📖 Úvod
Postmoderní drama, nebo též Postmodern drama v původním anglickém názvu, je literární a divadelní směr, který se primárně rozvíjel od druhé poloviny 20. století a jehož vliv přetrvává až do současnosti, 21. století. Geograficky se rozvíjelo a stále rozvíjí především v západním světě, s výrazným centrem ve Spojených státech amerických a Spojeném království, ale také ve Francii, Německu, Kanadě a dalších evropských zemích, přičemž jeho principy se postupně adaptovaly a transformovaly v globálním měřítku s lokálními kulturními specifiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku postmoderního dramatu je neodmyslitelně spjato s obdobím po druhé světové válce, studenou válkou a následným nástupem globálního kapitalismu a informační společnosti. Poválečné trauma, zkušenost s totalitními režimy a studená válka s hrozbou jaderného konfliktu vedly k hluboké skepsi vůči velkým ideologiím, pokroku a univerzalistickým narativům, které dominovaly předchozím epochám. Společenské pozadí je charakterizováno nástupem masové spotřební kultury, všudypřítomností médií a informační exploze, která rozostřila hranice mezi realitou a fikcí. Zvyšuje se povědomí o identitní politice, multikulturalismu a fragmentaci společnosti. Filozofické pozadí vychází z myšlenek poststrukturalismu a dekonstrukce, zejména z prací Jacquese Derridy, který zpochybňoval pevnost a stabilitu významu. Jean-François Lyotard ve své „Postmoderní situaci“ mluvil o „konci velkých vyprávění“, čímž myslel ztrátu víry v univerzální pravdy a metanarativy osvícenství (pokrok, rozum, emancipace). Michel Foucault analyzoval vztahy mezi mocí a věděním, zatímco Jean Baudrillard se zabýval koncepty simulaker a hyperreality, kde kopie předchází originálu a realita je nahrazena svými modely. Neexistuje žádný jediný zakladatel postmoderního dramatu; spíše se jedná o kolektivní proces, do kterého se zapojilo mnoho divadelníků a autorů ovlivněných širším postmoderním myšlením. Mezi klíčové postavy, jejichž dílo vykazuje postmoderní rysy nebo které významně ovlivnily jeho vývoj, lze zařadit dramatiky jako Samuel Beckett (zejména jeho pozdější práce a celkový vliv na rozklad dramatu), Harold Pinter, Tom Stoppard, Caryl Churchill, Sam Shepard, a režiséry-tvůrce jako Robert Wilson či Richard Foreman, kteří posouvali hranice divadelní formy. Politická situace byla napjatá a plná paradoxů: na jedné straně úpadek komunismu a zdánlivé vítězství západní demokracie, na straně druhé však sílící kritika kapitalismu, globalizace a nových forem útlaku. Společenské změny zahrnovaly rychlý technologický rozvoj (osobní počítače, internet), nárůst konzumerismu, mediální přesycení, ztrátu pocitu kolektivní identity a nárůst individualismu, často vedoucího k pocitům odcizení a fragmentace. Postmoderní drama se vymezuje především proti modernismu, jehož cílem bylo hledání ultimativní pravdy, řádu a univerzálního smyslu, a proti realismu a naturalismu, které usilovaly o iluzi objektivní reality a mimetické zobrazení světa. Ačkoli absurdní drama (např. Beckett, Ionesco) už samo zpochybňovalo smysl a soudržnost, postmoderní drama jde dál, aktivně dekonstruuje významy a zpochybňuje samotnou možnost koherentního vyprávění či poznání. Naopak navazuje na některé modernistické experimenty s formou, na epické divadlo Bertolta Brechta (technikou odcizení, zpochybňováním divadelní iluze, politickou angažovaností), na myšlenky Antoina Artauda a jeho Divadla krutosti (snaha o útok na smysly diváka, nedominance slova), a také na performance art a happeningy (rozostřování hranic mezi uměním a životem, zapojení diváka).
