📖 Úvod
Panteismus není v prvé řadě literární směr, období či skupina v tradičním slova smyslu, nýbrž filozofický a teologický koncept, který významně ovlivňoval literaturu napříč staletími a geografickými oblastmi. Jako takový nemá striktně definovaný „český název“ odlišný od „původního názvu“, neboť se jedná o mezinárodní termín; v češtině se užívá slovo Panteismus, původní název je Pantheism (z řeckého pan „vše“ a theos „bůh“). Jeho vliv není omezen na jedno konkrétní časové zařazení, ale prolíná se od starověku až do moderní doby, s výraznými vrcholy v určitých obdobích, například v renesanci, osvícenství a romantismu. Geograficky se rozvíjel a projevoval v rozličných kulturách, počínaje starověkou Indií (např. upanišady) a Řeckem (např. stoicismus), přes středověké mystiky, renesanční Evropu (Itálie), po Evropu 17. až 19. století (Nizozemsko, Německo, Anglie, Francie) a Ameriku (transcendentalismus).
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku panteismu je komplexní a sahá hluboko do dějin lidského myšlení. Filozoficky panteismus tvrdí, že Bůh a vesmír jsou jedno a totéž – Bůh není oddělený od světa, ale je totožný s veškerou existencí, s přírodou, se vším, co je. Nejedná se o stvoření Boha, nýbrž o to, že Bůh “je“ veškerenstvem. Vznik a opětovné vynořování panteistických myšlenek je často spojeno s kritickým přehodnocováním tradičních náboženských dogmat, zejména monoteistických koncepcí transcendentního, antropomorfního Boha, který stvořil svět a vládne mu zvenčí. U kořenů panteismu stály již starověké indické filozofie (např. advaita védánta) a řecké školy, jako stoicismus, které zdůrazňovaly jednotu kosmu a božství imanentního ve světě. V renesanci se stalo výraznou postavou panteismu Giordano Bruno, který za své kosmologické a teologické názory, zahrnující nekonečný vesmír a božství prostupující veškerou hmotu, byl upálen. Nejvýznamnějším systematickým zakladatelem moderního panteismu, který položil jeho racionální základy, byl holandský filozof Baruch Spinoza v 17. století. Ve svém díle “Etika“ argumentoval, že existuje pouze jedna substance – Bůh neboli Příroda (Deus sive Natura) – která je nekonečná, věčná a jediná skutečnost, přičemž všechny věci jsou jen jejími mody či atributy. Politická a společenská situace v dobách, kdy panteismus získával na významu, se často vyznačovala nárůstem vědeckého poznání a racionalismu (osvícenství), což vedlo k pochybnostem o doslovném výkladu náboženských textů a o tradičním božím zjevení. Panteismus tak mohl sloužit jako alternativní spirituální rámec pro ty, kteří hledali božství v přírodě a v zákonech vesmíru, namísto v církevních dogmatech. Společenské změny jako nástup průmyslové revoluce a urbanizace v 18. a 19. století také podnítily touhu po návratu k přírodě a k její idealizaci, což vedlo k rozkvětu panteistických tendencí v romantismu. Panteismus se vymezuje především proti: 1. “Dualistickému monoteismu:“ Kde je Bůh oddělen od stvoření a existuje mimo něj. 2. “Antropomorfnímu pojetí Boha:“ Bůh s lidskými vlastnostmi, soudce, stvořitel. 3. “Dogmatismu a autoritě církve:“ Panteismus často vede k individuálnímu, přímému duchovnímu prožitku bez potřeby zprostředkování institucí. 4. “Mechanistickému a redukcionistickému pohledu na svět:“ Který vidí přírodu jako pouhý stroj bez hlubšího smyslu. Naopak navazuje na: 1. “Filozofické tradice zdůrazňující jednotu:“ Starověký stoicismus, neoplatonismus, mystické proudy různých náboženství. 2. “Vědecké objevy a racionalismus:“ Snaha pochopit vesmír skrze jeho vlastní zákony, což vedlo k vnímání Boha jako inteligence imanentní v přírodě. 