📖 Úvod
Politický realismus, v anglosaském světě často označovaný jako Political Realism nebo v širším kontextu jako subžánr kritického či sociálního realismu s výrazným politickým zaměřením, není striktně vymezeným samostatným literárním směrem s vlastním manifestem, nýbrž spíše přístupem nebo tematickým důrazem, který se rozvíjel v rámci širšího proudu realismu a navazoval na něj. Jeho nejvýraznější projevy lze zaznamenat především od druhé poloviny 19. století, s vrcholným rozvojem ve 20. století, zejména v obdobích společenských krizí, revolucí a válek, a pokračuje až do současnosti. Rozvíjel se a rozvíjí globálně, nicméně obzvláště silně se prosadil v zemích a regionech, které byly svědky zásadních politických, ekonomických a společenských převratů. Mezi tyto země patří například Rusko (zejména v období před a po revolucích 1905 a 1917, v Sovětském svazu), Francie (s autory kritizujícími politické poměry a společenskou stratifikaci), Spojené státy americké (s důrazem na politickou korupci, rasovou segregaci a společenské nerovnosti), Německo (v souvislosti s vzestupem totalitarismu a následnou reflexí), země střední a východní Evropy (v kontextu národních obrození, totalitních režimů a postkomunistické transformace, např. Československo, Polsko, Maďarsko), Latinská Amerika (s tématy diktatur, revolucí a kolonialismu) a další. V podstatě všude tam, kde se literatura stala nástrojem kritické reflexe moci, politiky a jejich dopadů na jedince i společnost, lze hovořit o politickém realismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku politického realismu je hluboce provázáno s bouřlivými změnami 19. a 20. století. V 19. století to byla především průmyslová revoluce, která vedla k obrovským sociálním rozdílům, vzniku proletariátu a zostření třídního boje. Tyto jevy pak vyústily v nástup nových politických a ekonomických teorií, jako byl socialismus, komunismus a anarchismus, které nabízely alternativy k dosavadnímu kapitalistickému řádu a monarchickým systémům. Filozoficky se jedná o reakci na idealismus a romantickou víru v pokrok a absolutní pravdu, často pod vlivem pozitivismu, který kladl důraz na vědecké poznání a empirická fakta, a historického materialismu, který vysvětloval společenský vývoj skrze ekonomické a třídní vztahy. Ve 20. století pak tyto tendence eskalovaly s oběma světovými válkami, vznikem totalitních režimů (fašismus, nacismus, komunismus), studenou válkou, dekolonizací a globálními konflikty, které zásadním způsobem ovlivnily životy milionů lidí a otřásly tradičními hodnotami. Společenské změny zahrnovaly vzestup masové společnosti, urbanizaci, rozvoj masmédií a propagandy, posílení role státu a byrokracie. Není znám žádný konkrétní „zakladatel„ politického realismu v literatuře jako samostatného směru. Spíše se jedná o vývoj, který vzešel z kritického realismu 19. století (např. Honoré de Balzac s jeho “Lidskou komedií„ odhalující mechanismy moci a peněz, Fjodor Dostojevskij s analýzou ideologického fanatismu a politických motivací, Émile Zola s popisem sociálních podmínek a korupce), a dále se profiloval v reakci na konkrétní politické události 20. století. Klíčové postavy, které stály u jeho zrodu v moderní podobě, jsou spíše autoři, kteří se kriticky vyrovnávali s politickou realitou své doby – například George Orwell s jeho dystopickými vizemi totalitarismu, Franz Kafka s byrokratickou odcizeností, Albert Camus s analýzou absurdnosti politické moci, Alexander Solženicyn s líčením gulagu. Politický realismus se vymezuje především proti romantismu, který často idealizoval historii, národní hrdiny a individuální city, a odvracel se od složité sociální reality. Odmítá estetismus a “umění pro umění“, které se vyhýbalo společenské angažovanosti. Někdy se vymezuje i vůči naturalismu, byť na něj v mnoha aspektech navazuje; zatímco naturalismus se soustředí na biologickou a environmentální determinaci