📖 Úvod
Nový realismus, často překládaný jako „New Realism“, „Nouveau Réalisme“ (zejména ve výtvarném umění, ale s přesahem do literatury) nebo „Nouveau Roman“ (Francie) či „Neorealismo“ (Itálie, primárně film, ale s hlubokými literárními kořeny), je literární tendence, která se rozvíjela primárně v druhé polovině 20. století, s dozvuky až do 21. století. Nejvýrazněji se projevoval v zemích jako Francie (Nouveau Roman, tzv. „nový román“), Spojené státy americké (s autory navazujícími na tradici amerického realismu, často s prvky „dirty realism“), Itálie (silná vazba na poválečný neorealismus), Velká Británie a další evropské země, včetně Československa, kde se projevil jako reakce na socialistický realismus a modernistické experimenty. Není to jednotný, dogmaticky definovaný směr s přesnými manifesty, nýbrž spíše soubor podobných tendencí, které se objevovaly nezávisle v různých kulturách, vždy s cílem vrátit se k realitě po období velkých ideologií a modernistických experimentů.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Nového realismu je úzce spjato s otřesnými zkušenostmi 20. století, zejména po druhé světové válce. Klíčovou roli sehrála deziluze z velkých ideologií, skepse k objektivní pravdě a ztráta víry v racionální uspořádání světa, což vedlo k potřebě nově reflektovat realitu. Mezi filozofické vlivy patří existencialismus, který zdůrazňoval absurditu lidské existence, svobodu volby a odpovědnost jednotlivce, a fenomenologie, která se zaměřovala na bezprostřední zkušenost a vnímání jevů. Zakladatele nebo jednoznačného iniciátora nelze uvést, neboť se jedná o polycentrický jev; v případě francouzského Nouveau Roman stáli u jeho zrodu autoři jako Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarraute či Michel Butor, kteří se snažili o teoretické ukotvení. Politickou situaci charakterizovala studená válka, rozdělený svět, hrozba jaderného konfliktu, dekolonizace a vznik nových národních států, a také úsilí o konsolidaci poválečné Evropy. Tyto události vedly ke společenským změnám, jako je rostoucí urbanizace, nástup konzumní společnosti, proměna tradičních rodinných a společenských struktur, pocit odcizení a anomie v moderní společnosti. Nový realismus se výrazně vymezoval proti vysokému modernismu (např. proudu vědomí, symbolismu, surrealismu), jehož experimenty a zaměření na vnitřní svět, subjektivitu a často i hermetickou složitost byly vnímány jako odtržené od reality a elitářské. Rovněž se odkláněl od socialistického realismu, který byl chápán jako dogmatický, schematický a idealizující skutečnost. Zároveň však navazoval na některé aspekty 19. století realismu a naturalismu, a to především v důrazu na precizní pozorování, dokumentárnost a snahu o zobrazení sociální reality, ovšem s moderními výrazovými prostředky a bez deterministického fatalismu nebo romantizujícího patosu. Cílem bylo nalézt novou formu realističnosti, která by dokázala pojmout komplexitu a fragmentaci moderního světa.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Nového realismu je snaha o maximální objektivitu a často až klinickou popisnost, která se vyhýbá psychologizování a moralizování. Typická témata a motivy zahrnují banální každodennost, rutinu, odcizení jedince v moderní společnosti, neschopnost komunikace, absurditu lidské existence, proměnlivost a neuchopitelnost reality a vztah člověka k věcem a prostoru. Obraz typického hrdiny je často antihrdinský, jde o „everymana“ nebo anonymního jedince, který je spíše pasivním pozorovatelem nebo subjektem vnějšího světa, než aktivním hybatelem děje. Jeho vnitřní prožívání je často zprostředkováno skrze vnější akce, reakce nebo detailní popisy prostředí. Obvyklé prostředí je městské, často urbanisticky anonymní – byty, kanceláře, kavárny, ulice, dopravní prostředky, supermarkety – místa, kde se projevuje moderní odcizení. Konflikty jsou spíše vnitřní, existenciální, vyplývající z nesouladu mezi jedincem a okolním světem, nebo subtilní mezilidské napětí, často nevyřčené. Jazyk a styl je charakteristický svou precizností, věcností, stručností a často minimalismem. Je deskriptivní, objektivní, vyhýbá se metaforám a ozdobným přívlastkům, soustředí se na „věci tak, jak jsou“. Kompozice může být nechronologická, fragmentární, s opakujícími se motivy nebo s důrazem na detailní popis momentálních situací. Někdy se objevuje i kruhová kompozice. Vyprávěcí postupy zahrnují primárně er-formu, často s vypravěčem, který se snaží o maximální odstup a objektivitu, někdy i s efektem „kamery“, která pouze zaznamenává. Důraz je kladen na „ukazování“ namísto „vyprávění“. Často se setkáváme s popisy povrchů, předmětů a fyzických akcí. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román a povídka, často s tendencí k experimentální formě, která klade důraz na strukturu a jazyk samotného textu. Mohou se objevovat i esejistické prvky nebo prolínání s dokumentární literaturou.
