📖 Úvod
Osvobozené divadlo, jehož název je původně český a žádný jiný se nepoužíval, bylo významným fenoménem československé kultury ve 20. století. Konkrétně se rozvíjelo v meziválečném období, od roku 1926 do roku 1938. Bylo pevně spjato s tehdejším Československem, především s Prahou, která byla jeho hlavním působištěm a centrem uměleckého dění. V širším kontextu evropské avantgardy představovalo jeden z nejoriginálnějších příspěvků českého divadla.
🌍 Kontext vzniku
Vznik Osvobozeného divadla byl úzce spjat s uměleckou avantgardou meziválečného Československa a skupinou Devětsil, která se snažila o radikální proměnu umění a společnosti. U jeho vzniku stáli především Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří se stali ikonickými tvářemi divadla a jeho hereckým i autorským jádrem. Neopomenutelnou roli hrál režisér Jindřich Honzl, který formoval divadelní poetiku a experimentoval s jevištními postupy. Hudební složku, jež byla pro Osvobozené divadlo klíčová, tvořil geniální skladatel Jaroslav Ježek. Krátce se na jeho činnosti podílel i E. F. Burian, další výrazná osobnost české divadelní avantgardy. Teoretické zázemí poskytoval Karel Teige, hlavní teoretik Devětsilu. Politická situace v Československu v té době byla charakterizována jako demokratická první republika, jež představovala ostrý kontrast k okolním totalitním režimům, které se v Evropě začaly formovat (nacistické Německo, fašistická Itálie, komunistický Sovětský svaz). Toto demokratické prostředí umožnilo svobodný umělecký projev a kritiku, kterou Osvobozené divadlo hojně využívalo. S blížící se hospodářskou krizí a nástupem nacismu v Německu se však i v Československu stupňovalo politické napětí a divadlo začalo stále více reflektovat ohrožení demokracie a svobody. Společenské změny byly markantní – docházelo k demokratizaci společnosti, nástupu masové kultury, rozvoji nových technologií a hledání nových forem vyjádření v umění. Osvobozené divadlo reagovalo na tyto změny snahou o oslovení širokého publika, prolínáním „vysokého“ a „nízkého“ umění a kritickým pohledem na moderní společnost. Osvobozené divadlo se ostře vymezovalo proti tradičnímu, realistickému a psychologickému divadlu, které považovalo za přežilé, měšťanské a neschopné reflektovat moderní dobu. Odmítalo patos, akademismus a „velké“ drama, preferovalo lehkost, humor a improvizaci. Zároveň se vymezovalo proti sílící politické pravici, nacionalismu a rodícím se totalitním ideologiím, které s humorem a satirou zesměšňovalo. Navazovalo na principy evropské i české avantgardy, především na poetismus s jeho hravostí, lyričností a fantazií, a později na surrealismus s jeho iracionalitou a snahou o osvobození podvědomí. Inspiraci čerpalo z dadaismu (nonsens, absurdita), futurismu (dynamika, oslava moderní doby), a také z ruské revoluční scény (Meyerhold s jeho biomechanikou a důrazem na jevištní experiment). Klíčovým zdrojem byla také commedia dell’arte s jejími typizovanými postavami, improvizací a interakcí s publikem, a v neposlední řadě cirkus a klaunerie, které poskytovaly základ pro jevištní gagy a komické situace.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Osvobozeného divadla byla kombinace intelektuálního humoru, satiry, lyriky a společenské kritiky. Typická témata a motivy zahrnovaly kritiku maloměšťáctví, byrokracie, tupého nacionalismu, militarismu a především sílícího fašismu a autoritářských tendencí. Divadlo oslavovalo svobodu ducha, lidskou fantazii, humanismus a smysl pro hravost. Důležitou složkou bylo satirické zrcadlení soudobých politických a společenských událostí, často prostřednictvím parodie, absurdity a nonsensu. Obraz typického hrdiny byl neodmyslitelně spojen s klaunskou dvojicí Voskovce a Wericha. Jejich hrdinové byli často naivní, ale bystří jedinci, kteří se snažili selským rozumem a humorem čelit složitosti světa, hlouposti mocných a nespravedlnosti. Byli to anti-hrdinové, kteří se nestali součástí systému, ale komentovali jej zvenčí, často s poetickou lehkostí. Jejich síla spočívala ve slovní ekvilibristice, schopnosti improvizace a