3. “Osvícenskou úctu k rozumu a přírodě:“ S tím rozdílem, že panteismus jde za deismus (Bůh jako hodinář) k Bohu jako hodinkám samotným. 4. “Romantickou fascinaci přírodou:“ Vnímání přírody jako zdroje krásy, pravdy a duchovna. Zatímco Spinoza je zakladatelem moderního systematického panteismu, mezi další vlivné myslitele a literáty, kteří stáli u jeho šíření nebo byli jím ovlivněni, patří již zmíněný Giordano Bruno, ale také Johann Wolfgang von Goethe, William Wordsworth, Samuel Taylor Coleridge, Ralph Waldo Emerson a Henry David Thoreau, kteří panteistické myšlenky integrovali do svých literárních děl a filozofických esejů, zejména v období romantismu a amerického transcendentalismu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika literatury ovlivněné panteismem se soustředí na oslavu a mystické uctívání přírody jako manifestace božství. „Typická témata a motivy:“ Centrálním tématem je imanence Boha v přírodě a veškeré existenci; příroda je vnímána jako posvátná, živá, plná duchovního smyslu a krásy. Opakují se motivy jednoty všeho bytí, propojenosti člověka s kosmem, cyklů života a smrti jako součásti nekonečného božského procesu. Důraz je kladen na přímou duchovní zkušenost s přírodou, která nahrazuje tradiční náboženské rituály. Objevují se motivy úžasu a posvátné úcty před rozlehlostí a složitostí vesmíru, stejně jako před drobnými detaily přírodního světa. Člověk je chápán jako nedílná součást přírody, ne jako její pán. “Obraz typického hrdiny:“ Typickým hrdinou není akční postava, ale spíše citlivý, kontemplativní jedinec – básník, filozof, osamělý poutník, umělec nebo myslitel. Je to člověk s hlubokým vnitřním životem, který hledá pravdu a smysl v přírodě, často se cítí odcizen konvencím společnosti a dogmatickým náboženstvím. Je schopen vnímat božství v kameni, stromu, řece či hvězdě a nalézt v nich inspiraci a poučení. Jeho cesta je spíše vnitřní, duchovní. “Obvyklé prostředí a konflikty:“ Obvyklým prostředím je nedotčená, divoká příroda: hory, lesy, moře, řeky, pouště – místa, kde se člověk může cítit sjednocen s vesmírem a prožít posvátno bez rušení civilizací. Může to být i zahrada nebo park, ale vždy s důrazem na její “přirozenost“. Konflikty jsou často vnitřní: boj s pochybnostmi o tradičních vírách, snaha o dosažení duchovního osvícení, osamělost a nepochopení ze strany společnosti, která se drží dogmat. Občas se objeví i externí konflikty s institucionálními náboženstvími nebo s materialistickým či mechanistickým pohledem na svět, který popírá duchovní rozměr přírody. “Jazyk a styl:“ Jazyk je často vznešený, lyrický, plný metafor a personifikací, které oživují přírodu a propůjčují jí božské atributy. Styl je deskriptivní, bohatý na přírodní obrazy a smyslové detaily. Časté jsou meditativní pasáže, reflexe a filozofické úvahy. Tón je obvykle úctyplný, plný obdivu a často mystický. Symbolika přírodních prvků (strom jako symbol života, řeka jako tok času a existence, hora jako majestátnost a věčnost) je bohatě využívána. “Kompozice a vyprávěcí postupy:“ V lyrické poezii se často objevuje volný verš, blankvers nebo složité strofické útvary, které umožňují plynulý tok myšlenek a emocí. Kompozice bývá spíše cyklická, reflektující přírodní rytmy, nebo je volná, asociativní, vedoucí od konkrétního pozorování přírody k obecné filozofické reflexi. Vyprávěcí postupy jsou často v první osobě, zdůrazňující subjektivní prožitek a vnitřní cestu. V próze se uplatňují eseje, deníky, dopisy nebo rozsáhlé lyrické pasáže vložené do širšího vyprávění. Děj je často potlačen