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika postmoderního dramatu jsou hluboce ovlivněny jeho teoretickým a historickým pozadím. Typická témata a motivy zahrnují dekonstrukci velkých narativů, fragmentaci identity a reality, krizi subjektu a autority, koncept simulaker a hyperreality (Baudrillard), intertextualitu (odkazování na jiná díla), pastiš (napodobení různých stylů), metateatr (divadlo o divadle), unreliable narration (nespolehlivé vyprávění), ironii, parodii, konzumerismus, vliv médií na vnímání světa, mechanismy moci a vědění, a často také existenciální úzkost, avšak prezentovanou s hravostí, cynismem nebo distancí. Obraz typického hrdiny je často anti-hrdinský, jeho identita je fragmentovaná, proměnlivá, někdy se jedná o postavu bez jasného účelu či morálního kompasu, produkt okolí, nebo dokonce o absenci centrální postavy či hrdinu jako soubor rolí. Obvyklé prostředí je často nerealistické, fragmentované, symbolické, multi-vrstevnaté, městské, mediálně nasycené, nebo abstraktní, což odráží roztříštěnou povahu moderní existence. Konflikty nejsou obvykle klasické, ale spíše vnitřní, intelektuální, existenciální, týkající se percepce vs. reality, identity, moci, nebo samotného aktu vyprávění. Často chybí jasná kauzalita a příčina-následek v ději. Jazyk a styl jsou charakteristické fragmentovanými dialogy, nelineárním diskurzem, intertextuálními odkazy, pastišem různých jazykových stylů, metalingvistickými komentáři (jazyk odkazující na sebe sama), sebereferenčností, často je jazyk hravý, ironický nebo odtažitý. Mizí ostré hranice mezi vysokou a nízkou kulturou. Kompozice je typicky nelineární, fragmentovaná, epizodická, často cyklická, s mnoha úhly pohledu a otevřenými konci. Dochází k záměrnému narušování tradičních dramatických struktur, jako je expozice, kolize, krize, peripetie a katarze. Pastiche žánrů je běžné, kde se mísí prvky komedie, tragédie, detektivky, muzikálu apod. Vyprávěcí postupy zahrnují nespolehlivého vypravěče, mnohonásobné vypravěče, metanaraci (vyprávění, které komentuje samo sebe jako vyprávění), boření čtvrté stěny (přímé oslovování diváka), proplétání různých dějových linií a příběhů, a hierarchicky neuspořádané narativy. Nejčastější literární žánry či podžánry v rámci postmoderního dramatu zahrnují experimentální divadlo, performance art, devised theatre (kolektivně vytvořené divadlo) a často dochází k prolínání divadla s jinými uměleckými formami, jako je film, video, hudba či výtvarné umění. Cílem je zpochybnit konvence, donutit diváka k aktivní interpretaci a reflektovat samotnou povahu reprezentace a reality.
👥 Zastupci
Postmoderní drama, vyznačující se zpochybňováním velkých narativů, fragmentací, metateatralitou, intertextualitou a hrou s jazykem a identitou, má řadu významných autorů. Mezi klíčové světové dramatiky patří “Tom Stoppard“, jehož hra “Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ je mistrovským dílem intertextuality a metateatrality, přepisujícím Shakespearova Hamleta z pohledu vedlejších postav, čímž zpochybňuje centrální narativ a objektivní pravdu. Jeho “Arkádie“ pak kombinuje vědu, historii a lásku v nelineárním vyprávění, které hravě manipuluje s časem a poznáním. “Heiner Müller“ s díly jako “Hamletmachine“ nebo “Kvartet“ dekonstruuje klasické texty a mýty do fragmentovaných, často brutálních scén, které reflektují postmoderní rozklad identity a historické narativy s temným humorem. “Caryl Churchill“ ve hrách jako “Top Girls“ či “Cloud Nine“ experimentuje s nelineárními strukturami, genderovými rolemi a historickými přesuny, čímž kriticky přehodnocuje společenské konstrukty a identitu. “Sarah Kane“ s provokativními díly jako “Zničení“ (Blasted) nebo “4.48 Psychóza“ posouvá hranice divadelní formy a obsahu, využívá fragmentace a šokující realismus k vyjádření existenciální úzkosti a traumatu, čímž zrcadlí postmoderní rozklad smyslu a tabu. Z českých autorů je neodmyslitelný “Václav Havel“, jehož hry jako “Audience“ a “Largo desolato“ sice často vycházejí z absurdního dramatu, ale svou cyklickou strukturou, zpochybňováním moci, odcizením postavy a sebereflexí autora se silně prolínají s postmoderními principy, zkoumajícími absurditu byrokracie a lidské existence. “Petr Zelenka“ reprezentuje současné české postmoderní drama díly jako “Příběhy obyčejného šílenství“ nebo “Karamazovi“, kde mistrně kombinuje realitu s fikcí, využívá intertextualitu, nelineární vyprávění a meta-komentáře, často s ironickým humorem, aby zkoumal moderní identitu a vztahy. “Ivan Vyskočil“ byl průkopníkem experimentálního divadla, jehož “Haprdáns“ či “Komedie“ stojí na nedějovosti, improvizačních principech a bourání hranice mezi jevištěm a hledištěm, čímž předznamenává postmoderní přístupy k divadlu jako hře a dialogu.