👥 Zastupci
Koncept „Nový realismus“ (New Realism) v literatuře není vymezen jako jeden striktní směr s jasným datováním a manifestem, nýbrž spíše jako širší tendence, která se objevila v různých národních literaturách, často v poválečném období, jako reakce na modernistické experimenty a touha vrátit se k přímému, neidealizovanému zobrazení sociální reality, běžného života a člověka v jeho konkrétních podmínkách, často s důrazem na společenskou kritiku a autenticitu, přičemž je silně spjat s italským neorealismem v kinematografii, který měl výrazný přesah i do literatury, a v širším slova smyslu pak označuje obnovené zaměření na realitu po vlnách subjektivního prožívání či fantastiky. Mezi klíčové světové autory s tendencemi Nového realismu patří: „Alberto Moravia“, jehož dílo “Římské povídky“ (Racconti romani) autenticky a s neochvějnou upřímností zachycuje každodenní život a morální dilemata obyčejných lidí v poválečném Římě, čímž věrně ilustruje zaměření na mikrokosmos společenské reality; dále “Cesare Pavese“ s románem “Měsíc a ohně“ (La luna e i falò), který se zabývá tématy vykořeněnosti, hledání identity a hořkou realitou venkovského života v poválečné Itálii, což jej činí exemplárním dílem pro syrový popis sociálních poměrů a lidské osudovosti; a konečně raný “Italo Calvino“ s dílem “Cesta pavouků“ (Il sentiero dei nidi di ragno), které s neobvyklou objektivitou a z perspektivy dítěte zobrazuje hrůzy a morální složitosti partyzánské války, což podtrhuje snahu o autentické zachycení drsné válečné reality. V české literatuře, kde termín “Nový realismus“ není tradičně pevně zakotven jako svébytný směr, ale spíše jako tendence, lze vypozorovat podobné znaky u autorů, kteří se soustředili na nelítostné zobrazení sociálních a politických skutečností, často se zaměřením na obyčejného člověka a jeho úděl: “Jan Otčenášek“ a jeho román “Romeo, Julie a tma“ představuje drsné, avšak lyrické, zobrazení lásky a oběti v kruté realitě nacistické okupace, čímž poukazuje na schopnost realismu zachytit lidskou intimitu v kontextu velkých dějinných událostí; “Bohumil Hrabal“ ve svých “Pábitelích“ (Morytáty a legendy) a “Ostře sledovaných vlacích“ zachycuje prostřednictvím svérázných postav a jejich autentického jazyka specifický český svět s jeho tragikomickými absurditami a poetikou všednosti, čímž originálním způsobem přetváří realistickou tradici; a “Milan Kundera“ s románem “Žert“ odhaluje mechanismy totality a její dopad na individuální osudy s analytickou přesností a psychologickou hloubkou, což z něj činí klíčového představitele kritického realismu, který přináší nový pohled na společenské fenomény.
