📖 Úvod
Nový žurnalismus, anglicky New Journalism, je literární a žurnalistický směr, který se rozvíjel především ve druhé polovině 20. století, konkrétně v 60. a 70. letech. Jeho hlavním ohniskem byly Spojené státy americké, odkud se postupně šířil i do dalších zemí, ačkoli nikde nedosáhl takového vlivu a prominence jako ve své domovině. Jedná se o hybridní žánr, který kombinuje preciznost reportážního a dokumentárního psaní s uměleckými a stylistickými postupy beletrie, přičemž si klade za cíl poskytnout hlubší a subjektivnější pohled na realitu, než jaký nabízel tradiční „objektivní“ žurnalismus.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Nového žurnalismu je úzce spjato s bouřlivými dekádami poválečné Ameriky. Společnost v 60. a 70. letech 20. století procházela masivními změnami a otřesy. Politickou situaci silně ovlivnila studená válka, válka ve Vietnamu, která způsobila hlubokou polarizaci společnosti a rozsáhlé protiválečné protesty, a aféra Watergate, která otřásla důvěrou veřejnosti v politické instituce a odhalila korupci na nejvyšších místech. Tyto události vedly k pocitu deziluze a skepse vůči oficiálním narativům a tradičním autoritám. Společenské změny zahrnovaly hnutí za občanská práva, feminismus, vznik a rozmach kontrakultury (hippies, rock„n„roll, drogy), která se vymezovala proti konzumní společnosti a konvenčním hodnotám. Média samotná procházela transformací s nástupem televize, která začala dominovat zpravodajství, což vedlo k potřebě tisku odlišit se a nabídnout něco víc než jen rychlý přehled událostí. Filozofické pozadí zahrnovalo rostoucí zájem o subjektivitu, kritiku objektivismu a uvědomění si, že “pravda„ je často mnohovrstevná a závislá na perspektivě. Nový žurnalismus se vymezoval především proti suchému, faktografickému a zdánlivě objektivnímu žurnalismu, který podle jeho zastánců nedokázal plně zachytit složitost a emocionální dopad událostí. Kritizoval jeho odosobněný tón, absenci hlubšího kontextu a neschopnost zprostředkovat atmosféru a psychologii účastníků. Navazoval na tradici literární reportáže, “non-fiction románu“ (jako například Truman Capoteho “In Cold Blood“, ač Capote sám termín New Journalism odmítal), a investigativní žurnalistiky, která se snažila jít pod povrch událostí. Za zakladatele nebo klíčové teoretiky, kteří stáli u vzniku a definice tohoto směru, jsou často považováni Tom Wolfe (který termín popularizoval a sepsal zásadní antologii “The New Journalism“ v roce 1973), Gay Talese, Joan Didion, Norman Mailer a Hunter S. Thompson (jehož specifický styl se nazýval Gonzo žurnalismus). Tito autoři experimentovali s formou a obsahem, snažili se vnést do reportáže literární kvality a osobní hlas.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Nového žurnalismu spočívají v jeho snaze spojit reportážní přesnost s literárními technikami, čímž vytváří poutavější a hlubší vyprávění. Typickými tématy a motivy jsou často společenské změny, kontrakultura, drogová scéna, politická korupce, celebrity, undergroundové subkultury, zločin, válečné konflikty a hledání smyslu v rozvráceném světě. Autoři se zaměřovali na lidské příběhy, psychologii postav a sociální jevy, které tradiční žurnalismus opomíjel. Obraz typického hrdiny je rozmanitý – může jím být samotný novinář (často v roli pozorovatele i účastníka děje, někdy až antihrdiny, jako v případě Huntera S. Thompsona), marginální postavy společnosti, excentričtí jedinci, oběti nebo aktéři společenských změn. Obvyklým prostředím jsou metropole, politické kuloáry, soudní síně, válečné zóny, komunity hippies, hudební festivaly, vězení nebo jakékoli místo, kde se odehrává dramatický lidský příběh. Konflikty jsou často individuální proti společnosti, pravda proti moci, iluze proti realitě, osobní morálka proti institucionální korupci. Jazyk a styl jsou charakteristické svou subjektivitou, expresivitou a bohatou slovní zásobou. Autoři používají literární prostředky jako metafora, přirovnání, symbolika, ironie, sarkasmus a často i slang nebo hovorovou řeč, aby co nejvěrněji zachytili realitu a autenticitu prostředí. Styl je dynamický, často experimentální, s dlouhými, složitými větami, vnitřními monology, proudem vědomí a detailními popisy. Kompozice bývá nelineární, mozaikovitá, často s prolínáním časových rovin a perspektiv. Důraz je kladen na dramatickou scénickou výstavbu, jako by se jednalo o román. Vyprávěcí postupy zahrnují takzvaný „imersivní žurnalismus“, kdy se novinář stává součástí děje a prožívá události společně s protagonisty. Často se objevuje první osoba vyprávění, která posiluje subjektivní vnímání. Autoři pečlivě sbírají detaily, rozhovory a pozorování, které pak stylisticky zpracovávají do literární podoby. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou non-fiction román (beletrizovaná reportáž), literární reportáž, esej, profil, memoáry a biografie. V rámci Nového žurnalismu se vyvinul i specifický podžánr zvaný Gonzo žurnalismus, který, jak ho praktikoval Hunter S. Thompson, posouvá hranice subjektivity na maximum, kdy se sám novinář stává ústřední postavou příběhu a jeho prožitky, emoce a často i halucinace či opojení se stávají primárním obsahem textu. Cílem Nového žurnalismu bylo nejen informovat, ale především vtáhnout čtenáře do děje, vyvolat emoce a donutit je přemýšlet o složitosti světa za hranicemi černobílých zpráv.