ve prospěch popisu a reflexe. “Nejčastější literární žánry či podžánry:“ Panteismus se nejvýrazněji projevuje v “lyrické poezii“, zejména v přírodní lyrice (ódy na přírodu, sonety, epické básně s přírodní tematikou). Dále v “filozofických esejích a traktátech“, kde jsou panteistické myšlenky systematicky rozvíjeny (např. v dílech amerických transcendentalistů). Vyskytuje se také v “meditativní próze“, “cestopisech“ (kde je cesta přírodou zároveň cestou k duchovnímu poznání) a v některých “románech či dramatech“, kde postavy vyjadřují panteistické názory nebo se setkávají s přírodou v panteistickém duchu. Příkladem jsou díla romantických básníků jako William Wordsworth (“Lyrical Ballads“), Samuel Taylor Coleridge, nebo německých autorů jako Johann Wolfgang von Goethe (“Faust“, “Putování Viléma Meistera“), dále pak americký transcendentalismus s autory jako Ralph Waldo Emerson (“Nature“) a Henry David Thoreau (“Walden“).
👥 Zastupci
Panteismus jako filozofický a náboženský směr, který ztotožňuje Boha s vesmírem nebo s celou realitou, pronikl do literatury jako hluboký inspirační zdroj, ovlivňující zejména vnímání přírody, spirituality a místa člověka v kosmu. Mezi nejvýznamnější světové autory s panteistickými tendencemi patří: Baruch Spinoza, jehož klíčové filozofické dílo “Etika“ (1677) sice není primárně literaturou, ale svými tezemi o Bohu jako jediné substanci, která je totožná s Přírodou (Deus sive Natura), položilo filozofické základy pro pozdější literární panteismus, neboť srozumitelně vysvětluje koncept imanentního božství. Johann Wolfgang von Goethe, německý romantik, v díle “Faust“ (první díl 1808) ztělesňuje panteistické ideje zejména ve vnímání vesmíru jako organického, živého celku, kde i protikladné síly dobra a zla jsou součástí většího božského řádu, a jeho autobiografická “Dichtung und Wahrheit“ (1811-1833) odhaluje hluboké duchovní spojení s přírodou, v níž vnímal Boží projev. Anglický romantický básník William Wordsworth se ve svých “Lyrických baladách“ (1798), a zejména v básni “Lines Composed a Few Miles Above Tintern Abbey“, projevuje jako archetypální panteista, když vyjadřuje hlubokou víru v božskou přítomnost v přírodě, která prostupuje vším a je zdrojem duchovního poznání a povznášejících pocitů. Americký transcendentalista Ralph Waldo Emerson ve svém eseji “Příroda“ (Nature, 1836) předkládá tezi, že příroda je odrazem božské mysli a skrze přímou zkušenost s ní lze dosáhnout duchovní pravdy, což je stěžejní pro chápání Boha jako imanentního a přístupného skrze svět. Walt Whitman, americký básník, v monumentálním díle “Stébla trávy“ (Leaves of Grass, první vydání 1855) oslavuje propojenost všeho života, božství lidského těla i ducha a všudypřítomnost Boha v každém aspektu existence, od stébla trávy po kosmos, čímž prezentuje radikální a inkluzivní panteistické vidění světa. Z českých autorů se panteistické tendence objevují zejména v romantismu a symbolismu: Karel Hynek Mácha v básnické skladbě “Máj“ (1836), přestože je prodchnuta tragickou melancholií, obsahuje hluboké popisy přírody a vesmíru, kde je lidský osud propojen s přírodními cykly, a posmrtně se hrdina Vilém stává součástí elementárních sil, což naznačuje panteistickou úctu k přírodnímu řádu a splynutí s ním. Otakar Březina, symbolistický básník, v básnických sbírkách jako “Ruce“ (1901) a “Větry od pólů“ (1897) vyjadřuje kosmický mysticismus a pocit univerzální propojenosti, kde se individuální duše stává součástí širšího kosmického vědomí a božské síly animující celý vesmír, což je hluboký projev duchovního panteismu.
