📖 Úvod
Postkoloniální literatura (anglicky Postcolonial literature) je rozsáhlý a dynamický literární směr, který se primárně rozvíjí od poloviny 20. století a pokračuje intenzivně do 21. století. Vzniká a rozkvétá především v zemích, které byly v minulosti kolonizovány evropskými mocnostmi, a reflektuje jejich zkušenosti po získání nezávislosti. Mezi klíčové oblasti a země patří: „Indie„, “Pákistán“, “Bangladéš“, “Srí Lanka“ (Jižní Asie); země “Karibiku“ jako “Jamajka“, “Trinidad a Tobago“, “Barbados“, “Guyana“; země “západní Afriky“ jako “Nigérie“, “Ghana“, “Senegal“, “Sierra Leone“; země “východní a jižní Afriky“ jako “Keňa“, “Uganda“, “Tanzanie“, “Jihoafrická republika“, “Zimbabwe“; země “severní Afriky“ a “Blízkého východu“ jako “Alžírsko“, “Egypt“, “Palestina“; země “jihovýchodní Asie“ jako “Malajsie“, “Singapur“, ““Filipíny““; a rovněž tzv. ““osadnické kolonie““ jako “Austrálie“, “Kanada“, “Nový Zéland“ (kde postkoloniální literatura často reflektuje zkušenost původních obyvatel, ale i migrační aspekty). Zahrnuje také literaturu diaspory, tedy tvorbu autorů žijících mimo své původní postkoloniální domoviny, například ve Velké Británii, Francii nebo USA, kteří se vyrovnávají s tématy identity a vykořenění. Tento směr není geograficky omezen na jeden kontinent, ale představuje globální fenomén spojený s historií kolonialismu a dekolonizace.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku postkoloniální literatury je pevně spjato s epochálním procesem dekolonizace, který nabral na síle zejména po druhé světové válce. Tato válka zásadně oslabila koloniální mocnosti, jako je Velká Británie a Francie, a zároveň posílila národní hnutí za nezávislost v koloniích. Vznikaly nové národní státy, ale jejich cesta k suverenitě byla často poznamenána násilím, občanskými válkami a ekonomickou nestabilitou. Společensky se postkoloniální období vyznačovalo složitým hledáním národní identity, překonáváním koloniálního odkazu (jazykového, vzdělávacího, právního systému) a vyrovnáváním se s hybriditou kultur a identit, které vznikly smíšením původních tradic s evropskými vlivy. Důležitou roli hrál také rozvoj nových forem útlaku, známých jako neokolonialismus, kdy si bývalé koloniální mocnosti udržovaly ekonomický a politický vliv. Na filozofické rovině je základ postkoloniální literatury úzce spjat s rozvojem postkoloniální teorie. Za jejího „zakladatele“ je často považován “Edward Said“ s jeho průlomovým dílem “Orientalismus“ (1978), které demaskovalo západní reprezentace “Východu„ jako konstrukt sloužící k ospravedlnění a udržení dominance. Mezi další klíčové myslitele, kteří stáli u vzniku a rozvoje teoretického rámce, patří “Frantz Fanon“ (s díly jako “Černá kůže, bílé masky“ a “Psanci Země“), který analyzoval psychologické dopady kolonialismu a revoluční násilí, “Homi K. Bhabha“ s jeho koncepty hybridity, mimikry a “třetího prostoru„, a “Gayatri Chakravorty Spivak“, která se zaměřovala na otázku “subalterního„ a jeho možnosti promluvit. Politická situace po dekolonizaci byla často charakterizována bojem o moc, příchodem autoritářských režimů, etnickými konflikty a přetrvávající závislostí na bývalých kolonizátorech nebo nových globálních mocnostech. Tyto společenské změny a politické reality se staly primárním materiálem pro literární tvorbu. Postkoloniální literatura se “vymezuje“ především “proti“ předchozím koloniálním diskurzům, které vykreslovaly kolonizované národy jako podřadné, necivilizované nebo exotické. Odmítá eurocentrismus a univerzalistické nároky západní kultury, dekonstruuje stereotypy a “jinakost“, kterou koloniální mocnosti vytvářely. Stojí v opozici proti literatuře, která idealizovala koloniální nadvládu nebo ignorovala hlasy původních obyvatel. Naopak “navazuje“ na anti-koloniální politická a sociální hnutí, na myšlenky národního sebeurčení a na dřívější formy lidového vyprávění a ústní tradice. Inspiruje se rovněž kritickou teorií, postmodernismem (zejména v jeho dekonstruktivních aspektech) a feminismem (zejména v kontextu intersekcionality útlaku).