📈 Vývoj
Nový realismus jako literární tendence se začal formovat zejména po druhé světové válce, především v Itálii, kde „vznikl“ z hluboké deziluze z fašismu, válečných hrůz a touhy po obnově společnosti, což se projevilo v literatuře a kinematografii jako “italský neorealismus“, který se snažil zachytit autentickou realitu obyčejných lidí a poválečného chaosu s důrazem na sociální kritiku a neidealizované zobrazení chudoby a utrpení. Jeho “období vrcholu“ spadá do konce 40. a průběhu 50. let 20. století, kdy se stal dominantním vyjadřovacím prostředkem v italském filmu a významně ovlivnil i literární tvorbu, šířící se dále do dalších evropských zemí, kde se projevoval jako obecná tendence návratu k realitě po modernistických experimentech, často se zaměřením na sociální problémy a existenciální dilemata. “Postupný ústup“ a transformace nastaly v průběhu 60. let, kdy se původní syrový a dokumentární přístup začal obohacovat o větší psychologickou hloubku, subjektivnější pohledy a reflexi složitějších společenských procesů, což vedlo k proměně v různé formy kritického realismu nebo k fúzi s modernistickými postupy. “Rané fáze“ byly charakterizovány téměř dokumentárním, černobílým zobrazením, které se vyhýbalo jakékoli stylizaci či estetizaci, s přímým jazykem a zaměřením na vnější realitu, zatímco “pozdější fáze“ přinesly větší uměleckou autonomii, experimenty s formou a hlubší psychologickou analýzu postav, často s prvky absurdity nebo ironie. “Národní a regionální varianty“ zahrnují kromě italského neorealismu i určité tendence v poválečné francouzské literatuře (např. “roman noir“), britský “kitchen sink realism“ v divadle a literatuře 50. a 60. let, který se soustředil na životy dělnické třídy, a v širším slova smyslu i některé proudy v socialistickém realismu, které se v jeho raných fázích snažily o věrné zachycení společenských procesů (před jeho pozdější dogmatizací), a také specifické projevy kritického realismu v zemích střední a východní Evropy, které reflektovaly zkušenost s totalitou a posttotalitní společností. Tyto varianty sdílely společnou touhu po pravdivém a nezkresleném zobrazení reality, byť s různými ideologickými či estetickými východisky.
💫 Vliv
Vliv Nového realismu na pozdější literaturu a umění byl značný a dalekosáhlý, neboť inspiroval řadu směrů a autorů, kteří se snažili o autentické a kritické zachycení společenské reality; z něj vycházely například britské „Angry Young Men“ a „Kitchen Sink Drama“ 50. a 60. let, které se zaměřovaly na životy dělnické třídy a sociální nespravedlnost, stejně jako francouzská „Nová vlna“ v kinematografii, která převzala jeho dokumentární přístup a touhu po svobodě výrazu, a také ovlivnil rozvoj “dokumentárního filmu“ a “fotografie“ v jejich snaze o objektivní zachycení skutečnosti, a dodnes je patrný v dílech autorů, kteří se věnují “sociálně kritickému realismu“ a “reportážní literatuře“. V době svého vzniku byl Nový realismus přijímán s velkým zájmem a často i s “pochvalami“ pro svou autentičnost, odvahu a sociální relevanci, zejména v Itálii po pádu fašismu, kde představoval umělecký a morální restart, a jeho filmařské projevy byly oceňovány pro lidskost a hluboký smysl pro spravedlnost, avšak zároveň se setkával s “kritikou“ za svou údajnou pesimističnost, chudobu estetiky a v některých zemích i s “cenzurou“ a “zákazy“ kvůli kritice společenských poměrů či nepohodlným politickým konotacím, zejména v zemích s totalitními režimy, kde byl vnímán jako ohrožení ideologické jednoty. Dnes je Nový realismus vnímán jako klíčové období ve vývoji moderního umění a literatury, které položilo základy pro mnoho současných forem realistického vyjádření a je ceněn pro svou odvahu ukazovat nepříjemnou pravdu a pro hluboký humanismus, který provází i ty nejtemnější obrazy, přičemž jeho díla jsou stále předmětem “filmových a divadelních adaptací“, které reinterpretují jeho nadčasová témata sociální nerovnosti, lidské odolnosti a hledání důstojnosti, a je studován jako důležitá historická etapa, která formovala chápání vztahu mezi uměním a společností.