📖 Úvod
Postapokalyptická literatura (anglicky Post-apocalyptic literature) je globálně rozšířený literární subžánr, jehož kořeny sahají do 19. století, ale masivní rozvoj zažil především ve 20. století, zejména po druhé světové válce, a pokračuje intenzivně i v 21. století. Nejvýrazněji se rozvíjí v anglicky mluvících zemích, jako jsou Spojené státy americké a Velká Británie, odkud se poté šíří do celého světa, včetně České republiky. Nejedná se o směr s konkrétním zakladatelem ani přesným datem vzniku, nýbrž o žánrovou kategorii, která se vyvíjela postupně na základě společenských obav a technologického pokroku. Nejsou dohledatelné informace o konkrétním století vzniku s přesností na sto let, neboť žánr se prolíná několika staletími a jeho definice se postupně upřesňovala, ani o přesném roku vzniku či jednom konkrétním zakladateli, jelikož jde o organický vývoj žánru, nikoli o formální literární hnutí.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku postapokalyptické literatury je hluboce zakořeněno v lidských obavách z konce světa a kolapsu civilizace, které jsou přítomny v mýtech a náboženstvích odpradávna. Moderní podoba žánru však krystalizovala především v kontextu vědecko-technického pokroku a politických událostí 20. století. Klíčovým podnětem byla hrozba jaderné války během Studené války, kdy koncept „vzájmeně zaručeného zničení“ (MAD) vnesl do lidského povědomí reálnou možnost globální katastrofy způsobené člověkem. Tento strach z jaderné apokalypsy, provázený zbrojními závody a bipolárním rozdělením světa, se stal dominantním motivem mnoha děl. Další významné faktory zahrnují rostoucí povědomí o ekologických problémech, jako je globální oteplování, znečištění a vyčerpání přírodních zdrojů, stejně jako obavy z nekontrolovaného rozvoje technologií (AI, biotechnologie) a šíření pandemií, které se staly obzvláště aktuálními v 21. století. Společensky se žánr rozvíjí v době, kdy lidstvo čelí otázkám o udržitelnosti svého životního stylu, křehkosti globálních systémů a ztrátě individuálního vlivu na směřování společnosti. Filozoficky postapokalyptická literatura často zkoumá existenciální otázky smyslu lidské existence v situaci, kdy se tradiční hodnoty a společenské struktury zhroutily. Otázky etiky, morálky a lidské povahy v extrémních podmínkách se stávají stěžejními. Často se zabývá tématy nihilismu a ztráty naděje, ale zároveň i houževnatostí, odolností a schopností lidstva budovat a nalézat smysl i v tom největším chaosu, což je odrazem humanistických snah. I když nelze hovořit o jednom zakladateli, mezi první autory, kteří položili základy pro tento žánr, patří Mary Shelley s románem „Poslední člověk“ (1826), popisujícím mor a úpadek civilizace, nebo H.G. Wells s „Válkou světů“ (1898), která sice není postapokalyptická v pravém slova smyslu, ale ukazuje zranitelnost lidské civilizace tváří v tvář vnější hrozbě. Tyto rané práce předznamenaly budoucí rozvoj. Postapokalyptická literatura se nevymezuje přímo proti konkrétním předchozím literárním směrům, ale spíše reaguje na optimistické vize technologického pokroku a utopické představy o budoucnosti, často je dekonstruuje a ukazuje jejich odvrácenou stranu. V kontrastu s utopiemi představuje dystopie, ve kterých se lidská společnost ocitá na pokraji zničení nebo již prošla katastrofou. Navazuje na širší proudy spekulativní fikce, vědecké fantastiky a dystopické literatury, obohacuje je o specifický důraz na následky katastrofy a otázky přežití a obnovy. V podstatě navazuje na obecné lidské archetypy zániku a znovuzrození, ale přenáší je do moderního, často vědecky podloženého kontextu, čímž reflektuje úzkosti a naděje současné doby.