📖 Úvod
Patafyzika (původní název: ‚Pataphysique, s apostrofem před P) je filosofický, literární a mock-vědecký směr, který se formoval na konci 19. století, primárně ve Francii, ale jeho vliv a rozvoj pokračoval intenzivně po celé 20. století a zasáhl do mnoha zemí, zejména v frankofonním a angloamerickém světě. Není to tradiční literární směr v časovém smyslu, ale spíše „věda imaginárních řešení“ nebo „věda o výjimkách“, která přesahuje jakékoli striktní časové vymezení a stává se trvalým způsobem myšlení a tvorby. Je to především koncept, který vznikl v Paříži a z ní se šířil dál, ovlivňující umělce a myslitele po celém světě.
🌍 Kontext vzniku
Patafyzika vznikla na pozadí společenských a intelektuálních otřesů fin de siècle ve Francii, v období, kdy se lámaly staré hodnoty a hledaly se nové cesty v umění, vědě i filozofii. Historické pozadí konce 19. století bylo charakterizováno rychlým technologickým pokrokem, industrializací a nástupem moderní doby, ale zároveň i pocitem rozčarování z dogmatického pozitivismu a materialismu, který se snažil redukovat veškerou realitu na objektivně měřitelné a logické. Společenské změny zahrnovaly vzestup buržoazie a její konvenční morálky, proti které se mnozí umělci vymezovali. Filosofické pozadí je spojeno s reakcí na determinismus a mechanistické vnímání světa; patafyzika čerpala z iracionalismu a zájmu o paradoxy a absurditu, anticipovala myšlenky existencialismu a postmoderny. Zakladatelem a klíčovou postavou stojící u vzniku patafyziky je francouzský spisovatel Alfred Jarry (1873-1907), který tento pojem představil ve svém díle „Gestes et opinions du docteur Faustroll, pataphysicien“ (Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika), napsaném v roce 1898 a vydaném posmrtně v roce 1911. Jarryho koncept ‚pataphysique byl parodií na vědu a metafyziku, která měla studovat “zákony, které řídí výjimky„ a “imaginární řešení“, což znamená, že každý jev se stává svou vlastní výjimkou, a proto nemá žádná obecná pravidla. Politická situace Třetí republiky ve Francii byla poměrně stabilní, ale provázena Dreyfusovou aférou a sociálními pnutími, nicméně patafyzika se politické situaci přímo nevěnovala, spíše ji ignorovala nebo saturovala skrz optiku absurdity, čímž naznačovala relativitu a nesmyslnost mnoha společenských a politických struktur. Patafyzika se vymezovala především proti předchozím směrům, jako byl realismus, naturalismus a pozitivismus, které považovala za naivní a nedostatečné pro popis komplexní a inherentně absurdní reality. Odmítala logiku, kauzalitu a veškeré snahy o racionální systematizaci světa. Naopak navazovala na některé aspekty symbolismu (zájem o snovost, podvědomí, iracionálno) a dekadence (konec věku, rozčarování z pokroku), ale posouvala je k ještě extrémnější absurditě, hře a ironii. Zároveň předznamenala a ovlivnila pozdější avantgardní směry jako dadaismus a surrealismus, které z patafyzické destrukce logiky a konvencí do značné míry čerpaly.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou patafyziky je především její definice jako „vědy imaginárních řešení“, která studuje „zákony, jež řídí výjimky“, a „univerzum doplňků“ k našemu vnímanému světu. Klíčové jsou pojmy absurdity, paradoxu, nonsensu, ironie, sarkasmu a černého humoru. Patafyzika se vyznačuje destrukcí konvencí, zpochybňováním linearity, kauzality, objektivity reality a logiky. Estetika chaosu, nahodilosti a nekonečné subjektivity je pro ni typická. Často má metafyzický a kosmický rozměr, avšak pojatý groteskně a s posměchem. Encyklopedismus a parodie vědeckého diskurzu jsou časté, například prostřednictvím vytváření pseudovědeckých teorií a žargonů. Typická témata a motivy zahrnují absurditu lidské existence, zpochybňování autorit a „objektivní“ pravdy, hranice poznání a nepoznatelného, vědu jako frašku, smrt a zmar pojaté s odstupem a humorem, sílu fantazie, snů a halucinací, a povyšování banality na univerzální princip. Obraz typického hrdiny je anti-hrdina, absurdní postava, pedantický „vědec“-šarlatán, tyranský král (jako Ubu), nebo excentrický filozof (Dr. Faustroll). Tyto postavy často zrcadlí lidskou omezenost, ale zároveň i nekonečnou kreativitu a schopnost žít v absurdním světě. Obvyklé prostředí je zdánlivě banální a realistické, ale vždy s nádechem fantazie, deformace nebo groteskního zkreslení. Může jít o vědecké laboratoře, měšťanské domovy nebo exotická, imaginární místa, vše vnímáno skrze patafyzickou optiku. Konflikty se