lidskosti. Obvyklé prostředí bylo často stylizované a nerealistické, čímž se odlišovalo od realistického divadla. Mohlo jít o poušť, fantaskní země, anonymní město, úřad nebo jakékoli jiné místo, které sloužilo jako kulisa pro absurdní situace. Hlavními konflikty byly střety mezi svobodným duchem a autoritou, mezi jedincem a byrokracií, mezi ideologií a zdravým rozumem. Byla to neustálá bitva za lidskost, smysl a toleranci proti nesmyslu, útlaku a nenávisti. Jazyk a styl Osvobozeného divadla byl revoluční. Využíval hru se slovy, slovní hříčky, parodie a nonsens, které čerpaly z dadaistické poetiky. Charismatický byl hovorový jazyk, slang, občasné dialektismy a novotvary, které přinášely do divadla svěžest a bezprostřednost. Klíčová byla improvizace, zejména ve slavných „forbínách“ – vstupech před oponou, kde Voskovec a Werich reagovali na aktuální události a komunikovali přímo s publikem. Styl byl charakteristický burleskou, groteskou a satirickými písněmi, které tvořily nedílnou součást představení. Kompozice her byla volná, často epizodická, kombinující mluvené slovo, živou hudbu (Jaroslav Ježek), tanec a pantomimu. Prolínání různých divadelních forem – revue, opera, fraška, melodrama – bylo běžné a vytvářelo jedinečný žánrový mix. Divadlo experimentovalo s jevištním prostorem a zrušilo tradiční dekorace ve prospěch symbolických a stylizovaných prvků. Vyprávěcí postupy zahrnovaly již zmíněnou improvizaci, především ve forbínách, která bourala čtvrtou stěnu a přímo oslovovala diváka. Diváci byli vtahováni do děje a dialogu. Děj byl často komentován samotnými herci, což posilovalo interaktivní dojem. Groteskní zkreslení reality, parodie a travestie byly stěžejními nástroji pro kritiku a humor. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry byly revuální hry, grotesky, frašky a komedie, které se postupně vyvíjely do satirických a politických dramat s výraznými komickými prvky. Lze sem zařadit i prvky kabaretu a klaunerie, které byly do her organicky začleněny. Mezi nejznámější hry patří například „Vest pocket revue“, „Caesar“, „Osel a stín“, „Kat a blázen“ nebo „Balada z hadrů“, které reflektovaly proměny doby a rostoucí společenskou angažovanost divadla.
👥 Zastupci
Osvobozené divadlo, klíčový fenomén meziválečné české kultury, bylo především autorským divadlem, jehož nejvýznamnějšími tvůrci byli „Jiří Voskovec a Jan Werich“. Tito dva umělci tvořili nerozlučnou autorskou i hereckou dvojici, která stála u zrodu i vrcholu divadla a definovala jeho unikátní styl. Jejich raným reprezentativním dílem je “Vest Pocket Revue“ (1927), která přinesla do českého divadla novou formu moderní revue s improvizovanými “forbínkami„, inteligentním humorem, jazzovou hudbou a aktuálními satirickými narážkami, čímž zásadně ovlivnila raný směr divadla. Později, s houstnoucí mezinárodní politickou situací, se jejich tvorba posunula k přímější politické satiře, jejímž vynikajícím příkladem je hra “Caesar“ (1932), jež skrze antické kulisy kritizovala nástup totalitarismu a fašismu, a skvěle ilustruje schopnost divadla reagovat na dobové události s bystrým úsudkem a humorem. Vrcholné dílo “Osel a stín“ (1933) představuje rafinovanou kombinaci absurdity, filozofických úvah a ostré politické satiry, jež poukazovala na nebezpečí davové manipulace a intelektuální prázdnoty, a demonstruje mistrovství V+W v práci se slovem a hlubokou reflexi společenských problémů. Neméně důležitým autorem, i když primárně hudebním, byl “Jaroslav Ježek“, jehož inovativní hudba byla nedílnou součástí každé inscenace a spoluautorem celkového uměleckého vyznění. Jeho kompozice pro “Baladu z hadrů“ (1935) nebo “Nebe na zemi“ (1936), které propojovaly jazz s divadelním textem a dodávaly inscenacím jedinečnou dynamiku a rytmus, z něj činily klíčového tvůrce autentické identity Osvobozeného divadla. Zatímco Osvobozené divadlo čerpalo inspiraci z celosvětových avantgardních směrů jako dadaismus, surrealismus či commedia dell’arte, jeho primární autorská základna byla výhradně česká, a proto zde nejsou uváděni “světoví autoři“ v přímém smyslu tvůrců pro tuto skupinu.
