📖 Úvod
Postcyberpunk (český i původní název) je literární směr, který se vyvinul v pozdním 20. století, konkrétně od 90. let dále, a pokračuje v 21. století. Rozvíjel se a rozvíjí především ve Spojených státech amerických, ale jeho vliv je patrný celosvětově v rámci žánru spekulativní fikce a science fiction, kdekoliv autoři reflektují dopady moderních technologií na společnost.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku postcyberpunku je úzce spjato s obdobím po studené válce, dynamickým nástupem internetu a masivním rozvojem informačních technologií v 90. letech, včetně takzvané dot-com bubliny a následného útlumu technologické euforie. Filozoficky se postcyberpunk vymezuje proti přílišné dystopii, nihilismu a často technologickému determinismu klasického cyberpunku z 80. let. Zatímco cyberpunk zdůrazňoval „high-tech, low-life“ a existenci na okraji společnosti s důrazem na anti-hrdiny bojující proti systému, postcyberpunk se snaží prozkoumat širší škálu dopadů technologie, často s nuancovanějším, reflexivnějším a někdy i optimističtějším pohledem na vztah člověka a stroje, společnosti a sítě. Neexistuje žádný jediný zakladatel směru, spíše jde o evoluci, kdy autoři původního cyberpunku, jako je William Gibson (např. v jeho „Bridge Trilogy“ nebo románu „Pattern Recognition“) nebo Bruce Sterling (s díly jako „Holy Fire“), začali posouvat své zájmy a estetiku směrem k prozkoumávání adaptace a integrace technologií. Klíčovými postavami, které pomohly definovat tento směr, jsou však často zmiňováni Neal Stephenson (zejména romány „Snow Crash“ a „The Diamond Age“), Bruce Sterling a další, kteří začali zkoumat adaptaci lidstva na technologicky pokročilý svět namísto pouhé rezistence. Rudy Rucker a Ken MacLeod jsou rovněž často spojováni s tímto přechodem. Politická situace se vyznačovala nástupem globálního korporativismu, rozvojem digitálního dohledu a přesunem moci od národních států k nadnárodním korporacím a decentralizovaným sítím, které často operovaly mimo tradiční jurisdikce. Společenské změny zahrnovaly akceleraci technologického pokroku, rostoucí konektivitu, nové formy práce, komunikace a volného času (zejména skrze internet), stejně jako měnící se povahu kriminality a konfliktů v kybernetickém prostoru, což vedlo k novým typům ohrožení a výzev pro soukromí a bezpečnost. Postcyberpunk na původní cyberpunk navazuje v estetice, základních tématech technologického pokroku a globalizace, ale zároveň se od něj odlišuje zkoumáním otázek jako je lidská adaptace, etika, dopad technologií na mezilidské vztahy a hledání smyslu a identity v hyper-propojeném, ale často odcizeném světě. Vymezuje se proti jeho často úzce zaměřené vizi hackerské subkultury a rozšiřuje spektrum postav a společenských vrstev, které s technologiemi interagují, často s větší dávkou introspekce, morální ambivalence a méně jednoznačného pesimismu, posouvajíc se od pouhé rebelie k zkoumání komplexních důsledků a evoluce společnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postcyberpunku jsou propracované zkoumání důsledků pokročilých technologií, jako jsou biotechnologie (genové inženýrství, bio-hackování), umělá inteligence (často subtilněji integrovaná do společnosti, s hlubšími etickými otázkami), nanotechnologie (mikro-revoluce), virtuální realita a rozšířená realita (spíše jako součást každodenního života než únik), informační ekonomika, otázky identity v digitálním věku a s modifikovaným tělem, posthumanismus, vliv všudypřítomné korporátní moci, omnipřítomný digitální dohled a environmentální dopady technologického pokroku. Na rozdíl od klasického cyberpunku se postcyberpunk méně zaměřuje na přímou revoluci a nihilistickou rezistenci a více na adaptaci, porozumění, hledání řešení, nebo i tichou subverzi systému zevnitř. Typickými motivy jsou propojené globální společnosti (často s rozsáhlými digitálními metropolemi), bioinženýrství, pokročilé AI systémy (často s vlastními agendami a novými formami inteligence), každodenní používání virtuální a rozšířené reality pro práci i zábavu, informační války, kybernetické implantáty a protetika, inteligentní drogy a bio-vylepšení, všudypřítomné počítačové sítě a korporátní enklávy, které fungují jako de facto státní útvary. Obraz typického hrdiny se posouvá od osamělého hackerského anti-hrdiny k širší škále postav: inženýři, vědci, umělci, detektivové, diplomaté, aktivisté nebo i obyčejní občané, kteří se snaží vyrovnat s komplexností technologicky pokročilého světa. Tito hrdinové jsou často integrovanější do společnosti, nebo se ji snaží změnit zevnitř, s větším důrazem na morální dilemata a osobní odpovědnost za technologie, které vytvářejí nebo používají. Jsou zruční, ale zároveň