👥 Zastupci
Nový žurnalismus je literární a žurnalistický směr, který vznikl v USA v 60. letech 20. století a vyznačuje se aplikací literárních technik na non-fiction psaní, subjektivním pohledem autora a hlubokým ponorem do tématu. Mezi nejvýznamnější světové autory patří Tom Wolfe, jehož díla jako „The Electric Kool-Aid Acid Test“ (1968) a “The Right Stuff“ (1979) ilustrují směr svou barvitou, subjektivní reportáží a využitím literárních stylizací pro vyjádření vnitřních stavů postav a atmosféry doby. Truman Capote se svým “In Cold Blood“ (1966), tzv. “non-fiction románem„, ukazuje směr detailním novinářským výzkumem zkombinovaným s narativními technikami románu k vytvoření poutavého příběhu o skutečných událostech. Hunter S. Thompson reprezentuje “Gonzo žurnalismus„, subžánr nového žurnalismu, a jeho “Fear and Loathing in Las Vegas: A Savage Journey to the Heart of the American Dream“ (1971) je typické pro své vysoce subjektivní, často chaotické vyprávění, kde se reportér stává ústřední postavou a rozmazává hranice mezi pozorovatelem a účastníkem. Joan Didionová svými esejemi jako “Slouching Towards Bethlehem“ (1968) a “The White Album“ (1979) přispěla k novému žurnalismu kombinací osobní reflexe s pronikavým kulturním komentářem, používající literární styl k prozkoumání rozdrobenosti americké společnosti. Norman Mailer v “The Armies of the Night“ (1968) přímo popisuje a reflektuje události, kterých se účastnil, proplétaje historické vyprávění s osobní zkušeností a introspektivní analýzou, čímž exemplárně ukazuje subjektivitu nového žurnalismu. Gay Talese se proslavil díly jako “Frank Sinatra Has a Cold“ (1966), kde jeho pečlivá a detailní “fly-on-the-wall“ reportáž zachycuje živé scény a charakterové detaily s románovou plynulostí, aniž by se autor přímo v textu objevoval. Co se týče českých autorů, přímý a explicitní směr Nového žurnalismu jako u amerických protagonistů se v českém prostředí nevytvořil; i když existovali a existují vynikající novináři a spisovatelé využívající literární postupy v non-fiction (např. v reportáži, cestopisech), není možné označit konkrétní postavy jako přímé české zástupce tohoto specifického hnutí s jeho etickým a estetickým manifestem, jako tomu bylo v USA. Spíše se jedná o jednotlivé tvůrce, kteří intuitivně či inspirovaně pracovali s prvky, jež Nový žurnalismus definoval.
