📖 Úvod
Postinternetová literatura (anglicky Post-internet literature) je literární směr, který se rozvíjí primárně ve 21. století, přibližně od první dekády, s výrazným nárůstem a etablováním po roce 2010. Původně se objevila v anglofonním světě, zejména ve Spojených státech a Velké Británii, ale díky inherentní globalizační povaze internetu se rychle rozšířila a ovlivňuje autory a čtenáře po celém světě, včetně České republiky a dalších zemí s rozvinutou digitální kulturou. Nejedná se o regionálně omezený fenomén, nýbrž o transnacionální odezvu na globální digitální realitu. Postinternetová literatura není pouhým psaním “o“ internetu, ale spíše literaturou, která je “formována a transformována“ internetem a digitální kulturou jako celistvým ekosystémem. Autoři a díla v tomto směru reflektují, jak digitální média, sociální sítě a neustálá online konektivita zásadně změnily lidské vnímání, identitu, komunikaci a celkové fungování společnosti. Vzniká tak nová estetika a poetika, která uznává internet nejen jako nástroj nebo téma, ale jako primární médium a matrici, která ovlivňuje myšlení a uměleckou tvorbu. Základní informační název Postinternetová literatura / Post-internet literature je přímým překladem a je užíván ve většině jazyků, odrážející společný původ a sdílené charakteristiky.
🌍 Kontext vzniku
Vznik postinternetové literatury je neodmyslitelně spjat s historickým a společenským pozadím raného 21. století, konkrétně s exponenciálním rozvojem digitálních technologií, nástupem Web 2.0, masivním rozšířením sociálních sítí (Facebook, Twitter, Instagram atd.) a všudypřítomností chytrých telefonů, které umožnily neustálé online připojení. Společnost se stala permanentně „always online“, což vedlo k informační přehlcenosti, fragmentaci pozornosti a transformaci mezilidských vztahů. Na filozofické rovině postinternetová literatura čerpá z odkazů poststrukturalismu a postmodernismu, zpochybňujících objektivní realitu, autoritu a velké narativy, přičemž tyto tendence posouvá do digitálního věku. Klíčový je vliv teorií mediálních studií, kybernetiky a kritického myšlení o technologii, které analyzují dopad digitálních platforem na subjektivitu a společenské struktury. Rovněž se odráží kritika kapitalismu dohledu (surveillance capitalism), zkoumání povahy identity v digitálním prostředí a problematika reality versus simulace v éře virtuální a rozšířené reality. Neexistuje jeden jediný zakladatel či skupina, která by stála u zrodu tohoto směru; jedná se spíše o organický vývoj, kdy autoři a umělci (nejen literární, ale i výtvarní, např. Marisa Olson nebo Gene McHugh v kontextu širšího post-internetového umění) začali reflektovat a teoretizovat o měnící se povaze umění a lidské existence v digitálně saturovaném světě. Politická situace v době vzniku je charakterizována nástupem populismu, fenoménem „post-pravdy“, šířením „fake news“, nárůstem datové ekonomiky a otázkami ztráty soukromí. Společenské změny zahrnují proměny v komunikaci, vzestup online aktivismu, ale zároveň i prohlubující se polarizaci společnosti, vznik „echo chambers“ a pocit globální, ale často osamělé existence. Postinternetová literatura se vymezuje proti idealizovanému, analogovému pojetí reality a literární tvorby, která ignoruje formativní dopad digitální kultury. Odmítá naivní technologický optimismus a kritizuje komerční zneužívání digitálních platforem. Zároveň se vymezuje proti tradičnímu pojetí autora jako osamělého génia a textu jako uzavřeného, statického díla. Naopak navazuje na tradice postmodernismu (fragmentace, intertextualita, meta-fikce, zpochybňování autenticity), kyberpunku (temné vize technologického pokroku, propojení člověka a stroje, význam informací), ale posouvá je z dystopické budoucnosti do současnosti. Dále navazuje na auto-fikci a literaturu internetového věku (ale překračuje pouhé použití internetu jako tématu k hloubkové reflexi jeho ontologického a psychologického dopadu), experimentální literaturu a konceptuální umění, které pracuje s nalezenými objekty a daty.