pozdní fázi širšího postmoderního hnutí. Jako český název se používá právě „Postmoderní literatura 90. let“, zatímco původní anglický termín, který je celosvětově přijímán, je „Postmodern literature of the 90s“. Časové zařazení je jednoznačně 90. léta 20. století. Tato literatura se rozvíjela a projevovala prakticky po celém světě, ale její kořeny a nejvýznamnější projevy byly patrné především ve Spojených státech amerických, Kanadě a západní Evropě (zejména ve Francii, Velké Británii, Německu a Itálii). Po pádu železné opony v roce 1989 se postmoderní myšlení a literární postupy rychle šířily i do zemí střední a východní Evropy, kde se mísily s místními kulturními a historickými zkušenostmi, ačkoli zdejší recepce a interpretace se mohly lišit od západních. Globalizace a rozvoj digitálních technologií na konci 20. století pak dále přispěly k rozšíření a promíchání postmoderních vlivů po celém světě.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku postmoderní literatury 90. let je úzce spjato s epochálními změnami, které se odehrály na přelomu 80. a 90. let. Klíčovou událostí byl konec studené války a pád komunismu v roce 1989, což vedlo k rozpadu bipolárního světa a nástupu éry globalizace. Tato transformace přinesla zpochybnění velkých ideologických narativů a prohloubila nedůvěru v univerzální pravdy a pokrok, což jsou základní pilíře postmoderního myšlení. Společenské změny zahrnovaly rapidní nástup digitálních technologií, internetu a masmédií, což vedlo k informační explozi a zrychlení tempa života. Vzrostl vliv spotřební kultury a komercializace, identita se stala fluidnější a více ovlivněná médii. Filozofické pozadí je pevně ukotveno v poststrukturalismu a dekonstrukci, s mysliteli jako Jacques Derrida, Michel Foucault, Jean-François Lyotard a Jean Baudrillard, kteří zpochybňovali objektivní realitu, jazykovou stabilitu a možnost poznání absolutní pravdy. Lyotardovo dílo „Postmoderní situace“ (1979) je často považováno za jedno z formativních děl definujících postmodernismus. Neexistuje žádný jediný „zakladatel“ postmoderní literatury; spíše se jedná o kolektivní kulturní a intelektuální posun. Politická situace se vyznačovala nástupem neoliberální ekonomiky, triumfem kapitalismu a vzestupem identity politiky. Společenské změny zahrnovaly také fragmentaci společnosti, růst multikulturalismu a neustálé relativizování tradičních hodnot. Postmoderní literatura se výrazně vymezuje proti předchozím směrům, zejména proti modernismu, jehož víru v pokrok, uměleckou originalitu, jednotný smysl a možnost dosažení objektivní pravdy odmítá. Kritizuje také realistické a naturalistické tendence, které se snažily objektivně zobrazit realitu. Naopak navazuje na některé aspekty modernismu (experimentálnost, fragmentaci), avantgardní proudy (destrukce konvencí), absurdní literaturu a existencialismus (existenciální úzkost, hledání smyslu). Zároveň čerpá inspiraci z popkultury a médií.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postmoderní literatury 90. let je hluboká skepse k univerzálním pravdám a velkým vyprávěním, což se projevuje v neustálém zpochybňování reality a autority. Typická témata a motivy zahrnují ironii, parodii, pastiš (napodobování stylů), metatextualitu (text, který se odkazuje sám na sebe nebo na proces svého vzniku), intertextualitu (odkazy na jiné texty), nespolehlivé vypravěče, fragmentaci, decentrovaného subjektu, simulakra a hyperrealitu (kde hranice mezi skutečností a fikcí mizí). Dále se objevuje téma konzumerismu, masmédií, globalizace, krize identity, odcizení a zkoumání konstruované povahy historie a reality. Častá je hravost, anachronismy a míšení vysoké a nízké kultury. Obraz typického hrdiny je často antihrdina, jehož identita je roztříštěná, odcizená a skeptická. Bývá to často obyčejný člověk ztracený ve složitém světě, někdy detektivní postava, která namísto řešení záhady zpochybňuje samotnou povahu skutečnosti, nebo postava, která si je vědoma své vlastní fiktivnosti. Obvyklé prostředí je městské, často dystopické nebo silně ovlivněné spotřební kulturou a masmédii, kde se prolínají různé časové roviny a reality. Konflikty jsou primárně vnitřní (hledání identity, smyslu), filozofické (podstata pravdy a reality) a společenské (tlak konzumerismu, vliv médií), ale často se odehrává i konflikt se samotnými narativními konvencemi. Jazyk a styl jsou hravé, ironické a sebereferenční, často se mísí hovorová řeč, slang a různé stylistické registry. Používá se fragmentovaná syntax, a experimentuje se s jazykem, aby se zdůraznila jeho arbitrárnost a proměnlivost. Kompozice je nelineární, fragmentovaná, mozaikovitá, s množstvím perspektiv a často s otevřenými, mnohoznačnými konci, což vytváří záměrně dezorientující a labyrintické struktury. Mezi vyprávěcí postupy patří meta-fikce (příběh o psaní příběhu), nespolehlivý vypravěč, intertextualita (odkazy na jiné knihy, filmy, hudbu), pastiš (imitace a kombinace různých stylů), parodie, anachronismus a prvky magického realismu, stejně jako defamiliarizace (zcizení), kdy se známé věci prezentují v nečekaném světle. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou meta-fikce, historická fikce (která reviduje a reinterpretuje dějiny), detektivní fikce (kde se žánr dekonstruuje), science fiction (často s dystopickými nebo kyberpunkovými prvky), univerzitní romány (campus novels) a obecně experimentální fikce, která překračuje žánrové hranice a kombinuje různé formy.