📈 Vývoj
Vývoj Nového žurnalismu začal koncem 50. a počátkem 60. let 20. století v USA jako reakce na chladnou a údajně objektivní žurnalistiku, která podle kritiků nedokázala adekvátně zachytit složitost a rozporuplnost moderního světa, zejména pak americké společnosti plné sociálních změn, kontra-kultury, války ve Vietnamu a hnutí za občanská práva. Raná fáze se vyznačovala experimentováním s narativními strukturami, dialogy, point-of-view technikami a důrazem na atmosféru a vnitřní život postav, což bylo dosud vyhrazeno pro beletrii. Období vrcholu nastalo zhruba od poloviny 60. let do poloviny 70. let, kdy autoři jako Wolfe, Capote, Thompson, Didionová a Mailer publikovali svá nejvlivnější díla v prestižních magazínech jako „Esquire“, “New York Herald Tribune“, “Rolling Stone“ a nově založeném “New York“ magazine, který byl sám produktem této vlny. V této době se Nový žurnalismus etabloval jako legitimní, byť kontroverzní, forma publicistiky a literatury. Po polovině 70. let začal postupný ústup jakožto uceleného a jednotného hnutí, nicméně jeho techniky a etos nezanikly, nýbrž se transformovaly a absorbovaly do širšího proudu. Některé prvky, zejména subjektivita a role autora, byly kritizovány za přehnanou sebestřednost nebo riziko zkreslování faktů (přičemž Thompsonův “Gonzo žurnalismus„ byl často vnímán jako krajní varianta). Zároveň však Nový žurnalismus pomohl zrodit nové žánry a přístupy jako “kreativní non-fiction„ a “narativní non-fiction„, které z něj čerpají dodnes. Některé techniky se staly běžnou součástí investigativní žurnalistiky a dlouhých reportáží. Národní a regionální varianty byly omezené, jelikož se jednalo převážně o americký fenomén s hlubokými kořeny v americké kultuře a médiích. Přestože jeho vliv byl celosvětový, termín a jeho protagonisté jsou pevně spjati s USA. Žánrové varianty zahrnují již zmíněný Gonzo žurnalismus a “non-fiction román“, které se staly ikonickými formami, jež posunuly hranice tradičního vyprávění.
💫 Vliv
Vliv Nového žurnalismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Zcela redefinoval hranice mezi žurnalistikou a literaturou, legitimizoval použití literárních technik v non-fiction a otevřel cestu pro vznik a rozvoj mnoha směrů, jako je současná kreativní non-fiction, narativní žurnalistika, memoáry a esejistika. Inspiroval celou generaci autorů, včetně takových jmen jako David Foster Wallace, Michael Lewis, Jon Krakauer, Cheryl Strayed a mnoho dalších, kteří dodnes využívají jeho principy pro hlubší, poutavější a subjektivnější zkoumání reality. Mnoho současných literárních reportáží a esejů je přímými dědici Nového žurnalismu. V době svého vzniku byl směr přijímán velmi rozporuplně. Byl s nadšením chválen za svou živost, hloubku, schopnost zachytit neuchopitelnou „pravdu“ skrze subjektivní perspektivu a za osvěžení žurnalistiky. Současně však čelil ostré kritice za opouštění ideálu žurnalistické objektivity, za potenciální nepřesnosti či zkreslování faktů ve jménu příběhu, za sebestřednost reportéra a za nebezpečné stírání hranic mezi faktem a fikcí. Někteří kritici se obávali, že Nový žurnalismus podkope důvěryhodnost žurnalistiky. V USA nedošlo k žádným plošným zákazům či cenzuře celého směru, ale jednotlivá díla a přístupy byly předmětem vášnivých debat. Dnes je Nový žurnalismus všeobecně vnímán jako klíčová, průkopnická éra v historii žurnalistiky i literatury. Jeho nejlepší díla jsou považována za moderní klasiky a jeho techniky jsou standardně vyučovány na univerzitách v oborech žurnalistiky a tvůrčího psaní. Je uznáván za to, že rozšířil možnosti non-fiction a ukázal, jak hluboce a umělecky lze zpracovat skutečné události. Řada jeho děl se dočkala významných filmových a jiných uměleckých adaptací: “In Cold Blood“ byl zfilmován Richardem Brooksem v roce 1967 a později jako televizní minisérie. “Fear and Loathing in Las Vegas“ se stal kultovním filmem Terryho Gilliama z roku 1998. “The Right Stuff“ byl adaptován do oceňovaného filmu Philipa Kaufmana (1983) a nověji do televizního seriálu. Dále, kniha Michaela Herra “Dispatches“, ačkoliv nebyla přímo adaptována, silně inspirovala scénář k ikonickému filmu “Apocalypse Now“. Existuje také řada dokumentárních filmů a divadelních her, které se zabývají životy a díly autorů Nového žurnalismu, což svědčí o jeho trvalém kulturním významu.