zranitelní, introspektivní a morálně komplexní, často hledající rovnováhu mezi lidskostí a technologickým pokrokem. Obvyklé prostředí je blízká budoucnost Země, často globalizované megacity, high-tech výzkumná centra, rozsáhlé online komunity a složité městské aglomerace s vrstvami digitálních informací. Esteticky může být méně špinavé a více uhlazené nebo sterilní, ale stejně tak může být i jemněji utlačující než klasický cyberpunk. Může se také odehrávat v kosmickém prostoru nebo na jiných planetách, pokud jsou integrovány s technologickými tématy. Konflikty jsou často vnitřní nebo systémové, spíše než jen přímé boje. Jde o střety mezi lidskými hodnotami a technologickými imperativy, individuální svobodou a korporátní kontrolou/dohledem, etická dilemata vědeckého pokroku, boj o udržení identity v neustále se měnícím světě, a snaha o přežití nebo prosperitu v hyper-kapitalistickém nebo technokratickém systému. Jazyk a styl jsou často sofistikovanější a literárnější, s velkým důrazem na analýzu technologických a sociálních důsledků. Může být filozofický, spekulativní, někdy satirický, s detailními popisy technologií a jejich implementace. Tón bývá spíše ambivalentní nebo dokonce občas optimistický, než čistě dystopický. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují komplexní budování světa, často s více perspektivami, nelineárními narativy, hluboké zkoumání technologických konceptů a reflexivní přístup k sociálním a filozofickým implikacím technologie, s tendencí k delším a propracovanějším románům. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou science fiction, spekulativní fikce, techno-thriller, často s prvky sociálního komentáře, filozofické fikce, detektivních prvků a občas i utopických či anti-utopických vizí. Jde o evoluci v rámci žánru science fiction, která se snaží reflektovat nové technologické a společenské reality s větší hloubkou a komplexností, přesahující pouhou vizi „punkového“ boje proti systému.
👥 Zastupci
Postcyberpunk je literární směr, který se vyvinul z klasického cyberpunku, ale posouvá jeho tematiku od prvotního šoku z technologického pokroku k hlubšímu zkoumání společenských, etických a existenciálních důsledků plné integrace pokročilých technologií do každodenního života. Autoři tohoto směru se zaměřují na svět, kde se technologie jako kybernetické implantáty, umělá inteligence, biotechnologie a všudypřítomné sítě staly normou, a prozkoumávají, jak tyto změny ovlivňují lidskou identitu, sociální struktury, ekonomiku a politiku, často s menším důrazem na dystopický vizuál a více na psychologické a filozofické aspekty. Mezi nejdůležitější světové autory postcyberpunku patří: Neal Stephenson s dílem “The Diamond Age“ (Diamantový věk), které dokonale ilustruje postcyberpunk, neboť se zabývá dopadem nanotechnologie na vzdělávání a sociální rozvrstvení, ukazující komplexní společenské důsledky místo jednoduchého technologického determinismu; William Gibson, který, ač je otcem cyberpunku, svými pozdějšími díly jako “Pattern Recognition“ (Rozpoznávání vzorů) přešel k postcyberpunku, kde zkoumá vliv globalizovaných informačních sítí, značkové kultury a fenoménu umění v digitální éře na lidskou psychiku a společnost, zaměřuje se na subtilnější formy kontroly a adaptace v blízké budoucnosti; Paolo Bacigalupi s románem “The Windup Girl“ (Dívka na klíček) představuje postcyberpunk prostřednictvím dystopického světa ovládaného geneticky modifikovanými plodinami a biotechnologickými korporacemi, čímž zdůrazňuje ekologické a socioekonomické dopady pokročilých technologií v post-fosilní éře; Richard Morgan a jeho “Altered Carbon“ (Půjčovna těl) je esencí postcyberpunku, jelikož se zabývá nesmrtelností vědomí prostřednictvím digitálního ukládání a přenosu do nových těl, čímž klade otázky o identitě, třídních rozdílech a morálce v technologicky vyspělé společnosti; Charles Stross s dílem “Accelerando“ bravurně demonstruje postcyberpunk tím, že představuje společnost na prahu technologické singularity, kde umělá inteligence a post-humanismus radikálně přetvářejí lidskou existenci a vesmír, zkoumá důsledky exponenciálního růstu technologií; a Cory Doctorow s románem “Little Brother“ (Malý bratr) ilustruje postcyberpunk zaměřením na občanskou rezistenci proti všudypřítomnému vládnímu dohledu v blízké budoucnosti, zdůrazňuje využití technologií k obraně svobody v síťové společnosti. V české literatuře se postcyberpunk jako svébytný a prominentní směr s jasnými reprezentanty neprosadil v takové míře jako v anglosaském světě. České sci-fi se častěji ubírá jinými cestami, byť jednotlivé prvky nebo tematické přesahy lze nalézt u různých autorů, aniž by však tvořili soudržnou postcyberpunkovou skupinu.
