📖 Úvod
Pesimismus jako filozofický postoj a literární tendence, někdy mylně označovaný za samostatný literární směr, představuje hluboký myšlenkový proud, který prostupoval literaturou především v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, s dozvuky až do současnosti. Ačkoli nelze hovořit o „Pesimismu“ jako o formálním literárním směru s jasně definovaným manifestem a členy v českém ani původním názvu, jde o všudypřítomnou náladu a filozofii, která ovlivnila významnou část tvůrců napříč různými literárními směry, jako byl symbolismus, dekadence, naturalismus a raný modernismus. Jeho časové zařazení spadá primárně do období od 60. let 19. století po první světovou válku, ale jeho kořeny sahají hlouběji do počátku 19. století s filozofy jako Arthur Schopenhauer. Rozvíjel se v celé Evropě, s výraznými ohnisky v Německu (filozofická základna), Francii (dekadence), Anglii, Skandinávii a do jisté míry i v českých zemích, kde ovlivnil autory české moderny.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku pesimismu je složité a mnohovrstevné. Druhá polovina 19. století byla dobou obrovských změn a rozporů. Na jedné straně stál triumf vědy, techniky a průmyslové revoluce, který sliboval neomezený pokrok a blahobyt. Na druhé straně však tyto změny přinášely i prohlubující se sociální nerovnosti, dehumanizaci práce, odcizení člověka ve velkoměstech a pocit ztráty smyslu v rychle se měnícím světě. Rozmach přírodních věd a darwinismu otřásl tradičními náboženskými a metafyzickými systémy, zpochybnil postavení člověka ve vesmíru a vedl k pocitu, že lidstvo není privilegovaným stvořením, ale jen dalším živočišným druhem podléhajícím slepým přírodním zákonům. Filosofické pozadí je primárně spojeno s Arthurem Schopenhauerem (1788-1860), který je považován za zakladatele moderního pesimismu. Jeho dílo „Svět jako vůle a představa“ (1818) tvrdilo, že pod povrchem racionálního světa se skrývá slepá, iracionální a neukojitelná vůle k životu, která je zdrojem veškerého utrpení. Život je podle něj neustálým koloběhem touhy a bolesti, a jediným únikem je asketismus, umění nebo nirvána. Dalším důležitým myslitelem byl Eduard von Hartmann (1842-1906) se svou „Filozofií nevědomí“, který rozvinul Schopenhauerovy myšlenky a zdůraznil, že nevědomá vůle je neinteligentní a iracionální silou, jež vede k utrpení a jejímž cílem by mělo být zničení. Politická situace v Evropě byla charakterizována nárůstem nacionalismu, kolonialismu a rostoucími sociálními napětími, které kulminovaly v předzvěsti budoucích válečných konfliktů. Pocit blížící se katastrofy a úpadku civilizace byl v některých kruzích silně přítomen. Společenské změny jako urbanizace, masová společnost a krize tradičních hodnot vedly k deziluzi a pocitu ztráty individuality. Pesimismus se vymeňuje především proti optimistickým proudům předchozích epoch, jako byl osvícenský víra v rozum a pokrok, naivní romantický idealismus a pozitivistická víra ve vědecký pokrok a lidskou schopnost vyřešit všechny problémy. Odmítal představu, že svět je uspořádán racionálně a smysluplně, a místo toho zdůrazňoval jeho absurditu a iracionalitu. Navazuje na jisté temné stránky romantismu (motiv osamění, tragédie, nepochopení), na stoicismus v hledání vnitřní síly v utrpení a na některé gnostické a manichejské představy o zlém stvoření světa. Zároveň připravoval půdu pro existencialismus, který rozvíjel témata absurdity, úzkosti a svobody volby v beznadějném světě.