člověka, politický realismus přidává silnou vrstvu ideologické, politické a historické determinace a často klade důraz na lidskou volbu a zodpovědnost v politickém kontextu. Navazuje na obecný realismus v jeho snaze o objektivní zobrazení reality, na kritický realismus v jeho společenské kritice a na sociální realismus v důrazu na sociální problémy, ovšem s explicitním politickým úhlem pohledu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika politického realismu se vyznačují silným důrazem na analýzu a kritiku společenských a politických struktur, mocenských vztahů a ideologických vlivů. Typická témata a motivy zahrnují mechanizmy moci a její zneužívání, korupci ve všech jejích formách, třídní boj a sociální nespravedlnost, střet politických ideologií a jejich dopady na jednotlivce i společnost, fenomén propagandy a manipulace s veřejným míněním, válečné konflikty a revoluce, státní útlak a boj za lidská práva, otázky totalitarismu, diktatury a svobody, deziluzi z politických ideálů a dystopické vize budoucnosti plynoucí z politických trendů. Velmi častá je též reflexe historických událostí z politické perspektivy. Obraz typického hrdiny je komplexní a často morálně ambivalentní. Není to jednoznačně kladná postava romantického střihu, nýbrž jedinec, který je často lapen mezi mlýnskými kameny politických ideologií, mocenských tlaků a společenských změn. Může to být idealistický revolucionář, zkorumpovaný politik, byrokrat, intelektuál analyzující režim, oběť politického útlaku, ale i pasivní pozorovatel, jehož život je hluboce ovlivněn politickým děním. Jeho motivace jsou často složité, pohybuje se na hranici etiky a pragmatismu, a často se potýká s vnitřním konfliktem mezi osobními hodnotami a požadavky systému. Obvyklé prostředí a konflikty jsou neodmyslitelně spjaty s politickým životem a jeho dopady. Děj se často odehrává v urbanizovaných oblastech (velkoměsta jako centra moci a společenských rozporů), na bojištích, ve vládních úřadech, vězeních, pracovních táborech, továrnách nebo v chudinských čtvrtích. Konflikty jsou primárně ideologické, ekonomické a mocenské. Zahrnují boj o přežití pod totalitním režimem, střety mezi různými sociálními třídami, boj za politickou svobodu, ale i vnitrostranické intriky a osobní dilemata vyplývající z politických rozhodnutí. Jazyk a styl jsou obvykle přímé, věcné, často strohé a neokázalé, usilující o objektivitu a dokumentární přesnost. Může obsahovat prvky žurnalistiky, odborné terminologie nebo naopak využívat hovorovou řeč a slang pro autenticitu. Autoři často používají jazyk propagandy (aby jej dekonstruovali a odhalili jeho manipulativní povahu) nebo byrokratický žargon k vykreslení odcizení a útlaku. Styl bývá analytický, kritický, někdy satirický nebo ironický. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou často komplexní. Může jít o lineární vyprávění sledující osud jedince v politickém kontextu, ale i o nelineární struktury s retrospektivami, paralelními dějovými liniemi nebo mozaikovou kompozicí, která spojuje různé pohledy na politickou realitu. Často se využívá vševědoucí vypravěč, který umožňuje široký pohled na politické a společenské mechanismy, nebo střídání více omezených perspektiv postav pro zvýšení autenticity a psychologické hloubky. Důraz je kladen na detailní popis prostředí, společenských poměrů a psychologie postav v kontextu politických událostí. Často se objevují prvky historického dokumentu, citace z dobových materiálů nebo realistické vykreslení masových scén a politických shromáždění. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román (společenský román, politický román, historický román, válečný román, dystopický román, špionážní román), povídka, drama (zejména sociálně-politické drama), esejistická próza a memoáry s politickým přesahem. Všechny tyto formy slouží k hlubokému a kritickému zkoumání politické reality a jejích důsledků.