📈 Vývoj
Vývoj postmoderního dramatu se začal rýsovat v 60. letech 20. století, primárně jako reakce na selhání modernistických ideálů a „velkých narativů“ po druhé světové válce, a také jako logické pokračování a zároveň polemika s existencialismem a absurdním dramatem (např. Beckett, Ionesco, Pinter, kteří položili základy pro zpochybňování smyslu a formy). Zatímco absurdní drama reflektovalo nesmyslnost existence, postmoderní drama šlo dál k dekonstrukci samotné reality, jazyka a identity. Období vrcholu spadá do 70., 80. a 90. let, kdy se postmoderní estetika plně rozvinula a stala se dominantním proudem v experimentálním a progresivním divadle. Raná fáze se často zaměřovala na hravou intertextualitu, metateatralitu a jazykové experimenty, zpochybňování autority a objektivní pravdy (např. Stoppard). Pozdější fáze, zejména od 90. let, často inklinovala k radikálnějšímu tělesnému divadlu, zkoumání traumatu, identity a politické korektnosti, s využitím fragmentace a nelinearity k vyjádření rozkladu smyslu a společnosti (např. Kane, Churchill). Postupný ústup postmoderního dramatu jako striktně vymezeného směru se neodehrál jako zánik, ale spíše jako jeho proměna a integrace do širšího proudu současného divadla. Jeho techniky a estetické principy se staly součástí běžného divadelního jazyka, a tak dnes mnoho současných her, i když se už nenazývají „postmoderní“, stále čerpá z jeho odkazu. Existují četné národní a regionální varianty: britské postmoderní drama (Stoppard, Churchill) se často vyznačuje intelektuální hravostí a jazykovou bravurou, americké (např. Sam Shepard, ale i vlivy performance art) směřuje k mytologické dekonstrukci a experimentům s formou, německé (Müller) je často silně politické, historicky reflexivní a dekonstruktivní, zatímco české (Havel, Zelenka) kombinuje prvky absurdního dramatu s politickým komentářem a subtilní ironií. Žánrové varianty zahrnují od metateatrálních komedií, přes dekonstrukce klasických textů až po psychologická dramata s fragmentovanou narací a experimenty s formou, jako je postdramatické divadlo.
💫 Vliv
Vliv postmoderního dramatu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha oblastmi. Jeho techniky – jako je intertextualita, fragmentace, nelineární vyprávění, metateatralita a zpochybňování reality – se staly běžnými nástroji pro mnoho současných autorů a umělců. Z něj vycházejí například autoři a směry označované jako „post-postmoderní“ nebo „metamoderní“, kteří často přebírají jeho hravost a sebereflexi, ale s novým důrazem na angažovanost, afektivitu a snahu nalézat smysl v fragmentovaném světě. Konkrétně ovlivnil autory jako je Martin Crimp (jehož minimalistické, opakující se dialogy a fragmentované scény často zrcadlí postmoderní odcizení), debbie tucker green nebo v širším slova smyslu i filmaře jako Quentin Tarantino (pro jeho intertextuální odkazy, nelineární vyprávění a hru s žánry) a Charlie Kaufman (jehož scénáře jako “Věčný svit neposkvrněné mysli“ nebo “Anomalisa“ jsou esencí postmoderního zpochybňování reality a identity). V době svého vzniku bylo postmoderní drama přijímáno velmi rozporuplně. Na jedné straně bylo chváleno intelektuálními kritiky a avantgardními divadelníky za svou inovativnost, hravost, schopnost kriticky reflektovat moderní společnost a bourání ustálených konvencí. Bylo vnímáno jako osvěžující a provokativní. Na druhé straně čelilo značné kritice od konzervativnějších diváků a kritiků, kteří mu vytýkali nesrozumitelnost, elitářství, nihilismus, nedostatek emocí, absenci jasného sdělení a záměrné matení. Některá díla, zejména ta s politickým podtextem nebo explicitním obsahem, se setkávala i se zákazy a cenzurou; typickým příkladem je dílo Václava Havla, které bylo v komunistickém Československu zakazováno a hráno jen v undergroundu či exilu. Díla Sarah Kane, jako “Zničení“, vyvolávala silné kontroverze a šokovala publikum svou brutalitou a explicitností. Dnes je postmoderní drama vnímáno jako klíčová etapa ve vývoji divadla a literatury 20. století. Jeho kanonické hry jsou pravidelně uváděny na divadelních scénách po celém světě, studovány na univerzitách a často adaptovány do různých uměleckých forem. Filmové adaptace zahrnují například Stoppardovu režijní verzi “Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ (1990), Zelenkovu filmovou adaptaci vlastních “Karamazových“ (2008) či “Příběhů obyčejného šílenství“ (2005). Postmoderní přístupy ovlivnily i videohry, performance art a další experimentální umělecké formy, kde se stírají hranice mezi realitou a fikcí, divákem a tvůrcem. Jeho odkaz je stále živý a nadále inspiruje nové generace umělců k hledání nových forem vyjádření v komplexním světě.