obvykle odehrávají mezi logikou a iracionalitou, realitou a imaginací, konvencí a absolutní svobodou myšlení. Jsou to často vnitřní konflikty postav pramenící z jejich neschopnosti (nebo odmítání) přijmout konvenční vnímání světa. Jazyk a styl jsou charakteristické parodií vědeckého, filosofického, právního nebo administrativního diskurzu. Autoři používají složitou, pedantickou syntax, neologismy, slovní hříčky, kalambúry a paradoxní obraty. Tón je často formální, suchý, téměř akademický, ale obsah je naprosto absurdní. Kompozice je často fragmentární, epizodická, nelineární a snaží se o pseudovědeckou systematičnost, například formou slovníků, encyklopedií nebo vědeckých pojednání o nesmyslných tématech. Vyprávěcí postupy zahrnují použití vševědoucího vypravěče s ironickým odstupem, subjektivní perspektivy zdůrazňující absurditu a popisné pasáže, které slouží jako forma parodie. Nejčastější literární žánry a podžánry spojené s patafyzikou jsou drama (zejména Jarryho “Ubu roi“ – Král Ubu), román (Jarryho “Gestes et opinions du docteur Faustroll, pataphysicien“, který je považován za kanonický text), povídky, pseudovědecké pojednání, esej a poezie (často hravá a nonsensová). Patafyzika se neomezuje jen na literaturu, ale proniká i do vizuálního umění, hudby a performance.
👥 Zastupci
Alfred Jarry (světový): “Ubu králem“ (1896) – Toto dílo, kde groteskní a tyranský král Ubu vládne absurdní logikou, představuje raný příklad patafyzického světa imaginárních řešení a subverze reality. “Skutky a názory dr. Faustrolla, patafyzika“ (posmrtně 1911) – Jarryho definice patafyziky jako „vědy o imaginárních řešeních“, která zkoumá „zákony, jimiž se řídí výjimky“, je v tomto textu plně rozvinuta skrze Faustrollova excentrická dobrodružství a teorie, čímž je dílo manifestem celého směru. Raymond Queneau (světový): “Stylistická cvičení“ (1947) – Tímto dílem, ve kterém je stejný triviální příběh vyprávěn 99 různými způsoby, Queneau demonstruje patafyzický princip mnohosti imaginárních řešení pro jedinou událost a podtrhuje relativitu a konstruktivnost reality. Boris Vian (světový): “Pěna dní“ (1947) – Román ztělesňuje patafyzickou poetiku tím, že vytváří fantastický svět, kde se emoce projevují fyzickými deformacemi, objekty se chovají dle absurdní logiky a smrt je stejně svévolná jako život, což ukazuje na vědu imaginárních řešení v akci.
📈 Vývoj
Patafyzika vznikla koncem 19. století ve Francii zásluhou Alfreda Jarryho, který ji představil ve svých dílech jako je „Ubu králem“ (1896) a zejména “Skutky a názory dr. Faustrolla, patafyzika“ (psáno 1898, vydáno posmrtně 1911), kde ji explicitně definuje jako „vědu o imaginárních řešeních“, která zkoumá „zákony, jimiž se řídí výjimky“. Jarryho raná fáze byla charakterizována subverzí konvenční logiky, satirikou a groteskní parodií, které sám Jarry vtělil do svého života i tvorby. Období vrcholu a formalizace nastalo s založením “Collège de „Pataphysique“ v Paříži v roce 1948 (rok 76 É.P. – Ére Pataphysique, tedy Patafyzické éry), jehož cílem bylo rozvíjet Jarryho myšlenky. Mezi významné členy této koleje patřili Raymond Queneau, Boris Vian, Eugène Ionesco, Marcel Duchamp a další přední umělci a intelektuálové. Kolej publikovala “Cahiers du Collège de “Pataphysique“ a organizovala setkání, čímž se stala centrem patafyzického myšlení a umění. V roce 1975 (rok 102 É.P.) Kolej vyhlásila svou “okultaci„, tedy úmyslné stažení se do utajení, což byl sám o sobě hluboce patafyzický akt odrážející její principy existence mimo konvenční realitu a viditelnost. Tato “raná fáze„ po Jarrym, s Kolejí jako aktivním centrem, plynule přešla do období “utajení„, které trvalo až do roku 2000 (rok 127 É.P.), kdy Kolej znovu “vyvstala“ a pokračuje ve své činnosti dodnes. Patafyzika jako taková nezažila ústup v běžném smyslu, ale spíše proměnu a manifestaci svých vlastních principů cyklického zjevování se a skrývání. Národní nebo regionální varianty patafyziky jako organizovaného směru neexistují v takové míře jako u jiných literárních hnutí; její vliv se spíše šířil prostřednictvím spřízněných uměleckých proudů a skupin, jako je francouzský “Oulipo“ (Ouvroir de littérature potentielle), jehož členové, včetně Queneaua, systematicky aplikovali imaginární řešení na literární tvorbu pomocí strukturovaných omezení. Patafyzika je spíše filozofický přístup a metoda než žánr, a proto ovlivnila široké spektrum uměleckých projevů od literatury přes drama, výtvarné umění až po hudbu.
