📖 Úvod
Pacifismus (z latinského „pax“ – mír a „facere“ – dělat, tvořit) není v pravém slova smyslu literární směr či období s definovanou estetickou školou, nýbrž spíše filozofický a etický postoj či ideologický proud, který se promítá do literatury napříč epochami a geografickými oblastmi. Jeho literární projevy se objevují od starověku, kdy se setkáváme s prvními náznaky odporu proti válce, avšak nejvýrazněji se začal formovat v 19. a především 20. století v reakci na industrializaci válečnictví, rozmach nacionalismu a dvě světové války. Klíčovými zeměmi, kde se tento proud rozvíjel a zanechal významnou literární stopu, jsou Velká Británie, Francie, Německo, Rusko, Spojené státy americké, ale také se projevil v menších zemích postižených válečnými konflikty, jako jsou například Československo, Polsko či Itálie.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí pacifismu jako literárního tématu je hluboce zakořeněno v lidské historii plné konfliktů a snah o jejich překonání. Filozofické kořeny lze vystopovat v raném křesťanství (učení o lásce k bližnímu, „nastav druhou tvář“), buddhismu (nenásilí, ahimsa) a dalších náboženských a etických systémech. V novověku se myšlenky pacifismu rozvíjely v kontextu osvícenství a humanismu, které zdůrazňovaly rozum a lidskou důstojnost. V 19. století s nástupem masových armád a ničivějších zbraní se pacifismus stal organizovanějším hnutím. Klíčovou postavou, která ovlivnila literární ztvárnění pacifismu, byl Lev Nikolajevič Tolstoj, jehož učení o nenásilném odporu proti zlu se stalo inspirací pro mnohé, včetně Mahátmy Gándhího, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších teoretiků a praktiků nenásilné občanské neposlušnosti. Mezi dalšími osobnostmi, které stály u zrodu či výrazně přispěly k myšlence pacifismu a ovlivnily literární tvorbu, patří například rakouská spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttner s románem „Složte zbraně!“ (Die Waffen nieder!), nebo Albert Einstein, který se vyslovoval pro globální odzbrojení. Politická situace 19. a 20. století, charakterizovaná vzestupem agresivního nacionalismu, kolonialismu, imperialistických ambicí a především dvěma světovými válkami s bezprecedentním rozsahem utrpení a ničení, vytvořila živnou půdu pro rozvoj pacifistických myšlenek v literatuře. Společenské změny, jako je industrializace, která vedla k výrobě stále ničivějších zbraní, a masová mobilizace obyvatelstva do válek, vyvolaly silnou reakci a kritiku. Po první světové válce se objevila vlna deziluze a protiválečné literatury, po druhé světové válce a nástupu jaderných zbraní se hrozba globální katastrofy stala novým impulsem pro pacifistické apely. Období studené války a závody ve zbrojení dále posilovaly potřebu literárního vyjádření touhy po míru a odzbrojení. Pacifismus se literárně i filozoficky vymezuje především proti militarismu, nacionalismu, imperialismu, glorifikaci války, heroismu spojenému s násilím a ideám, které ospravedlňují utrpení ve jménu vyšších cílů (národ, rasa, ideologie). Navazuje na humanistické tradice, osvícenské ideály univerzální lidské rovnosti a bratrství, na kritické myšlení, které odmítá slepé následování autorit a na etické principy soucitu a solidarity. Často se prolíná s antiautoritářskými a anarchistickými myšlenkami odmítajícími státní násilí a s ekologickými hnutími zdůrazňujícími nutnost zachování života na Zemi.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika literárních děl ovlivněných pacifismem se soustředí na demaskování války a násilí a na oslavu míru a lidskosti. Typická témata a motivy zahrnují hrůzy války, utrpení vojáků a civilistů, fyzická a psychická traumata, ztrátu nevinnosti, rozpad rodinných vazeb a společenského řádu, nesmyslnost a absurditu násilí, byrokratickou mašinerii válečných konfliktů, kritiku militaristické propagandy a glorifikace války. Častým motivem je i lidská solidarita tváří v tvář utrpení, touha po smíření, odpuštění a budování lepších, mírových světů, někdy až utopických vizí. Objevuje se téma ekologických dopadů války a ničení přírody. Obraz typického hrdiny v pacifistické literatuře se výrazně liší od tradičních válečných hrdinů. Není to oslavovaný válečník, ale spíše „obyčejný člověk“ – voják, který