👥 Zastupci
Politický realismus v literatuře není samostatným literárním směrem v klasickém slova smyslu, ale spíše důležitou tematickou a metodologickou tendencí v rámci širšího realistického proudu, která se zaměřuje na zobrazení politických mechanismů, společenské moci, korupce a dopadu politických událostí na individuální i kolektivní život, a to s maximální věrností skutečnosti. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto přístupu patří: Honoré de Balzac a jeho díla jako Otec Goriot a Ztracené iluze, kde Balzac mistrně zobrazuje intriky, korupci a společenské mechanismy, které ovlivňují osudy postav v politicky a ekonomicky bouřlivé Paříži 19. století, čímž kriticky odhaluje morální úpadek a bezohlednost mocenských her; Stendhal (Henri Beyle) s románem Červený a černý, který zkoumá ambice mladého muže v poválečné Francii, odhalující pokrytectví šlechty a kléru a nemilosrdnou politickou hru o moc; Gustave Flaubert a Citová výchova, kde Flaubert realisticky líčí život mladého muže na pozadí politických událostí roku 1848, ukazující, jak individuální osudy ovlivňuje širší společenská a politická nestabilita; Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Běsi, což je pronikavá analýza a kritika ruských revolučních a nihilistických hnutí 19. století, která detailně prozkoumává destruktivní povahu radikálních politických ideologií a jejich dopad na společnost; George Orwell s kanonickými díly 1984 a Zvířecí farma, jež představují dystopické, avšak hluboce realistické zobrazení mechanismů totality, propagandy a manipulace moci; a Upton Sinclair s románem Džungle, který šokujícím způsobem odhaluje nelidské pracovní podmínky a politickou korupci v americkém masném průmyslu na počátku 20. století, což vedlo k významným společenským reformám a ilustruje přímý vliv politicky realistické literatury. Z českých autorů je to například: Alois Jirásek a Psohlavci, kde Jirásek na příkladu Chodů zobrazuje politický boj za práva a svobodu proti útlaku vrchnosti, zdůrazňující národní a sociální rozměr konfliktu a odporu; Karel Čapek a jeho satirický román Válka s mloky, v němž s futuristickými prvky mistrně kritizuje globalizaci, vykořisťování a nástup totalitních režimů, což z něj činí nadčasovou politickou alegorii; Ivan Olbracht s dílem Nikola Šuhaj loupežník, které realisticky líčí střet individuální touhy po spravedlnosti s nemilosrdným státním aparátem v drsném prostředí Podkarpatské Rusi, což je příkladem sociálního a politického útlaku; Milan Kundera s romány Žert a Nesnesitelná lehkost bytí, kde Kundera zkoumá dopad totalitního režimu na intimní životy a svobodu jednotlivců v Československu, s hlubokým psychologickým a filozofickým vhledem do politické reality útlaku a exilu; a Václav Havel s absurdní jednoaktovkou Audience, která realisticky a s humorem demaskuje absurditu a dehumanizující praktiky totalitní byrokracie a disentu v komunistickém Československu.
📈 Vývoj
Vývoj politického realismu v čase nelze ohraničit jako izolovaný směr, ale spíše jako dominantní a proměnlivou tendenci v rámci širšího realismu, která se objevuje a vyvíjí s měnícími se politickými a společenskými podmínkami. Jeho kořeny sahají do 19. století, kdy se v reakci na romantický idealismus začal prosazovat kritický realismus, jehož autoři (např. Balzac, Stendhal, Dickens, Tolstoj, Dostojevskij) systematicky analyzovali společenské struktury, ekonomické vztahy a politické mocenské hry s cílem věrně zobrazit realitu své doby, často s kritickým nebo reformním záměrem. Období vrcholu této tendence lze spatřovat ve dvou hlavních vlnách: První vlnou je právě 19. století, kdy se autoři zaměřovali na důsledky industrializace, třídních bojů a revolucí, odhalujíce korupci buržoazie a aristokracie. Druhou vlnou je pak 20. století, zejména po obou světových válkách a během studené války, kdy se politický realismus soustředil na kritiku totalitních režimů (fašismu, komunismu), dopad ideologií a boj za lidská práva. V rané fázi se politický realismus často projevoval jako přímá společenská kritika a analýza třídních poměrů a korupce v rámci daného politického systému. Pozdější fáze se pak vyznačovaly hlubším psychologickým vhledem, filozofickými úvahami o svobodě a identitě v politickém útlaku, a častějším užitím alegorie či dystopie k varování před budoucími politickými scénáři. Postupný ústup jako takový nenastal, spíše došlo k proměně a integraci do jiných žánrů a stylů. Politický realismus se transformoval do dystopické literatury (Orwell, Huxley, Atwood), kde se politická kritika objevuje ve spekulativním rámci, do magického realismu (Gabriel García Márquez s jeho analýzami diktatur) či do dokumentární prózy a divadla, které se snaží o co nejvěrnější ztvárnění politických událostí a jejich dopadů. Národní a regionální varianty jsou velmi výrazné: Ruský realismus se kriticky stavěl k carské autokracii a nevolnictví, francouzský rozebíral porevoluční společnost a ambice, britský se zaměřoval na industrializaci a byrokracii, americký na korupci a sociální nespravedlnosti. Specifickou variantou byl socialistický realismus v sovětském bloku, který sice hlásal věrnost realitě, ale byl ideologicky předepsaný a sloužil propagandě. Česká literatura se v rámci politického realismu často zabývala otázkami národní identity, útlaku ze strany velmocí a později absurdními dopady totalitního režimu na každodenní život a jednotlivce (např. Kundera, Havel). V Latinské Americe se autoři soustředili na dopady diktatur a postkoloniální realitu. Politický realismus tedy není ohraničitelný časovým rámcem, ale je trvalou součástí literární reflexe světa.