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika postkoloniální literatury jsou hluboce propojeny s jejím historickým a filozofickým pozadím. „Typická témata“ zahrnují: “Identitu“, která je často fragmentovaná, hybridní, oscilující mezi různými kulturami (kolonizátor/kolonizovaný, tradice/modernita); “hledání a redefinování národní identity“ po získání nezávislosti; “vliv kolonialismu na psychiku jednotlivce a společnosti“, včetně kolektivního a generačního traumatu; “jazyk a jeho role“ v útlaku i odporu, boj o znovuobjevení či potvrzení původních jazyků, ale i užívání jazyka kolonizátora k “psaní zpět„ proti jeho diskurzu; “přepisování historie“ z perspektivy kolonizovaných, kritika eurocentrických narativů; “migrace, exil a diaspora“, pocit vykořenění a hledání domova; “neokolonialismus“ a přetrvávající mocenské nerovnosti; “rasismus a etnické konflikty“; “genderové otázky“ v kontextu koloniální a postkoloniální společnosti; a “střet kultur“, synkretismus a vznik nových kulturních forem. “Motivy“ jsou často symbolické a rezonující s těmito tématy: cesta, návrat, hranice, mapa, ruiny, paměť, zapomnění, ticho, hlas, zrcadla, masky, země (jako matka, zdroj identity i útlaku). “Obraz typického hrdiny“ je komplexní a často nejednoznačný. Není to tradiční západní hrdina, ale spíše jedinec na okraji společnosti, často intelektuál, migrant, vyhnanec, aktivista, umělec, nebo obyčejný člověk bojující o přežití a důstojnost. Může být vnitřně rozpolcený, hledající smysl a místo ve světě poznamenaném historií útlaku. Často je hrdina žena, která se potýká s dvojím útlakem – koloniálním i patriarchálním. “Obvyklé prostředí“ zahrnuje jak venkovské oblasti s jejich hluboce zakořeněnými tradicemi, tak dynamická, často chaotická města, která jsou tavicím kotlem různých kultur a společenských vrstev. Častá jsou také prostředí diaspory (velkoměsta Evropy či Severní Ameriky), hraniční zóny a hybridní prostory, kde se kultury prolínají. “Konflikty“ jsou jak vnitřní (identitní krize, psychologické trauma, generační střety), tak vnější (boj proti politické korupci, etnickým neshodám, neokoloniálnímu vykořisťování, sociální nespravedlnosti). “Jazyk a styl“ jsou extrémně rozmanité. Autoři často používají “kódové přepínání“ (code-switching) mezi jazykem kolonizátora a místními dialekty či jazyky. Mnozí záměrně “narušují“ angličtinu, francouzštinu či portugalštinu, vnášejí do ní místní idiómy, folklórní výrazy a rytmy, čímž ji adaptují a přivlastňují si ji. Styl může být vysoce poetický, bohatý na metafory a symboliku, někdy satirický a ironický, jindy realistický až dokumentární. Často se objevuje “magický realismus“, propojující každodenní realitu s mýty a folklórem. “Kompozice a vyprávěcí postupy“ bývají často nelineární, fragmentované, s mnoha pohledy a hlasy, aby se reflektovala složitost postkoloniální reality. Využívají se intertextualita, parafáze, ale i přímá adaptace a přepracování evropských děl. Časté je střídání časových rovin, retrospektiva, prorokování a integrace ústních vyprávěcích tradic (např. vyprávění příběhů v kruhu, legendy, písně). “Nejčastější literární žánry či podžánry“ zahrnují především “román“ (historický román, bildungsroman – román o dospívání, generační ságy, romány diaspory, politické romány, romány magického realismu), “krátkou prózu“, “poezii“ (často experimentální, s prvky orální poezie), “drama“ (často s politickým podtextem), “memoáry a autobiografie“ (důležité pro vyjádření osobní zkušenosti s kolonialismem), a také “esejistiku“ (zejména v oblasti kritické teorie). Postkoloniální literatura je tedy komplexní a mnohovrstevnatý proud, který nejen zpochybňuje, ale i aktivně přetváří globální literární kánon.
👥 Zastupci
Postkoloniální literatura se zabývá literární tvorbou, která vznikla v reakci na koloniální nadvládu a její důsledky, reflektuje dekolonizaci, postkoloniální identitu, kulturní hybriditu a přetrvávající mocenské struktury; v české literatuře neexistuje přímý ekvivalent postkoloniální literatury ve smyslu autorů z bývalých kolonií, neboť české země nebyly kolonií v tomto smyslu, avšak témata národní identity a odporu proti okupaci se s postkoloniálními tématy prolínají jen okrajově; mezi nejvýznamnější světové autory patří Chinua Achebe z Nigérie, jehož dílo „Things Fall Apart“ (Svět se rozpadá) mistrně ilustruje ničivý dopad britského kolonialismu na tradiční iboskou společnost a její kulturní rozpad; Salman Rushdie z Indie a Spojeného království, proslulý románem “Midnight„s Children“ (Děti půlnoci), který magicky realistickým způsobem zkoumá složitosti indické národní identity a kolektivní paměti po britské nadvládě; Ngũgĩ wa Thiong“o z Keni, jehož díla “Weep Not, Child“ (Neplač, dítě) a “Petals of Blood“ (Okvětní lístky krve) kriticky analyzují dopady koloniálního vzdělání a vykořisťování v postkoloniální Keni a často zpochybňují používání angličtiny jako koloniálního jazyka; Derek Walcott ze Svaté Lucie, laureát Nobelovy ceny, jehož epická báseň “Omeros“ přetváří klasické mýty do karibského kontextu, čímž zkoumá identitu, historii a jazykové dědictví v postkoloniálním prostoru; a Edward Said z Palestiny a USA, jehož teoretická práce “Orientalism“ je klíčová pro pochopení, jak západní diskurz konstruoval “Orient“ pro účely koloniální nadvlády a tím položil základy postkoloniální teorie.