📈 Vývoj
Panteismus jako filozofická myšlenka má velmi staré kořeny, sahající až do starořecké filozofie (například stoicismus s jeho představou logu prostupujícího vesmírem, nebo Hérakleitova víra v neustálou proměnu a jednotu protikladů) a východních tradic (indické Upanišády, škola Vedanta, taoismus), kde se objevuje představa božského principu prostupujícího vším. V západní tradici je za jednoho z nejvýznamnějších formulátorů moderního panteismu považován Baruch Spinoza v 17. století, který ve svém díle “Etika“ systematicky rozpracoval koncept Boha jako imanentní entity totožné s přírodou. Nicméně jako explicitní a výrazný literární směr nebo dominantní inspirační proud se panteismus plně prosadil až v období romantismu na přelomu 18. a 19. století. Období vrcholu panteismu v literatuře nastalo s nástupem preromantismu a romantismu (zejména v Německu, Anglii a USA), kde se stal klíčovým filozofickým podkladem pro nový obdiv k přírodě, zdrojem inspirace pro individualismus a hledání spirituality mimo tradiční církevní dogmata. Příroda byla vnímána jako zjev božství, chrám, kde se člověk setkává s nekonečnem. V Anglii jej představoval tzv. Lake School (Wordsworth, Coleridge), v Německu autoři jako Goethe nebo Novalis a v USA se panteismus stal ústředním prvkem amerického transcendentalismu (Emerson, Thoreau, Whitman). S nástupem realismu a naturalismu ve druhé polovině 19. století, které se zaměřovaly na objektivní popis sociální reality a vliv determinujících faktorů, došlo k postupnému ústupu explicitního panteismu z hlavního proudu literatury. Ztrácel na své dominanci jako přímý literární proud, ale jeho ozvuky přežívaly a proměňovaly se. V pozdní fázi se panteistické tendence často projevovaly v symbolismu (např. u Otakara Březiny, který směřoval k propracovanému kosmickému mysticismu) nebo v novoromantických proudech, kde se spojovaly s mystikou, okultismem nebo s nově se rodícím environmentalismem. Raná fáze panteismu v literatuře je charakterizována především filozofickým uchopením (Spinoza) a následným, často emocionálním a subjektivním prožíváním božství v přírodě v rámci romantismu. Pozdní fáze se pak vyznačuje spíše reflexivním, intelektuálním a kosmickým rozměrem, často s ekologickými a etickými přesahy. Národní a regionální varianty panteismu se lišily svým důrazem. Anglický romantismus zdůrazňoval individuální mystické prožitky v krajině, německý romantismus se soustředil na organický pohled na svět a jednotu umění, filozofie a přírody, zatímco americký transcendentalismus kladl důraz na sebejistotu, intuici a demokratizaci božství, vidíce božskou jiskru v každém jednotlivci a v přírodě. V českém prostředí se panteistické rysy projevily zejména u Karla Hynka Máchy s jeho osudovou spjatostí s přírodou a u Otakara Březiny v jeho metafyzických vizích, kde se propojovala individuální spiritualita s vnímáním celku. Panteismus se také prolínal s různými žánry, od lyrické poezie oslavující přírodu, přes filozofické eseje, až po epické básně, které se snažily obsáhnout celistvost vesmíru a lidského bytí v něm. V moderní době se jeho principy často prolínají s ekologickou literaturou, kde je zdůrazněna posvátnost a vzájemná propojenost všech forem života.
