📖 Úvod
Plejáda, ve francouzštině známá jako La Pléiade, představovala prominentní literární skupinu a hnutí, které se formovalo a působilo ve Francii v průběhu 16. století, přičemž jeho nejintenzivnější a nejvlivnější období spadá zhruba do let 1549 až 1570. Nicméně, ideje a poetické principy, které Plejáda prosazovala, měly dalekosáhlý dopad na vývoj francouzské literatury na mnoho dalších desetiletí. Centrální myšlenkou této skupiny, složené z básníků a teoretiků, bylo systematicky reformovat a obohatit francouzskou poezii a jazyk s ambicí povznést jej na úroveň klasických jazyků starověku, tedy latiny a řečtiny. Jejich cílem bylo vymanit francouzštinu z područí středověké literární tradice a dát jí takový lesk a důstojnost, aby se stala plnohodnotným médiem pro vysokou poezii a vzdělanost.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Plejády je neoddělitelně spjato s epochou francouzské renesance, která v 16. století naplno ovlivňovala kulturní a intelektuální život země. Po krvavém období stoleté války prošla Francie pod vládou králů jako František I. a Jindřich II. procesem konsolidace státní moci a upevňování monarchie, což vedlo k relativní stabilitě a možnosti soustředit se na kulturní rozvoj. Zásadním impulsem pro renesanční proud byly intenzivní kontakty s Itálií, kolébkou renesance, odkud do Francie proudily nové myšlenky, umělecké styly a vědecké poznatky. Italští humanisté, umělci a učenci byli hojně zváni k francouzskému dvoru, což vzbudilo nebývalý zájem o antickou kulturu, klasické vzdělání a filozofický humanismus. Společenské změny zahrnovaly vzestup vzdělanosti a rostoucí gramotnost, zejména mezi šlechtou a měšťanstvem, a také revoluční rozvoj knihtisku, který umožnil masové šíření knih a textů, a tím i idejí. Postupně se formovala i silnější národní identita, která vyžadovala i odpovídající národní jazykovou a literární kulturu. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno humanismem, jenž kladl důraz na lidský rozum, důstojnost a schopnosti člověka, a také neoplatonismem, inspirovaným myšlenkami Marsilia Ficina a florentské akademie, který zdůrazňoval ideální krásu, duchovní lásku a cestu k poznání božství skrze estetické a intelektuální prožitky. V této době se rodila potřeba povznést francouzský jazyk na úroveň, která by mu umožnila plně vyjádřit složité humanistické a renesanční myšlenky. U zrodu Plejády stáli především dva vizionářští básníci a teoretici: Pierre de Ronsard, často označovaný jako „princ básníků“, a Joachim du Bellay, autor stěžejního manifestu. Původně byla tato skupina známa pod skromnějším názvem „Brigáda“ (La Brigade). Mezi další významné členy, kteří k ní patřili, patřili Jean-Antoine de Baïf, Pontus de Tyard, Étienne Jodelle (významný pro rozvoj francouzského divadla), Rémy Belleau a Jacques Peletier du Mans, který byl Ronsardovým učitelem a jedním z raných průkopníků reforem francouzského jazyka. Antoine de Muret pak působil jako jejich inspirativní učitel a mentor ve studiu antických autorů. Politická situace byla charakterizována centralizací moci pod absolutistickou monarchií a snahou o dosažení kulturní prestiže, která by se vyrovnala Itálii. Dominantní silou zůstávala katolická církev, ačkoli již počínaly náboženské rozbroje a vznikali reformovaní protestanté (hugenoti), což později vedlo k vleklým náboženským válkám. Plejáda se ostře vymezovala proti předchozím literárním směrům, zejména proti středověké literatuře, kterou považovala za primitivní, zastaralou, obsahově chudou a příliš svázanou s náboženskou dogmatikou. Jejich hlavními terči kritiky byli takzvaní „rhétoriqueurs“ (rétorikové), básníci pozdního středověku, kteří se zaměřovali na formální verbalistické hrátky, akrostichy, složité rýmové struktury a jazykové kudrlinky bez hlubšího smyslu a skutečné poetické hodnoty, což Plejáda vnímala jako prázdné a nemoderní. Plejáda naopak vědomě navazovala na bohatý odkaz antické poezie – inspirovala se velkými autory jako Vergilius, Horatius, Pindaros, Homér, Sapfó – a na italskou renesanční literaturu, kde obdivovali Petrarku pro jeho milostnou lyriku, Danteho za použití národního jazyka a Boccaccia za prozaické mistrovství. Cílem bylo vytvořit originální francouzskou poezii, která by se nejen vyrovnala těmto vzorům, ale zároveň sloužila jako hrdé zrcadlo národní vzdělanosti a kulturní vyspělosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Plejády bylo soustředěné úsilí o obohacení a zušlechtění francouzského jazyka a jeho povznesení na úroveň klasických jazyků starověku, spolu s ambiciózním cílem vytvořit národní francouzskou literaturu, jež by čerpala inspiraci z antických a italských renesančních vzorů. Teoretickým pilířem a programovým manifestem tohoto hnutí se stala průkopnická práce Joachima du Bellay „Obrana a ilustrace francouzského jazyka„ (Défense et illustration de la langue française) z roku 1549. Tento spis vyzýval k systematickému rozšiřování francouzské slovní zásoby prostřednictvím používání archaismů, vytváření neologismů, inteligentních výpůjček z latiny a řečtiny, a dokonce i z regionálních dialektů, a zároveň k radikálnímu opuštění zastaralých středověkých literárních forem. Typická témata a motivy v tvorbě Plejády byly velmi široké, ale jednoznačně dominovala láska, pojatá často v petrarkistickém duchu – tedy jako idealizovaná, často neopětovaná, plná vnitřních rozporů a protikladů (sladká bolest, hořké potěšení, naděje a zoufalství). Krása ženy byla opěvována do nejmenších, často hyperbolických detailů, ale současně byla zdůrazňována její pomíjivost a nestálost. Z toho vyplývaly silné motivy “carpe diem„ (užívej dne, dokud můžeš) a “memento mori„ (pamatuj na smrt), které nabádaly k užívání si prchavého života a mládí, ale zároveň připomínaly nevyhnutelnost konce. Příroda, často stylizovaná do idealizované pastorální krajiny, sloužila jako malebná kulisa pro milostné a melancholické reflexe. Mytologie byla všudypřítomná a plně integrovaná do poetiky; básníci hojně využívali antické bohy, bohyně, hrdiny a mýty k alegorickému vyjádření svých pocitů, myšlenek a filozofických úvah, čímž dodávali své poezii vznešenost, erudici a hlubší symbolický rozměr. Důležité byly i vlastenecké motivy, vyjádřené chválou Francie, jejího jazyka, její historie a jejích králů. Neopomenutelným motivem byla poezie samotná a básnické povolání, které bylo vnímáno jako posvátné, bohem inspirované a povznášející ducha. Obraz typického hrdiny v literatuře Plejády byl idealizovaný: šlo o básníka-milovníka a učence, citlivého, hluboce esteticky založeného jedince, který často pociťuje melancholii z neopětované lásky, pomíjivosti světa či nespravedlnosti osudu. Nad tyto pozemské starosti se však povznášel skrze umění, studium antických textů a vlastní tvůrčí činnost. Múza, často ztotožňovaná s idealizovanou milovanou ženou, byla vnímána jako primární zdroj inspirace a průvodkyně k vyšší, transcendentní kráse. Obvyklé prostředí děl Plejády se pohybovalo mezi idylickými pastorálními krajinami, malebnými zahradami, lesními zákoutími a mytologickými scénami, které vytvářely dojem nadčasovosti a harmonie. Setkáváme se však i s prostředím učených univerzitních kruhů a elegantních šlechtických salónů, kde se poezie recitovala a diskutovalo se o ní. Konflikty byly převážně vnitřní, odehrávající se v mysli a srdci básníka: napětí mezi vášnivou láskou a rozumovou zdrženlivostí, mezi touhou po věčnosti a uvědoměním si neodvratné pomíjivosti, a také ambice získat uměleckou slávu a uznání, jež by přetrvalo generace. Jazyk a styl Plejády byl charakteristický snahou o maximální bohatství, vznešenost a vybroušenost. Básníci usilovali o rozšíření francouzské slovní zásoby nejen historickými výpůjčkami a tvůrčími neologismy, ale i čerpáním z latiny, řečtiny a dokonce z regionálních dialektů, aby dosáhli větší výrazové síly. Hojně používali složité metafory, detailní srovnání, propracované alegorie a četné mytologické narážky, což vyžadovalo vzdělaného čtenáře a dodávalo textům mnohovrstevnatost. Zásadní byla hudebnost