📖 Úvod
Osvícenství, původně v angličtině Enlightenment, v němčině Aufklärung a ve francouzštině Les Lumières, je klíčový myšlenkový, kulturní a literární směr, který se primárně rozvíjel v 18. století, s předzvěstmi již na konci 17. století. Kolébkou a nejdůležitějšími centry byly Anglie, Francie, Německo a Skotsko, odkud se jeho ideje šířily do dalších evropských zemí, jako je Nizozemsko, Itálie, Španělsko, Rusko, české země, a měly zásadní vliv i na nově se formující Spojené státy americké.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku osvícenství je komplexní a je pevně spjato s epochálními změnami v Evropě. Po vyčerpávajících konfliktech, jako byla třicetiletá válka (ukončená Vestfálským mírem v roce 1648), se společnost snažila nalézt nové základy pro stabilitu a pokrok, což vedlo k postupnému oslabování moci náboženských dogmat a hledání řešení v lidském rozumu. Klíčovou roli sehrála vědecká revoluce 17. století, jejíž průkopníci jako Isaac Newton, Galileo Galilei a Mikuláš Koperník svými objevy a novou metodologií demonstrovali schopnost rozumu a empirického pozorování odhalovat přírodní zákony, což podkopalo tradiční církevní autority a pověrčivost. Filosofické základy položil René Descartes svým racionalismem („Cogito ergo sum“) a John Locke svým empirismem a teorií přirozených práv, které zdůrazňovaly svobodu a rovnost jedinců a byly kritikou absolutistické moci. Za zakladatele či klíčové postavy, které stály u zrodu a šíření osvícenských idejí, lze považovat právě Locka v Anglii a později Voltaira, Montesquieuho, Rousseaua a Diderota ve Francii, Immanuela Kanta v Německu či Davida Huma ve Skotsku. Politická situace v Evropě byla charakterizována převahou absolutistických monarchií, které se však pod vlivem osvícenských myšlenek začaly reformovat ve směru takzvaného osvícenského absolutismu (např. Fridrich II. Pruský, Kateřina Veliká v Rusku, Josef II. v Habsburské monarchii), kdy panovníci zaváděli reformy „shora“ pro dobro státu a poddaných, aniž by se vzdali své absolutní moci. Zároveň však rostl vliv měšťanstva (buržoazie), které požadovalo větší politické a ekonomické svobody a podílení se na správě státu. Osvícenství se tak vymezovalo proti baroknímu mysticismu, náboženskému fanatismu, církevnímu dogmatismu, pověrčivosti, absolutistické monarchii, feudálním přežitkům, dědičným privilegiím šlechty a všeobecné nevzdělanosti širokých vrstev společnosti. Navazovalo na renesanční humanismus (důraz na člověka a jeho schopnosti), reformaci (kritika církevních autorit) a vědeckou revoluci 17. století. Společenské změny vyústily v požadavky na dělbu moci (Montesquieu), náboženskou toleranci, svobodu slova a později v revoluce, z nichž nejvýznamnější byla Francouzská revoluce (1789) a Americká válka za nezávislost, které přímo čerpaly z osvícenských principů.
✨ Známé znaky
Hlavním znakem a poetikou osvícenství je především důraz na rozum (ratio) jako na jediný spolehlivý zdroj poznání a nástroj pro osvobození člověka od předsudků, pověr a nadvlády autorit. Panoval optimismus a víra v pokrok, v možnost zlepšení lidského údělu skrze vzdělání a vědu. Osvícenství propagovalo individualismus, zdůrazňovalo přirozená práva a svobody jedince, kritizovalo společenské nespravedlnosti a morální úpadek. Typickými tématy a motivy jsou boj proti nevědomosti, náboženskému fanatismu a tyranii, volání po svobodě, rovnosti a bratrství, důraz na vzdělání a vědu, tolerance (náboženská i politická), myšlenka společenské smlouvy, lidskosti a občanských ctností. Častá je také satira a společenská kritika. Obraz typického hrdiny je aktivní, racionálně uvažující jedinec, často filozof, vědec, cestovatel nebo reformátor, který je odvážný, kritický a snaží se zlepšit svět. Je obdařen mravní integritou a touhou po spravedlnosti, i když někdy může být naivní a poučuje se z chyb. Obvyklým prostředím jsou salony, univerzity, vědecké společnosti, ale také exotické země v cestopisných románech. Konflikty se točí kolem střetu rozumu a pověrčivosti, jednotlivce s nespravedlivým systémem, svobody s útlakem a generačními rozdíly ve výchově. Jazyk a styl je jasný, logický, přesný a srozumitelný, což je v ostrém protikladu k barokní složitosti. Často je didaktický, poučný, využívá ironii, satiru a sarkasmus. Kompozice je obvykle lineární a logická, s encyklopedickým důrazem na uspořádání vědění. Využívají se dialogy, úvahy a v románech dobrodružná zápletka s didaktickým podtextem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou filozofický román (roman à thèse, např. Voltaire – Candide), esej (filozofické a politické úvahy), satirická komedie a drama (kritika společenských mravů, např. Beaumarchais), výchovný román (Rousseau – Emil aneb O výchově), bajka (didaktické vyprávění s morálním ponaučením), cestopisný román (kritika vlastní společnosti skrze srovnání s cizími kulturami), epistolární román (román v dopisech, např. Montesquieu – Perské listy) a samozřejmě Encyklopedie (systematické shromažďování a šíření veškerého poznání, Diderot a d’Alembert). Publicistika a pamflety byly rovněž důležitou součástí osvícenské literatury.
