📖 Úvod
Postmoderna (původní název Postmodernism) je široký umělecký, filozofický a kulturní směr, který se rozvíjel především ve druhé polovině 20. století, přibližně od 60. let, a jehož vliv přetrvává dodnes. Primárně se formoval v západní Evropě a Severní Americe, zejména ve Spojených státech amerických, Francii, Itálii, Německu a Velké Británii, ale díky globalizaci a rychlému šíření myšlenek měl celosvětový dopad a ovlivnil kulturu i literaturu mnoha dalších zemí včetně České republiky. Jeho geografické rozšíření bylo dáno spíše společenskými a technologickými podmínkami než národními hranicemi, což odráží jeho globální charakter.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku postmoderny je komplexní a hluboce zakořeněné v poválečném vývoji západní společnosti. Objevuje se v kontextu studené války, rozpadu koloniálních říší, technologické revoluce (zejména rozvoj médií, počítačů a informačních technologií), globalizace a transformace industriálních společností v postindustriální, konzumní společnosti. Společenské změny zahrnovaly studentské revolty 60. let, vznik nových sociálních hnutí (feminismus, hnutí za občanská práva), narůstající skepsi vůči autoritám a „velkým vyprávěním“ (meta-narativům), která dříve poskytovala smysl a řád (např. pokrok, osvícenství, náboženství, marxismus). Politická situace byla charakterizována koncem studené války, pádem Berlínské zdi, ale zároveň i novými formami konfliktů a narůstajícím politickým cynismem a deziluzí z tradičních politických ideologií. Filozofické pozadí je klíčové pro pochopení postmoderny. Vychází z poststrukturalismu a dekonstrukce, přičemž mezi nejvýznamnější myslitele, kteří stáli u jejího teoretického zrodu, patří Jacques Derrida (s dekonstrukcí), Michel Foucault (s kritikou moci a diskurzu), Jean-François Lyotard (který definoval postmodernu jako „nedůvěru vůči metanarativům“ ve své knize „Postmoderní situace“) a Jean Baudrillard (s teoriemi simulaker a hyperreality). Není zde žádný jediný “zakladatel“ v uměleckém smyslu, ale spíše tito filozofové a teoretici, kteří formulovali myšlenkové základy, jež se pak manifestovaly v umění. Postmoderna se vymezuje především proti modernismu a osvícenské tradici, kritizuje jejich důvěru v rozum, objektivní pravdu, pokrok, jednotný subjekt a možnost dosažení univerzálního smyslu. Odmítá modernistický idealismus a autonomii umění, naopak zdůrazňuje jeho propojení s masovou kulturou a komodifikací. Na druhou stranu na modernistické experimenty navazuje, zejména v oblasti rozbíjení formy, nelineárního vyprávění a zpochybňování reality, ale posouvá je k radikálnější skepsi, ironii a hře. Přijímá i některé prvky avantgardy v experimentování s formou a konvencemi.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postmoderny v literatuře je především hluboká skepse vůči jakékoli univerzální pravdě a objektivní realitě, což vede k fascinaci relativitou, fragmentací a chaosem. Typická témata a motivy zahrnují krizi identity, absenci smyslu, intertextualitu (dialog s jinými texty), metafikci (sebereflexivní text, který si je vědom své vlastní fikčnosti), simulakra a hyperrealitu (rozdíl mezi realitou a jejím obrazem se stírá), parodii, pastiš (napodobení stylu bez satirického záměru), ironii, recyklaci kulturních prvků, konec velkých vyprávění, zkoumání hranic mezi vysokou a nízkou kulturou, masovou kulturou a kýčem, a také revizi historie jako pouhého narativu. Obraz typického hrdiny je často anti-hrdina – ztracený, deziluzovaný, pasivní, bez pevných morálních hodnot, často reflektující vlastní existenci a narativy, konstrukt identity spíše než stabilní osobnost. Může být i parodií na tradičního hrdinu. Obvyklé prostředí zahrnuje moderní, často městské krajiny, mediální a virtuální světy, ale postmoderna se může odehrávat i v historickém či fantastickém prostředí, vždy však s určitým odstupem a ironií, často zdůrazňujícím jejich konstrukčnost. Konflikty jsou spíše vnitřní, psychologické, spojené s identitou, smyslem života a konfrontací s fragmentovanou realitou; namísto velkých dramat často nastávají absurdní situace. Jazyk a styl se vyznačuje hravostí, eklekticismem, mísením vysokého a nízkého stylu, žánrovým křížením, častým používáním ironie, parodie, citací, aluzí a koláží. Texty jsou často složité, mnohovrstevnaté, se spletitými jazykovými hrami. Kompozice je typicky nelineární, fragmentární, mozaiková, často s otevřeným koncem, narušující kauzalitu a chronologii. Důležitá je intertextualita a metafikce, kdy se text vyjadřuje k sobě samému, k procesu psaní nebo k roli čtenáře. Vyprávěcí postupy zahrnují nespolehlivého vypravěče, polyfonii (mnohohlasnost), dekonstrukci narativu, experimentování s perspektivou a časem. Často se objevuje záměrné matení čtenáře a zpochybňování autority vypravěče. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (zejména experimentální, historický, detektivní, sci-fi či fantasy, vždy ale s postmoderním přesahem, který je dekonstruuje nebo na ně paroduje), povídka a drama. Důležitými subžánry jsou metafikční romány, historické romány s anachronismy a detektivky, které nevedou k rozuzlení, ale spíše k prohloubení nejasností, dále texty na pomezí žánrů a parodie populárních žánrů. Postmoderna zpochybňuje samotnou existenci žánrových hranic.