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky pesimismu v literatuře se projevují v jeho tematice, zobrazení světa a postav, ale i v samotné poetice. Typická témata a motivy zahrnují především zmar a nicotu existence, marnost veškerého lidského snažení, všudypřítomné utrpení, absurditu lidského bytí a beznaděj tváří v tvář neúprosnému osudu či slepé vůli. Časté jsou motivy smrti, rozkladu, úpadku, deziluze z lásky, přátelství či společenských ideálů. Obraz typického hrdiny je hluboce tragický, osamělý, zklamaný a rezignovaný. Často se jedná o citlivého intelektuála, umělce nebo filozofa, který si plně uvědomuje bolestivou realitu světa a trpí pro své poznání. Není schopen nalézt smysl v životě ani v konání, je pasivní, unavený a často se uchyluje k introspekci, melancholii nebo cynismu. Může být také dekadentním estétou, který hledá krásu v úpadku. Obvyklé prostředí je často temné, ponuré, úpadkové, někdy symbolicky chátrající, jako jsou stará města, zchátralé zámky, melancholické zahrady nebo stinné uličky. Městské prostředí se objevuje jako místo odcizení a samoty. Konflikty jsou převážně vnitřní, odehrávající se v mysli hrdiny. Jsou to konflikty s vlastní existencí, s nepochopitelným a nepřátelským světem, s osudem, s Bohem (pokud je jeho existence připuštěna), nebo s absurditou společenských konvencí. Vnější konflikty jsou často vedlejší a slouží k podtržení vnitřního utrpení. Jazyk a styl jsou charakteristické svou melancholií, sugestivností a často i symboličností. Bohatě se využívají metafory a přirovnání, které zdůrazňují pocity zmaru a bezútěšnosti. Tón je často elegický, lyrický, ale může být i ironický, cynický nebo sarkastický. Vyskytuje se sklon k rafinovanosti, estetizaci utrpení a používání neobvyklých, vznešených slovních spojení. Důraz je kladen na atmosféru a pocity. Kompozice bývá často fragmentární, zdůrazňující přerývané myšlenky a nálady, nebo cyklická, podtrhující opakování utrpení. Není zde snaha o lineární vyprávění s jasným vývojem. Vyprávěcí postupy zahrnují hojné využití vnitřního monologu, introspekce a subjektivního pohledu, který čtenáře vtahuje do mysli trpícího hrdiny. Často se objevuje i er-forma, ale s výraznou psychologizací a soustředěním na vnitřní svět postavy. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou poezie (zejména lyrická a reflexivní, často s prvky elegie či romance), psychologický román, filozofický román, povídka a esej. Díla často balancují na hranici beletrie a filozofické úvahy.
👥 Zastupci
Pesimismus v literatuře není primárně samostatným uměleckým směrem s manifestem, nýbrž hlubokým filozofickým proudem, který se projevuje v dílech řady autorů a ovlivňuje různé literární směry, zejména v období od poloviny 19. století, vyjadřující beznaděj, marnost lidského snažení, utrpení existence a často i nihilismus. Mezi nejdůležitější světové autory ovlivněné pesimismem patří Arthur Schopenhauer, jehož dílo “Svět jako vůle a představa“ (1818) je filozofickým základem pesimistické vize světa jako iracionální a trpící vůle, čímž položil základy pro literární zpracování těchto témat. Giacomo Leopardi s básnickou sbírkou “Zpěvy“ (Canti, 1831) dokonale ilustruje existenciální utrpení a melancholii tváří v tvář lhostejnému vesmíru, což z něj činí předního představitele lyrického pesimismu. Charles Baudelaire v “Květech zla“ (Les Fleurs du mal, 1857) zrcadlí pocit ennui, úpadku a hledání krásy v temnotě a zlu, čímž vyjadřuje dekadentní odnož pesimismu. Thomas Hardy svými romány jako “Tess z d„Urbervillů“ (Tess of the d“Urbervilles, 1891) a “Jude Obscure“ (1895) ukazuje jedince drcené osudem, společenskými konvencemi a indiferentní přírodou, což dokonale vystihuje naturalistický pesimismus. Joseph Conrad v “Srdci temnoty“ (Heart of Darkness, 1899) odhaluje temné hlubiny lidské psychiky a civilizační iluze, reflektující inherentní zlo a marnost. H. P. Lovecraft