💫 Vliv
Vliv patafyziky na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha moderními a postmoderními směry. Byla přímým předchůdcem a inspirací pro “dadaismus“ a “surrealismus“, které přejaly její subverzivní postoj k realitě, logice a buržoazním hodnotám; André Breton uznával Jarryho význam. Její myšlenky se promítly do “divadla absurdity“, reprezentovaného autory jako Eugène Ionesco (sám člen Collège de ‚Pataphysique) a Samuel Beckett, jejichž hry zkoumají nesmyslnost existence, krizi komunikace a absurditu lidského údělu. Patafyzika zásadně ovlivnila literární skupinu “Oulipo“ (Ouvroir de littérature potentielle), která systematicky aplikovala imaginární řešení na literární tvorbu pomocí strukturovaných omezení, čímž rozšířila Jarryho principy. V oblasti výtvarného umění a performance artu lze vidět patafyzický vliv v dílech umělců jako Marcel Duchamp s jeho ready-mades a konceptuálním přístupem k umění, který zpochybňoval definici uměleckého díla. Patafyzické ozvěny nacházíme i v “postmodernismu“, kde se projevují v dekonstrukci velkých narativů, hravé práci s intertextualitou a zpochybňování objektivní reality. V českém kontextu sice nebyl přímý patafyzický proud, ale její duch ovlivnil “českou meziválečnou avantgardu“, zejména “surrealismus“ (např. Karel Teige, Vítězslav Nezval), a později “drama absurdity“ (Václav Havel) či experimentální prózu, kde se projevoval zájem o grotesku, absurditu a hravé zpochybňování reality. V době svého vzniku bylo Jarryho dílo, zejména “Ubu králem“, přijato s obrovským šokem a kontroverzí. Premiéra hry v roce 1896 vyvolala skandál (památný výkřik „Merdre!“), byla vnímána jako obscénní, vulgární a revoluční útok na tehdejší konvence a morálku. Ačkoliv nebyla systematicky zakazována či cenzurována, setkala se s velkou kritikou a nepochopením ze strany konzervativní veřejnosti, zatímco nadšeně ji přijala úzká skupina avantgardních umělců a intelektuálů, jako byl Guillaume Apollinaire. Dnes je patafyzika vnímána jako klíčový filozofický a umělecký směr 20. století, který předznamenal mnohé moderní a postmoderní proudy. Je studována v akademických kruzích jako zásadní kapitola v dějinách umění a literatury, ačkoliv není široce známým pojmem mezi širší veřejností. Její vliv je spíše koncepční než stylový. Jarryho “Ubu králem“ je stále často inscenováno po celém světě, což svědčí o jeho trvalé relevanci jako satiry na moc a absurditu. Patafyzické principy, jako je hledání imaginárních řešení nebo existence ve světě arbitrárních pravidel, se objevují v nejrůznějších filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptacích, které se hravě vypořádávají s realitou, často se silným surrealistickým či absurdním nádechem. Typickým příkladem jsou vizuální díla inspirovaná Jarryho estetikou, experimentální filmy, které popírají narativní logiku, nebo performativní umění, jež si klade za cíl zpochybňovat percepci diváka. Patafyzika zůstává vitálním zdrojem inspirace pro ty, kdo hledají alternativní způsoby poznání a tvorby mimo zažité konvence.