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou postapokalyptické literatury je koncentrace na stav světa a lidské společnosti „po“ události, která zásadně změnila civilizaci. Typická témata zahrnují přežití (fyzické i psychické), ztrátu a žal (ztráta blízkých, společnosti, znalostí), naději a zoufalství, otázky morálky a etiky v extrémních podmínkách, redefinici lidství, vztah mezi člověkem a přírodou (často příroda bere zpět to, co si civilizace uzurpovala), budování nových komunit a hledání nového smyslu života. Dále se objevuje téma paměti (vzpomínky na “starý svět“ a boj proti zapomnění) a role technologie (její selhání jako příčina, nebo naopak jako klíč k přežití a obnově). Typickými motivy jsou zničená města a krajiny, které se staly symboly zašlé slávy a varováním, omezené zdroje (voda, jídlo, palivo), nemoci a radiace, kanibalismus, primitivní životní styl, boj o moc mezi přeživšími frakcemi, mutace a nově vzniklé druhy. Obraz typického hrdiny je často komplexní – nemusí jít o superhrdinu, ale spíše o obyčejného člověka nuceného k mimořádným činům. Je často osamělý, cynický, ale s vnitřním morálním kompasem, nebo naopak představitel malé skupiny bojující o přežití a obnovu. Hrdina je často zatížen traumatem, bojuje s vnitřními démony i vnějšími hrozbami, a jeho motivace jsou silně ovlivněny touhou chránit blízké nebo najít bezpečné místo. Obvyklé prostředí je pusté, zdevastované a nehostinné. Patří sem ruiny měst, zarostlé silnice, zpustošené krajiny, bunkry, improvizovaná sídliště a divočina, která znovu ovládá civilizované prostory. Konflikty jsou primárně o přežití: člověk versus příroda (nedostatek zdrojů, drsné podmínky), člověk versus člověk (boj o moc, zdroje, střety s bandity a nepřátelskými skupinami), a člověk versus sám sebe (boj s beznadějí, ztrátou víry, morální dilemata). Jazyk a styl jsou často syrové, úsporné, realistické a naléhavé, odrážející drsnost a bezprostřednost situace. Popisy jsou detailní, zaměřené na smyslové vjemy a fyzické prožitky. Může se objevit melancholie, fatalismus, ale i náznaky naděje. Kompozice bývá často lineární, sledující putování hrdiny nebo vývoj malé komunity, často s retrospektivními vsuvkami, které ukazují vzpomínky na dobu před katastrofou. Vyprávěcí postupy zahrnují první osobu (pro hlubší psychologický ponor a autentičnost) nebo třetí osobu omezenou, soustředící se na pohled hlavního hrdiny. Často se objevují prvky deníků, dopisů nebo útržků nalezených textů, které dodávají pocit autenticity a dokumentárnosti. Nejčastější literární žánry a podžánry, ve kterých se postapokalyptická literatura realizuje, jsou vědecká fantastika, dystopie, survival fiction (survivalistická literatura), horor (zejména zombie apokalypsa), dobrodružná literatura a někdy i filozofická fikce. V podstatě jde o hybridní žánr, který čerpá z mnoha zdrojů, aby vytvořil komplexní obraz lidské zkušenosti na konci světa, jak ho známe.