svými povídkami jako “Volání Cthulhu“ (The Call of Cthulhu, 1928) představuje kosmický pesimismus, kde je lidstvo bezvýznamné a zranitelné vůči monstrózním silám nepoznatelného vesmíru. Samuel Beckett v dramatu “Čekání na Godota“ (En attendant Godot, 1953) ztělesňuje absurdní a existenciální pesimismus, kde lidské bytí je nekonečné čekání bez smyslu a naděje. Z českých autorů je to především Ladislav Klíma s dílem “Utrpení knížete Sternenhocha“ (1928), které radikálně zkoumá solipsismus a nihilismus, přičemž svět je jen výtvorem trpící mysli, čímž dokonale ilustruje krajní filozofický pesimismus. Karel Hlaváček v básnické sbírce “Mstivá kantiléna“ (1898) vyjadřuje dekadentní znechucení a estetizované utrpení, nacházeje krásu v rozkladu a beznaději. František Gellner v “Po nás potopa“ (1901) zosobňuje cynismus a desiluzi mladé generace z přelomu století, která nevěří v ideály ani smysl života, což je typický fin de siècle pesimismus.
📈 Vývoj
Vývoj pesimismu jako literárního proudu úzce souvisí s jeho filozofickými kořeny. Vznik moderního pesimismu v literatuře lze datovat do poloviny 19. století, kdy se široce rozšířily myšlenky Arthura Schopenhauera, které zpochybnily osvícenskou víru v pokrok a racionalitu. Raná fáze se projevovala především v lyrice, například u Giacomu Leopardiho, a v románech, které začaly odrážet ztrátu víry v náboženské a morální autority a rostoucí pocit odcizení v industrializované společnosti. Období vrcholu nastalo na konci 19. a začátku 20. století, kdy se pesimismus stal dominantním tónem v řadě vlivných literárních směrů. Především v dekadenci (např. Baudelaire, Huysmans ve Francii, Hlaváček v Čechách), která estetizovala úpadek, nemoc a rezignaci, a v naturalismu (např. Zola ve Francii, Hardy v Anglii), jenž zobrazoval člověka jako bytost determinovanou biologickými a sociálními silami, bez reálné možnosti uniknout svému údělu. Také v symbolistické poezii, která sice často hledala transcedentno, ale zároveň vyjadřovala hlubokou melancholii a světovou bolest. Na národní úrovni se pesimismus manifestoval odlišně: ve Francii skrze estetizovanou dekadenci a sociální determinismus naturalismu, v Anglii v románech osudové předurčenosti a tragických konců, v Německu v hlubších filozofických úvahách a vlivu Schopenhauera. V českém prostředí se pesimismus projevil zejména v rámci české moderny a dekadence na přelomu století, s autory jako Karel Hlaváček, a později v radikálnějších filozofických úvahách Ladislava Klímy. Žánrově se uplatňoval především v poezii (lyrický pesimismus), v realistickém a naturalistickém románu (sociální a existenciální pesimismus) a v kratší próze. Postupný ústup jako výslovného „směru“ nastal po první světové válce, kdy se pesimismus transformoval do nových forem. Zatímco čistá rezignace byla často nahrazena snahou o nalezení smyslu navzdory absurditě, jeho základní předpoklady o marnosti a utrpení se staly východiskem pro existencialismus (Sartre, Camus), který sice začínal z pozice absurdního a nesmyslného světa, ale hledal cestu k autentické existenci, nebo absurdní drama (Beckett, Ionesco), které přímo ztělesňovalo nesmyslnost lidského bytí. Pozdní fáze pesimismu se tak neprojevuje jako samostatný směr, ale spíše jako hluboký filozofický podtext, ovlivňující moderní literaturu a umění ve zkoumání lidské úzkosti, odcizení a konečnosti, často s prvky ironie či černého humoru. Regionální varianty se promítaly například v ruské literatuře (někdy Dostojevskij, i když on hledal spásu), kde se často propojoval se spirituálními otázkami a utrpením, nebo v americké literatuře v dílech autorů jako Lovecraft, který rozvinul specifický kosmický pesimismus.