💫 Vliv
Vliv panteismu na pozdější literaturu a umění je nepřehlédnutelný, byť často nepřímý a integrovaný do širších proudů. Z panteistických idejí vychází především: „Romanticismus“ jako celek, kde je příroda vnímána jako živoucí, oduševnělý celek a zrcadlo božství; “Americký transcendentalismus“, který na panteistických základech vystavěl svou filozofii individuální intuice, soběstačnosti a přímého spojení s božskou přírodou; “Symbolismus“ (zejména jeho mystické větve), kde se autoři snažili proniknout k hlubší, skryté realitě a univerzu, které je oživeno duchovním principem; a v neposlední řadě moderní “ekologická literatura“ (tzv. nature writing a ekopoesie), která zdůrazňuje posvátnost přírody, vzájemnou propojenost všech živých bytostí a etickou odpovědnost člověka vůči planetě. Autoři jako Gary Snyder, Mary Oliver, ale i někteří spisovatelé science fiction a fantasy (kde se objevují živoucí planety či božstva spojená s celým ekosystémem, např. Eywa z Avatara), čerpají z panteistické inspirace. V umění ovlivnil panteismus především “krajinomalbu“, například díla Caspara Davida Friedricha či malířů Hudson River School, kde se krajina stává nositelem hlubokých duchovních a transcendentních významů, a kde je příroda zobrazována s posvátnou úctou. V hudbě pak inspiroval řadu děl s tematikou přírody a vesmíru, od klasických symfonií až po moderní ambientní a new age hudbu. V době svého vzniku, zejména v 17. a 18. století, byl panteismus přijímán značně kontroverzně. Většinou byl vnímán jako “kacířství“ a “ateismus“ tradičními křesťanskými církvemi, jelikož popíral transcendenci Boha, oddělenost stvořitele od stvoření a často i osobního Boha, což bylo považováno za ohrožení církevních dogmat a společenské morálky. Baruch Spinoza byl za své názory exkomunikován z židovské komunity a jeho díla byla zakázána. Romantičtí básníci s panteistickými sklony (např. Wordsworth, Goethe) byli často kritizováni za své neortodoxní náboženské názory, které byly považovány za “pohanské„ nebo “bezbožné„. Na druhou stranu, panteismus byl “pochvalně přijímán“ mezi osvícenými mysliteli, filozofy a umělci, kteří hledali alternativní spiritualitu, svobodu myšlení a hlubší, intimnější spojení s přírodou mimo rigidní rámce dogmat. Pro tyto skupiny představoval osvobozující a hluboce inspirativní filozofický směr. Dnes je panteismus vnímán mnohem tolerantněji a často je chápán jako platný filozofický nebo spirituální postoj. Není již obecně považován za hrozbu, ale spíše za jeden z mnoha způsobů, jak vnímat vztah mezi božstvím a světem. Jeho myšlenky se rezonují s moderním “ekologickým vědomím“ a hnutím za udržitelnost, jelikož zdůrazňuje inherentní hodnotu a posvátnost přírody. Je inspirací pro různé holistické pohledy na svět, pro ekospiritualitu a pro neopohanská hnutí, která často vycházejí z panteistických předpokladů. Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace explicitně se označující za “panteistické“ jsou sice vzácné, neboť panteismus je spíše filozofický rámec než žánr. Nicméně mnoho moderních děl implicitně čerpá z jeho myšlenek. Například filmy, které oslavují přírodu a její cykly, zdůrazňují propojenost všeho života nebo zobrazují planetu jako živoucí entitu s vlastním vědomím (např. zmiňovaný “Avatar“, ale i dokumentární filmy o přírodě, které evokují úžas a posvátnost přírodního světa), lze vnímat jako díla s hlubokým panteistickým podtextem. V divadle se jeho vliv může projevit ve scénografii, která transformuje jeviště v organický prostor přírody, nebo v tématech, která zkoumají vztah člověka k širšímu vesmíru. V současném umění je panteismus často interpretován skrze díla zaměřená na environmentální umění, land art a biomimetiku, kde umělci hledají inspiraci přímo v přírodních formách a procesech, zdůrazňuje jejich vnitřní krásu a provázanost.