👥 Zastupci
Postmoderní literatura 90. let představuje fascinující období, kdy se postmoderní tendence, jako je intertextualita, metafikce, ironie, pastiš a zpochybňování velkých narativů, plně rozvinuly a často pronikly do širšího povědomí, byť s odlišnými nuancemi v různých národních kontextech. Mezi nejdůležitější české autory tohoto období patří Michal Viewegh, jehož romány “Báječná léta pod psa“ (1992) a “Výchova dívek v Čechách“ (1994) jsou příkladem přístupného, často humorného postmodernismu, který prostřednictvím sebemetaforických prvků, popkulturních odkazů a ironického nadhledu reflektuje českou postkomunistickou realitu a banalitu všedního života; Vieweghova díla tak ilustrují schopnost postmoderny oslovit široké publikum s komplexními tématy. Dalším významným českým autorem je Jáchym Topol s románem “Sestra“ (1994), který syrovým, fragmentárním jazykem a s prvky magického realismu zachycuje traumatické období transformace české společnosti po roce 1989, čímž ztělesňuje temnější a experimentálnější stránku postmoderního vnímání reality. Jiří Kratochvil je mistrem metafikce a historické revize, což skvěle dokazují jeho romány “Uprostřed noci zpěv“ (1992) a “Nesmrtelný příběh“ (1996), jež s brilantní lehkostí a fantazií propojují skutečné události s fiktivními, dekonstruují identitu a historii a ukazují postmoderní hru s narativem a pravdou. Miloš Urban se s románem “Sedmikostelí“ (1999) zařadil mezi klíčové autory devadesátých let díky unikátnímu propojení historického gotického románu s detektivním žánrem a postmoderní pastišem, který mistrně pracuje s Prahou jako mystickým prostorem a zpochybňuje konvenční žánrové hranice. Na světové scéně zanechal nesmazatelnou stopu David Foster Wallace s monumentálním dílem “Infinite Jest“ (1996), encyklopedickým románem plným složitých poznámek pod čarou, který satiricky a hluboce analyzuje americkou kulturu, konzum, závislost a média, čímž se stal esencí pozdního, hyperkomplexního postmodernismu. Haruki Murakami, zejména s románem “Kronika ptáčka na klíček“ (1994-1995), spojuje prvky realismu s magickým realismem, popkulturní odkazy a existenciální otázky, vytvářejíc snové, fragmentované světy, které dokonale odrážejí postmoderní zájem o podvědomí a hledání smyslu v rozdrobené realitě. Don DeLillo s epickým románem “Underworld“ (1997) prozkoumává americkou poválečnou historii skrze mnoho perspektiv, proplétá osudy postav a událostí, čímž ilustruje postmoderní zájem o velké dějiny v kontextu studené války, konzumace a médií. A. S. Byattová a její “Posedlost“ (1990) představuje akademický a intertextuální vrchol postmodernismu, kde se prolínají fiktivní životy viktoriánských básníků s moderním výzkumem, což dekonstruuje koncepci autorství a literárního dědictví. Paul Auster ve svých dílech z 90. let, jako je “Leviathan“ (1992), opakovaně zkoumá témata náhody, identity, samoty a smyslu psaní samotného prostřednictvím metafikčních prvků a záhadných zápletek, které čtenáře neustále nutí zpochybňovat realitu a autoritu vyprávění. Salman Rushdie, i když jeho nejkontroverznější dílo “Satanské verše“ vyšlo koncem 80. let, jeho vliv a díla jako “Zem pod jejíma nohama“ (1999) ztělesňují postmoderní magický realismus, interkulturalitu a hru s historií a mytologií, ukazující, jak postmodernismus dokáže zpracovat složité otázky identity a střetu kultur.