👥 Zastupci
Osvícenství bylo převratným intelektuálním a kulturním hnutím 18. století, které kladlo důraz na rozum, vědu, individuální svobodu a pokrok. Mezi klíčové světové autory tohoto směru patří Voltaire, který svými _Filozofickými listy_ a satirickou povídkou _Candide_ ostře kritizoval náboženskou intoleranci, absolutismus a filozofický optimismus, čímž exemplárně ilustroval boj osvícenství za rozum a svobodu myšlení. Jean-Jacques Rousseau, ačkoliv předznamenával romantismus, svými díly jako _Společenská smlouva_ a _Emil aneb O výchově_ významně přispěl k osvícenskému myšlení o přirozených právech, společenské smlouvě a reformě výchovy založené na rozumu. Denis Diderot byl ústřední postavou s jeho monumentální _Encyklopedií aneb Racionálním slovníkem věd, umění a řemesel_, která představovala vrchol osvícenského projektu shromáždění a šíření veškerého lidského poznání prostřednictvím rozumu, a románem _Jeptiška_, kritikou klášterního života a náboženského útlaku. Immanuel Kant, svým esejem _Co je osvícenství?_, definoval podstatu osvícenství jako odvahu používat vlastní rozum bez vedení jiných („Sapere aude!“) a v _Kritice čistého rozumu_ položil základy moderní kritické filozofie. John Locke, s jeho _Dvěma pojednáními o vládě_ a _Esejem o lidském rozumu_, je považován za jednoho z otců osvícenství, neboť položil základy empirismu a teorie přirozených práv a vlády se souhlasem lidu. Montesquieu se svým dílem _O duchu zákonů_ formuloval teorii dělby moci, která se stala pilířem moderních demokratických ústav, a v _Perských listech_ satirizoval evropskou společnost, demonstrujíc kritický přístup k stávajícím poměrům. Jonathan Swift s románem _Gulliverovy cesty_ ostrou satirou kritizoval lidskou pošetilost, politickou korupci a společenské zřízení, čímž vyjádřil osvícenskou potřebu racionální kritiky. Daniel Defoe v _Robinsonu Crusoe_ oslavuje lidskou vynalézavost, rozum a schopnost přežití a přetváření světa pomocí praktických dovedností, což odráží osvícenskou víru v pokrok a individuální sílu. V českém prostředí byl významným autorem Josef Dobrovský, který díly jako _Dějiny české řeči a literatury_ a _Zevrubná mluvnice jazyka českého_ položil základy moderní bohemistiky a ukázal cestu k národnímu obrození skrze vědecké studium jazyka a kultury. František Martin Pelcl ve své _Nové kronice české_ usiloval o racionální a kritické zpracování českých dějin, čímž přispěl k osvětě a národnímu uvědomění. Gelasius Dobner se svým dílem _Monumenta historica Boemiae_ je průkopníkem kritické historiografie v českých zemích, což odpovídá osvícenskému důrazu na empirii a kritickou metodu i v historickém bádání.