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postinternetové literatury je především hluboká reflexe digitální reality a její integrace do struktury textu. Typická témata a motivy zahrnují digitální úzkost, informační přehlcenost, fenomén „always online“, dopad sociálních sítí na psychiku a mezilidské vztahy, otázky autenticity a simulace (zejména v kontextu online identit), sběr dat a ztrátu soukromí, vliv algoritmů na lidské rozhodování, šíření „fake news“, konzumerismus, nostalgii za „předinternetovou“ dobou a dokonce i environmentální dopady digitálních technologií. Obraz typického hrdiny je často charakterizován jako úzkostlivý, přehlcený informacemi, introspektivní a někdy osamělý jedinec, který se snaží navigovat v digitálním světě a pochopit svůj vlastní vztah k technologiím. Může být pasivním pozorovatelem i aktivním, avšak ambivalentním uživatelem, vždy je však hluboce ovlivněn online realitou. Hrdinové jsou často mladí dospělí nebo příslušníci generace mileniálů či generace Z. Obvyklé prostředí je hybridní – fyzický svět je neustále protkán digitálními rozhraními (obrazovky, sociální sítě, komunikační aplikace). Děj se může odehrávat ve městech plných digitální reklamy, v bytech osvětlených displeji, ale i ve virtuálních prostorech internetu, které jsou pro postavy stejně reálné jako ty fyzické. Konflikty jsou rozmanité: vnitřní konflikty (digitální úzkost, FOMO – Fear Of Missing Out, závislost na technologiích, pocit odcizení), mezilidské konflikty (nedorozumění plynoucí z online komunikace, rozpad vztahů kvůli digitálním technologiím, online stalking nebo trolling), a konflikty jedince s anonymním systémem (algoritmy, korporace Big Tech, státní dohled). Jazyk a styl jsou často fragmentované, připomínající dynamický tok informací na internetu (nekonečné scrollování, přeskakování mezi tématy). Obsahuje internetový slang, memy, zkratky (LOL, IMHO), hashtagy, emoji, URL adresy. Často dochází k míšení vysokého a nízkého stylu, odborné terminologie s hovorovým jazykem. Styl je často ironický, satirický, melancholický nebo kritický. Může využívat hyperlinkovou strukturu (i v tištěném textu, např. odkazy v poznámkách pod čarou na fiktivní webové stránky) a reference na jiné mediální formy. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou nelineární, fragmentované a epizodické. Často se stírá hranice mezi fikcí a non-fikcí, mezi autorem a vypravěčem. Využívá se technika „found footage“ (nalezené texty z internetu, screenshoty, e-maily, chaty) a koláže. Text může experimentovat s formou, například román ve formě blogu, série e-mailů, chatu, tweetů nebo instagramových příspěvků. Vyprávění v první osobě je časté, ale může být i polyfonní, zahrnující více perspektiv. Tok vyprávění může být přerušován myšlenkami inspirovanými internetem, reklamními slogany nebo fiktivními notifikacemi. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují experimentální romány, povídky, autofikci, eseje, poezii (často s digitálními nebo vizuálními prvky), net-art spojený s textem, „Twitter fiction“ nebo „Instagram poetry“, a obecně různé hybridní žánry, které překračují tradiční kategorie. Tyto formy reflektují multimodální a interaktivní povahu digitální komunikace.
👥 Zastupci
Postinternetová literatura je volně definovaný literární směr či spíše estetika a citlivost, která se vynořila v reakci na všudypřítomnost internetu a digitálních technologií. Charakterizuje ji zkoumání vlivu internetu nejen jako tématu, ale jako síly, která zásadně formuje realitu, identitu, vnímání času a prostoru a mezilidské vztahy. Nejde o literaturu “o“ internetu, ale o literaturu, jejíž samotná forma a obsah jsou ovlivněny internetovou logikou – fragmentací, informačním přetížením, performativitou online identit a rozostřením hranic mezi digitálním a fyzickým světem. Mezi klíčové světové autory patří: Patricia Lockwood, jejíž román „No One Is Talking About This“ (2021) mistrně zachycuje roztříštěnost identity a propast mezi online „portálem“ a reálným životem, reflektující naši hyperkonektivitu a existenciální osamělost; Tao Lin, autor knih jako „Taipei“ (2013) nebo „Leave Society“ (2021), který se proslavil svým odtažitým stylem, digitální lhostejností a hlubokou analýzou sebeprožívání ovlivněného neustálou online mediací; a Lauren Oyler, jejíž „Fake Accounts“ (2021) podrobně zkoumá online identitu, autenticitu a performativní povahu sebestylizace v digitálním věku, dekonstruující vliv internetu na vnímání pravdy a klamu. V českém kontextu je explicitní označení „postinternetová literatura“ méně ustálené, avšak řada autorů se tematicky i formálně přibližuje této citlivosti: Marek Šindelka se svými díly jako „Únava materiálu“ (2016) nebo „Mapa Anny“ (2024) často reflektuje současnou odcizenost, fragmentované reality a zvýšenou citlivost k mediovaným prožitkům, které jsou symptomatické pro postdigitální svět; a Petra Hůlová, která ve svých experimentálních románech jako „Macocha“ (2014) zkoumá identitu a subjektivitu v globalizovaném, fragmentovaném světě, kde jsou narativní pravdy neustále zpochybňovány a vrstveny. Tito autoři, ač nemusí být explicitně označováni za „postinternetové“, svými díly hluboce rezonují s klíčovými aspekty tohoto směru, ukazují, jak se digitální prostředí stalo nedílnou součástí lidské existence a proměnilo naše vnímání.