📈 Vývoj
Období devadesátých let nebylo pro postmoderní literaturu obdobím vzniku, ale spíše obdobím její zralosti, rozsáhlé diverzifikace a širokého pronikání do literární scény, kdy se její charakteristiky staly běžnou součástí autorských nástrojů. Postmodernismus jako směr vznikl již v 60. a 70. letech, nicméně 90. léta představovala období jeho vrcholu v popularitě a začátek jeho transformace, kdy se často prolnul s novými tendencemi či se stal natolik samozřejmým, že přestal být vyhrazeným „ismem“. Nejednalo se o postupný ústup, ale spíše o difúzi jeho principů, které se staly součástí mnoha žánrů a stylů. Raná fáze postmoderny v 60. a 70. letech byla často radikálnější a experimentálnější, zatímco 90. léta přinesla jak pokračování této experimentální linie (např. D. F. Wallace), tak i tendenci k větší čtenářské přístupnosti a komercializaci (např. M. Viewegh), což představovalo pozdní fázi, někdy označovanou za „pop-postmodernismus“. Existovaly výrazné národní a regionální varianty: v české literatuře se postmodernismus 90. let často propojoval s reflexí totalitní minulosti, procesem transformace a hledáním národní identity po pádu komunismu, což vedlo k satirickým, absurdním nebo historicky revizionistickým dílům. V americké literatuře se projevoval zájem o masovou kulturu, konzumerismus, mediální realitu a epické zkoumání dějin (např. D. DeLillo, D. F. Wallace). Britská postmoderna byla často více akademická, intertextuální a zabývala se dekonstrukcí literárních tradic (např. A. S. Byattová). Globálně, zejména v postkoloniálních kontextech, se postmodernismus mísil s magickým realismem a postkoloniálními teoriemi, zpochybňoval západní metanarativy a řešil témata migrace, identity a hybridních kultur (např. S. Rushdie, H. Murakami). Žánrově se postmodernismus 90. let projevoval napříč všemi žánry, od realistických románů s postmoderními prvky, přes detektivky a thrillery využívající nespolehlivé vypravěče a metafikci, až po historické romány, které hravě manipulovaly s fakty a fikcí, čímž rozostřovaly hranice mezi vysokou a nízkou kulturou.
💫 Vliv
Vliv postmoderní literatury 90. let na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes je patrný, přičemž mnoho jejích technik se stalo integrální součástí moderního vyprávění. Přímými následníky nejsou konkrétní směry, ale spíše nová generace autorů, kteří postmoderní postupy – jako je intertextualita, fragmentace, multinarativnost, ironie a sebereflexe – absorbovali a používají je k vytváření děl, která jsou často označována jako „post-postmoderní“, „nový realismus“ nebo „metamodernismus“. Autoři jako Zadie Smith, George Saunders, Dave Eggers nebo Ben Lerner z něj čerpají pro svá zkoumání současné společnosti, identity a médií, přičemž často spojují postmoderní hravost s obnoveným zájmem o etické otázky a emoce, které postmoderna údajně opomíjela. V době svého vzniku v 90. letech byl směr přijímán rozporuplně: na jedné straně byl oslavován pro svou intelektuální stimulaci, dekonstrukci dogmat, schopnost zachytit komplexitu moderního světa a boření hranic mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním. Kritika naopak namítala, že je příliš cynický, nihilistický, relativistický, akademicky elitářský a často postrádá hlubší morální či emocionální poselství. V některých případech (např. “Satanské verše“ S. Rushdieho) vedla recepce k ostrým kontroverzím, zákazům a dokonce výhrůžkám násilím ze strany náboženských skupin, což podtrhovalo politickou a kulturní relevanci, ale i nebezpečí postmoderního zpochybňování posvátných textů a identit. V postkomunistických zemích byl postmodernismus často vnímán jako osvobozující síla, která umožňovala hrát si s historií a ideologií po desetiletích dogmatického realismu, a zároveň jako příležitost pro nové vyjádření svobody, byť někteří kritici stále volali po tradičnějších, „serióznějších“ formách. Dnes je postmoderní literatura vnímána jako klíčový vývojový stupeň, který radikálně proměnil literaturu a umění. Již není tolik předmětem ostrých ideologických sporů, ale je spíše součástí akademického kánonu a inspirací pro současné tvůrce. Mnohé postmoderní myšlenky a narativní strategie se silně propsaly do filmu, televize a dalších uměleckých forem. Filmy jako “Pulp Fiction“ (Quentin Tarantino), “Fight Club“ nebo “Matrix“ jsou často uváděny jako paradigmatické příklady filmového postmodernismu, propojujícího fragmentární narativy, popkulturní odkazy, ironii a zpochybňování reality. Existují také divadelní adaptace postmoderních děl, i když jejich komplexnost a metafikční povaha často představují značnou výzvu. Videohry, komiksy a digitální umění rovněž intenzivně využívají postmoderní estetiku a interaktivitu. Postmoderní literatura 90. let tak zůstává základním kamenem pro pochopení současných narativních trendů a kulturního diskurzu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Postmoderní literatura 90. let na Rozbor-dila.cz →