ztratil iluze, civilista trpící válkou, žena či dítě, kteří jsou přímými oběťmi konfliktu, nebo intelektuál, který reflektuje válečné šílenství a aktivně se mu brání. Hrdina je často outsiderem, který se vzpírá systému, má silný morální kompas a je schopen nenásilného odporu, nebo je hrdinou trpící oběť, která svou pasivitou a zranitelností odhaluje brutalitu války. Obvyklé prostředí je autentické a často drsné – bojiště, zákopy, válečné nemocnice, rozbombardovaná města, uprchlické tábory, koncentrační tábory, ale i klidná venkovská krajina zničená válkou. Konflikty jsou jak vnější (boj proti nepříteli, přírodní živly, přežití), tak především vnitřní – morální dilemata, boj se strachem, traumatem, vinou, ztráta víry v lidskost. Jazyk a styl jsou často realistické, naturalistické, až syrové a drsné, aby co nejvěrněji zachytily hrůzu a špínu války. Autoři se snaží o autentičnost, detailní popisy utrpení, zranění a smrti. Může se objevit i silná ironie, sarkasmus, satira namířená proti válečné propagandě a politické moci. Na druhé straně se projevuje lyrický, emotivní a patetický jazyk při vyjádření touhy po míru, smutku a naději. Často se využívá svědectví, vzpomínek a autentických dokumentů. Kompozice je často chronologická, ale mohou se objevit i nelineární postupy, jako jsou flashbacky, sny či vzpomínky, které odhalují traumata minulosti. Vyprávěcí postupy zahrnují první osobu (oční svědek, voják, oběť), která zajišťuje bezprostřednost a subjektivní prožitek, ale také třetí osobu, která umožňuje širší panoramatický pohled na konflikt. Často se pracuje s polyfonním vyprávěním, kde se prolínají hlasy různých postav. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují anti-válečné romány (např. Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid), povídky, dramata (např. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti), poezii (zejména protiválečná lyrika, poezie zákopů), eseje, memoáry, deníky, reportáže a autobiografie, které často slouží jako autentické svědectví o hrůzách války a volání po míru. Příkladem jsou i utopické romány, které líčí společnosti bez válek. Cílem je vždy probudit svědomí čtenáře a vyzvat k zamyšlení nad důsledky násilí.
👥 Zastupci
Pacifismus v literatuře není jen tématem, ale komplexním postojem, který proniká skrze díla autorů z různých epoch a kultur, spojuje je odmítání války, násilí a glorifikace militarismu. Mezi klíčové světové autory patří “Lev Nikolajevič Tolstoj“, jehož román “Vojna a mír“ (1869) mistrně vykresluje zbytečnost a absurditu války a její ničivý dopad na lidské životy, zatímco jeho filozofické dílo “Království Boží je ve vás“ (1894) přímo rozvíjí myšlenku křesťanského anarchismu a nenásilného odporu. “Erich Maria Remarque“ se proslavil románem “Na západní frontě klid“ (1929), který skrze syrové líčení hrůz a demoralizace vojáků první světové války podává jedno z nejmocnějších anti-válečných svědectví. “Kurt Vonnegut Jr.“ ve svém díle “Jatka č. 5“ (1969) satiricky a post-moderně reflektuje trauma drážďanského bombardování a absurditu lidské touhy po ničení, čímž kritizuje válku jako inherentně nesmyslnou. “Ernest Hemingway“ v románu “Sbohem, armádo!“ (1929) zachycuje deziluzi z války a hořké poznání, že hrdinství je často jen prázdná fráze, zatímco skutečnou cenu platí obyčejní lidé. “Aldous Huxley“ ve svém filozofickém románu “Slepý v Gaze“ (1936) zkoumá pacifistické ideály skrze protagonistovo hledání vnitřního míru a odmítání násilí. Silný anti-válečný étos najdeme také u “Daltona Trumba“ a jeho románu “Johnny si vzal pušku“ (1939), který šokujícím způsobem zobrazuje vnitřní svět těžce zraněného vojáka a odhaluje fyzické i psychické hrůzy války. Z českých autorů je nezastupitelný “Jaroslav Hašek“ s dílem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ (1921-1923), které skrze satiru a absurditu demaskuje militarismus, byrokracii a nesmyslnost války, aniž by otevřeně kázalo pacifismus. “Karel Čapek“ ve svém románu “Válka s mloky“ (1936) alegoricky varuje před hrozbou expanze, kolonialismu a destruktivního lidského chování, které nevyhnutelně vede ke globálnímu konfliktu. Tito autoři se liší stylem i přístupem, ale sdílejí společný závazek k odhalování temné podstaty války a volání po míru a lidskosti.