📈 Vývoj
Osvícenství jakožto myšlenkový směr mělo své kořeny v pozdním 17. století, kdy se v Anglii (s filozofy jako John Locke a Isaac Newton) a Nizozemsku začaly prosazovat myšlenky empirismu a vědecké metody, které podkopávaly absolutismus a teologický dogmatismus. Raná fáze osvícenství, charakterizovaná spíše filozofickými základy a umírněnou kritikou stávajících poměrů, se soustředila na formulaci přirozených práv, společenské smlouvy a argumentů pro konstituční monarchii. Období vrcholu osvícenství nastalo v 18. století, zejména v jeho druhé polovině, kdy se centrum dění přesunulo do Francie. Zde se vytvořila skupina tzv. „filozofů“ (Voltaire, Diderot, Rousseau, Montesquieu), kteří svými spisy vehementně prosazovali rozum, toleranci, svobodu a kritizovali církevní autoritu i absolutistickou vládu, což vedlo k radikálnějším společenským a politickým požadavkům. Pozdní fáze je často spojována s prohlubováním těchto radikálních myšlenek, jež kulminovaly v Americké a Francouzské revoluci, které byly přímou aplikací osvícenských principů do praxe. Postupný ústup osvícenství jako dominantního myšlenkového proudu začal koncem 18. století, kdy se objevily první tendence romantismu, kladoucího důraz na emoce, intuici, individualitu a přírodu, jako reakce na přehnaný racionalismus. Romantismus však nevystřídal osvícenství zcela, spíše ho transformoval a mnohé jeho myšlenky (např. o individuální svobodě) převzal a přetvořil. Osvícenství se projevilo v různých národních variantách. Francouzské osvícenství (Les Lumières) bylo nejradikálnější a nejvíce kritické vůči státu a církvi, s důrazem na politické a sociální reformy. Německé osvícenství (Aufklärung) bylo více akademické a filozofické, zaměřené na etiku, metafyziku a pedagogiku (Kant, Lessing), s menším důrazem na přímou politickou revoluci. Skotské osvícenství se soustředilo na filozofii zdravého rozumu, ekonomii a ranou sociologii (Hume, Adam Smith). Americké osvícenství se silně inspirovalo Lockem a Montesquieuem a vedlo k formulaci ústavy a principů republikánské vlády. V českých zemích se osvícenství projevilo jako tzv. Josefínské osvícenství za vlády Josefa II., které přineslo reformy v administrativě, školství a církevních záležitostech, a dále se stalo integrální součástí českého národního obrození. Zde se zaměřovalo na vědecké studium jazyka, historie a kultury (Dobrovský, Pelcl) jako základ pro národní uvědomění a rozvoj, s důrazem na osvětu a praktické zlepšování života.
💫 Vliv
Vliv osvícenství na pozdější literaturu a umění je nedozírný a trvá dodnes. Z jeho principů vychází řada následujících směrů a myšlenek. Romantismus, ačkoliv v mnohém představoval reakci na osvícenský racionalismus (zdůrazňováním citů, iracionality a individualismu), převzal od osvícenství ideály svobody, autonomie jedince a kritiky útlaku. Liberalismus a moderní demokratické myšlení jsou přímými dědici osvícenských idejí o lidských právech, dělbě moci, vládě zákona a suverenitě lidu. Jeho důraz na empirii a kritickou analýzu položil základy pro realismus a naturalismus v literatuře, které se snažily o objektivní zobrazení skutečnosti a kritiku společenských poměrů. Rané feministické myšlenky, například Mary Wollstonecraftové, se přímo opíraly o osvícenské principy rozumu a rovnosti k obhajobě práv žen. V době svého vzniku bylo osvícenství přijímáno velmi rozporuplně. Osvícenští myslitelé byli často oslavováni svými stoupenci jako průkopníci pokroku, rozumu a humanity, kteří vnášeli světlo do temnoty nevědomosti a pověr. Mnozí tzv. osvícení despoti (např. Fridrich II. Veliký, Kateřina Veliká, Josef II.) převzali a aplikovali některé jeho reformní myšlenky ve správě státu. Zároveň však osvícenství čelilo silné kritice a odporu ze strany tradičních institucí – katolické církve, která odsuzovala deismus, ateismus a skepticismus, a absolutistických monarchů, pro něž představovalo přímou hrozbu jejich božskému právu vládnout. Mnohá osvícenská díla (například _Encyklopedie_, Voltairovy spisy, Rousseauův _Emil_) byla cenzurována, zakazována, pálená a jejich autoři pronásledováni, vězněni nebo nuceni k exilu. Dnes je osvícenství všeobecně vnímáno jako klíčové období, které formovalo základy moderní západní civilizace, demokracie, lidských práv, vědeckého pokroku a sekulárního myšlení. Je považováno za intelektuální impuls k americké a francouzské revoluci. Nicméně, moderní pohled na osvícenství není nekritický. Objevují se i kritiky upozorňující na jeho potenciální souvislost s kolonialismem (univerzalismus rozumu jako ospravedlnění dominance), na omezení jeho ideálů na bílé muže z vyšších vrstev, nebo na kritiku přílišného optimismu a víry v neomezenou moc rozumu, která může vést k totalitním ideologiím (např. Theodor Adorno a Max Horkheimer ve své _Dialektice osvícenství_). Osvícenské myšlenky a postavy se opakovaně objevují v uměleckých adaptacích. Ve filmu jsou to například snímky jako _Amadeus_ (režie Miloš Forman), který zachycuje epochu klasicismu a osvícenského myšlení v hudbě a umění, nebo _Šílenství krále Jiřího_, zkoumající rozpor mezi vědou a tradiční medicínou. Divadelní adaptace Voltairových děl, jako je opereta _Candide_ Leonarda Bernsteina, jsou populární, stejně jako hry o životě Diderota či Rousseaua. Hudba klasicismu, reprezentovaná Mozzartem, Haydnem a raným Beethovenem, s její klaritou, řádem a humanistickým duchem, je často vnímána jako zvukový projev osvícenských ideálů.