📈 Vývoj
Postkoloniální literatura jako specifický literární směr začala vznikat po druhé světové válce, souběžně s vlnou dekolonizace v Africe, Asii a Karibiku, kdy nově nezávislé národy hledaly hlas pro své zkušenosti a identity; období jejího vrcholu spadá zejména do 60. až 90. let 20. století, kdy se rozvinula nejen literární tvorba, ale i postkoloniální studia jako vlivná akademická disciplína, která kriticky přehodnocovala západní dějiny a literaturu; nejedná se o směr, který by postupně ustupoval, ale spíše se proměňuje a rozšiřuje, původně zaměřený na zkušenosti britských a francouzských kolonií, dnes zahrnuje i dopady španělského, portugalského, belgického či nizozemského kolonialismu, a rovněž se věnuje otázkám migrace, diaspory, globalizace a neokolonialismu; raná fáze (přibližně 50. až 70. léta) se soustředila na tematiku boje za nezávislost, redefinici národní identity a přímou kritiku koloniálního útlaku, často psaná v jazycích kolonizátorů (angličtina, francouzština) s cílem podvracet jejich diskurz zevnitř; pozdní fáze (od 80. let po současnost) se zabývá komplexnějšími otázkami identity, hybridity, vícegeneračního traumatu, vlivem globalizace a vzestupem teoretických prací, přičemž dochází k většímu experimentování s formou a narativními perspektivami; existují významné národní a regionální varianty: africká postkoloniální literatura se často zaměřuje na dopady kolonialismu na tradiční kultury, boj o nezávislost a korupci po získání nezávislosti; indický subkontinent reflektuje trauma rozdělení, otázky hinduisticko-muslimské identity a vliv britské správy a diaspory; karibská literatura prozkoumává kreolizaci, hybridní identity, jazykové experimenty (např. patwa) a odkaz otroctví; latinskoamerická literatura se potýká s neokolonialismem, vlivem USA a otázkami domorodých kultur, přičemž magický realismus často slouží jako forma odporu proti západním narativům; žánrově dominuje román, poezie a esejistika, přičemž jazyková volba (psaní v koloniálním jazyce vs. prosazování domorodých jazyků) zůstává klíčovým tématem.
💫 Vliv
Vliv postkoloniální literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, neboť zásadně ovlivnila rozvoj světové literatury, diasporyní literatury, literatury menšin a globálního románu, a zároveň proměnila obecné chápání identity, rasy, třídy a genderu v literatuře; z jejích témat a přístupů vycházejí mnozí současní autoři, jako jsou Zadie Smith, Chimamanda Ngozi Adichie nebo Arundhati Roy, kteří nadále zkoumají důsledky kolonialismu a globalizace; v umění ovlivnila vizuální umění (reinterpretace koloniálních obrazů a symbolů), divadlo (dekolonizace divadelního kánonu, nové hry z postkoloniálních perspektiv) a film (filmy o dekolonizaci, migračních zkušenostech a kritice stereotypů, například „Black Panther“ rezonuje s tématy africké identity a suverenity, nebo adaptace jako “Midnight„s Children“ od Deepy Mehty či seriálové zpracování “Things Fall Apart“); v době svého vzniku byla postkoloniální literatura přijímána rozporuplně: na jedné straně získávala mezinárodní uznání a ceny (včetně Nobelových cen pro autory jako Derek Walcott, V.S. Naipaul, Nadine Gordimer), sloužila jako důležitý hlas nově nezávislých národů a pomáhala formovat jejich identitu; na straně druhé byla často kritizována a cenzurována v nově nezávislých státech za kritiku domácích vlád, korupce nebo za přílišné přiklánění se k “západním„ hodnotám, což v některých případech vedlo k exilu, fatvám (Salman Rushdie) nebo věznění (Ngũgĩ wa Thiong“o); na Západě byla zpočátku ignorována, ale postupně se stala centrální součástí akademického studia, ačkoli se objevovaly i kritiky, že se příliš zaměřuje na “oběť„ nebo že je “západním“ konceptem aplikovaným na nezápadní kultury; dnes je postkoloniální literatura vnímána jako klíčová součást světového literárního kánonu a neustále se rozvíjející pole studia, které je živě diskutováno v souvislosti s dekolonizací univerzitních osnov, revizí historických narativů a bojem proti rasismu, xenofobii a systémové nerovnosti, s mnoha dělly, jako je “Beloved“ Toni Morrisonové, které byly úspěšně adaptovány pro film a televizi, což svědčí o její trvalé kulturní relevanci a síle.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Postkoloniální literatura na Rozbor-dila.cz →