verše, rytmus a rým, které přispívaly k melodickému a estetickému zážitku. Usilovali o jasnost a eleganci výrazu, ačkoli to někdy znamenalo obětovat jednoduchost ve prospěch rafinovanosti. Kompozice děl byla pevná a formálně dokonalá, inspirovaná antickými vzory a principy symetrie. Časté bylo opakování klíčových motivů, a to jak v rámci jedné básně, tak i napříč celými básnickými sbírkami. Převládalo subjektivní lyrické vyjádření, kde básník přímo promlouval ke čtenáři, ke své milované nebo k múze, čímž zdůrazňoval osobní prožitek. Zvláštní důraz byl kladen na zvukomalebnost a melodii verše, aby se podtrhla jeho krása a síla. Nejčastější literární žánry a podžánry byly pečlivě vybrány a propracovány s ohledem na klasické vzory. Klíčovým žánrem byl “sonet“, který převzali od Petrarky a adaptovali jej do francouzské podoby, často s použitím alexandrinu. “Óda“, inspirovaná Pindarem a Horatiem, sloužila k oslavě a chvále králů, přírody, lásky, krásy či umění. Psali také “elegie“, které byly žalozpěvy na zemřelé, ztracené lásky či jiné smutné události, dále “epigramy“ (krátké, často vtipné nebo satirické básně) a “hymny“ (náboženské nebo oslavné písně k božstvům či abstraktním pojmům). Pierre de Ronsard se dokonce pokusil o napsání národního “eposu“ “La Franciade„, inspirovaného Vergiliovou Aeneidou, ačkoli dílo zůstalo nedokončené a nezískalo takovou popularitu jako jeho lyrika. Étienne Jodelle pak jako první francouzský renesanční tragéd napsal významné tragédie, například “Cléopâtre captive“, čímž položil základy moderního francouzského dramatu. Plejáda tak nesmazatelně přispěla k formování moderní francouzské literatury a poetiky, vytvořila základ pro budoucí rozvoj jazyka a stanovila vysoké standardy pro uměleckou dokonalost.
👥 Zastupci
Literární skupina Plejáda, zvaná též La Pléiade, byla prominentní francouzská básnická škola působící v 16. století, která se zaměřovala na obohacení francouzského jazyka a literatury po vzoru antických a italských renesančních mistrů. Plejáda neměla žádné české autory, neboť se jednalo o specificky francouzský fenomén. Mezi nejvýznamnější světové autory Plejády patří: Pierre de Ronsard, považovaný za vůdčí osobnost skupiny, jehož sbírka “Ódy“ (1550) ilustruje snahu o vytvoření nové, vysoce kultivované lyriky inspirované Pindarem a Horatiem a jeho “Lásky pro Cassandru“ (1552) jsou mistrovským dílem petrarcovského sonetu, které povyšuje milostnou poezii na uměleckou úroveň. Ronsardovo “Pojednání o umění básnickém“ (1565) pak teoreticky formulovalo principy estetiky skupiny, zejména důraz na klasickou inspiraci a obohacování francouzštiny. Dalším klíčovým autorem byl Joachim du Bellay, teoretik skupiny, jehož esej “Obrana a oslava francouzského jazyka“ (1549) slouží jako manifest Plejády, který vyzýval k rozvoji francouzštiny jako rovnocenného jazyka latině a řečtině; jeho sbírka sonetů “Olive“ (1549) představuje první cyklus petrarcovských sonetů ve francouzštině, což demonstruje přijetí italských vzorů, a “Stesky“ (1558) zase odhalují introspektivnější a melancholičtější stranu renesančního básníka, jež přesahuje pouhé napodobování antiky. Jean-Antoine de Baïf byl členem, který se pokoušel přizpůsobit antické metrické principy francouzskému verši, což ukazuje jeho “Mimořádné básně“ (1572), které jsou příkladem experimentování s jazykem a formou ve snaze o jeho rytmickou harmonizaci. Étienne Jodelle byl významným dramatikem skupiny, jehož tragédie “Zajatá Kleopatra“ (1553) je prvním pokusem o obživení klasické tragédie ve francouzštině, což ukazuje snahu Plejády reformovat divadlo podle antických vzorů. Remy Belleau, známý pro svou popisnou poezii, jehož dílo “Drahokamy“ (1566) ukazuje snahu o detailní a bohatý popis světa, čímž rozšiřuje tematický záběr francouzské poezie a obohacuje jazyk o nové výrazy. Pontus de Tyard se zabýval filozofickou poezií, jehož “Knihy o Erreuře a lásce“ (1555) propojují neoplatonismus s lyrickým výrazem, čímž dokládají intelektuální hloubku a šíři zájmů členů Plejády.