📈 Vývoj
Vývoj postinternetové literatury se neřídil tradičními fázemi manifestového hnutí, nýbrž spíše jako emergentní kritická a estetická kategorie, která se vyvinula souběžně s proměnou digitální kultury. Její vznik lze datovat do pozdních 2000. a brzkých 2010. let, kdy se původně objevil termín „post-internet art“ ve vizuálním umění a postupně se rozšířil i do literární teorie k popisu děl, která reflektovala hlubší integrační fázi internetu do každodenního života – fázi, kdy internet již nebyl pouhým nástrojem, nýbrž všeprostupujícím ekosystémem. Raná fáze se často soustředila na zobrazení online interakcí, digitální identity a odcizení, kdy autoři přímo tematizovali život na internetu. V tomto období se rozvíjela představa, že internet není jen médium, ale tvůrce nových forem myšlení, vnímání a komunikace. Období vrcholu či spíše stálé relevance lze pozorovat od poloviny 2010. let do současnosti. Postinternetová literatura se nejeví jako směr, který by ustupoval, nýbrž jako dynamicky se proměňující optika, jež se neustále adaptuje na nové digitální fenomény. Její raná fáze byla charakterizována šokem z novosti online světa a jeho dopady na identitu; pozdní fáze (současná) se posouvá k hlubšímu zkoumání algoritmických vlivů, dopadů umělé inteligence, proměny reality skrze deepfakes a virtuální světy, a rozostření hranic mezi skutečným a simulovaným. Namísto ústupu dochází spíše k její absorpci do hlavního proudu, neboť digitální realita se stala neodmyslitelnou součástí lidské existence. Regionální a žánrové varianty jsou patrné především v anglosaském světě, kde je termín nejvíce ukotven v kritické teorii. Nicméně tematické a formální aspekty postinternetové literatury, jako jsou fragmentace, nelineární vyprávění, sebereflexe a úzkost z digitální existence, rezonují globálně a pronikají do různých literárních žánrů – od beletrie po poezii a experimentální prózu. V české literatuře, jak již bylo zmíněno, se termín používá méně systematicky, avšak podobné tendence a témata se objevují v dílech autorů generace Y a Z, kteří jsou digitálními domorodci a jejichž tvorba přirozeně odráží proměněné vnímání světa.
💫 Vliv
Vliv postinternetové literatury na pozdější literaturu a umění je zásadní, byť často subtilní, jelikož se nejedná o tradiční směrovou školu s přímými následovníky, ale spíše o formativní citlivost. Z postinternetové literatury vychází celá řada současných autorů, kteří se zabývají otázkami identity v digitálním věku, autenticity, performativity a hyperreálnosti. Směr ovlivnil způsob, jakým je v literatuře pojímána narace, jež se stává více fragmentovanou, nelineární a sebereflexivní, často napodobující chaotický tok informací z internetu. Mnozí autoři z generace digitálních domorodců přirozeně absorbují tyto principy do své tvorby, ať už se přímo zabývají technologiemi, nebo jen reflektují jejich všudypřítomný dopad na lidskou psychiku a vztahy. Z uměleckých směrů a skupin lze pozorovat propojení s digitálním uměním, kde se rovněž zkoumá interakce člověka s technologiemi, a s postmoderní estetikou, kterou postinternetová literatura aktualizuje o digitální dimenzi. V době svého „vzniku“ či spíše definování – tedy v průběhu 2010. let – byla díla spojovaná s touto estetikou přijímána různorodě. Část kritiků je pochvalně oceňovala za schopnost zachytit ducha doby, za inovativní formy a za hluboký vhled do psychiky digitální generace. Byli považováni za hlasy nové epochy, které dokázaly pojmenovat dopady neustálé konektivity a informačního přetížení. Jiní je kritizovali za údajnou povrchnost, narcismus, absenci tradičního narativu, „plochý“ afekt a přílišné soustředění na online svět, který považovali za efemérní a bez skutečné hloubky. Objevovaly se názory, že jde o pouhou dokumentaci internetové kultury, nikoli o její kritickou reflexi či uměleckou transformaci. Nejsou známy případy zákazů či cenzury specificky související s nálepkou „postinternetová literatura“, jelikož jde primárně o akademický a kritický konstrukt. Dnes je postinternetová literatura vnímána jako klíčový analytický rámec pro pochopení současné literární produkce. Její témata a formální experimenty jsou stále relevantnější, neboť internet se stal ještě hlubší součástí lidské existence, a tak se i její základní premisy stávají obecnějšími. Pohled na ni je dnes spíše oceňující, jelikož dokázala s předstihem reflektovat mnohé sociální a psychologické dopady digitální revoluce. Z hlediska uměleckých adaptací, ačkoliv neexistují přímé adaptace „postinternetové literatury“ jako takové, mnohá filmová, divadelní a televizní díla reflektují její ústřední témata. Příkladem jsou seriály jako „Black Mirror“, které dystopicky zkoumají dopady technologií na společnost a jedince, nebo „Bo Burnham: Inside“, který performativním způsobem zpracovává úzkost, izolaci a performance identity v digitálním věku. Filmy jako „Eighth Grade“ či „Ingrid Goes West“ se zaměřují na tlak sociálních médií a hledání autenticity online. Adaptace románů Sally Rooney, jako jsou „Normal People“ a „Conversations with Friends“, sice nejsou explicitně „postinternetové“, ale mistrně zachycují komplexní dynamiku vztahů a komunikace v době neustálé digitální konektivity a mediované intimity, což jsou ústřední témata postinternetové senzibility.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Postinternetová literatura na Rozbor-dila.cz →