💫 Vliv
Vliv pesimismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry 20. a 21. století. Z jeho filozofických základů a literárních projevů přímo vychází existencialismus, kde autoři jako Albert Camus a Jean-Paul Sartre staví své úvahy o svobodě, odpovědnosti a smyslu života na počátečním poznání absurdního a bezúčelného světa, což je přímé dědictví pesimistického myšlení. Absurdní drama, reprezentované Samuelem Beckettem a Eugènem Ionescem, je pak přímým ztělesněním pesimistického pohledu na lidské bytí jako na nesmyslné čekání a marné úsilí. Nihilismus, jakožto filozofický postoj odmítající existenci jakéhokoli smyslu či hodnoty, je rovněž úzce spjat s pesimismem a ovlivnil autory v průběhu celého 20. století, kteří se potýkali s rozpadem tradičních narativů a ztrátou víry. V žánru hororu a science fiction, zejména v dílech H. P. Lovecrafta a jeho následovníků, se rozvinul kosmický pesimismus, zdůrazňující lidskou nicotnost a bezmocnost ve vastním, lhostejném vesmíru. Dále ovlivnil temnější proudy modernismu a postmodernismu, kde se často objevují témata odcizení, fragmentace a rezignace. V době svého vzniku, zejména v 19. století, byl pesimismus a s ním spojené literární směry přijímány rozporuplně. Filozofická díla Schopenhauera byla zpočátku ignorována, ale později získala obrovskou popularitu mezi intelektuály a umělci, kteří byli zklamáni pokrokem a racionalismem. Literární projevy, jako byly „Květy zla“ Charlese Baudelaira, čelily cenzuře a soudním procesům pro obscénnost a nemorálnost. Naturalistické romány, které zobrazovaly syrovou realitu a lidskou determinaci, byly často kritizovány pro svou “ošklivost„ a nedostatek morálního povznesení. Dekadentní autoři byli vnímáni jako “nemocní“ a jejich díla jako nezdravá. Přesto si v uměleckých a intelektuálních kruzích získaly uznání pro svou hloubku a upřímnost. V českém prostředí byl Ladislav Klíma pro své radikální myšlenky dlouho na okraji a mnohá jeho díla vyšla až posmrtně. Dnes je pesimismus vnímán jako legitimní a významný filozofický i literární proud, který nabídl hluboký vhled do lidské existence a kritiku společnosti. Jeho literární projevy jsou považovány za kanonická díla světové literatury a jsou předmětem intenzivního studia. Mnoho děl prodchnutých pesimismem se dočkalo úspěšných adaptací: romány Thomase Hardyho (např. “Tess z d’Urbervillů“, “Daleko od hlučícího davu“) byly mnohokrát zfilmovány a inscenovány v divadlech, “Srdce temnoty“ Josepha Conrada se stalo předlohou pro ikonický film “Apocalypse Now“, a “Čekání na Godota“ Samuela Becketta je stálicí světových divadelních scén a symbolem absurdního divadla. Díla H. P. Lovecrafta inspirují nespočet filmů, videoher a komiksových adaptací, které dále šíří jeho kosmický pesimismus. Pesimistické motivy se objevují i v současné populární kultuře, od filmů s dystopickými vizemi až po hudbu a videohry, což svědčí o trvalé relevanci a přitažlivosti tohoto pohledu na svět.