📈 Vývoj
Vývoj Plejády se začal formovat v polovině 16. století, konkrétně kolem roku 1549, kdy Joachim du Bellay publikoval svůj manifest “Obrana a oslava francouzského jazyka“. Skupina, původně známá jako „Brigáda“, se zformovala kolem Jeana Dorata, profesora řečtiny na pařížské Collège de Coqueret, kde studovali Ronsard, du Bellay a další. Jejich program spočíval v obohacení francouzského jazyka, zvýšení jeho prestiže na úroveň latiny a řečtiny a vytvoření bohaté národní literatury po vzoru antických a italských renesančních mistrů. Období vrcholu Plejády spadá do let 1550 až 1570, kdy vyšla většina jejich klíčových děl, jako byly Ronsardovy “Ódy“ (1550) a “Lásky pro Cassandru“ (1552), du Bellayovy “Olive“ (1549) a “Stesky“ (1558), a Jodellova “Zajatá Kleopatra“ (1553). V této rané fázi se soustředili na klasické žánry, jako jsou ódy, sonety, epigramy a tragédie, a na experimentování s metrikou a lexikem, přičemž aktivně prosazovali obohacování francouzštiny přejímáním slov z latiny, řečtiny, italských dialektů a francouzských nářečí, stejně jako tvorbou neologismů. Postupný ústup a proměna Plejády nastala ke konci 16. století. S nástupem francouzských náboženských válek se měnil i společenský a kulturní kontext, a mnozí členové zemřeli (Du Bellay v roce 1560, Ronsard v roce 1585). V pozdní fázi se objevily i introspektivnější a méně optimistické tóny, jako v du Bellayových “Steskách“, které odrážejí zklamání a melancholii. Zatímco jejich původní program byl revoluční, někteří pozdější kritici, například François de Malherbe, kritizovali jejich přílišnou volnost v jazyce a formě a prosazovali přísnější pravidla pro francouzský verš, což vedlo k nástupu klasicismu. Plejáda jako taková neměla výrazné národní, regionální či žánrové varianty v rámci jiných zemí, neboť se jednalo o úzce definovanou francouzskou skupinu. Nicméně její principy, především důraz na rozvoj národního jazyka a inspirace antikou, měly obecný vliv na renesanční literaturu v celé Evropě, a to nejen v poezii, ale i v dramatice, kde se snažili o obnovu antické tragédie a komedie. Jejich odkaz spočívá v trvalém povýšení francouzštiny na jazyk vysoké kultury.
💫 Vliv
Vliv Plejády na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, a to i přes některé kritiky. Jejich nejdůležitější odkaz spočívá v položení základů pro rozvoj francouzského jazyka jako jazyka vysoké literatury, což ovlivnilo budoucí generace spisovatelů. Přestože následující klasicismus 17. století (např. Malherbe, Racine, Corneille) kritizoval jejich údajnou jazykovou „anarchii“ a volnost, paradoxně na jejich práci navázal v mnoha aspektech: v důrazu na klasické vzory, v budování slovní zásoby a v kultivaci verše. Ronsard a Du Bellay připravili půdu pro jazykovou čistotu a řád, po kterých volali klasičtí autoři, ačkoliv s odlišnými metodami. V 19. století se k Plejádě obrátili romantici, kteří ocenili jejich lyrickou sílu a individuální výraz, a zejména parnasisté (např. Leconte de Lisle, José-Maria de Heredia) a někteří symbolisté (např. Stéphane Mallarmé), kteří obdivovali jejich dokonalou formu, erudici a snahu o krásu jazyka a umění pro umění. Například Victor Hugo choval velký respekt k Ronsardovi. Jejich vliv se neomezil jen na Francii, ale šířil se po Evropě jako součást širšího renesančního hnutí za obohacení národních jazyků. V době svého vzniku byla Plejáda přijímána s velkým nadšením mezi humanisty a těmi, kteří usilovali o kulturní emancipaci Francie. Jejich manifest „Obrana a oslava francouzského jazyka“ byl vnímán jako revoluční. Nicméně, stejně jako u každého inovativního směru, se objevila i kritika, zejména z řad puristů, kteří považovali jejich novotvary a archaismy za manýrismus či “pedantství“. Ronsard v pozdější fázi své tvorby čelil kritice za svou bujnou představivost a občasnou složitost jazyka. Přestože někteří členové Plejády byli angažováni v politických a náboženských diskuzích své doby (např. Ronsardovy “Diskursy o bídách této doby“), které mohly vést k cenzuře či kontroverzím, samotný literární směr Plejády nebyl plošně zakazován, ale spíše postupně překonán novými estetickými požadavky. Dnes je Plejáda vnímána jako klíčová a formativní etapa francouzské literatury a kultury. Její členové jsou považováni za zakladatele moderní francouzské poezie a jejich díla jsou integrální součástí literárního kánonu, studovaná na školách a univerzitách. Ronsard a Du Bellay patří mezi nejslavnější francouzské básníky všech dob. Zatímco přímé filmové či divadelní adaptace jejich “děl“ nejsou běžné jako u románů, jejich poezie je často recitována, zhudebňována v klasické i moderní hudbě a slouží jako inspirace pro vizuální umění, které reflektuje renesanční estetiku. Jejich význam pro francouzský jazyk a hrdost na národní kulturu zůstává nepřekonatelný.