💫 Vliv
Vliv politického realismu na pozdější literaturu a umění je nesmírný a trvalý, neboť se stal základním kamenem pro kritickou reflexi společnosti. Z něj vychází celá řada směrů, skupin a autorů, kteří rozvíjejí jeho principy. Patří sem především naturalismus (např. Émile Zola), který dovedl realistické zobrazení k ještě větší syrovosti a determinismu, a sociální realismus, který se výslovně soustředil na zobrazení života dělnické třídy, sociální nerovnosti a politických bojů. Dále ovlivnil dokumentární literaturu a reportážní prózu (např. Ryszard Kapuściński), které propojují žurnalistiku s literaturou k odhalování politických realit. Moderní dystopická literatura (např. Margaret Atwoodová) je přímým potomkem politického realismu, rozvíjejícím jeho varovné prvky. Také postmoderní literatura, ač často dekonstruuje velké narativy, vychází z realistických základů, které pak ironizuje nebo rozkládá, aby poukázala na politické manipulace a konstruovanou povahu reality. Autoři jako Solženicyn, Marquez či Achebe také čerpali z odkazu politického realismu při líčení reality totalitních systémů, diktatur a postkoloniálního útlaku. V době svého vzniku byl politický realismus přijímán značně rozporuplně. Na jedné straně byl oceňován pro svou pravdivost, odvahu odhalovat nepříjemné aspekty společnosti a pro svou společenskou relevanci. Balzac, Flaubert a Dickens byli obdivováni pro své mistrné portréty doby. Na straně druhé se autoři často setkávali s kritikou za údajnou „nemorálnost“, „vulgaritu“ či „pesimismus“, neboť nezatajovali stinné stránky života a lidské povahy, což nebylo vždy v souladu s tehdejšími estetickými či morálními normami (např. proces s Flaubertem kvůli Paní Bovaryové). Mnohá díla byla předmětem cenzury nebo úplných zákazů, zejména ta, která přímo kritizovala státní moc, církev nebo sociální uspořádání (např. Dostojevského, Tolstého díla v carském Rusku, či díla Kundery a Havla v komunistickém Československu). Upton Sinclairův román Džungle sice vyvolal skandál, ale zároveň vedl k legislativním změnám v americkém potravinářském průmyslu, což dokládá přímý politický dopad literatury. Dnes je politický realismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších proudů v dějinách literatury. Díla tohoto směru jsou považována za klasiku, studují se na školách a univerzitách po celém světě a jsou ceněna pro svou nadčasovou relevanci v otázkách moci, korupce, spravedlnosti a boje jednotlivce proti systému. Jejich aktuálnost dokládá nespočet filmových, televizních, divadelních a operních adaptací. K nejznámějším patří adaptace děl jako Otec Goriot, Červený a černý, Běsi, Vojna a mír, 1984, Zvířecí farma či českých Psohlavců, Války s mloky, Žertu, Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Audience. Politické drama a thriller v moderní kinematografii a televizi, ať už ve formě politických thrillerů (např. House of Cards) nebo historických dramat, čerpají přímo z tradice politického realismu a přinášejí ji k širokému publiku v nové umělecké podobě.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Politický realismus na Rozbor-dila.cz →