👥 Zastupci
Postapokalyptická literatura se zaměřuje na život po rozsáhlé globální katastrofě, která zničila civilizaci, a sleduje přeživší při snaze o přežití, obnovu společnosti nebo adaptaci na nový, často drsný svět. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří Mary Shelley, jejíž román “The Last Man“ (1826) je jedním z prvních děl, které popisuje svět zdecimovaný pandemií, čímž představuje raný příklad osamělého přežití po globální pohromě. H. G. Wells ve svém díle “Válka světů“ (1898) předvádí svět postižený invazí mimozemšťanů, což ukazuje křehkost lidské civilizace tváří v tvář neznámé hrozbě a potřebu přežití v radikálně změněném prostředí. John Wyndham ve svém románu “Den trifidů“ (1951) představuje svět, kde po katastrofě (oslepující meteorický roj) musí lidstvo bojovat o přežití proti inteligentním masožravým rostlinám, čímž ilustruje boj o existenci v nové, nepřátelské realitě. Nevil Shute v “Na břehu“ (1957) naturalisticky popisuje poslední dny lidstva po jaderné válce, zdůrazňující nevyhnutelnou smrt a lidskou důstojnost tváří v tvář zániku. Walter M. Miller Jr. v “Kantiklu za Leibowitzův odkaz“ (1959) sleduje cyklický pád a vzestup civilizace po nukleární apokalypse, čímž zkoumá dlouhodobé důsledky lidských činů a snahy o zachování vědění. Cormac McCarthy ve svém románu “Cesta“ (2006) vykresluje drsný a beznadějný putování otce a syna zdevastovanou krajinou po neznámé katastrofě, čímž ztělesňuje boj o přežití a udržení lidskosti v extrémně brutálním světě. Stephen King s epickým románem “Svět po apokalypse“ (1978) zobrazuje rozsáhlé následky pandemie, která zničí většinu lidstva, a následný boj dobra se zlem o budování nové společnosti. Margaret Atwood ve svém dystopickém románu “Příběh služebnice“ (1985) sice primárně popisuje totalitní režim, ale ten se formuje na troskách předchozí společnosti, což ukazuje sociální kolaps a restrukturalizaci po krizi plodnosti a ekologických katastrofách. Emily St. John Mandel v “Stanice Jedenáct“ (2014) se zaměřuje na lidskou touhu po umění a kultuře v postpandemickém světě, čímž zdůrazňuje význam paměti a lidského spojení po globální krizi. Max Brooks ve “Světová válka Z“ (2006) prostřednictvím orální historie mapuje celosvětovou zombie apokalypsu a následné globální úsilí o obnovu, což nabízí komplexní pohled na kolektivní přežití a boj proti totálnímu kolapsu. Z českých autorů je významný Ludvík Souček a jeho trilogie “Cesta slepých ptáků“ (1977-1978), která sleduje přeživší po globální katastrofě, kteří se snaží obnovit civilizaci v novém, neznámém světě, čímž zkoumá lidskou přizpůsobivost a etické dilema. Ondřej Neff v románu “Pánem země“ (1992) popisuje pokus o obnovu civilizace po srážce Země s kometou, čímž zdůrazňuje úsilí o přežití a hledání smyslu v postkatastrofické době. Vilma Kadlečková s fantasy sérií “Mycelium“ (od 2013) nabízí komplexní a ekologicky zaměřený pohled na postapokalyptickou Zemi, kde se lidstvo musí adaptovat na drastické environmentální změny, což představuje moderní českou interpretaci žánru.
📈 Vývoj
Postapokalyptická literatura má kořeny již v raných biblických a mytologických textech o konci světa, ale jako sekulární žánr se začala formovat s osvícenstvím a romantismem, reflektujícími obavy z lidské zranitelnosti a technologického pokroku. Za rané předchůdce lze považovat již zmíněnou „The Last Man“ od Mary Shelley z počátku 19. století, která se zaobírala pandemií a zánikem lidstva, a později díla H. G. Wellse na přelomu 19. a 20. století, která reagovala na pokrok vědy a techniky a obavy z válek. Vznik a raná fáze tohoto směru se nesly ve znamení varování před přírodními katastrofami, epidemiemi nebo vnějšími hrozbami (jako mimozemské invaze), často s moralizujícím podtextem. Skutečného vrcholu dosáhla postapokalyptická literatura během studené války (od 50. do 80. let 20. století), kdy se ústředním tématem stala hrozba jaderné války a následné jaderné zimy. Díla jako “Na břehu“ (Nevil Shute) nebo “Kantikla za Leibowitzův odkaz“ (Walter M. Miller Jr.) hluboce rezonovala s tehdejšími obavami z totální destrukce. V této fázi se žánr soustředil na přežití v pustém světě, ztrátu civilizačních hodnot, etické dilema a otázky obnovy. Postupný ústup obav z jaderného konfliktu na konci 20. století vedl k proměně žánru. Zatímco jaderná apokalypsa zůstala relevantní, začaly se objevovat nové spouštěče katastrof, které odrážely aktuální globální obavy: ekologické kolapsy (globální oteplování, znečištění), pandemie (např. zombie apokalypsa, virové nákazy), sociální rozvraty nebo selhání technologií. Tato pozdní fáze, trvající od 90. let do současnosti, se vyznačuje diverzifikací žánru. Objevily se subžánry jako “cli-fi“ (climate fiction) s důrazem na klimatické změny, nebo young adult postapokalyptická literatura, která se zaměřuje na dospívání v drsném novém světě. Národní a regionální varianty se projevují různými akcenty: americká postapokalyptická literatura často zdůrazňuje individualismus a boj o přežití v divočině, britská se častěji zaměřuje na sociální struktury a jejich rozpad, zatímco česká produkce, ovlivněná historickými zkušenostmi s totalitou a okupací, často obsahuje prvky satiry, filozofické reflexe nebo kritiky lidské povahy, jako v případě “Války s mloky“ Karla Čapka (i když to je spíše pre-apokalyptické varování, ale jeho dopady jsou globální a civilizační). Současná literatura se často zaměřuje nejen na fyzické přežití, ale i na uchování paměti, kultury a hledání nových forem lidského společenství.