📈 Vývoj
Pacifismus jako filozofický koncept má kořeny již v antice a raném křesťanství, ale jako zřetelný literární směr začal krystalizovat na přelomu 19. a 20. století, s rozvojem moderního válečnictví a vzestupem nacionalismu. Raná fáze je spojena s dílem Lva Tolstého, jehož filozofie nenásilného odporu měla hluboký dopad a ovlivnila globální pacifistická hnutí. Období vrcholu literárního pacifismu nepochybně nastalo po první světové válce, kdy autoři jako Remarque, Hemingway, Vera Brittain (s „Svědectvím mládí“) a Jaroslav Hašek reagovali na bezprecedentní hrůzy mechanizované války s hlubokou deziluzí a odporem. Tato “ztracená generace“ dala vzniknout dílům plným kritiky nesmyslnosti konfliktu, utrpení vojáků a prázdnoty patriotismu. Druhá světová válka a následná studená válka s hrozbou jaderného konfliktu dále posílily anti-válečné tendence v literatuře, vedoucí k novým podobám pacifistické reflexe, například u Kurta Vonneguta, Daltona Trumba nebo Josepha Hellera (“Hlava XXII“), kteří využívali satiru, absurditu a postmoderní techniky k demaskování vojenské mašinérie a psychologického dopadu války. Během studené války se pacifismus často proplétal s environmentálními a antinukleárními hnutími, což se promítalo i do literatury, kde dystopické romány (např. Aldous Huxley, George Orwell) často nesly silné anti-válečné poselství o manipulaci a kontrole společnosti prostřednictvím strachu a násilí. V pozdní fázi, od konce studené války do současnosti, se pacifistické myšlenky staly spíše implicitní součástí širokého spektra děl, která se zabývají konflikty, terorismem a etickými dilematy moderního světa. Namísto přímého volání po míru se často zaměřují na individuální trauma, morální komplexitu a důsledky válečných činů. Národní a regionální varianty jsou zřejmé: německá literatura po WWI (Remarque) se intenzivně soustředila na trauma fronty, zatímco britská a americká (Brittain, Hemingway) na deziluzi a psychologické následky. V české literatuře se pacifismus projevil především skrze satiru Jaroslava Haška a alegorické varování Karla Čapka, odrážející specifikum středoevropských zkušeností s byrokracií a geopolitickými hrozbami. Žánrové varianty zahrnují válečné romány, memoáry, satiru, dystopii, poezii (např. Wilfred Owen, Siegfried Sassoon) a filozofické eseje. Pacifismus se postupně proměnil z explicitního volání po konci války v hlubší zkoumání lidské povahy a mechanismů vedoucích ke konfliktům, zůstávajíc relevantním proudem, byť často integrováným do širších tematických celků.
💫 Vliv
Vliv literárního pacifismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry a generacemi. Představuje základní kámen pro celý žánr anti-válečné literatury a je neustálým zdrojem inspirace pro autory zabývající se konflikty, utrpením a lidskou snahou o mír. Autoři jako Joseph Heller, Tim O’Brien („Co nesli s sebou“) nebo Norman Mailer navazují na tradici kritiky válečné mašinérie a traumatických dopadů konfliktu, přičemž často využívají satirické, realistické či psychologické prvky, které byly zavedeny průkopníky pacifistické literatury. Pacifistické myšlenky pronikly do beatnické generace a protikulturního hnutí 60. let, kde se projevily v poezii a próze odmítající válku ve Vietnamu a volající po míru a lásce. Mimo literaturu ovlivnil pacifismus i film, divadlo, hudbu a výtvarné umění, inspirující díla reflektující hrůzy války a hledající alternativy k násilí. V době svého vzniku byly mnohé pacifistické texty přijímány s velkou kontroverzí. Zatímco humanističtí myslitelé a ti, kdo zažili hrůzy války, je chválili za jejich odvahu a pravdivost, často byly silně kritizovány jako defetistické, protistátní nebo naivní, zejména v zemích s militaristickými režimy nebo během válečných konfliktů. Příkladem je Remarquův “Na západní frontě klid“, který byl nacisty označen za “zrádcovskou“ literaturu a pálen na veřejných prostranstvích, nebo Tolstého díla, která byla cenzurována carským režimem a odsouzena pravoslavnou církví. Dnes je literární pacifismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejrespektovanějších proudů světové literatury. Díla jako “Na západní frontě klid“, “Osudy dobrého vojáka Švejka“, “Jatka č. 5“ nebo “Vojna a mír“ jsou považována za klasiku, povinnou četbu a stala se předmětem mnoha filmových, divadelních a televizních adaptací, které znovu a znovu přinášejí jejich poselství novým generacím. Nejnovější filmová adaptace “Na západní frontě klid“ (2022) získala celosvětové uznání a mnoho ocenění, včetně Oscara, což dokládá trvalou relevantnost a sílu pacifistického poselství v současném světě. Trumbovo “Johnny si vzal pušku“ bylo také adaptováno do ceněného filmu a dokonce inspirovalo hudební klip metalové kapely Metallica, což ukazuje, jak se pacifistické ideje proplétají moderní kulturou. Celkově je pacifismus dnes chápán jako hluboký etický a morální postoj, jehož literární ztvárnění slouží jako neustálé varování před destrukcí a jako připomínka hodnot lidskosti a míru.