📈 Vývoj
Osvobozené divadlo vzniklo v roce 1926 jako scéna levicového uměleckého svazu Devětsil, původně pod vedením Jiřího Frejky a Jindřicha Honzla s Poetistickou dramaturgií. Klíčový zlom nastal v roce 1927, kdy se k divadlu připojila dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří se stali jeho hlavními dramatickými autory, režiséry a interprety, čímž započala nová éra nazvaná „Osvobozené divadlo V+W“. Raná fáze (1927-1930), charakterizovaná hravými revuemi jako “Vest Pocket Revue“ a “Smoking Revue“, byla ovlivněna poetismem, dadaismem, klaunstvím a americkým jazzem, soustředila se na spontánní improvizace, absurdní humor a kritiku měšťáckých konvencí. Divadlo nejprve působilo v prostorách Umělecké besedy a později se přesunulo do sálu Adria, pak do paláce U Nováků, kde zažilo svůj vrchol. Období vrcholu (přibližně 1930-1938) se vyznačovalo přechodem k stále ostřejší politické satiře a alegorickým hrám, které reagovaly na rostoucí totalitní hrozby v Evropě. Vznikly hry jako “Caesar“, “Golem“, “Balada z hadrů“, “Kat a blázen“, “Nebe na zemi“ a “Pěst na oko“, které si uchovaly specifický humor V+W, ale prohloubily se o závažné společenské a filozofické poselství. Tato vrcholná fáze byla charakteristická propracovanými forbínkami, chytrými slovními hříčkami a satirou s aktuálním společenským přesahem, doprovázenou virtuózní jazzovou hudbou Jaroslava Ježka. Postupný ústup a proměna nastala s rostoucím politickým tlakem a hrozbou nacismu. Kvůli svým protifašistickým postojům bylo Osvobozené divadlo v roce 1938 nuceno ukončit činnost a Voskovec, Werich a Ježek emigrovali do USA. Pokusy o oživení v exilu nebyly úspěšné v původní formě. Po druhé světové válce se Werich a Voskovec pokusili Osvobozené divadlo nakrátko obnovit (1946-1948), ale bez Jaroslava Ježka, který zemřel v roce 1942, a v odlišných politických podmínkách, se už nepodařilo navázat na předválečnou slávu. S nástupem komunistického režimu v únoru 1948 Voskovec opět emigroval a Werich zůstal v Československu, čímž definitivně skončila éra Osvobozeného divadla V+W. Osvobozené divadlo bylo primárně specifickým a unikátním českým fenoménem, a proto nemělo výrazné národní či regionální varianty v jiných zemích. Nicméně jeho žánrové varianty se vyvíjely od poetické revue přes jazzový muzikál až po politickou alegorickou komedii, což odráželo dynamiku doby a umělecký vývoj tvůrců.
💫 Vliv
Vliv Osvobozeného divadla na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný v české kultuře. Jeho odkaz je klíčový pro vývoj české divadelní komedie, satiry a hudebního divadla. Z bezprostředního vlivu Osvobozeného divadla čerpala řada poválečných divadelních směrů a skupin, především pak Divadlo Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, které se explicitně hlásilo k inspiraci V+W. Jejich specifický humor, práce s jazykem, písňové vložky a schopnost reflektovat aktuální dění s lehkostí a inteligencí nesou jasné stopy odkazu Osvobozeného divadla. Podobně i Divadlo Járy Cimrmana, s jeho unikátním spojením absurdity, intelektuálního humoru a charakteristických scénických postav, navazuje na tradici inteligentní české komedie založené V+W. Jan Werich jako samostatná osobnost po roce 1948 pokračoval v odkazu Osvobozeného divadla prostřednictvím svých hereckých rolí, pohádek a publicistiky, a stal se ikonou české kultury. Jaroslav Ježek svými jazzovými kompozicemi položil základy českému modernímu jazzu a jeho písně jsou evergreeny dodnes inspirujícími hudebníky napříč žánry. V době svého vzniku bylo Osvobozené divadlo přijímáno s nadšením mladou generací, intelektuály a levicově orientovanými kruhy, kteří oceňovali jeho modernost, odvahu, vtip a schopnost kriticky reagovat na společenské dění. Bylo vnímáno jako osvěžující protipól konzervativnímu a strnulému divadlu. Na druhou stranu se setkávalo s ostrou kritikou ze strany konzervativních kruhů, pravicových novin a později i sílících pro-nacistických nátlakových skupin, které jej označovaly za „degenerované umění“, příliš politické nebo povrchní. Postupně se divadlo dostávalo pod silný tlak cenzury, muselo čelit zákazům některých her a výraznému omezování svobody projevu, což nakonec vedlo k jeho uzavření v roce 1938. Dnes je Osvobozené divadlo vnímáno jako jeden z vrcholů české kultury 20. století, symbol umělecké svobody, bystré inteligence a morální integrity v těžkých časech. Voskovec, Werich a Ježek jsou uctíváni jako národní kulturní hrdinové. Jejich hry se pravidelně uvádějí na českých divadelních scénách v nových adaptacích, které se snaží zachytit ducha původní interpretace, ale zároveň reflektují současnou dobu. Jejich písně se staly součástí zlatého fondu české hudby. Filmové adaptace jejich předválečných her (například “Pudr a benzin“, “Hej-rup!“, “Svět patří nám“) jsou dodnes kultovními snímky a jsou pravidelně vysílány. Vznikají také četné dokumentární filmy a televizní pořady o životě a díle této jedinečné trojice, které svědčí o trvalém zájmu a respektu k jejich odkazu v české společnosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Osvobozené divadlo na Rozbor-dila.cz →