📈 Vývoj
Vývoj postcyberpunku začal koncem 80. let a v průběhu 90. let 20. století jako přímá evoluce a reakce na klasický cyberpunk, který definovali autoři jako William Gibson a Bruce Sterling. Zatímco cyberpunk šokoval svými dystopickými vizemi a drsným undergroundovým stylem, postcyberpunk se začal ptát, co se stane, když se tyto futuristické technologie stanou běžnou součástí života a ztratí svůj „punkový“ ráz. Nevznikl tedy z ničeho, ale spíše transformoval a prohloubil existující témata. Období vrcholu postcyberpunku lze datovat do konce 90. let a průběhu 2000. let, kdy se internet stal masovým fenoménem, biotechnologie zaznamenaly obrovský pokrok a diskuze o umělé inteligenci a transhumanismu se staly relevantnějšími. Autoři jako Neal Stephenson, Paolo Bacigalupi a Charles Stross v tomto období vydali svá klíčová díla, která definovala směr a posunula hranice žánru. Postupný ústup jako samostatného proudu je spíše transformací a absorpcí jeho témat do širšího proudu spekulativní fikce a science fiction. Dnes je mnoho děl, která by dříve byla označena za postcyberpunk, jednoduše vnímáno jako moderní sci-fi, protože jeho ústřední témata (AI, genetické inženýrství, virtuální realita, sociální dopady technologií) se stala mainstreamovými a očekávanými. Postcyberpunk se tak neodebral do ústraní, ale stal se nedílnou součástí DNA současné science fiction. Raná fáze se soustředila na přechod od kybernetických gangů a korporátních hackerů k civilnějšímu prozkoumávání dopadů síťové kultury a prvních pokusů o biotechnologické změny, často s pocitem nevyhnutelnosti a adaptace. Pozdní fáze pak hlouběji zkoumala post-humanismus, ekologické důsledky technologického pokroku a komplexní sociální struktury formované genetikou a AI, často s menším akcentem na estetiku a více na filozofii. Mezi národní a žánrové varianty patří zejména anglofonní literatura (USA, Spojené království, Kanada), kde se směr nejvíce rozvinul. Žánrově se z něj vyvinuly odnože jako biopunk (zaměřený na biotechnologie a genetiku, např. Paolo Bacigalupi), nanopunk (na nanotechnologie, např. Neal Stephenson) a infopunk či net-punk (na informační sítě, dohled a kyberkulturu, např. Cory Doctorow nebo pozdější William Gibson), které dále rozvíjejí specifické technologické aspekty postcyberpunkových vizí.
💫 Vliv
Vliv postcyberpunku na pozdější literaturu a umění je obrovský a stále patrný, byť často bez explicitního označení. Mnohé literární směry, skupiny i jednotliví autoři z něj vycházejí tím, že přebírají jeho základní témata – otázky identity v digitálním věku, etiku umělé inteligence, sociální dopady biotechnologií a transhumanismu, a komplexní propojení technologie a lidské společnosti. Příkladem jsou autoři píšící současnou spekulativní fikci, která se zabývá klimatickou změnou (cli-fi) ve spojení s technologickými řešeními či důsledky, nebo autoři zkoumající důsledky globální digitalizace. Postcyberpunk normalizoval hlubokou analýzu technologie jako aktivního faktoru utvářejícího lidskou zkušenost, nikoli jen pasivní kulisy. V době svého vzniku byl postcyberpunk přijímán převážně pozitivně. Kritici i čtenáři ocenili, že se žánr vyvíjí a nabízí sofistikovanější a méně nihilistické pohledy na budoucnost než jeho cyberpunkový předchůdce. Nebyl zatížen kontroverzemi, zákazy ani cenzurou, které občas provázely rané, drsnější projevy cyberpunku. Byl vnímán jako zralejší, promyšlenější a často více prediktivní ve svých úvahách o společenských změnách. Dnes je postcyberpunk považován za klíčové stadium ve vývoji science fiction. Jeho témata se stala mainstreamovými a jsou středobodem mnoha současných diskuzí o budoucnosti lidstva a technologií. Stále inspiruje širokou škálu uměleckých adaptací. Filmová a televizní tvorba je jím silně ovlivněna: seriály jako “Black Mirror“ jsou přímým dědicem postcyberpunkového myšlení, když epizodicky zkoumají temné stránky a etické dilematy moderních technologií; “Westworld“ se zabývá umělou inteligencí a povahou vědomí; “Ex Machina“ detailně rozebírá otázky lidskosti a AI; a dokonce i “Blade Runner 2049“ rozšiřuje původní cyberpunkové kulisy o postcyberpunkové otázky identity a reprodukce. Román Richarda Morgana “Altered Carbon“ byl adaptován do úspěšného seriálu, který vizualizuje postcyberpunkové otázky nesmrtelnosti a třídního rozvrstvení. V oblasti videoher je zřetelný vliv v titulech jako “Deus Ex“ série nebo “Cyberpunk 2077“ (přes svůj název), které se kromě akce hluboce zamýšlejí nad sociálními důsledky kybernetických implantátů a korporátní kontroly. Postcyberpunk tedy není jen historickým literárním směrem, ale živým myšlenkovým proudem, který formuje, jak si představujeme a diskutujeme o naší technologické budoucnosti napříč všemi uměleckými médii.