👥 Zastupci
Postmoderna je literární směr charakterizovaný skepsí k velkým vyprávěním, metafikcí, intertextualitou, fragmentací, parodií, ironií a hrou s jazykem a formou. Mezi klíčové světové autory patří Umberto Eco, jehož romány Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo brilantně propojují intertextualitu, metafikci, encyklopedickou erudici a hru s historií a žánry, čímž zpochybňují absolutní pravdy a povahu vyprávění. Italo Calvino, s díly jako Když jedné zimní noci cestující a Neviditelná města, se vyznačuje experimentální formou, hrou s čtenářem a tematizací aktu samotného vyprávění, což ztělesňuje postmoderní zájem o metafikci a konstrukci reality. Thomas Pynchon, autor Gravitační duhy a Dražby série 49, tvoří komplexní díla používající nelineární narativy, paranoidní konspirační teorie, fragmentaci a encyklopedickou šíři, čímž rozbíjejí tradiční velká vyprávění a odrážejí informační přetížení. Kurt Vonnegut Jr. s Jatky č. 5 a Kolébkou pro kočku prostřednictvím černé komedie, sci-fi prvků a fragmentovaného stylu dekonstruuje historické události a lidské utrpení, zpochybňující autoritu a smysl s ironickou odtažitostí. Jorge Luis Borges, ač prekurzor, svými Fikcemi a Alefem s labyrintickými příběhy plnými metafikce, intertextuality a nelineárních narativů hluboce ovlivnil postmoderní literaturu zpochybňující realitu. Z českých autorů je Milan Kundera s Nesnesitelnou lehkostí bytí a Nesmrtelností příkladem, jak romány mísí filozofické úvahy, esejistické pasáže a fikci, čímž s ironií a polyfonií zkoumá existenciální otázky, povahu identity a relativitu historické pravdy. Michal Viewegh ve svých Báječných letech pod psa a Výchově dívek v Čechách využívá ironii, parodii, autorské komentáře a prolínání fikce s realitou, čímž reflektuje společenské změny a podvrací tradiční narativní konvence. Petra Hůlová, autorka Paměti mojí babičce a Macochy, se vyznačuje komplexní narativní strukturou, nespolehlivými vypravěči a kritickým zkoumáním identity, paměti a genderových rolí, čímž rozkládá ustálené narativy a perspektivy.
📈 Vývoj
Postmoderna se objevila v 60. letech 20. století jako reakce na modernismus a jeho víru v pokrok a ucelená vyprávění, částečně navazujíc na avantgardní experimenty. Její období vrcholu spadá do 70. a 80. let, kdy se stala dominantním literárním a kulturním paradigmatem, zejména v USA a západní Evropě, a definovala svou estetiku. Od 90. let a na přelomu milénia se začalo hovořit o jejím postupném ústupu nebo transformaci, často pod pojmy jako post-postmodernismus, metamodernismus či nová upřímnost, které se snaží překonat její relativismus, ale stále integrují mnohé z jejích technik. Raná fáze (60.-70. léta) se vyznačovala radikální dekonstrukcí a teoretickým podkladem, zatímco pozdní fáze (80.-90. léta) se stala populárnější a přístupnější, někdy s tendencí k manýrismu. Postmoderna se projevila v různých národních a žánrových variantách: americká postmoderna se zaměřovala na masovou kulturu, konzumerismus a paranoiu (Pynchon, DeLillo); evropská (Eco, Calvino) častěji zkoumala historii, filozofii a jazyk; středoevropská postmoderna (Kundera) v kontextu totalitních režimů užívala ironii, parodii a hru s ideologií k reflexi kolektivní paměti a identity. Žánrově ovlivnila sci-fi (kyberpunk), detektivku, historický román a popkulturu, stírajíc hranice mezi vysokým a nízkým uměním.
💫 Vliv
Vliv postmoderny na pozdější literaturu a umění je obrovský a přetrvává dodnes. Stala se základem pro novější směry jako metamodernismus a nová upřímnost, které si sice kladou za cíl překonat její cynickou ironii a relativismus, ale stále hojně využívají její techniky jako intertextualitu, sebereflexi a fragmentaci. Autoři jako David Foster Wallace (často považovaný za přechodovou postavu), Jonathan Franzen nebo Zadie Smith integrují postmoderní postupy do svých děl, aniž by se nutně hlásili k postmoderně jako k celku. V umění ovlivnila vizuální umění (pop art, konceptuální umění), architekturu (dekonstruktivismus), hudbu (minimalismus, samplování) a film. Filmaři jako Quentin Tarantino (Pulp Fiction), bratři Coenové nebo David Lynch jsou paradigmatickými příklady postmoderní estetiky s jejich intertextualitou, nelineárním vyprávěním a žánrovou hrou. V době svého vzniku byla postmoderna přijímána rozporuplně: byla oceňována za intelektuální hloubku, inovativní formu a zpochybňování autorit, ale zároveň kritizována za nihilismus, cynismus, relativismus, elitářství a nedostatek morální angažovanosti. Byla obviňována z rezignace na hledání smyslu a z pouhé hry s formou. Přímé zákazy nebo cenzura jako směru nebyly běžné, ale díla s kontroverzním obsahem se jim mohla nevyhnout, zvláště v represivních režimech, kde byla spíše ideologicky odsuzována. Dnes je postmoderna vnímána jako klíčové období, které redefinovalo literaturu a umění. Její techniky a témata, jako kritika velkých vyprávění a zpochybňování autorit, se ukázaly jako prorocké ve věku internetu a „post-pravdy“ a staly se součástí mainstreamové kultury. I když se diskutuje o překonání jejího relativismu, její inovace jsou široce respektovány a její prvky jsou nadále přítomny v současné literatuře, filmu, divadle a televizi (Black Mirror, Rick a Morty).