💫 Vliv
Vliv postapokalyptické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha žánry. Z jejího základu vychází široké spektrum dystopické literatury, neboť mnoho dystopií popisuje společnost, která vznikla na ruinách té předchozí (např. „Příběh služebnice“). Ovlivnila sci-fi jako celek, poskytujíc bohaté prostředí pro zkoumání společenských, etických a filozofických otázek, často se prolíná s kyberpunkem, biopunkem nebo klimatickou fikcí. Její vliv je patrný i v hororu, zejména v subžánru zombie apokalypsy, který se stal masově populárním (např. “Živí mrtví“). Žánr poskytuje nekonečný zdroj pro zkoumání lidské povahy v extrémních podmínkách, morální volby, významu civilizace a otázek naděje či zoufalství. V době svého vzniku byly rané postapokalyptické romány přijímány jako spekulativní fikce a varovné příběhy, které podněcovaly diskuse o vědeckém pokroku a společenských změnách. Během studené války byla díla o jaderné apokalypse přijímána s intenzivním znepokojením a často vyvolávala silné reakce – od pochval za realistické ztvárnění hrozby až po kritiku za šíření paniky nebo “anti-pokrokové“ tendence. Konkrétní zákazy nebo cenzura byly spíše výjimečné a týkaly se spíše děl s explicitním politickým podtextem. Například “Na břehu“ vyvolal celosvětovou diskusi o jaderném odzbrojení a byl ve své době velmi kontroverzní pro svou beznadějnost. Dnes je postapokalyptická literatura jedním z nejpopulárnějších a nejrozšířenějších žánrů, který rezonuje s moderními obavami z klimatické krize, pandemií, ekonomických kolapsů a geopolitických konfliktů. Je vnímána jako relevantní médium pro zpracování aktuálních společenských úzkostí a otázek lidské odolnosti. Její popularita se promítá do obrovského množství filmových, televizních, divadelních a videoherních adaptací. Mezi nejznámější filmové adaptace patří série “Šílený Max“, “Cesta“, “Potomci lidí“, “Kniha přežití“ nebo “Světová válka Z“. Televizní seriály jako “Živí mrtví“, “Poslední z nás“ nebo “Station Eleven“ dosáhly globálního úspěchu. Videohry jako série “Fallout“, “The Last of Us“, “Metro Exodus“ nebo “S.T.A.L.K.E.R.“ se staly ikonickými a umožňují hráčům prožít postapokalyptické přežití z první ruky. Divadelní adaptace jsou méně četné, ale existují a často se zaměřují na psychologické a mezilidské drama v omezeném prostoru po katastrofě. Žánr je také předmětem akademického studia, které zkoumá jeho sociologické, psychologické a etické aspekty. Celkově se postapokalyptická literatura etablovala jako klíčový žánr pro zkoumání lidské podstaty, přežití a obnovy v tváří v tvář hrozícímu konci světa.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Postapokalyptická literatura na Rozbor-dila.cz →